Scházíme se po celodenní zkoušce hry Robot Radius, kterou připravujete Na Nové scéně Národního divadla v Praze. Jak se cítíte?

Vnitřně nabitý, jsem rád, že můžu zase tvořit a věnovat se práci, kterou mám rád, a hlavně ji po dlouhé době dělat živě s lidmi na jevišti. Intenzivně zkoušíme a naše představení získává pevnější obrysy, klube se na svět. Ještě bude jedno kolečko zkoušení na přelomu srpna a září, kde to doladíme tak, aby tanec, hudba a vizuální efekty do sebe lépe zapadaly. A moc se těšíme, až výsledek představíme divákům.

K inscenaci, která je inspirovaná hrou Karla Čapka R.U.R, jste nejenom složil hudbu, ale také v ní budete živě vystupovat. Je to na divadelním jevišti jiné než na koncertním pódiu?

Je to trochu něco odlišného. Na koncertech jsem jako sólista sám za sebe, se svou hudbou a se svým vnitřním prožitkem. Nádherný stav vytržení, napětí a koncentrace… Tady je moje hudba součástí představení a je propojena hlavně s Radimem Vizvárym, který je hlavním performerem a s nímž bychom společně chtěli oslovit diváky a předat jim určité poselství. A nejde jen o nás, ale také o už zmiňované další složky včetně digitálních efektů, světel, videoprojekcí. Všechno na sebe musí navazovat a klapat jako hodinky, a to vše v režii Miřenky Čechové, ta je režisérkou a autorkou scénáře. Jsme součástí celku a pomáháme k celkovému vyznění díla tak, aby lidi zasáhlo.

Premiéra je naplánovaná na 10. září. Myslíte si, že budete mít trému?

Mívám trému před koncerty. Důležité ale je, abych ji včas setřásl, aby se neproměnila ve velkou nervozitu, která by poznamenala můj výkon. Trému považuji za přirozenou věc – je to mix očekávání a napětí, jež člověka motivuje. Díky tomu se musí soustředit a vydat ze sebe maximum. A že může být tréma občas trochu nepříjemná? To k tomu patří. Umění není stabilní, jsou v něm emoce, nálady pozitivní a někdy i negativní. A i umělec je jenom člověk, není stroj, má lepší a horší dny. Zásadní ovšem je, aby z něj stále něco vyzařovalo, aby svoje publikum zaujal. Když začnu hrát, zavřu oči a uvolním se, jako by se membrány mého srdce rozhýbaly v rytmu energie hudby, a pokud se to samé přihodí i druhé straně, pak je to nádhera.

Všimla jsme si, že vás na zkouškách doprovází váš vnuk. To je výjimečná záležitost, nebo je pevnou součástí vašeho týmu?

V nadsázce se dá říct, že jsme taková rodinná firma. Můj nejstarší syn Michal je taky muzikant a k tomu si před lety založil agenturu. Oba ty světy se mu krásně propojily, z čehož mám velkou radost. Má srdce muzikanta a zároveň chápe a dovede zorganizovat koncerty kapel se vším komfortem. Časem mi došlo, že by mohl organizovat i můj koncertní život. A tak jsem si přestal najímat cizí manažery a vsadil na něj. Velmi brzy se ukázalo, že nám to spolu ladí, a tak jsme přibrali i Honzu, mého prostředního syna, který jezdí se mnou jako technik – stěhuje věci, ladí kytary a dělá to skvěle. Takže moji kluci se o mě starají, abych byl jako v bavlnce. A asi vás ani nepřekvapí, že se přidal i můj vnuk Matěj. Na koncertech nejdřív jen tak koukal a poslouchal, dneska už taky vypomáhá a jezdí taky se mnou.

Ještě musíme zmínit vašeho nejmladšího syna Matyáše, kterému nedávno bylo čtrnáct. To už taky musí být parťák, ne?

Pro mě je to pořád můj klučina, miláček. Ale je fakt, že už s ním cloumá puberta a je velmi akční a hlavně zvědavý. Řešíme spolu spoustu věcí včetně politiky. Měl období, kdy chtěl být jak jinak než kytaristou, ale teď ho to přešlo. Nechávám to na něm – buď se to zase vrátí, nebo ne.Rozhodně ho do ničeho netlačím. Sám jsem to zažil – vášeň k muzice se ve mně probudila sama zčistajasna ve třinácti. Najednou jsem zatoužil zkrotit těch šest strun, a navíc se s kytarou i líp balily holky. Ale hlavně mě fascinoval rock a s ním spojená revolta. A tak se ze mě stala hudbou posedlá „mánička“.

Přihlášku jste si ale podal na pražskou FAMU. Proč?

Protože jsem nějakou dobu dělal asistenta střihu u svého jmenovce Ludvíka Pavlíčka. Nakonec jsem se ale přihlásil na obor produkce, což bylo šlápnutí vedle – vytvářet rozpočty pro štáby, to prostě nebyla moje parketa. FAMU jsem nakonec dokončil, ale už tenkrát jsem skládal hudbu ke školním cvičením svých kamarádů režisérů. A vydrželo mi to dodnes – láska k filmu i tehdejší přátelství.

Každý projekt má svůj termín, do kdy se musí odevzdat. Je to pro vás strašák, nebo spíš motivace?

Spíš to druhé, termíny jsou vždycky inspirace. Když se blíží doba odevzdání, srším nápady. Ale na druhou stranu mám rád i určitý tlak. Takovou tu vnitřní napnutou strunu, která rozechvívá emoce a zároveň i svírá krk. Stalo se mi, že jsem třeba pracoval na třech projektech najednou. Ano, stálo mě to spoustu energie, moc jsem toho nenaspal a musel jsem skládat jako divej. Dostal jsem se vlastně do takového nonstop transu, ale byl to taky stres. To ale neznamená, že když mám hotovo, dám si nohy nahoru. Skládám a hraju na kytaru denně. Je to pro mě jako meditovat. Tyhle doteky hudby jsou přirozenou součástí mého každodenního života.

Přihodilo se někdy, že jste se bez muziky musel obejít delší dobu?

Ano, v nemocnici. Před čtrnácti lety mi v pražském IKEMU provedli trojnásobný bypass, ale po pár dnech, kdy jsem už začal trochu fungovat, jsem si v nemocničním pokoji udělal improvizované studio a dodělával hudbu k celovečernímu filmu Na půdě Jiřího Bárty. Doktoři a sestřičky se na mě chodili dívat a kroutili hlavou.

Operace srdce není žádná legrace. Měl jste z tak zásadního zákroku strach?

Bylo to tak rychlé, že jsem neměl ani moc času si to v plné míře uvědomit. Než mi vlastně došlo „vo co go“, už jsem frčel rovnou na sál. Měl jsem štěstí, že jsem utekl zubaté ze chřtánu.

Pokud vím, nebyla to vaše jediná komplikovaná operace…

Ano, trochu se ten domeček začal sypat… Ozvala se mi páteř, protože celý život tahám na zádech kytaru, tedy kolem tří až pěti kil. A tak jsem úspěšně podstoupil stabilizaci páteře a mám několik nových plotýnek plus pár šroubů, cítím se trochu jako Titanman. Dost se mi ulevilo, a dokonce jsem o dva a půl centimetru povyrostl.

Tenhle optimistický přístup, úhel pohledu je vám vlastní odjakživa?

Zase tak moc ne. Rozhodně nejsem jen rozesmátý sluníčkář, mívám krize a někdy vidím věci i černě. Ale tak to prostě v životě chodí. Po bouři vždycky vyjde slunce. Ale nebudu zastírat, že jsem se nikdy neocitl v situaci, kdy jsem tomu přestával věřit. Jednou z nich byla třeba krize Pražského výběru. Ta mě velmi poznamenala a trápila. Se svým blízkým parťákem Michaelem Kocábem jsme tenkrát byli na kordy a opravdu se neměli moc v lásce. Bylo to hodně vyhrocené. A ustát takovou mezní situaci bylo těžké, vyčerpávající. Naštěstí jsme to oba překonali a smířili se, což byl silný moment. Dneska už jsme za tím. V minulosti se už tolik nerýpu a snažím se dívat víc dopředu.

Začátkem roku jste oslavil pětašedesátiny. Prožíval jste to nějak?

Normálně s rodinou. Ono ani tak nejde o to datum narození, ale o to, jestli se člověk cítí vnitřně mladý a má sílu se o ten svůj osud trochu poprat. Já si nemůžu stěžovat – až na nějaké zdravotní neduhy, mám naplněný život muzikou a svou rodinou, kterou miluju. Samozřejmě přibývají šediny, ale taky zkušenosti. Dá se říct, že celkově jsem zodpovědnější a klidnější. Rozevlátý rockerský život odnesl čas.

A nepřišlo to zklidnění i díky tomu, že vás ten divoký život jednoduše přestal bavit?

Ale on tenhle způsob života má svoje kouzlo, kór, když jste mladá, co si budeme povídat. Jedete na plný pecky, užíváte si různé milostné románky a mejdany, pořád se něco děje. Je to fajn, ovšem časem musí přijít brzda, jinak vás to smete. Dneska jsem usedlejší, a pokud nejsem „on the road“ na koncertech, většinu času trávím s rodinou. Nestojí za tím přesycenost zážitky nebo třeba únava materiálu, je to jen přirozený vývoj. Myslím, že zásadní zlom v mém životě nastal, když jsem poznal Karolinu. Kdybych tehdy přišel k barovému pultu v Lucerna Music Baru, kde seděla po koncertě BSP, o pět minut později, minul bych se s ní a všechno by bylo možná jinak. Možná, že bych teď na náš rozhovor dorazil rovnou z nějakého hustého flámu… Nechci být patetický, ale setkání s mojí druhou ženou bylo osudové. Prostě mi vysvitlo slunce.

Vaše manželka Karolina, za svobodna Husáková, působila jako muzikálová zpěvačka. Znali jste se předtím?

Naše hudební branže není zase tak velká, takže jsme o sobě samozřejmě nějak věděli, občas se i někde zahlédli, ale to bylo všechno. Když jsme se pak konečně potkali tváří v tvář, okamžitě to mezi námi zajiskřilo.

Skočil jste do toho po hlavě?

Ano, to nešlo jinak. Nejsem racionální typ, neumím city vážit, měřit, hodnotit rozumem. Takže když ten gejzír citů vybuchl, nechal jsem se jím spontánně pohltit. Někteří pánové mého věku by se asi chovali opatrněji a o patnáct let mladší ženu by vnímali jako nějakou „nastraženou minu“, ale já to cítil jinak. Pro mě to byla a stále je nádherná rozkvetlá růže.

Když se skladatel zamiluje, jaký vliv to má na jeho práci? Pohání ho to, nebo naopak zablokuje?

Je šťastný a padají z něj samé love songy. A my umělci jsme navíc tak trochu i narcisté, komedianti. Rádi se taky producírujeme, a pokud je v publiku milovaná bytost, dostává nás to do větší extáze. Když Karolina poprvé přišla na můj koncert, vyskakoval jsem na pódiu jako nějaký srneček s kytarou. Nádhera… Na druhou stranu ale kumštýř musí umět tvořit kdykoliv a kdekoliv. Podstata hudby totiž vychází z podvědomí. Neovlivňují ji zase tak zásadně tyhle poryvy emocí. Můžou ji zabarvit, to ano, ale muzika jde z hloubky. Je zakódovaná tam někde uvnitř a vyvěrá ven, i když zrovna nejste zamilovaná. Ono se to docela těžko vysvětluje. Láska ve všech podobách je zásadní téma v písních všech generací a jde s ní samozřejmě všechno líp.

Týká se to i hubnutí? Na první pohled je vidět, že se udržujete ve skvělé kondici. Dokonce vypadáte líp než kdysi.

Je to tak, za vším hledej ženu. Nechtěl jsem vedle té svojí vypadat jako obtloustlý dědeček hříbeček, a tak jsem se pustil do hubnutí. Dlabal jsem saláty, omezil nezdravé jídlo, přestal popíjet plzeňskou dvanáctku a výsledkem bylo patnáct kilo dole. Později jsem se zase trochu zakulatil, takže přišla druhá hubnoucí vlna, která stále trvá. Je to ale boj, zvlášť pro chlapa po šedesátce a v zemi, kde je pivní břicho samozřejmostí. Ale i to se naštěstí už trochu mění a lidé si začínají víc uvědomovat, že strašák infarkt je reálná hrozba.

A jak jste na tom s pohybem?

Hýbat se samozřejmě snažím. Za mlada mě bavil fotbal nebo tenis, ale běhání mým kolenům teď nesvědčí, takže chodím. Mám rád procházky. Jsou pro mě něco jako psychická relaxace, bez níž se neobejdu. Rád se procházím v lese. V koronavirové izolaci jsem v něm čerpal sílu i naději do smutné doby, kdy odešlo spoustu lidí… Před depresí mě zachraňovalo i to moje brnkání na kytaru – zavřel jsem se ve studiu a hraní byl pro mě únik. A pak naše zahrada. Nejsem žádný zahradník a kutil už vůbec ne, ale moc rád se dívám na kytky a na stromy. A dokonce je i rád zalévám – pozoruju, jak jim voda dělá dobře, sleduju všechny ty úžasné barvy, energii a svěžest a je mi fajn.

MICHAL PAVLÍČEK (65)

MICHAL PAVLÍČEK (65)

• Patří k něm nejlepším, nejtalentovanějším a nejcharismatičtějším českým muzikantům. Původně vystudoval pražskou FAMU, obor produkce.

• Byl a je členem mnoha známých seskupení: Pražský výběr, BSP, (Baláž-Střihavka-Pavlíček), Stromboli, Big Heads.

• Napsal hudbu k řadě divadelních her, televizních inscenací, celovečerních filmů, muzikálů a baletů. Je nositelem mnoha prestižních cen.

• Desátého září bude mít na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru hra Robot Radius, k níž složil hudbu a vystupuje v ní. Hrát se bude i na světové výstavě Expo Dubaj 2021.

• Je podruhé ženatý a má tři syny.