Obě vaše knihy spojuje intenzivní popis místa, kde se odehrávají, barvité kulisy příběhu. Jak vnímáte nová místa, na která přijíždíte?

Hodně intenzivně. To je ostatně jeden z důvodů, proč cestuji. Neznámá místa mě nabíjejí energií, ráda přemýšlím o zvycích lidí, kteří tam žijí, vidím ta místa barevně, cítím vůně. Mám za ty roky ověřeno, že první vjemy jsou nejsilnější a obvykle správné. To ostatně platí i o lidech, na první pohled, s prvním vjemem, odhadnete člověka čistě a pravdivě. Dělám si sice o jednotlivých místech poznámky, které mi pak při psaní slouží, ale ráda cvičím i hlavu, takže se snažím si zapamatovat vůně a dojmy bez jejich převádění do slov. Tužku a papír beru do ruky až později, když se zabydlíme.

Víte, kde se ve vás vzala touha tolik cestovat?

Myslím, že s touhou po širším světě se člověk rodí. První moje cesta do zahraničí vedla do Frankfurtu nad Mohanem ještě za socialismu, zpívala jsem v dívčím komorním souboru a s tím jsem měla možnost vyjet ven. To bylo úžasné. To město, jakkoli bych si ho dnes už asi jako cíl svých cest nevybrala, vonělo jinak, bylo barevnější, lidé v něm mi připadali úplně jiní než krajané doma. Moje první sólo cesta hned po revoluci směřovala do Španělska. Neměli jsme tehdy skoro žádné peníze, takže jsme mohli každý den buď jíst, nebo spát. Měli jsme měsíční volný lístek na vlak, tak jsme spali hodně právě ve vlacích. Takže jsme jedli – polévka v prášku chutnala jinak, to byla vzácnost.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Žila jste na třech kontinentech, v mnoha zemích, dvě z nich zachycujete intenzivně jako novinářka – Itálii a Japonsko. Těžko si představím větší kontrast než zrovna tyhle dvě země.

To je pravda. V Japonsku musíte být moc opatrná, abyste se nikoho nedotkla. Nerada zobecňuji, ale lze říct, že Japonci jsou velmi citliví a velmi tolerantní k cizincům. Zároveň se vám může snadno stát, že uděláte i nějakou botu v chování a někoho urazíte. Jsou skromní, tiší, uzavření vůči cizincům, nechtějí se ukázat ve špatném světle. Jako by se báli užívat si života, což je velký kontrast právě ve srovnání s Italy, kteří si užívají života jako nikdo jiný, někdy mi přijde, že je to jejich hlavní životní náplní. V Římě se i díky tomu cítím skvěle. Obdivuju nejen jeho bohatou kulturu a historii, ale mám to město ráda i kvůli životnímu stylu, který přináší do běžného života, i nedostatky. Člověk má Řím rád dost možná i právě díky jeho nedostatkům.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Jaké jsou nedostatky Říma?

Řada věcí nefunguje, jak by měla. Třeba hromadná doprava je nespolehlivá. A proto tady mají lidé skútr, třeba Vespu, nebo jiná vozítka – macchinetty, motorina, často při jízdě telefonují, nebo dokonce kouří, jako by se všechno mohlo, pokud u toho člověk vypadá dobře. Římané mají vysoké nároky na estetiku, nikdo by nešel ven v teplákách, tedy pokud by nebyly od Armaniho. Italové rádi dobře vypadají a rádi se dívají na hezké věci, na sochy nebo hezké lidi, i na hezká zvířata. Našemu psovi říkají neustále Amore! Největší rozdíl oproti Japoncům je jejich vstřícnost. Japonci se jemně klaní, Italové na vás hned při prvním setkání křičí Čau, krásko, co si dáš? Nebo Tak drahá, co to dneska bude, říkej, říkej!

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Kromě psa máte i tři děti. Jak se vám cestuje s ohledem na jejich potřeby?

Nejmladšímu synovi je čtrnáct, prostřední dceři šestnáct a nejstaršímu synovi dvacet. Naštěstí spolu všichni velmi dobře vycházíme a jsme si hodně blízcí, takže děti mají silné zázemí, ať jsme kdekoli. Děti samozřejmě občas nadávají na zemi, ve které zrovna jsme, zpětně to ale vždycky ocení. V Japonsku se nerady učily japonsky, ale nakonec měly radost, že přečtou japonské názvy, že se domluví. Děti chodí v cizině do mezinárodních škol, kde se mluví jen anglicky, ve škole v Tokiu dokonce měly zakázáno mluvit mezi sebou japonsky. Japonština je velmi složitá, používá čtyři různé abecedy, některé nezvládnete ani za deset let. Jazyk je ale jen jedna složka, Japonsko má úplně jiné zvyky, kuchyni, každodennost. A totéž platí i o Itálii.

Co vidíte jako největší přínos toho, že vaše děti poznávají cizí země?

Myslím, že pro jejich růst je skvělé, že si mohou utvářet vlastní obrázek o cizí kultuře a třeba i o rasismu a jeho nesmyslnosti, jakou důvěru mají v lidi a v širší svět. Nebojí se, vědí, že převážná většina lidí kdekoli na světě, jsou dobří lidé. Kauzy, které vidíte v médiích, vám nabízejí jen jednu stranu mince, někdy mohou dokonce brát chuť do života nebo vytvářet strach spojený s některými kouty země, ale pak se setkáte s lidmi v konkrétní zemi a vaše zkušenost je jiná, než líčí média. Jiná a dobrá. V Tokiu měly děti spolužáky z padesáti zemí světa. A viděly, že se liší povahou, charakterem, ne podle toho, odkud pocházejí. Jejich kamarádi jim zůstali, naštěstí máme mnoho dobrých přátel i v Čechách a navazujeme na ta přátelství, kdykoli se vrátíme domů.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Kde jste nejvíc doma?

Doma jsme v Praze. I když každé dítě se narodilo v zahraničí, vědí, že kořeny mají v Čechách a do Čech je to táhne. Já se cítím dobře kdekoli, ráda splynu s davem. V Indii si po pár týdnech mysleli, že jsem Indka, ve Vídni že jsem z Rakouska, v Americe mne brali jako Američanku a v Itálii na mě pořád mluví italsky, všichni si myslí, že jsem Italka. Tohle v Japonsku nešlo. Tam jste pořád cizím elementem, už na první pohled. To je po čase docela únavné, lidé vás registrují i po několika letech v zemi jako cizince. I když Japonci se nás potom neptali odkud jsme, ale jak dlouho už v Japonsku žijeme. To jsem brala jako kompliment.

Jak budujete domov v nové zemi, do které přijedete?

Dávám si hodně práce s tím, abych našla dobré bydlení, naše domovy jsou si pak vlastně hodně podobné. Vozíme si všude třeba frotáž od Jana Švankmajera, grafiky od Michala Cihláře, fotky Antonína Kratochvíla, šachy nebo řadu knih. Mám ráda volné prostory, jsem minimalistka, takže se nestěhujeme s velkým přívěsem věcí. Je potřeba mít velký dřevěný stůl, u kterého se scházíme, ten je středem dění. Děti si vozí svoje hudební nástroje a také svoje knihy, každý má rád něco jiného. Jeden má sbírku knih o historii, jiný kolekci mang. Nelpíme na věcech. Každému bych doporučila se občas přestěhovat, zjistíte tím, co skutečně potřebujete. Vozím si oblíbenou Virginii Woolfovou nebo Jana Balabána, ti putují se mnou, možná soška Buddhy, ale kdybych ho zapomněla v Praze, nic se nestane.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Jak vstřebáváte místní kuchyni? I tam je asi velký rozdíl mezi Českem, Japonskem nebo Itálií.

Vaříme převážně místní jídla z místních surovin. To je zajímavé, že vždycky máme chuť na tu kuchyni, která je tam, kde zrovna žijeme. V každé kuchyni si časem najdete jídla, která vám vyhovují — v našem případě spíš lehká a hodně zeleniny. V Itálii jsem se třeba naučila poznávat kvalitu olejů a jen tak s nějakým se nespokojím. A občas se dětem zasteskne po ovocných knedlících, svíčkové nebo buchtičkách s krémem.

Jak jste se naučili používat k vaření japonské suroviny?

To bylo složitější a občas jsme s tím trochu bojovali. Naučíte se základy: vařit skvělou rýži, krájet rybu na sushi, připravit tofu, mořské řasy nebo jasně zelený čaj. Ale jak uvařit zeleninu, kterou jste v životě neviděli a ani neznáte její jméno? Jak dlouho vařit lotosový kořen, bambusové výhonky, neznámé houby nebo různé tuříny? Dostávala jsem jednou týdně od farmářů krabici zeleniny a občas si připadala jako Sherlock Holmes, když jsem ji chtěla správně použít. Hledala jsem informace všude, v knížkách, na internetu, hlavně ale od místních. Teď se pro změnu učíme vařit italskou kuchyni. Ta se liší podle regionů, v Římě se hodně používají ovčí sýry, vnitřnosti nebo čerstvé artyčoky, které také není úplně snadné připravit. Vaření jsme si tady ale užili až moc, když během lockdownu člověk vaří pět obědů i večeří, protože jsou všichni neustále doma a donášková služba je zavřená.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Jak jste dopisovala knihu v domácnosti v lockdownu se třemi dětmi?

Jsem zvyklá pracovat v tichu i v hluku, nemám moc vysoké nároky. Každé dítě si našlo svůj kout, kde probíhala on-line výuka. Zvládali jsme to dobře, ale když se pak všechno otevřelo, byla jsem vděčná za ten klid na práci, který znovu nastal. Pandemie v Itálii byla náročná hlavně v tom, že v Evropě šlo o první zemi, kde se virus v tak velké míře rozšířil, i když se to týkalo jen severních regionů. Nikdo nevěděl, co může nastat, kam se to bude vyvíjet. Všichni vloni s hrůzou sledovali, co se děje v Lombardii, nejenom vy v Česku, ale stejně tak my v Římě. Když se Itálie uzavřela, bylo v Římě strašně málo nakažených. Kraj, ve kterém leží Řím, má přes pět milionů obyvatel, a když odstartoval tvrdý lockdown, bylo tady sto nakažených, na jednotkách intenzivní péče leželo jedenáct lidí. Přesto byla ze dne na den celá země v karanténě, která byla mnohem tvrdší než v Česku. Italové rádi obcházejí různá pravidla a nařízení, takže v ulicích se vyrojili karabiniéři se zbraněmi, a skutečně natvrdo hlídkovali. Báli jsme se, to, co se dělo v Lombardii, vyděsilo celou zemi. To bylo tíživé, čekalo se, že Lombardie nastane všude. Nabídli nám evakuaci, jako rodina diplomata jsme mohli odjet, do noci jsme o tom diskutovali, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat. (Rozhovor vznikal v červnu 2021 - pozn.redakce)

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

Jak vznikala vaše nová kniha Tohle město, tahle řeka?

Začala jsem ji psát v Tokiu, hlavní část vznikla v Praze a končila jsem v Římě. Víc než místo mě zajímaly osudy lidí, příběhy, které se mohou odehrávat kdekoli, proto je to město Městem a řeka Řekou. První povídku inspiroval konkrétní příběh: motiv ztraceného domovníka vychází z momentu, kdy se na japonské ambasádě ztratil řidič, který tam víc než dvacet let pracoval. Prostě jednoho dne nepřišel do práce. Před tím nás několikrát vezl, takže jsem se na něj ptala, ale nikdo o něm vůbec nic nevěděl. Jak je možné, že někde pracujete přes dvacet let a nikdo o vás nic osobního neví? Další osudy jsou osudy lidí, kteří se někdy kolem mě mihli, ty se mi spojily do jednoho příběhu. Vzájemně se ovlivňují, ale často nezáměrně, aniž by to tušili. Jsou to lidé, kteří žijí na jednom místě, nikdy se nestěhují. Zatímco já jsem se během psaní stěhovala několikrát.

Našel se ten řidič?

Našel. Byl v nemocnici a pak bohužel zemřel. Dalším významným osudem v knize je příběh mého kamaráda, který byl topičem. Když jsem byla mladší, končily příběhy kolem mě tím známým Vzali se a čekají dítě. Teď jsou příběhy kolem mne mnohem delší a zajímavější. Čím jsem starší, tím jasněji vidím, že happy endem to obvykle nekončí. Že za tím Vzali se je ještě pokračování, že možných konců je mnoho. Že happy endy se často mohou zvrtnout v noční můru. Takže moje druhá kniha je mnohem víc rozkročená v čase, od komunistické minulosti až po současná témata. Těmi kořeny v minulosti chci ukázat i to, že padouchem se člověk nerodí, ale stává, i když leccos můžete i zdědit. Můžete to zděděné samozřejmě odmítnout, ale někdy to jde těžko.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

Narážíte na motiv sexuálního násilí, který je v knize přítomný a který je víc než současný?

Ano, to je strašně těžké téma. A pokud se na něj používá jeden jediný metr, je to velká chyba. Každá kauza je jiná. MeToo nasekalo spoustu špatností, ale zároveň spoustu lidí zastavilo v nehorázném chování, řadě lidí pomohlo. V knize čerpám z vlastních zkušeností. Znásilnění se mi naštěstí nestalo, ale veškeré obtěžování, které se v knize objeví, je moje. Setkala jsem se se spoustou mužů, od lékařů dorostu až po externisty na univerzitě, kteří využívali svoji převahu. A mám dceru.

Co jí říkáte?

Snažím se ji vést k tomu, aby byla schopná se ohradit sama, aby věděla, že má moc říct Ne a nenechat si nic líbit. Štve mě ale to, že ne každá žena se umí a může ohradit v tu chvíli.

A co říkáte svým synům?

To je tak samozřejmé, že to s nimi nemusím explicitně řešit. Synové vidí, jak se chováme my, a to je směrodatné. Děti se učí příkladem. Mám pocit, že je důležité dát dětem perspektivu jakési vyšší pravdy, pocitu spravedlnosti, který patří ke kaž dodennímu jednání. Takže to synové i naše dcera vidí. Myslím, že jsme jim s mým mužem předali to, že mají žít tak, aby se za sebe nemuseli stydět.

Čtěte také

Pedagog Jiří Vymětal získal titul Ředitel roku

Čtěte také

Každé dítě má zažít úspěch, říká pedagog Jiří Vymětal. Získal titul Ředitel roku

Jak se z novinářky stává spisovatelka?

To je velký skok. Když píšete do novin, stačí vám dva tisíce slov. Kniha jich má sedmdesát tisíc, znaků třeba tři čtvrtě milionu. Začala jsem psát beletrii, protože jsem cítila, jak mi přestávají stačit fakta. Nechtěla jsem zachycovat svět skrz tvrdá data, chtěla jsem být víc subjektivní. Psala jsem pro Respekt Dopisy z Japonska, kde jsem měla větší prostor se projevit i osobně. To byl první úkrok. Jako novinářka jsem viděla Japonsko v jeho kráse a v jeho kontrastech. Jednou se mi stalo, že jsme s rodinou šli po poutních místech a já jsem šla napřed na parkoviště, ale zapomněla jsem si klíče. Tam jediné auto na parkovišti, čekala jsem na ostatní, kolem lesy a tehdy jsem si začala psát v hlavě část knihy o hrdince, která jde těmi lesy mezi kláštery a nechce tam být, jde tu pouť z donucení, protože utíká. Proč ale? Začala jsem přemýšlet o příběhu, kde bych uplatnila téma padělání obrazů, což bylo v Lidových novinách jednu dobu moje seriálové téma, moc mě bavilo a dost jsem se o tom dozvěděla. Tak vznikl Dům s vypůjčeným výhledem.

Jak jste ho pak nabídla do nakladatelství Host?

Nebyla jsem žádná spisovatelka, hledala jsem si na internetu, co mám dělat, když mám hotový rukopis. Aha, takže napsat průvodní dopis, poslat do nakladatelství a připravit se na odmítnutí. Dokonce jsem si chystala desky na odmítavé dopisy z nakladatelství. Jako první nakladatelství jsem si vybrala Host, protože jsem chtěla, aby kniha vyšla u něj, ale počítala jsem s tím, že až mě odmítnou, budu rukopis posílat postupně do dalších nakladatelství. Jenomže oni se ozvali, že to vydají. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že berou dva rukopisy z dvou set, vyděsila bych se a asi bych jim ho ani neposlala. Ještěže moje googlování nešlo až tak daleko. Hned na křtu mi pak řekli, že by byli rádi, kdybych do dvou let napsala další knihu. A to jsem udělala.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Zdá se, že pro vás bylo snadné napsat první knihu. Jak to šlo s druhou?

Cítím velkou pokoru k práci. Když píšu, nemyslím na to, jestli to bude dobré pro někoho jiného, zkouším psát prostě nejlíp, jak umím. Druhá kniha mě hrozně bavila a šla celkem snadno, i když tam jsem stála před otázkou, jak propojit tolik příběhů. Po dvou letech jsem ji skutečně měla hotovou a byla jsem šťastná, že ji zase vzali. Potom přišlo stěhování, editace, korektury, výroba obálky a lockdown, který posunul všechny termíny.

Ve vaší nové knize se proplétají mnohé osudy. Jak to udělat, abyste se v nich jako autorka neztratila?

Mám složitou časovou osu, kterou tvořím ex post, předem by mě to svazovalo. Což je asi těžší postup, protože musím znovu pročítat, co už jsem napsala, a registrovat, co se už stalo a co ne, kde jsem s datací, kolik let je v ten který čas postavám, kdo už má dítě a podobně.

Která z vašich postav je vám nejblíže?

Nejvíc mých zkušeností má Klára, vnímáním se nejvíc podobám Róze, mám ráda bláznivou paní Cartierovou. Jejich osud se završil správně, v dobu, kdy se završit měl. Když teď kniha vyšla, už žiji s jinými postavami v novém příběhu. Před karanténou jsem začala psát postapokalyptický román o rodině, která se musí zachránit, která musí najít smíření. S pandemií jsem nemohla pokračovat, dělo se toho hodně podobného, co jsem psala v knize. Teď, když už je to snad za námi, se k tomu příběhu zase zkusím vrátit.

MARTINA LEIEROVÁ (53)

• Novinářka a spisovatelka. Žila střídavě v Praze, v New Yorku, ve Vídni, v Tokiu a nyní pobývá s rodinou v Římě.
• Z ciziny přispívá do českých novin a časopisů, například do rubriky Dopisy z… v Respektu.
• Vydala román Dům s vypůjčeným výhledem, nově jí vyšel román Tohle město, tahle řeka.
• Její muž je Marcel Sauer, mají tři děti.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marcela Březinová: Zpěv jí pomohl vyrovnat se sebevraždou maminky i manžela

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marcela Březinová: Zpěv jí pomohl vyrovnat se sebevraždou maminky i manžela