Jste zpěvák, bubeník a textař kapely Tata Bojs a k tomu výtvarník. Co ze starého necovidového života vám teď chybí nejvíc?

Všechno, co s ním souviselo. Zajít si na pivo s kamarády, hrát normální koncerty, bavit se s lidma, volně se pohybovat a dýchat čerstvý vzduch bez roušky na puse. Je to zvláštní, člověk najednou jakoby cítí, že mu někdo nebo něco sáhlo na jeho svobodu, a to je hodně nepříjemný pocit. I když jsme jako lidské bytosti poměrně dost přizpůsobivý druh, tohle je způsob života, kterému bych se přizpůsobovat opravdu nechtěl. (Rozhovor vznikal v březnu 2021 – pozn. red.)

Umělci mají křehkou duši. Dostal jste se někdy během epidemie do bodu nula, kdy jste ztratil inspiraci a chuť tvořit?

Ani ne. Mám štěstí, že moje práce je zároveň i moje zábava. To období – speciálně v začátku – jsem vnímal paradoxně velmi dobře. Teď samozřejmě nemyslím tu stránku ekonomické ztráty, která na nás všechny většinou doléhá s mírným zpožděním, ale mluvím o takovém tom vypnutí a pauze, která nastala. Jsem bohužel z těch, kteří většinou hrnou neustále věci před sebou. Často si připadám jako buldozer, co má na lžíci spousty věcí k odbavení. Dvě tři se podaří vyřešit, a už vám tam přistanou další čtyři. Ale v té první vlně přesně před rokem se všechno najednou zastavilo, přestaly mi chodit maily, přestal zvonit telefon a já jsem najednou zažil krásný pocit, že vůbec nic nemusím. Těžko se to popisuje, ale je to velmi speciální pocit, kdy se po těle rozlije klid. Trvalo to asi měsíc, možná dva. Rád na to období vzpomínám.

Čtěte také

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

S Tata Bojs jste koncem roku vydali nové album s názvem Jedna nula. Jak vznikalo?

V době zhruba před tím rokem jsme byli s Tata Bojs zrovna ve stadiu rozdělaného alba, čtyři písničky jsme zvládli nahrát ještě před prvním lockdownem, udělali náběry všech instrumentací, a dokonce jsme stihli nahrát všechny party menšího orchestru, takže jsme měli spoustu dat ke zpracování. V podstatě od prvního dne karantény jsem se scházel s Dušanem Neuwerthem, naším zvukařem a spoluproducentem, a začali jsme tyto materiály zpracovávat, editovat, aranžovat, ale hlavně jsem zpíval. Byl na to úžasný klid, byli jsme páni svého času a v tom to bylo skvělé. Teď už je to jinak, zase všechno postaru sviští. Ale tu koncertní absenci cítíme dost silně. Bojím se, že to bude ještě dlouho trvat, než se věci zase rozpohybují a vrátí zpátky do normálu. A otázkou zůstává, po těch všech současných zkušenostech, co si vlastně představit pod pojmem „normál“…

Jaké to poslední album podle vás je? Co jste chtěli posluchačům předat?

Každé album je vlastně ucelenou výpovědí o nějakém období. Člověk musí něco zažít, aby měl o čem psát. Mezi deskou A/B a Jedna nula uběhlo pět let, což ovšem neznamená, že bychom na ni pět let sbírali materiál. Dělali jsme symfonický projekt se SOČRem, výstavu ke 30 letům Tata Bojs v centru současného umění DOX, vyšla kniha Tatalog. Vedle toho běžel koncertní život kapely. Spousta práce. A v průběhu toho se střádaly nápady. Stejně jako na A/B je tu poměrně pestrý vějíř nálad, ale řekněme, že tematicky se to motá okolo velkých kontrastů, hudebních i obsahových. Symbolika nula – nic, jedna – něco, vypnout – zapnout, ON – OFF, vznik a zánik, oblouk stvoření světa a smrti i ta digitalizace to je vlastně všechno obsaženo i v názvu Jedna nula. Nějak nám to dohromady začalo dávat smysl – desátá řadová deska, která bude mít deset písniček a jmenuje se Jedna nula. Chtěli jsme od začátku udělat kratší desku. I turné, které jsme museli zrušit, jsme připravovali tak, aby mělo 10 zastávek. A taky je v tom názvu skrytý i určitý odkaz na základní binární kód, princip digitalizace, která se tak plíživě stává pořád podstatnější součástí našich životů.

Čtěte také

Alena Mornštajnová

Čtěte také

Alena Mornštajnová vydává knihu Listopád. Další její literární plány jsou tajné

Křest desky musel proběhnout online. Užil jste si ho?

Užili jsme si to všichni náramně. Byla to dlouhá, skoro tříměsíční příprava, ale mám teď zpětně pocit, že to stálo za to. Budoucnost v tom asi nebude, ale zase je to pořád lepší než nic. Vlastně si o to řekli sami fanoušci. Psali nám, že by chtěli písničky z nového alba slyšet živě, tak jsme jim to splnili. A důležité to bylo svým způsobem i pro nás. Zaprvé to kapelu drží mentálně v chodu, zadruhé ty písničky tím dostávají život a zatřetí máte nějaký bod na časové ose, ke kterýmu upíráte svou pozornost a to vám dává energii a chuť fungovat v běžných dnech i v téhle pitomé době.

Tata Bojs spolu fungují více než třicet let. Dá se nějak pojmenovat, co vás vlastně drží pohromadě?

Řekl bych, že je to společný hlad po zážitcích a nemusejí být nutně jenom hezké. Prostě zážitky všeho druhu a touha je sdílet s kámošema. Kapela je v první řadě o kamarádství, aspoň pro nás to tak vždycky bylo. Jsme už dost staří a trochu málo ambiciózní na to, abychom se otravovali a trávili spoustu času s někým, kdo je třeba excelentní muzikant, ale jinak úplnej blbec, se kterým si nemáte co říct. Je to čistá chemie stejně jako u milostných vztahů.

Čtěte také

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

V čem přesně je podle vás síla mužského přátelství?

Ve vzájemném respektu a sdílení oněch zážitků. A pak taky v umění dát si prostor a neprosazovat svůj názor za každou cenu, což spadá do kategorie respekt.

Na jevišti i v civilu působíte velmi pohodově a zároveň energicky. Jaká je realita? Umíte se v kapele třeba pořádně pohádat?

Řekl bych, že jsem ve své podstatě spíš klidnější člověk, mluvím pomalu a myslím, že nejednám zbrkle. I auto řídím rozvážně. Zároveň potřebuju ty koncerty k určitému průběžnému upouštění energie a emocí. Někdo má sport, já mám hudbu. Svým způsobem tohle dokáže i vizuální umění, ale v rovině energií to zdaleka není tak extrovertní a teatrální. A co se týče těch hádek, musím říct, že se moc nehádáme. Spíš bych řekl, že se občas dohadujeme, což je rozdíl. V rámci jakékoliv skupiny lidí, která spolu tráví dost času a něco spolu vytváří, je to úplně běžný jev.

Čtěte také

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Když se vrátíme do vašich dětských let: co všechno vás formovalo?

Dětství jsem prožil radostné. Rodiče mi v útlém dětství nedávali moc znát své občasné neshody a vytvářeli rodinný prostor, kde jsem se cítil bezpečně. Mám starší ségru, o sedm let, a to je na vzájemné sdílení už trochu moc, takže k sobě jsme si našli cestu až v dospělosti. A jinak mě spíš formovalo prostředí, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Na střední i na vysoké škole to byli hlavně spolužáci, se kterými se člověk tak podvědomě neustále porovnává. Ovlivňujete se vzájemně, aniž byste si to uvědomovali. A v hudbě to bylo podobně. Měli jsme myslím štěstí, že jsme ještě zažili ten přerod režimu a následně celá devadesátá léta, která byla pro vývoj hudby v Čechách zcela zásadní a jedinečná.

A o čem jste jako dítě snil?

Když jsem byl malý a koukal jsem o prázdninách na chatě, jak u nás ve Třebáni obdělávají pole, toužil jsem být traktoristou. Líbilo se mi, jak jsou ti pánové vysoko a můžou jezdit mimo cesty a silnice. A řídit kombajn, to už byl sen přímo z říše snů. Tam se sedí ještě výš a ukusujete tu úrodu. Sečete a hned vidíte výsledek. To mi vždycky připomínalo luxování, které mě svým způsobem taky baví.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Vystudoval jste pražskou AVU. Co vám škola dala, a co naopak vzala?

Školy jako AVU neberou, ty jenom dávají. Aspoň v té době, kdy jsem ji já studoval. Zažil jsem tam čerstvou porevoluční éru. Nově zvolený rektor Milan Knížák povolal na akademickou půdu celou řadu osobností, které byly minulým režimem potlačované. V devadesátých letech byla „akáda“ plná skvělých profesorů. I když byl profesor Knížák v pozdějších letech čím dál tím víc kontroverznější osobou, tohle udělal skvěle. Takže Akademie mi dala spoustu zkušeností, který bych jinde nepobral. Hlavně zcela zásadní setkání s mým panem profesorem Demartinim, do jehož ateliéru jsem chodil. Byl originálním umělcem, skvělým pedagogem i přirozeným člověkem zároveň, což je podle mě vzácná shoda. Na Akademi působil jen krátce, ale jsem rád, že jsem mohl poslouchat jeho korektury. A do dneška vzpomínám na vůni tabáku z jeho dýmky a příběhy, který vyprávěl furt dokola, ale nám to nevadilo a bavilo nás to poslouchat i po páté.

Na jaké svoje dílo jste opravdu pyšný?

Když přeskočíme mé tři dcery, které jsou největším uměleckým dílem, na němž jsem se aspoň dílem podílel, napadá mě videoinstalace s názvem Noční hlídač. Poprvé se tyhle obří oči rozsvítily v roce 2000 na Goethe institutu v Praze. Pak se párkrát ještě někde objevily a poslední místo, kde zamrkaly, byly chladicí věže temelínské elektrárny. Ve výšce sto dvacet metrů koukaly do krajiny a se siluetou elektrárny tvořily velmi podivnou gigantickou bytost. Instalace byla vidět z dalekého okolí, prý až z Budějovic. To, že se podařilo udělat takovouhle šílenost v přísně střeženém prostoru, považuji dodnes za malý zázrak. Nutno podotknout, že lví podíl na úspěchu měl českobudějovický sochař a organizátor akce Umění ve městě Michal Trpák, kterého to vlastně i napadlo – promítat mého Nočního hlídače na Temelín.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

A co materiál? Pro jaký druh máte jako výtvarník slabost?

Základem je papír a tužka. To všechno ostatní se pak dá už různě kombinovat.

Kdybychom přišli k vám do ateliéru, co bychom tam teď viděli?

Nic moc – bordel, pár akvarelů a obrazů, různé skici, hodně všelijakých předmětů k ničemu, krabice plné archiválií Tata Bojs, které jsme po skončení výstavy v DOXu ke mně navezli. A pak taky skleněné plastiky všech postav z Nanoalba, které jsem vytvářel se sklářským mistrem Martinem Janeckým.

Zmínil jste své tři dcery, co vám otcovství přineslo do života – toho chlapského i uměleckého?

Hodně zážitků i inspirace a taky jsem poznal sílu, všechny aspekty a důsledky zodpovědnosti. Nejen za sebe, ale v případě toho otcovství i za moji rodinu.

Jak momentálně s dětmi zvládáte distanční výuku?

Holky ji už celkem zvládají, já ještě ne. Tenhle online čas obrazovkového vyučování je naprosto šílený. Už aby to skončilo!

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Digitalizace ale vládne světu i bez covidové epidemie. Máte nějakou radu, jak naopak dostat dítě od počítače i displeje?

Bohužel nemám. Kdyby někdo měl, sem s ní. Mám pocit, že podnítit u dětí zájem o cokoliv jinýho, než co je uvnitř těch malých krabiček, je těžká disciplína. Digitalizace nám vrací těžký úder. Zkouším nabízet alternativy, kupuju třeba kolečkové brusle... Ale vlastně musím říct, že někdy se to i povede. To jsou vzácné chvíle. Každopádně současná situace a distanční výuka nám v tom jako rodičům mileniánských dětí moc nepomáhá, spíš naopak.

Zdědila po vás některá z dcer umělecké geny?

Já vlastně nevím. Johanka, to je ta prostřední, jedenáctiletá, je teď v páté třídě a ve škole mají od druhého stupně speciální výtvarně zaměřenou třídu. Je to jako přípravka na, dejme tomu, střední školu jako je třeba Hollarka nebo Hellichovka. Teď tam bude zkoušet přijímačky a od září by teoreticky mohla nastoupit. Tak jí trochu pomáhám s přípravou. Ona docela hezky obkresluje. To je dobrý začátek. Pamatuju si, že já jsem taky hodně obkresloval. Vždycky jsem si vzal obraz, který jsme měli doma, a učil jsem se tím, že jsem ho přemaloval. Anebo jsem překresloval komiksy. Ale furt jsem držel tužku v ruce.

Takže to v jejím případě vypadá na jasný talent?

No, u ní to takhle úplně nevidím. Nějaký talent myslím má, není to zatím nic omračujícího, ale to se o mně říkalo taky. Myslím, že jde primárně o to, abychom tomu dítěti nahodili nějaký háček a ono se buď chytne, anebo ne. Jakmile ho to začne bavit a má třeba i nějaké výsledky, pak hned i samo cítí, že dělá pokroky a už to jede. A jinak nejmladší Apolenka se učí na piano a řekl bych, že je pohybově docela šikovná, a nejstarší Evelínu zajímá herectví, má za sebou několik let docházky do tanečně-divadelního kroužku studia Light a teď studuje střední pedagogickou školu.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Jste sedmnáct let ženatý, kde jste poznal svou ženu?

Poprvé jsem ji viděl v pražském klubu Radost FX někdy v půlce devadesátých let, když jsem se tam šel s Mardošou podívat na Malcoma McLarena. Pro nás legendu, která dělala manažera kapele Sex Pistols. Bylo to krátce po vydání jeho desky Paris z roku 1994. On tam ani nehrál, prostě ho tam jen pozvala firma na mejdan. No a v té vydavatelské firmě už tenkrát moje žena pracovala. Potkali jsme se na schodech. Já se chvíli pokoušel o nějaké sbližování, ale moc jsem se nechytal. Pak jsme se několik let neviděli, což bylo s podivem, když jsme se oba motali kolem hudby. Podruhé jsme se potkali až v roce 2003 na udílení cen Anděl ve Sportovní hale na after party. Tam už to nějak přeskočilo. Seznámil nás Michal Máka z našeho tehdejšího i současného vydavatelství a je to mimochodem ten stejný Michal Máka, o kterém zpíváme v písničce Pěšáci.

Co je podle vás základem šťastného partnerství? Co v něm nesmí chybět?

Tak asi ta láska, ne? Ale řekl bych, že to bude podobné jako v případě těch velkých dlouhých přátelství. Obávám se, že ta skutečná láska, myslím ta, která partnery provází celým životem a neustále i po dlouhých letech jim rozechvívá všechny buňky v těle, sice existuje, ale setká se s ní jen mizivé procento všech manželských párů. Takže partnerskému štěstí hodně pomáhá dětská radost, to je tmel všech strastí, a pak tam musí fungovat, tolerance, úcta, zase ten vzájemný respekt a snad i trochu obdiv.

A jak na vás působí prostředí? Je vám bližší město, nebo příroda?

Žiju v místě, kde mám tak trochu přírodu ve městě. V přírodě se cítím moc dobře, svobodně, šťastně, ale na druhou stranu vím, že město by mi asi chybělo, aspoň ještě teď. Kdo ví, co bude za pár let… Miluju dobré víno, tak mě to táhne do teplých krajin. Možná se na důchod odstěhuju do Toskánska nebo do Provence, ale moje žena nechce… Holt, když tak pojedu sám.

Čtěte také

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Pomalu, ale jistě se vám blíží padesátka. Prožíváte to nějak?

To je ještě daleko, nemyslím na to. To spíš, když mi bylo čtyřicet, říkal jsem si, že se můj život už láme do druhé půlky. A měl jsem trochu obavu, že spíš do té horší, víc bolestné a míň radostné… Ale jedna moudrá paní, ke které se občas zajdu poradit, mi na to řekla, že se mýlím a že teď právě začíná ta lepší půlka. Jestli to byla jen chlácholivá slova útěchy, nebo skutečná pravda je vlastně úplně jedno. Důležitý je ten pohled na věc, který se mi od té chvíle změnil. Já vím, že je to šílené klišé, ale opravdu si myslím, že je potřeba si od určitého věku užívat každý den, do kterýho se probudíte, a relativně vás nic nebolí a máte chuť něco udělat – někoho potěšit nebo navštívit. Anebo prostě jen sám sobě udělat něčím dobře. Zkrátka si dovolit být trochu sobec.

MILAN CAIS (1974)

• Hudební skupinu Tata Bojs založil společně s baskytaristou a textařem Markem Huňátem (Mardošou) ještě coby žák základní školy. Od začátku v ní působí jako zpěvák, bubeník a textař.

• První koncert odehráli v roce 1988. V roce 1991 vydali první album, dnes jich mají na kontě celkem deset. Poslední s názvem „Jedna nula“ vyšlo před Vánoci.

• V letech 1992 až 1999 studoval na AVU v Praze. V rejstříku má sochařské objekty, fotografii, kresbu a videoinstalace.

• Mezi jeho nejznámější díla patří Noční hlídač pro pražský Goethe Institut, instalace 4 elementy pro České muzeum hudby nebo objekt Kapkostroj, součást projektu Zahrada představ v českém pavilonu na EXPU 2005.

• S manželkou Klárou má tři dcery a žije v Praze.

Čtěte také

Petra maluje obrazy.

Čtěte také

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí