Elite Look of the Year jste vyhrála v roce 1992, bylo vám osmnáct a změnil se vám život. Byl to šok?

Byl. A mám to tak pořád. Když se přede mě postaví nějaká výzva, tak se jí chopím. Tohle byla jedna z těch důležitých, udala mému životu směr.

To ale nebylo tak docela poprvé, vy už jste něco předtím fotila…

Ano, v roce 1991 jsem byla na první štaci ve Švýcarsku, kam se mnou jela ještě maminka, protože mi nebylo osmnáct. Pak jsem odjela na měsíc do Florencie, to byla spíš legrace, a za milník považuji první cestu do Austrálie v roce 1991.

Tam s vámi taky jela maminka?

Ne, jela jsem sama. Divím se, že mě naši pustili. Byla jsem úplně u vytržení. S mizernou angličtinou a sto dolary v kapse.

Pamatujete si, co jste tam tenkrát natáčela?

Reklamu na šampon, jednu z prvních v mém životě, a dokonce jsem v ní mluvila, ten text dodnes umím.

Výhře v Elite jste nevěřila. Prý jste o sobě dost pochybovala.

Naši mi vždycky říkali: Jsi chytrá, ale nejsi nejchytřejší, jsi hezká, ale nejsi nejhezčí. Nechtěli, abych pak byla zklamaná.

Být skromná je ale dobrá věc, ne?

To sice jo, ale co s modelkou, která se tváří, že tam vlastně není. Když jsem přišla na casting, vždycky jsem kolem viděla někoho, kdo se na tu práci podle mě hodil mnohem víc.

Teď už si věříte?

Za ta léta jsem se k tomu dopracovala. Říkám si, že jsem už moc velká holka na to, abych stála v koutě a čekala, až mě někdo pochválí.

Byla tedy ta skromnost v modelingu na škodu?

Když koukám zpět, mohla jsem tu příležitost víc čapnout za pačesy a být průbojnější. Já jsem ale netoužila být topmodelka, bavilo mě na tom všem hlavně cestování. A když vidím mladé slečny dnes…

Myslíte, že to mají těžší?

To se asi nedá srovnávat. Mají to těžké z mnoha důvodů. Když jsem já začínala, topmodelky byly ikony. Dnes se spousta dívek na Instagramu věnuje influencingu a výrazně zasahují do oblastí, které byly dřív doménou právě modelek. A i mezi nimi si klienti vybírají podle profilů na sociálních sítích.

Tenhle způsob prezentace se vám příčí?

Já jsem v podstatě až do chvíle, kdy mě v roce 2016 znovu pozvali na přehlídkové molo jako „vyslankyni zralé generace“, o Instagramu jen slyšela. Ta nabídka jít všechny přehlídky pražského Fashion Weeku přišla tehdy v ten nejlepší čas, po letech jsem se zase ve svém těle cítila fakt dobře. Jeden z návrhářů za mnou přišel, že dá pár fotek na Insta. A já, na co? Moje neznalost ho od srdce rozesmála. Jinak jsem si to mezi holkami, které byly o generaci mladší, náramně užila. Působily sebevědomě, chvílemi jsem jim tu samozřejmost záviděla. I když to byla možná jen maska. Všechno si fotily na telefon, natáčely, dokumentovaly. Až tam jsem pochopila, že modeling se přesunul na sociální sítě.

A co vy na to?

Není to skutečný svět. Už si i vypínám sledování některých svých kolegyň, které bych za normálních okolností moc ráda potkala na večírku nebo na kafi. Ale jak mají ty fotky všechny úžasně vyretušované? Hezké to je, to je fakt, ale asi až moc, nevím. Všechno má mít svou míru. Občas je mi při pohledu na tu dokonalost úzko. Párkrát mě napadlo, jestli jsem náhodou něco neprošvihla, že bych na sobě měla víc pracovat, víc běhat kolem baráku, abych byla ztepilejší, víc spát a mít míň starostí, abych neměla vrásky… Ale vyřešila jsem to. Dokonalé ženy jsem prostě přestala sledovat a zajímají mě ty, na kterých je vidět, že žijí v reálu.

Co botox a další plastické operace?

Dlouho jsem botox odmítala, a i teď jsem z něj rozpačitá. Zkusila jsem ho nedávno kolem očí a tři měsíce jsem při pohledu na fotky i do zrcadla trpěla. Najednou jsem viděla, proč ženy, které tomu podlehnou, vypadají všechny stejně. Neměla jsem svoji mimiku, můj obličej měl jiný výraz. Prý to nikdo nepoznal, já ale jo, a tohle nechci. Čelo je podle mě něco jiného, tam aplikace mimiku moc nezmění. Jinak ale ať si každý dělá, co chce. Když najdete svoji cestu, zákrok vás nezmění a jen hezky rozsvítí, proč ne. Hlavně neztratit soudnost.

Máte operovaná taky víčka, to ale není jen estetická záležitost.

Ano, a jsem za to ráda. Rozhodla jsem se tehdy, když se mě můj mladší syn opakovaně ptal, proč jsem tak smutná. A stejně jsem si myslela, že mě pan doktor Pros pošle po konzultaci domů. Ale on mi řekl, to jste tady včas, to už vás musely ty oči bolet. Tohle vám pomůže, uvidíte. A pomohlo. Zkušenost s botoxem byla mnohem podivnější.

Vrásky vám tedy nevadí? Přece jen, živí vás právě váš obličej.

Určitě je dobře o sebe dbát. Ale já, když jsem většinou dostala nějakou práci, tak to bylo ne proto, že jsem femme fatale, ale protože jsem holka, která se hezky směje. A k tomu vrásky patří. Chci, aby na mně emoce byly vidět.

Umí modelky stárnout?

Podle mě to není ve vráskách, podívejte se na některé starší topmodelky jako třeba Christy Turlington. Pořád je nádherná, i když jí je přes padesát.

Dnes se na přehlídkových molech stále víc objevují ženy v nejlepším věku. Je to milé zjištění?

Je, a je dobře, že jsou vidět, jsou krásné. Každý věk má něco do sebe. Samozřejmě že když je člověk mladší, spousta věcí jde sama, tělo se samo obnovuje, ty procesy jsou jednodušší. Stáří je spojené i s nemocemi, člověk ztrácí síly. Takže z toho důvodu nic moc. Ale zase na druhou stranu, vím to, co jsem dřív nevěděla, a třeba se toho ještě dost dozvím.

Umíte stárnout s nadhledem?

Nevím, ale určitě chci být jednou milá vrásčitá babča, nechci vypadat jako Donatella Versace. Mě baví, když má člověk v tváři svůj život. Akorát se mi nechce zestárnout moc rychle, cítím se na míň, než mi je, a je mi to příjemné. Proti přírodě jít nemůžu, ale tělu se dá pomoct kvalitní péčí. Stejně jsou to povrchní věci. Já se v nadaci potkávám s lidmi, kteří se perou s onkologickou nemocí. Žijí naplno každý den, mají jiné priority, a není to fráze. Takže co vlastně člověk pořád řeší… Pro mě je práce v Pink Bubble uzemněním. Když začnu moc zkoumat sama sebe, řeknu si, holka, zase řešíš blbosti. Nechci se rouhat, že mám tady vrásku nebo špek. Svému muži se líbím, jsem zdravá a pořád můžu pracovat. Ve finále stejně záleží na tom, co prožijete, co z vás vyzařuje.

Jak hodně jste se za těch skoro třicet let změnila. Zůstalo ve vás něco z té osmnáctileté holky?

Z té osmnáctky moc ne. Byla jsem takový ucho nezralý, to bych nechtěla vracet. Jinak já se pořád cítím na pětatřicet a nechce se mi věřit, že mi je o deset víc. Necítím se tak. Jen když kouknu do zrcadla. Doma máme takovou nepsanou dohodu, že mi je pořád 38. Tuto strategii jsem převzala po mamince. Bylo jí třeba 55, ale pořád jsme slavili její osmatřicátiny. Mimochodem, sedmdesátku jí teď taky nikdo nevěří.

Máte schované svoje fotky a reklamy?

Mají je schované rodiče. Zrovna nedávno přivezli na chalupu asi tři krabice archivu. Otevřela jsem je, řekla si, ajéje, to bude na dlouho, a zase zavřela.

Budete se nad některými smát?

To stoprocentně. Třeba všechny fotky pro časopis Ateliér Květen, pletená móda. A nad hromadou dalších.

Zmínila jste kontakty, které vám modeling dal. Možná jste mohla být manželkou zpěváka Robbieho Williamse. Je to pravda?

Haha, tak to ani náhodou. Ale historka to byla hezká. Měl v Praze koncert, s kamarádkami jsme měly lístky až někam nahoru, ale i tak to bylo úžasné. Po koncertě jsme si šly sednout do restaurace, já přišla později, a když jsem přicházela, cítila jsem něčí pohled. A on to byl Robbie. Za chvíli přišel k našemu stolu, pozdravil, představil se, a jestli si může přisednout. Byly jsme všechny úplně perplex, dodnes se tomu smějeme. Chvíli jsme klábosili, a když odcházel, nechal mi lísteček s telefonním číslem a zdvořilým vzkazem, že mi děkuje za fajn povídání a že by byl rád, kdybych za ním přijela na drink.

A přijela?

Nepřijela. Ani nezavolala, jen jsem mu napsala, že je bezva, ale že jsem vdaná. Tím to skončilo.

Lísteček s jeho telefonem ještě máte?

Ne, měla jsem ho v peněžence a tu mi ukradli. Takže mi to dnes už ani nikdo neuvěří. Až budu ale stará babička, budu to vyprávět vnoučatům jako pohádku.

Vy tedy nejste moc na flirtování…

To nejsem, tyhle situace jsem moc nevyhledávala. Jednou nás v Miláně pozvali na jachtu monackého prince Alberta.

Asi jste nikam nešla…

Popřála jsem spolubydlící, ať si to užije, a šla spát. Mě baví, když si lidi pamatují, kdo jsem a proč se spolu bavíme. Ne že vás někam přivezou jako zaměnitelnou kulisu v něčím hvězdném dnu.

Máte dva syny, jednomu je třináct, druhému jedenáct. Jak to zvládáte s dnešní domácí výukou?

Je to výzva. Na jaře jsem si myslela, že skončím v péči odborníků, bylo to náročné. Každé dítě jiné zadání, jiný mail, první tři týdny fakt katastrofa. Teď už je to dobré. Mladšímu úkoly kontroluju, starší to zvládá sám. Občas sice přijde nějaká připomínka, že zaspal na hodinu nebo že nemá úkol, ale jinak jsou kluci samostatní, mám z nich radost.

Změnilo vás nějak mateřství?

Během rodičovství jsem v sobě objevila i takové stránky, o nichž jsem netušila, že je mám. Dokážu třeba křičet, dřív nepředstavitelná věc. A když to udělám, tak mě to mrzí.

Dokážete se omluvit, dokonce i dětem?

Vždy. Vždycky jim to dovysvětlím. V tomhle jsou kluci partneři. Neptám se jich, kdy chtějí jít spát, ale když vím, že jsem udělala chybu nebo jim nějak ublížila, mluvím s nimi o tom.

Obě děti máte s jedním mužem, ale vdaná nejste. Je to proto, že už jednu zkušenost s manželstvím a rozvodem máte? Nebo je manželství přežitek?

Na mých rodičích vidím, že institut manželství není přežitek. Jsou spolu přes čtyřicet let. Vím ale, že je v tom obrovská vůle spolu vycházet a oboustranná snaha. Dnes to už moc lidi nezkouší, je pohodlnější odejít. Můj rozvod nebyl ošklivý, ale byla to nepříjemná zkušenost.

Proč? Nemohli jste se dohodnout?

Ne, s bývalým mužem to bylo v pořádku, je to fajn chlap. My se rozešli v dobrém, ale ten pocit, že se vám úřady šťourají v soukromí, to bylo ponižující. Takže tohle bych už zažít nechtěla. Pro mě je dnes poutem to, že mám se svým současným mužem dvě děti a že oba máme zájem na tom, aby byly šťastné. Máme se rádi a děláme všechno pro to, abychom se spolu měli hezky.

Co je podle vás tím lepidlem, které drží vztah pohromadě?

Vzájemný respekt k názorům toho druhého. My jsme sice každý úplně jiný, ale něco nás svedlo dohromady. Hodně cestujeme, jsme spolu rádi. Mám ve svém partnerovi oporu a hlavně mám pocit, že se náš vztah pořád vyvíjí, je v něm dynamika. Někdy je líp, někdy hůř, občas to zajiskří, asi jako všude. Pozoruji to, nehodnotím. Je fajn, že se oba vedle sebe vyvíjíme a někam posunujeme.

Pocházíte z Brna, kde žijí vaši rodiče i sestra s dětmi. Stýkáte se?

Když můžu, jedu tam. Miluji Brnečko, nedám na ně dopustit, se vším všudy, co se o něm říká. Mám ráda, když se sejdeme všichni třeba na chalupě na Vysočině. Sestra má dva syny, kluci se na bratrance vždycky těší. Maminka je na zahrádce, tatínek něco vyrábí. Donedávna oba pracovali, mamča ještě vloni zaskakovala ve škole, učila dějiny umění.

Poznamenala rodinu učitelská profese maminky?

Trochu. V dobrém úmyslu, abychom měli ty nejlepší informace a všechno dělali, jak nejlépe to jde, dostáváme pořád od maminky rady. Většinou je trpělivě vyslechneme a potom jí připomeneme náš věk. Dokáže se tomu zasmát, což je super. Jestli jsem na něco v naší rodině pyšná, pak je to humor a vzájemná úcta.

Jak se snažíte svoje kluky vychovávat?

Aby byli samostatní, zdvořilí, chovali se jako rytíři a věděli, že ženy nejsou jejich posluhovačky. Ale hlavně se jim snažím vštípit, že není nikdo jiný, kdo by měl posuzovat to, jací jsou, než oni sami. A že by přitom měli vycházet z čistého svědomí a pocitu, že na cestě za svým cílem ze sebe vydali to nejlepší.

Působila jste v Nadačním fondu dětské onkologie Krtek, před devíti lety jste založila nadaci Pink Bubble, která pomáhá onkologicky nemocným teenagerům. Proč?

Po odchodu z Krtka jsem cítila vyhoření a byla jsem vyždímaná. Kluci byli hodně malí, pořád jsem pracovala jako modelka, do toho studovala školu. Chvíli jsem si říkala, že už žádnou novou nadaci zakládat nebudu a jen se k někomu přidám. Jenže okolí mě trochu tlačilo, abych si to rozmyslela, když mám skvělé kontakty. Takže jsem nakonec kývla, a protože malé děti podporuje spousta kvalitních organizací, zaměřili jsme se na teenagery a mladé dospělé, o které tehdy cíleně nikdo nepečoval. Tak vznikla Pink Bubble.

V překladu Růžová bublina. Ten název má nějaký příběh?

Má. Když jsem kdysi odešla z hodně náročného vztahu, bydlela jsem chvíli u kamaráda, vizážisty z Ameriky. Ten mi poradil, ať si svůj sen představím tak, že už je splněný. Tu představu ať zabalím do růžové bubliny a pošlu do vesmíru, který se sám postará, aby se ve správný čas mé přání vrátilo splněné zpět. Tehdy před dvaceti lety mi to pomohlo, a když jsem pak zakládala novou nadaci, tak mi to přišlo jako dobrý nápad, pojmenovat ji Pink Bubble. Bublina splněných přání. I když je název anglický, my stejně našim pacientům říkáme bublinky.

Jak relaxujete?

Buď na masáži, nebo manuální prací. Ale nejsem štrikovací typ, raději jezdím s kolečkem nebo otluču starou zeď. Mám ráda i kytky, jenže v zahradě kraluje maminka a doma na balkoně můj muž, tak se jim tam nemotám. A úplně nejradši relaxuji o samotě v přírodě, kde je zeleno a klid.

Máte nějaké sny?

Mám spoustu snů. Člověk by neměl přestat snít, někdy už jen ta samotná představa je fajn. Přeju si, abychom v nadaci neměli komu pomáhat, ale to se mi v nejbližší době asi nesplní… Jinak sním o cestách po světě a taky o tom, abychom se z téhle divné doby bezpečně zotavili. Možná je to pro nás lekce. Nemyslím si, že zasloužená, ale třeba nás přiměje, abychom se chovali ohleduplněji.

Související články

MARTINA ŠMUKOVÁ (1974)

MARTINA ŠMUKOVÁ (1974)

• Modelka, historicky první Češka, která vyhrála prestižní soutěž Elite Look of the Year. Aktuálně je tváří módní značky Timoure et Group.

• Zahrála si i v několika filmech, například v americkém snímku xXx po boku herce Vina Diesela.

• Byla prezidentkou Nadačního fondu dětské onkologie Krtek v Brně, v roce 2012 založila Nadační fond Pink Bubble, pomáhající onkologicky nemocným dospívajícím a mladým dospělým.

• Vystudovala Management mezinárodních institucí a veřejné správy. Podílela se na vzniku módní značky Fischer Collection.

• Žije v Praze, s partnerem Davidem vychovávají syny Samuela a Maxe.