Vaším druhým domovem je španělský ostrov Tenerife. Proč jste si vybral zrovna tohle místo?

S rodinou jezdíme na Tenerife už více než deset let. Tenhle ostrov jsme si oblíbili, protože máme rádi teplo a sluníčko. A je tam více méně přes zimní měsíce věčné jaro. Dřív jsme jezdívali do hotelu, ale přišlo nám to dost nákladné, tak jsme se rozhodli pořídit si domek. V létě ale trávíme víc času v Čechách.

Jak vaše dny na Tenerife vypadají? Je to víc odpočinku, nebo práce?

Obojí. V suterénu našeho domu mám malé nahrávací studio, které jsem si vybudoval ze skříně. Napsal jsem tam už dva muzikály – Muže se železnou maskou a Kvítek mandragory. Pracuje se mi tam dobře. Akorát přemýšlím nad tím, že studio přemístím víc na světlo a čerstvý vzduch. V suterénu totiž nemám okna, a když tam vytvářím nějaký větší projekt, je to trochu nekomfortní.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Jak u vás vlastně probíhá proces skládání nové hudby?

Nikdy jsem nepsal do šuplíku, ale vždycky na zadání. Ať je to muzikál, nebo třeba píseň pro nějakého interpreta. Dneska jsem například dokončil hymnu pro jeden nejmenovaný fotbalový klub, který si ji u mě objednal. Pokud to dopadne, tak se brzy dozvíte, o co přesně jde.

Co dělá skladatel, když mu dojdou nápady?

Když dokončím nějaké větší dílo, jsem vždycky autorsky vyprahlý. To znamená, že nejsem schopný minimálně několik měsíců nic vytvořit. Pak samozřejmě přijde čas, kdy to zase naskočí. Nejde tvořit na sílu.

Proslavil vás pop, ale milujete i jazz, kterému jste se věnoval v době svých začátků. Co vám tenhle žánr přináší?

Jazz mi dává jakousi hudební svobodu – můžu improvizovat a hrát si, co se mi zlíbí. U popu je to rutina a má to jasný řád. Musí to být hitové, pokud chcete, aby ta píseň měla úspěch u publika. V jazzu se tohle neřeší. Ale samozřejmě to musí ladit s harmonií.

Čtěte také

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Spousta lidí považuje jazz za příliš složitý, oponoval byste jim?

Jde o to, o jaký jazz se jedná. Jazz má spoustu variant. Existuje free jazz, cool jazz, swing, dixieland a tak dále. Já mám rád jazzovou muziku, která má hudební logiku a pravidla. Free jazz moc nemusím.

Hudbě se věnujete už pětačtyřicet let, na kontě máte nespočet hitů, muzikálů, vaše hudba zní i ve filmech. Člověka napadne, jestli vy nejste workoholik?

Workoholik nejsem, ale snažím se být profesionál ve svém oboru. Dostanu-li zadání, musím ho dodat do stanoveného termínu za každou cenu. Jeden můj nejmenovaný kolega psal pro naše divadlo muzikál a v den premiéry mu chyběl závěr. Dopisoval ho až dodatečně, takže se prvních asi dvanáct představení odehrálo bez konce, což bylo dost podivné. To já bych nedal.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

K úspěchu bohužel patří i žárlivost, závist a pomluvy. Jak zvládáte tyhle negativní stránky?

S tím se musí člověk, který pracuje v šoubyznysu, smířit. Už pan Werich prohlásil: „Čech vám odpustí všechno, jen ne úspěch.“ A zvlášť v dnešní době internetu, kdy se do vás bezohledně strefují stovky anonymních pisálků, kteří se schovávají za různé pseudonymy. Chtěl bych je vidět na mém místě. Jak by se jim asi psalo, kdyby byli veřejně známí? Víc asi nemá cenu to rozbírat. Takové věci je třeba házet za hlavu.

Tak se zeptám jinak: Jak moc vám komplikovala a komplikuje život popularita?

Pokud děláte tuhle práci, musíte umět popularitu přijímat jak z té dobré, tak i z té špatné stránky. Popularita má jisté výhody, ale i nevýhody, jako je například ztráta soukromí a anonymity. Pokud se s tím neumíte popasovat, funguje se vám v šoubyznysu velmi těžce.

Čtěte také

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

Nejen umělecký svět už nějakou dobu blokuje koronavirová epidemie. Jak tuhle zvláštní dobu plnou různých zákazů prožíváte?

Já to beru jako jakýsi dočasný předčasný důchod. Po pětačtyřiceti letech v branži jsem už cítil určité vyčerpání. Napsal jsem přes šest set písní, deset muzikálů, odjel více než pět tisíc koncertů… Karanténu jsem vzal jako výzvu, prostor pro odpočinek. Ovšem teď přiznávám, že už to trvá poněkud dlouho.

Koncem roku jste ale o sobě dal vědět – vydal jste nové album s názvem Moje zapomenuté ploužáky. Jaké z vašeho pohledu je?

Jsou to písně, které nikdy nebyly hity a na mých vinylech v osmdesátých letech byly trochu upozaděny. Zařadil jsem tam i čtyři vánoční písně. Mám z toho alba radost, ale živé hraní nenahradí. Chybí mi kontakt s fanoušky, koncerty s kapelou i moje sólová vystoupení. Doufám, že rok 2021 nám dovolí zase zpívat a bavit lidi. Je to nejen naše práce, ale i poslání. Kultura šla kvůli kovidovým vládním nařízením ke dnu jako první. A nejspíš jako poslední bude povolena. Až se proočkujeme, tak se snad zase bude hrát. Je to ale běh na dlouhou trať. Otázkou taky je, jestli pak lidé budou mít na koncerty vůbec náladu a peníze. Bojím se, že velká krize nás teprve čeká.

Čtěte také

Petra maluje obrazy.

Čtěte také

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí

Řada vašich kolegů je aktivních na sociálních sítích, kde pořádají improvizované minikoncerty. Co vy? Plánujete něco pro letošek?

Já se pokoušel o online přenos v první vlně pandemie v květnu a červnu minulého roku. Bohužel ochranné blokace na sociálních sítích mi vždycky po pár písních přenos ukončily a odpojily. Pak mi fanoušci nadávali, že mám špatné ajťáky a ať si to nějak zařídím. Začal jsem se tím zabývat a zjistil, že servery, které vám jsou schopné to odblokovat, si účtují sedmdesát tisíc korun a více! Tím je to pro mě vyřešené. Zpívat fanouškům zadarmo a ještě si platit přenosy si nemůžu dovolit. To by šlo jen v případě, že by si všichni zájemci o živé vysílání zaplatili nějaký poplatek. Jedině pak by to mělo smysl.

Od práce pojďme k soukromí. V červenci jste oslavil šedesátiny. Jak se cítíte?

Mám kamarády, kteří šedesátku nesli těžce. Já jsem v pohodě, nemám s tím žádný problém. Myslím si, že není důležitý věk, ale to, na kolik se cítíte. A to je v mém případě tak na padesát.

Dá se pojmenovat, jaký je největší rozdíl mezi dejme tomu dvacetiletým Michalem a tím dnešním? V čem myslíte, že jste se nejvíc změnil?

Kdybych měl ve třiceti ty zkušenosti, co mám dnes, možná bych pár věcí udělal ve svém životě jinak. Ale to je jen teorie. V té době jsem jednal tak, jak jsem to cítil a jak nejlépe to šlo.

Jaké vlastně bylo vaše dětství?

Jsem z rozvedeného manželství. Naši se o mě soudili od mých tří let, takže si toho moc hezkého nepamatuju. Po pěti letech mě soud přiřkl mámě a sestru tátovi, který s ní a svojí novou rodinou emigroval do Švýcarska. Já s mámou odcestoval do Itálie, kde měla práci. Pak už to bylo fajn dětství – navštěvoval jsem klášterní školu, chodil na mši a po ní brnkat na varhany, což se mi líbilo. V Itálii jsme strávili dva roky a pak se vrátili domů. S tátou a sestrou jsem se ovšem potkal až po letech, v mých osmnácti.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Jak jste se seznámil se svou manželkou Marcelou, za svobodna Skuherskou?

Potkali jsme se v roce 1984 v jedné pražské restauraci, kam jsme oba chodili na obědy. Ona byla profesionální tenistka, u nás moc nepobývala. Deset měsíců v roce byla buď ve Spojených státech amerických, Austrálii či západní Evropě. Když se mě ptala, čím se živím a co dělám, připadala mi jako mimozemšťan. V té době jsem byl totiž v tehdejším Československu už dost slavný.

Vaše žena je mimo jiné i vášnivá golfistka. Přivedla vás ke sportu?

Přivedla mě k tenisu. Golf rád sleduji v televizi, tedy ten profesionální. Já sám ho ale nehraju, zatím mě to nechytlo. Možná časem.

Žijete v dlouholetém spokojeném vztahu, což je v dnešní době skoro unikát – rozvádí se každý druhý pár. Co si o manželství myslíte?

Myslím, že všechno je to o toleranci a vzájemné úctě. My se s Marcelou nehádáme a jeden druhého si vážíme. Jsme zřejmě spřízněné duše – velmi často myslíme v jeden okamžik na stejnou věc. Měli jsme na sebe štěstí, což se každému nepovede.

Čeho si na své ženě nejvíce vážíte?

Asi toho, že to se mnou tak dlouho vydržela. Nikdo není dokonalý a ani já ne. Není vůbec jednoduché žít se zpěvákem a ustát ty tlaky, které k našemu povolání patří. Je obdivuhodné, co všechno se mnou prožila, a hlavně přečkala.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Společně jste prošli velmi smutnou zkušeností – před jedenadvaceti lety vám na akutní leukemii zemřela dcera Míša. Jak se s tím dá vyrovnat?

S tím se nikdy nevyrovnáte. Přijít o někoho blízkého je pro každého z nás smutné. Ale přijít o devítileté děcko kvůli zákeřné nemoci, proti které nemáte obranu, je velice těžká životní zkušenost. Jediné, co můžete, je přijmout svůj osud a smířit se s tím. Já věřím na to, že se spolu setkáme v jiné dimenzi a že se na tuto zem zase vrátíme v jiné podobě a jiné době. V tomto životě pomáhá jen čas a víra.

Vaše druhá dcera Klára z vás udělala dědečka – máte dnes už desetiletého vnuka Sebastiana. Jaký je?

Sebík je úžasný kluk. Je chytrý a citlivý. Vnesl do našeho života hodně světla a štěstí. Byl to dar a jsem rád, že ho máme.

S manželkou jste ho vychovávali od malička. Jak k tomu došlo?

Chtěli jsme, aby Klára dostudovala. Aby to bylo možné, museli jsme se o Sébu starat… Klára má díky tomu diplom z Oxfordu a jsme na ni pyšní. Časem si chce ještě udělat doktorát na Cambridge. Na ten ale přijde ta správná doba, až Sebík dospěje.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Jak vůbec vidíte dnešní mladou generaci?

Je rozhodně jiná než ta naše, už tím, že žije v době internetu a sociálních sítí. Technický pokrok letí kupředu, což je fajn a přirozené, na druhou stranu je to okrádá o dětství a normální zážitky. My v jejich letech pořád lítali někde venku a hráli si, dnešní mladé ovšem zajímají jen počítačové hry a mobily. Bohužel je to i obrovský byznys pro operátory. A to nemluvím o možné závislosti. Upnout se na virtuální svět a přestat vnímat realitu je velmi nebezpečné.

Najde se nějaký mladý zpěvák, skladatel, muzikant, který vás v poslední době upoutal?

Je tady spousta nových talentů – Mikolas Josef, Monika Bagárová, Tereza Mašková a kapely jako Mirai, Slza a další. Já sám teď podporuju jedno mladé bratrské duo. Říkají si YesBrothers a podle mě mají budoucnost. Milovi je osmnáct a píše písničky plus zpívá, Honza je o pět let mladší a hraje skvěle na bicí. Vygooglujte si je.

Před pár týdny začal nový rok 2021. Co od něj očekáváte?

To, že se vypořádáme s pandemií a že budeme zase moct hrát a zpívat. Mám v plánu dva koncerty v O2 Aréně, a to 11. a 12. června, snad proběhnou. Ale očekávám i tu už zmíněnou finanční krizi… Doufám, že ji zvládneme a že budeme zase normálně svobodně dýchat a žít tak, jak tomu bylo před rokem.


MICHAL DAVID (1960)

• Zpěvák, skladatel, producent. Pochází ze slavné cirkusové rodiny Kludských.
• Studoval na pražské hudební konzervatoři. Už v 70. letech založil jazzové kvarteto, ovšem poté, co se připojil ke skupině Kroky Františka Janečka, se stal popovým zpěvákem. Jazzu se příležitostně věnuje dodnes.
• První sólové album vydal v roce 1980. Jeho hudba zní i ve filmech (např. Vítr v kapse, Láska z pasáže, Decibely lásky, Discopříběh 1 a 2).
• Skládá i pro jiné interprety a je autorem úspěšných muzikálů (Tři mušketýři, Kleopatra, Děti ráje a řada dalších).
• Více než třicet let je ženatý s bývalou tenistkou Marcelou, rozenou Skuherskou. Z manželství vzešly dcery Klára a Michaela.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka