Před pár dny jste oslavila zajímavé kulatiny.

No, klidně to řekněte, padesátiny.

Jak tu číslovku vnímáte?

Pro mě jsou to narozeniny jako každé jiné. Ale všímám si, že moje okolí to dost vnímá. Dostala jsem spoustu krásných přání a kytek. A taky otázku, která se často opakovala: jak se teď cítíš? Odpovídám, že stejně jako předtím, pořád jsem to já. Kamarádka mi poradila, ať říkám, že je mi padesát. Myslím, že to nebyla odvaha, ale nutnost. Když se na stranu psychiatra Cimického postavila další lékařská kapacita, v tu chvíli mi došlo, že se výpovědi žen, které o sexuálním násilí začaly mluvit a byly pacientkami psychiatrické nemocnice, snaží znevážit.

Udělat z nich nedůvěryhodné osoby. Věděla jsem, že musím vystoupit a říct, že nejsem psychiatrická pacientka, ale kolegyně MUDr. Cimického z televizního pořadu, a napadl mě taky.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vincent Navrátil: Potřebuju být svým pánem

O tom, co se vám přihodilo, jste se předtím někomu svěřila?

Věděl to můj tehdejší přítel. Když se to stalo, byla jsem v šoku. Byl to celkem blízký člověk, nebyl to nikdo neznámý. Spolupracovala jsem s ním, měla k němu kamarádský vztah. Moderovali jsme spolu několik let pořad. A najednou tento člověk, kterého dobře znáte, udělá něco takového. Nechápete, jak je to možné, a pak ho potkáte na natáčení, on se na vás usmívá, jako by se nic nestalo. Z toho se mi udělalo fyzicky špatně.

Trvalo dlouho, než jste to v sobě zpracovala?

Měsíce, možná i rok. To není něco, co byste jen tak odfoukla a šla dál.

Otevřeně o tom mluvíte i na sociálních sítích…

Když se to přihodilo, říkala jsem si, jestli se mi to jen nezdálo, protože něco ve mně to odmítalo přijmout. Ale nezdálo se mi to, byla to realita. Chci tím vysvětlit, že dost času strávíte tím, než si to sama pojmenujete a dojdete k tomu, že to nebyla vaše chyba. Že jste nezavdala žádnou příčinu. Pak jsem si myslela, jestli neměl nějaký výpadek on, zkrat, že se možná v tu chvíli zbláznil. Protože to bylo chování, které v běžném životě nezažíváte.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Mňuk: Profesionální houbař chodí do lesa i v zimě

Takže je nutné nemlčet.

Určitě. Díky tomu, že Jana Fabiánová jako první promluvila, začalo se to všechno valit ven. Těch žen je neskutečně moc. I teď mě oslovují další ženy z televize, které mají s tímto mužem podobnou zkušenost. Ale vůbec nejdůležitější je, abychom šly svědčit a pan Cimický byl za své činy a utrpení, které ženám způsobil, potrestán.

Mohou po takovém šokujícím odhalení ještě ženy věřit odborníkům?

Já doufám, že většina je slušných. Kdyby to tak nebylo, tak nevím, jak bychom ve společnosti mohli vůbec fungovat.

Moderovala jste pořad Retro. Máte na minulost nějaké hezké vzpomínky? Sbírala jste třeba céčka nebo cvičila na spartakiádě?

Všechno, co jste zmínila, jsem dělala a měla. Byla jsem tehdy dítě, a jako dítě samozřejmě tu dobu vnímáte jinak. Moji rodiče a babička s dědou tu dobu neprožívali snadno, nebyli v komunistické straně, ale já měla hezké dětství, i s těmi céčky. A samozřejmě se mi vybaví i pořad Retro, protože při přípravě jsem nahlížela do historie a některé souvislosti mi docházely postupně. Překvapilo mě, jaké absurdity se tehdy děly. Minulosti se nezbavíme, jde o to, jestli se z ní poučíme.

Čtěte také

Lucie Benešová

Čtěte také

Lucie Benešová: Spoléhejte sama na sebe. Žena nemá být závislá jen na chlapovi

Platí to i v soukromí?

Platí, každá rodina má něco, co si s sebou táhne a předává se to z generace na generaci. Myslím, že je důležité nenosit zátěž od našich předků na zádech jako těžký batoh, ale zbavit se ho. Když cítíme, že se v našem životě děje něco, co nechceme, je potřeba s tím něco dělat, začít jednat, pátrat po příčině, porozumět tomu, vyrovnat se s tím, a nakonec přetnout toxickou minulost, oprostit se od ní, a jít dál.

Vy jste jako malá vyrůstala v Bolívii, pamatujete si něco?

Nic, absolutně. Byla jsem moc malá, žili jsme tam asi do mých tří let.

Měla jste indiánskou chůvu Luz, viděly jste se pak ještě někdy?

Neviděly. Zatím ne. Chtěla jsem ji vyhledat, měla jsem plán, ale pak do toho přišly děti. Dobrodružné výpravy jsem na čas odložila. Ale děti povyrostly, ještě rok dva, a už bych ráda k jezeru Titicaca a do La Pazu, abych zjistila, jestli tam ještě stojí dům, ve kterém jsme bydleli, i jestli ještě žije moje chůva. Vlastně jsme spolu s tátou naplánovali itinerář celé cesty.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Máte v sobě něco indiánského?

Jsem Evropanka, ale k indiánům mě to táhne. Ta naše chůva mě asi v dětství ponořila do indiánského proudu a od té doby se v něm vezu.

O přírodních národech se říká, že umí lépe naslouchat své intuici. Pomohla vám intuice někdy?

Mnohokrát. Já si učení původních národů vážím. Dám příklad. My, když se díváme na kytku, vidíme kytku, ale oni vidí ještě něco za tím, co vidět není. Vidí energii té květiny a dokážou s ní pracovat. A to se pak dějí věci. Je to ovšem o odvaze vstupovat do neznáma.

Hodně se zajímáte o energetickou medicínu, která vychází právě ze znalostí a dovedností původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky, co vás na tom láká?

Láká mě to, že se přestanu brodit v tom, co mi nedělá dobře. Provádím některá energetická cvičení a díky nim začínám mít od konkrétních situací odstup. Jako bych byla v roli pozorovatele, který vše v klidu sleduje. Tím roste moje osobní svoboda. A já mám svobodu ráda. Nezávisle na tom, co se děje v mém bezprostředním okolí si v sobě udržuji klid. Někdy se mi to nedaří, ale opakováním a trénováním se to zlepšuje.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Danuše Nerudová: Muži si vůbec neuvědomují, jaké automatické výhody mají

Studovala jste hru na klasickou kytaru, jak se dostane kytaristka k moderování?

Byla jsem v předposledním ročníku na konzervatoři, když jsem na nástěnce ve škole našla pozvánku na konkurz na hlasatelku České televize. Konkurz jsem udělala a vybrali mě. Rok jsem uváděla pořady a pak odešla do Španělska, kde jsem pokračovala ve studiu hry na klasickou kytaru.

Ovšem i v Madridu jste kromě studií kytary moderovala.

To byl pořad, který běžel v hlavním vysílacím čase, něco na způsob Zázraků přírody. Jako studentka jsem potřebovala peníze, a protože jsem už měla nějakou zkušenost z Čech, šla jsem do modelingové agentury. Tam mi ale řekli, že jsem malá, a doporučili mi, abych šla na konkurz do televize, kde hledali moderátorku do pořadu Waku Waku.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Jak ten konkurz probíhal?

Režisér mě poprosil, abych vyprávěla příběh o milostném vzplanutí mezi krokodýlem a slepicí, naprostá improvizace. Španělsky jsem v té době mluvila, ale v tu chvíli jsem si nemohla vzpomenout na některá slovíčka. Odcházela jsem z konkurzu a říkala si, že to byl jeden z nejtrapnějších okamžiků v mém životě a že to pro mě není. K mému úžasu se za dva dny ozvali, že mě berou. Jenže já v té době neměla pracovní povolení, takže vzali někoho jiného a život šel dál. Za půl roku zazvonil telefon. Ozval se pan režisér: Vrbova, už máte to pracovní povolení? Já na to, no nemám, vždyť jste vzali někoho jiného. A on, ale já chci vás! Nakonec mi to pomohli vyřídit a já moderovala ten pořad asi dva roky.

Jako Vrbová jste ale nevystupovala…

Oni to Španělé neuměli vyslovit, pořád říkali „Verboba“, což ve španělštině znamená vidět blba. Režisér mi proto navrhl, že pro mě vymyslí nějaký pseudonym. Přišel s tím, že se budu jmenovat Martina Hegel.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Střihavková: Nejsem protekční mazánek a popularita tatínka mi život nekazila

Proč jste se vrátila do Čech?

Začalo se mi stýskat. Určitě bych se tam i dál uživila, protože jsem začala dostávat další nabídky do televize, ale stesk po domově je stesk po domově.

Přivezla jste si něco z jejich mentality domů?

Hlavně zkušenost z cizí země, která vás posune dál. Myslím, že jsem tam dospěla. Před odjezdem jsem byla hodně vázaná na rodiče, sourozence. Ve Španělsku jsem se musela postavit na vlastní nohy.

Moderujete televizní pořady, ale když jste byla malá, neměli jste doma televizi.

Neměli. To byl záměr rodičů. Bylo to ještě před listopadem 1989 a nechtěli, abychom se dívali na to, co nabízela tehdejší socialistická televize. Hodně jsme četli, hráli karty nebo společenské hry. Já si se svými oblíbenými panenkami vytvořila svůj svět.

Nestyděla jste se, že jako jediná ve třídě nemáte televizi?

Ne, protože jsem věděla, proč ji nemáme. Rodiče nám to vysvětlili a já to tak brala. Děda osm let seděl za údajnou protistátní činnost, tak to pro mě byla i otázka cti. Měla jsem to tak nastavené, a když se mi spolužáci smáli, já byla v klidu.

Máte tři děti, ale cesta k nim nebyla přímá a snadná. Jak jste to kdysi vnímala, když jste nemohla otěhotnět?

Těžce. Bylo to jedno z nejtemnějších období mého života. Do té doby jsem byla zvyklá, že mi věci vycházely. No a život mi tím asi chtěl říct, že mám být více pokorná. Bojovala jsem, nechtěla jsem se smířit s tím, že děti mít nebudeme. Ale miminko nepřicházelo a já pomalu klesala na dno.

Vzdala jste to?

Přišla chvíle, kdy to utrpení bylo tak velké a můj psychický a fyzický rozklad byl po všech hormonálních stimulacích tak devastující, že jsem věděla, že bojuji o nějaké přežití sama sebe a že ten boj o dítě musím vzdát. A když jsem si řekla, že končím, přestala jsem konečně bojovat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Honza Dědek: Dřív jsem vytloukal klín klínem a partnerské potíže řešil chlastem

Jak dlouho ten boj trval?

Dlouho, asi pět šest let.

Adopce přišla na řadu ve chvíli, kdy jste přestala bojovat?

Naplno mi teprve v té chvíli došlo, že už biologické dítě mít nebudu, že se s tím musím smířit. Pak nastoupilo téma adopce. Můj muž mě hodně podpořil, spolu jsme prošli předadopční přípravou pro žadatele. Věděla jsem, že někde je dítě, se kterým se jednou setkám a půjdeme společně životem. Díky té naději jsem přežila.

Nezřídka se stává, že nedlouho po adopci žena otěhotní. Vám se to stalo taky. Byl to šok?

To tedy byl šok! Když stále slyšíte, že biologické dítě mít nemůžete… Otěhotněla jsem asi půl roku poté, co jsme doma měli adoptovanou holčičku.

Tím váš příběh nekončí. Za další čtyři roky jste otěhotněla podruhé. To vám bylo 44 let, podle lékařů už starší rodička…

To mi lékaři zdůrazňovali stále… že jsem starší a musím jít na amniocentézu. Nešla jsem na ni. Pro dítě je to přece jen rizikový výkon a já si nedovedla představit, že bych své dítě tomuhle riziku vystavila. Vlastně se sama divím svému tehdejšímu stavu, ale byla jsem naprosto přesvědčená, že dítě je v pořádku, že já jsem v pořádku a že všechno bude v pořádku.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

To asi nebylo plánované těhotenství.

Nebylo. Už při prvním těhotenství mi řekli, že mám obrovské štěstí a že mám být ráda, že se to vůbec povedlo. A ať rozhodně nepočítám, že by se to zopakovalo. Takže se to zopakovalo… Přestali jsme pak věřit tomu, že co se říká, tak skutečně musí být.

Vnímala jste svůj věk spíše jako výhodu?

Byla jsem nadšená. U každého těhotenství a dítěte. Každé bylo první, unikátní. První dcera, vymodlená. S prostřední dcerou jsem zažila první těhotenství a porod a pak první syn. Každým dítětem jsem byla absolutně okouzlená. To se nedá vypovědět, já nepociťovala nic jiného než štěstí a lásku.

Co vám mateřství dalo?

Dalo mi všechno, naprosto všechno. Už jsem dojatá.

Čtěte také

Eva Vrbková

Čtěte také

Eva Vrbková: Když zpívám, cítím se ve své kůži. Covid mi přinesl úzkosti

Prý si nedáváte cíle, protože co byste pak dělala, když byste prošla cílovou páskou...

Když člověk zažije něco jako já, když vás roky přesvědčují o neplodnosti a najednou máte během pár let děti, dokonce tři, tak pochopíte, že vaše cíle jsou nepodstatné. Že se stejně stane to, co se stát má. Důležitý je záměr. Já si dávám záměry, kam bych chtěla dojít. Představím si, co bych chtěla, aby se v mé budoucnosti stalo. Začnu si to vizualizovat a prožívám tu chvíli, jako by už byla. Pak to odevzdám něčemu vyššímu a požádám, ať se to vyplní.

Musíte tomu ale vnitřně věřit…

Když spojíte hlavu se srdcem, tedy mysl a prožitek, tak máte velkou šanci, že se to opravdu stane. Ne hned, má to nějaký doběh, ale najednou, aniž to čekáte, vám to vstoupí do života.

Máte nějakou vrbu, které se svěřujete?

Několik vrb mám, není jich moc, ale jsou.

Čtěte také

Bianca Bellová

Čtěte také

Bianca Bellová: Každá žena má svou hodnotu a je důležité, aby to o sobě věděla

Myslíte, že každý potřebuje svou vrbu?

Potřebuje. Už jenom to, že vám někdo pozorně naslouchá a vy můžete bez obalu mluvit, je důležité. A taky, když sami sebe posloucháme, co vlastně druhému říkáme, tak nám může leccos dojít.

Co si ze všeho nejvíc přejete?

Abychom tuhle dobu všichni ve zdraví přečkali.

MARTINA HYNKOVÁ VRBOVÁ (50)

  • Vyrůstala v Bolívii, kde její otec pracoval jako hydrogeolog.
  • Vystudovala na Pražské konzervatoři hru na klasickou kytaru, ve studiích pokračovala ve Španělsku na Královské konzervatoři v Madridu. 
  • V České televizi začínala jako programová hlasatelka, později moderovala pořady jako například Country Express Praha-Nashville, Volejte učiteli, Kam s nimi (ekologické cykly), Dětská záchranka, Sama doma, Retro či 13. komnata. 
  • Ve Španělsku moderovala zábavnou soutěž Waku Waku pod jménem Martina Hegel. 
  • Moderuje i rozhlasové pořady na stanici Český rozhlas Pohoda. 
  • Spolupracuje s Dětským krizovým centrem. 
  • Je vdaná za investigativního novináře Jiřího Hynka, vychovávají spolu tři děti, dvě dcery a syna. 
  • Zajímá se o ekologická témata, cestování, energetickou medicínu a život původních obyvatel.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech