Přijela jste za mnou do Ostravy sama, synek Miki zůstal u babičky. Míváte takový luxus často?
Je to zvláštní situace. Covid vše změnil – naše práce je omezená, což je v pytli, na druhou stranu je skvělé, že můžeme trávit měsíc v kuse u rodičů na Moravě. Mikiho zbožňují, vidím, jak tím emočně roste. Ale budeme tu i pracovat, v Divadle Petra Bezruče připravujeme inscenaci Skořápka, která měla mít premiéru v září. Máme tři týdny na to ji dodělat. Pak představení zakonzervujeme do doby, než se divadla otevřou. Upřímně, podle mě nejdřív v květnu. Teď budeme hrát „do zdi“ pro prázdné hlediště, což je pro herce to nejhorší (kvůli onemocnění herců se nakonec zkoušení opět odložilo, pozn. red.).
Skořápku režírujete se svým mužem Petrem Boháčem. V režijních tandemech pracujete od narození syna. Je to cesta, jak skloubit práci a mateřství?
Přesně. Byla jsem hodně výkonná a extrémně náročnou a zodpovědnou roli režisérky jsem myslím zvládala. Když jsem otěhotněla, uvědomila jsem si, že potřebuju rozložit síly a zároveň že nemám tak velké ego, abych nedokázala vést dialog a dělat kompromisy. Pracovala jsem také s Terezou Vejvodovou nebo Dominikou Špalkovou. Spolurežírovat je úžasné. Dva mozky mají větší sílu a kapacitu, ve dvou máme větší tvůrčí svobodu, protože si rozdělíme kompetence.
Utvořit režisérský tandem asi nejde s každým. Co je pro to nejvíc potřeba?
Nelpět na své jednoznačné pravdě a nechtít mít vše stoprocentně pod kontrolou. Dovolit si spolehnout se na toho druhého a věřit mu, i když tomu v daný okamžik úplně nerozumím. Nechtít dílo vlastnit, ale spolutvořit. Je to taková podaná ruka, jako když běžíte štafetu.
Musela jste k tomu dospět?
Dříve jsem si mnohem víc dokazovala, že režii – veskrze mužskou profesi – jako žena zvládnu, že na to „mám koule“. Režisérek je už teď víc, ale do roku 2000 by člověk pohledal… Teď už mám ale jiné životní hodnoty. Nepracuju s dominantními a submisivními silami, nedělím svět podle výkonnosti. Snažím se nacházet balanc a harmonii mezi pracovním naplněním a osobním štěstím.
Jak balancujete s Petrem? Jste manželé, kolegové, dva roky rodiče…
Od našich matek se očekávalo, že zvládnou vše – práci, domácnost, péči o děti… Tohle odmítám. Starat se o domácnost a děti je plnohodnotná, ale neplacená práce. Bere se automaticky, což je nejhorší. Můj muž se neptá: „Jak ti můžu pomoct?“, protože bych reagovala, že mi nemá co pomáhat, ale dělat svůj díl povinností jako já. Snažíme se na nich podílet rovnocenně a nechceme, aby byla péče o domácnost otravným žroutem času. Takže velký úklid v neděli děláme spolu, pustíme si k tomu hudbu, zapojíme Mikiho… Upřímně obdivuju ženy, které to vše zvládají samy. Já bych to absolutně nezvládla – už by mi v hlavě nezbyl žádný prostor svobodně tvořit.
Kdy tvoříte, když máte doma dvouleté dítě?
Když ho uspím, což bývá kolem půl desáté. Pracovat vydržím tak do jedné v noci. Něco jiného je, když dělám na projektu. Třeba Zeď (představení podle stejnojmenné knihy Petra Síse, pozn. red.) jsem v Hradci Králové spolurežírovala, když byl Mikimu půlrok. Tehdy s námi jela Petrova matka, moje máma s námi byla měsíc ve Skotsku, kde jsem denně hrála. Babičky nám umožnily, že jsem mohla dál pracovat. Díkybohu za ně! Nikdy jsem nemusela volit mezi prací a rodinou a jedno z toho obětovat.
Mikiho jste měla v šestatřiceti…
Dlouho jsem cítila, že děti ještě nechci, že si chci plnit své sny. Možná to bude znít v této době až pateticky, ale pro mě je divadlo silným smyslem života. Tvorba mě naplňuje, stávám se tím, kým jsem. Je podmínkou mé existence a je jedno, jestli to je tanec, divadlo, film, literatura… Pak jsem žila v New Yorku a říkala si: „Bude mi pětatřicet, celkem dost jsem toho dosáhla… co dál chtít?“ A najednou jsem si v tom zrychleném světě ambicí, kde se extrémně pracuje, uvědomila, že toužím zpomalit, zastavit se, až usebrat. Poprvé mnou probleskla myšlenka, že by bylo krásné mít dítě a že jsem možná i připravená.
A byla jste?
Ne! Na šok, kdy se dítě narodí a obrátí vám život vzhůru nohama, se připravit nedá. Vůbec jsem si nebyla schopna představit tak zásadní a ohromný zvrat. Rozpadla jsem se na tisíc kousků a pak znovu skládala svou novou identitu. Role matky mi ze začátku vůbec nešla, můj muž se naučil přebalovat dítě rychleji než já.
Prý umíte se synem skvěle vyjednávat, říkala mi vaše kamarádka Bára…
To je zajímavé, protože zrovna ona byla svědkem naší zatím největší krize, kdy si odmítal vzít boty v minus šesti. Nechala jsem ho tedy jen chvíli běhat venku v bačkůrkách, což mu vůbec nevadilo. Asi je po prababičce Márince, která zažila tvrdé ukrajinské zimy a ve svých devětaosmdesáti je čilá jako rybička. Mimochodem, je mnohaletou předplatitelkou Vlasty… Pak jsem Mikimu ty boty trochu násilím nandala. Až zpětně mi došlo, že je nechtěl, protože ho tlačily, ne že by mě chtěl naštvat. Kdybych víc poslouchala, co mi sděluje, došlo by mi mnohem dřív, že má k tomu důvod.
Jak vaši roli matky přijalo divadelní prostředí?
Neumím si představit, kde jinde by mi vyšli vstříc půlúvazkem, kdy jsem mohla zkoušet od deseti do dvou a do toho si tam ještě dvakrát nechat přivézt dítě. Nebo v tanci cestovat po rezidenčních pobytech a chtít zaplatit ubytování i pro chůvu. Umělecká profese je v tom svobodná a nediskriminující. Kdyby se tento model mohl aplikovat na jiné profese! Matky jsou klidnější a výkonnější, když nemusejí odbíhat od dítěte a rychle něco stihnout. A dítě vyrůstá v prostředí, které je pro ně důležité. Nevidí frustrovanou mámu, která je naštvaná, že s ním musí být pořád doma. Miki mě naopak zná v mém živlu, naplněnou a úspěšnou, a to je skvělé.
Zmínila jste, že vlivem covidu je to v pytli. Ale věříte, že umění a kultura přežijí?
Určitě. Jarní izolace byla šokem, ale i zvláštním nakopnutím a možností zastavit se. Během druhé vlny se ale divadla v říjnu opět zavřela, pak přijde třetí vlna… Už je to prostě hrozně dlouhé. Teď bojujeme za to, aby si diváci nezvykli na „oukej, tak budou divadla holt zavřená“, aby se to nestalo normou. Právě teď se ukazuje, jak moc jsou divadla nezbytná! Protože jak říká moje přítelkyně, filozofka Alice Koubová, umění má možnost zesilovat fakta.
Můžete mi to vysvětlit?
Už několik let se snažím skrze umění komunikovat společenské i politické otázky. Sdílením představení naživo, kdy ho divák zažívá „na vlastní kůži“, je schopný více porozumět a získat empatii. Byla jsem svědkem toho, jak zarytí odpůrci transgenderu změnili názor po zhlédnutí mého představení S/He is Nancy Joe (získalo cenu amerického deníku Washington Post, pozn. red.). Podobně jako když někomu s homofobními názory představíte kamaráda, kterého si zamiluje, a pak mu řeknete, že je gay. A on reaguje: „Aha, ale mně to vlastně nevadí.“ Protože toho člověka poznal a přehodnotil dosavadní stereotypní názor.
Přinášejí tak silný prožitek včetně „aha efektu“ i online divadelní představení?
Myslím, že ne. Chybí tomu energie, kterou společně s diváky vytváříme. Když dýchají spolu se mnou. Když mi věří, že můj prožitek je reálný, a emočně zaplavuje i je. Když necítí, že hraju někoho jiného… To je pro mě dobře udělané divadlo. V přiblížení se divákovi jdu ještě o kus dál – v poslední době zpracovávám převážně dokumentární věci. Co se uskutečňuje na jevišti, není fikce vycucaná z prstu. Vycházím z reálných životů lidí, jejich vzpomínek, pocitů a představ. Jako třeba představení Hannah – obyčejnej život o herečce a zpěvačce Haně Frejkové, kde dokonce přímo ona vše vypráví a texty si napsala sama.
Toto představení jste přece jen zprostředkovali divákům online. Vytvořili jste film, který je překvapivou koláží divadla, dokumentu a kuchařské show!
Covid nás donutil uvažovat jinak, experimentovat a hledat nové formy. Pokusili jsme se o žánr theatre for camera – divadlo pro kameru. Jak diváky vtáhnout přímo do života hlavní postavy? Pojďme je vzít k ní domů a udělat to lehce, jako by to bylo pozvání na večeři, kdy Hana připravuje irish stew – irský guláš. Zároveň vtahujeme diváky na jeviště a kamera jim umožňuje dostat se tak blízko, že vidí její vrásky…
Moc se mi líbila její poslední věta: „Už jsem sakra stará, ale tak ať!“ Pro mě je to silný vzkaz od pětasedmdesátileté ženy.
Je fascinující, s jakou energií a vitalitou nám předkládá svůj příběh a bez sentimentu vzpomíná i na těžkou dobu. Jejího otce popravili v padesátých letech a to byl spouštěč mnoha událostí v jejím životě – být psancem, vyhnancem do pohraničí… Přesto neztrácí humor a mluví o běžných věcech, které budeme zažívat i my v jejím věku: „Tohle je moje stáří. Nevožrat se, když je večer koncert. Mít šedivý vlasy, když jdeš na casting. Jít brzo spát, pokud se to povede. Umrtvit se práškem nebo fernetem…“ Dává nám hřejivou naději, že i ve stáří můžeme zůstat samy sebou, se svěží a otevřenou myslí.
Hana Frejková napsala o svém životě i knihu. Vy jste napsala dvě – Miss Amerika a Baletky, obě silně autobiografické. Co vám psaní přináší?
Je to úžasná forma meditace, očistná, až terapeutická. Skrze psaní se můžu uskutečňovat a uvědomuju si to víc než v divadle, kde jsem zahlcená okolím. Píšu velmi intuitivně formou proudu slov, který předem příliš nepromýšlím. To až když je text napsaný, pak ho skládám jako puzzle. Psaní je pro mě i fyzický proces – jako bych se vnořila do bazénu, plavu, nasávám a nechávám procházet svým tělem vše, co se proti mně řítí. Jsem jako chrlič slov na papír. Naučila jsem se dokonce úplně vytěsnit, co se kolem mě děje. Jako bych byla v bublině, můžu psát, i když vedle mě hraje televize. Tyhle věty jsou většinou nejčistší, nemusím je téměř opravovat, protože nejsou vyšpekulovaný.
Obě knihy zachycují důležitá období vašeho života. Miss Amerika život v New Yorku, o kterém bychom mohly mluvit hodiny. Co vám to město dalo a doteď z toho čerpáte?
New York mi dal drajv, to město člověka nakopne. Tamní život je tak pětkrát rychlejší než u nás, a když tam přijedete, musíte se přeorientovat na jinou tepovou frekvenci. Všichni mají nejmíň dvě tři práce, den se měří na vteřiny. Pokaždé jsem se odtud vrátila zrychlená a našlápnutá, lidé mi říkali, ať zpomalím a uklidním se. A já na to: „Ne, ne, ne, pojďme, to společně dáme!“ Někdo by to mohl nazvat naivním entuziasmem, až falešným nadšením, ale není to tak. V tom je New York opravdový a hřejivý. To jejich: „Yes, we can make it!“ – Jo, to dokážeme! Jak to říkal Martin Luther King? „I have a dream…“ To je pro mě nesmírně důležité, protože mám sny pořád. A Američané říkají: „Dream big!“ ve smyslu Dovol si snít o velkých věcech, neboj se hodně toužit! U nás jsou vyzdvihované skromnost a pokora, ale u vlastních snů a tužeb nás můžou tyto vlastnosti brzdit. Brát nám odvahu jít i do věcí, které nevypadají na úspěch. A bránit víře, že to navzdory překážkám zvládneme.
O tom jsou i Baletky, ve kterých se vracíte do doby taneční konzervatoře v devadesátých letech v Praze. A to jste žádný New York neznala.
Asi jsem to prostě já.
Vaše kniha ukazuje i stinné stránky baletu – poruchy příjmu potravy, přetížení a stres, ztrátu sebevědomí, chybějící všeobecné vzdělávání baletek… Vyvolala tím silnou reakci, na sociálních sítích jste se stala i terčem hejtů.
A v odborných kruzích jsem se dočetla, že jsem kopla do vosího hnízda. Vosy se vyrojily a začaly hledat, jak mě zdiskreditovat: „Má z toho mindrák. Je frustrovaná, tak se z toho vypsala pro peníze. Asi neměla talent…“ Paradoxně jsem na divadelní scéně dvacet let a myslím, že za mnou nějaká práce u nás i v zahraničí zůstala. Ta vlna emocí mě zvláštně překvapila. Věděla jsem, že jdu s kůží na trh, ale už jsem to udělala tolikrát – otevřeně jsem o tom mluvila například v dokumentu České televize (cyklus Sametové děti, pozn. red.), kde jsem vysvětlovala, proč nejsem baletkou, ale tanečnicí. Ale celkově bylo negativních reakcí málo, jen byly hlasité. Dostala jsem naopak spoustu pozitivních zpráv, a to i od žen, kterých se to přímo týkalo. „Já tam studovala v osmdesátém pátém a mám přesně takovou zkušenost…“ „Studuju tam teď a zažívám to samé.“
Baletky budou i divadelním představením, teď jim píšete scénář. Objeví se v něm, co kniha vyvolala, včetně příběhů dalších žen?
Ne nutně. V žádném případě nechci být mluvčí nějaké kritické opozice nebo mít roli nepřítele baletu. Naopak respektuju a obdivuju ty, kteří tím prošli a dělají to. Vím, že to je řehole, dennodenní dřina a překonávání vlastních psychických i fyzických limitů… Ale bylo by skvělé, kdyby se někdo zabýval reformou celého toho systému, aby se už nedělaly stejné chyby. A nejde jen o balet – psali mi i lidé, kteří zažívali to samé u vrcholového sportu.
Vaším velkým a dlouholetým tématem je vztah k vlastnímu tělu.
Nejen k vlastnímu. Zajímá mě, jak na lidské tělo nahlíží společnost, jak ho hodnotí a nálepkuje. Jak se hlavně s ženským tělem zachází jako se sexualizovaným objektem, který se vystavuje. Anebo v Baletkách tělo jako výkonný stroj s estetickými proporcemi. „Máš prdel těžkou jako valach! Kdo se bude dívat na taková stehna? Tady jsme papali moc knedlíčků!“ Co tohle udělá s dítětem ve dvanácti, které se začíná trochu zaoblovat? Je to zásah do jeho psychiky – určité sebekritické hodnocení si pak nese celý život. To samé způsobuje všeobecně estetizovaný kult štíhlých, oholených žen. Přesně o tom je představení Ridiny Ahmedové nazvané Sádlo, které ukazuje stigmatizaci žen s kily „navíc“ oproti normě 90-60-90 (Miřenka se na něm podílela jako dramaturgyně, pozn. red.).
Co byste vzkázala ženám, které své tělo včetně kil, vrásek či šedin ještě nepřijaly?
Své tělo vlastníte jen vy. Není předmětem ani objektem nikoho jiného. Nesnažte se ho přizpůsobit pohledům někoho, kdo vám diktuje, jak máte vypadat. Jste to pouze vy a vaše přesvědčení, že se cítíte dobře a zdravě. Pokud se tak budete ve svém těle cítit, má přesně ideální tvar. Tak máte vypadat, tak jste krásné.
MIŘENKA ČECHOVÁ (1982)
• Tanečnice, choreografka, režisérka, spisovatelka, pedagožka. Představitelka současného tanečního a pohybového divadla.
• Získala řadu mezinárodních cen, u nás i nominaci na Cenu Thálie.
• Spoluzaložila umělecké skupiny Tantehorse a Spitfire Company.
• Napsala dvě knihy – Miss Amerika (2018) a Baletky (2020).
• Vystudovala klasický balet na taneční konzervatoři, poté alternativní divadlo (DAMU) a nonverbální divadlo (HAMU).
• Pochází z Aše, žije v Praze. Několik let žila v USA, kde pracovala jako programová ředitelka Českého centra v New Yorku.
• Je vdaná, s režisérem a bohemistou Petrem Boháčem jsou umělecký tandem a mají syna (2).