Už patnáct let žijete v Portugalsku. Přivedla vás tam práce, nebo láska?

Vlastně oboje, ale prvotní impulz byl ryze pracovní – v roce 2005 mi z Portugalska přišlo pozvání, abych tam natočila CD. A tak jsem ho přijala. Jen co jsem vystoupila z letadla, cítila jsem se skvěle. Okouzlilo mě příjemné klima, modrá obloha, slunce, oceán, všechny ty barvy a vůně. A samozřejmě lidi, kteří jsou velmi srdeční a přátelští. Zajímají se o vás, a když je potřeba, rádi pomohou. Nikdy jsem si nemyslela, že budu žít v cizině, ale člověk míní a život mění.

V Portugalsku jste poznala i svého manžela. V čem se Portugalci liší od Čechů?

To není zrovna jednoduchá otázka. Možná v tom, že nemají problém vyjadřovat svoje city. Češi jsou v tomhle směru takoví zakřiknutí. Jako by to byla slabost říct: „Mám tě rád, jsi krásná…“ Portugalci naopak emocemi nešetří, a to ani v přátelství, i když jsou na druhou stranu velmi distingovaní. Rodina je pro ně posvátná. V Čechách se příbuzní navštěvují hlavně v rámci velkých svátků, jako jsou Vánoce či Velikonoce. V Portugalsku se vídají skoro pořád. Rádi se sejdou u jídla, které je i jedním z hlavních témat jejich hovoru. Je to součást národní kultury. Dát si schůzku s Portugalcem, znamená jít se dobře najíst. To je teď samozřejmě problém, protože během pandemie restaurace fungují v omezeném provozu.

Jak jste se poprala s portugalštinou? Mně připadá trochu komplikovaná.

Za to mohou některé její speciální obraty a pak nosovky – na rozdíl od těch francouzských, které jsou otevřené, jsou ty portugalské zavřené. Jinak to není zase tak složitá řeč. Já jsem se ji naučila těsně před nastěhováním za pouhé dva měsíce. Ale musím přiznat, že to bylo z naštvanosti.

Na co jste byla naštvaná?

Na sebe. Uklouzla jsem v Praze na ledu a zlomila si loket. Do té doby jsem neměla jediný úraz, a pak stačil jediný špatný krok… Musela jsem zrušit všechna naplánovaná vystoupení a můj přesun ze země do země se zkomplikoval. A tak jsem energetický přetlak nasměrovala do učení. Rozhodla jsem se, že se portugalsky naučím perfektně. Když mi pak sundali sádru a já se konečně přestěhovala, byla jsem schopná se bez problémů domluvit. Samozřejmě se tehdy jednalo jen o běžnou komunikaci. Když jsem začala spolupracovat s lisabonským komorním souborem Sond’Ar-te Electric Ensemble, kam mě později přijali, musela jsem se naučit odborná slova. Jedna věc je bavit se s přáteli, druhá během zkoušky okamžitě pochopit, co od vás dirigent vyžaduje. A nebo vést vysokoškolskou přednášku. Dnes už vše zvládám bez problémů a portugalština se mi moc líbí. Je to jazyk, který má kořeny v latině a mluví se s ním po celém světě. Díky ní rozumím Italům, Španělům i Francouzům.

Z vašeho vyprávění vyplývá, že musíte být velmi opatrná na ruce. Co dalšího si jako profesionální flétnistka musíte hlídat?

Samozřejmě dýchací ústrojí a vlastně i zbytek těla. Musím být v perfektní kondici, abych udýchala koncert. Někomu to možná tak nepřipadá, ale hodinové vystoupení je něco jako maraton – člověk si musí správně rozvrhnout síly, aby „doběhl“ do cíle. I když hraju s klavírem, varhanami nebo třeba s kytarou a moji kolegové jsou skvělí muzikanti, pozornost diváků je upřena hlavně na mě. Nesmím je zklamat, a to ani vizuálně.

Jak to myslíte?

Vědci zjistili, že očima vnímáme mnohem víc než ušima. To znamená, že důležité není jen to, jak hraju, ale i to, jak vypadám. Jako každá žena se chci líbit, ale zároveň se musím cítit dobře. Mám ráda originální oblečení, ale myslet musím i na to, aby mě neomezovalo v pohybu. Přitom musí být účelné. Když koncertuju například v chrámu, kde bývá veliká zima, potřebuju, aby hřálo. Naštěstí mě móda vždy zajímala. Jinak se snažím, aby návštěvníci z mého vystoupení odcházeli s pocitem uspokojení a silného emocionálního i duchovního zážitku. Hudba je dar a my ho rozvíjíme, prohlubujeme a předáváme. Je mi velkou ctí, že můžu spolupracovat s vynikajícím slovenským varhaníkem Markem Vrábelem, se kterým se před každým vystoupením modlíme, aby se nám podařilo vnést lidem do duší klid, pohodu a požehnání.

A jak to máte se životosprávou?

Před koncertem se snažím dobře vyspat a určitě si odpustím typickou portugalskou večeři, která bývá několikachodová a skvostná. S chutí si ji ale dopřeju po vystoupení, stejně jako sklenku lahodného vína, kterým je Portugalsko vyhlášené.

S rodinou bydlíte ve městě Aveiro, které leží na západním pobřeží. Na jakou delikatesu byste nás tam pozvala?

Doporučila bych mořské plody, úhoře nebo Ovos Moles, což v překladu znamená měkká vejce. Jsou to žloutky smíchané s cukrem a obalené v tenkém těstě, podobné tomu, které se používá na výrobu hostií. Zní to jednoduše, ale to je jen zdání. Klíčem k dokonalé chuti je velmi specifický způsob přípravy – žloutky se nemíchají kolem dokola, ale zásadně dřevěnou lžící k sobě a od sebe. Recept vymyslely jeptišky z aveirského kláštera už v 16. století a později se rozšířil mezi lid.

Najde se něco, co vás na portugalské kuchyni vyloženě překvapilo?

Překvapilo mě spíš stolování. Portugalci používají spoustu příborů. Některé jsou na ryby, další na maso, jiné na zeleninu a zákusek. Zajímavé je, že příborem jedí naprosto všechno, i kuličky hroznového vína… Než jsem se v tom vyznala, chvíli mi to trvalo.

Gastronomie je teď v útlumu. Stejně jako kultura a cestování. Jak koronavirovou dobu prožíváte?

Díkybohu dobře. Já i má rodina jsme v pořádku, jen se málo vidíme (rozhovor vznikal na jaře roku 2021). Hluboce se mě ale dotýká utrpení ostatních. Se svými studenty připravuji online koncert, který bude věnovaný všem, kteří ztratili své blízké. Jinak jsem nahrála několik nových alb. Na jednom z nich najdete skvělou skladbu českého autora Michala Rataje. Jmenuje se Beams pro flétnu a elektroniku a natočila jsem ji koncem roku v Praze. To se ještě dalo normálně cestovat… Kromě toho jsem v New Yorku vydala odborný text o flétnovém vibrátu a připravuju další. Opravdu se nenudím.

Jak teď probíhá vyučování na univerzitě v Évoře, kde působíte jako profesorka příčné flétny?

Momentálně vyučujeme online, což je v mnoha směrech velmi náročné. Třeba nemůžu zkontrolovat, jestli dotyčný správně dýchá, to se dá jen dotekem… Kvalita zvuku přímého přenosu bývá velmi zkreslená, a tak používáme hlavně videa – student mi nějakou skladbu natočí, pošle a pak to společně komentujeme. Jsem optimistka, věřím, že i tahle forma je k něčemu, že studentům něco dá a posune je dopředu.

Doma máte devítiletého syna, jak online výuku zvládá on?

Docela dobře. Vše je dobře zorganizované, děti se nepřetěžují, hodiny jsou kratší a naše paní učitelka je vždycky ochotná pomoct, a to i mimo stanovený rozvrh. Pro mě to znamená takový malý návrat do dětství – opakuju si školní učivo, ovšem s tím rozdílem, že to není v češtině, ale v portugalštině.

Vaši rodiče, kterým je přes sedmdesát, žijí v Čechách. Stýská se vám?

To je to nejbolestnější na životě v zahraničí. Telefonuju jim i několikrát za den a mám o ně obavy, zvlášť v dnešní době. Nejraději bych je měla u sebe, kdyby to bylo možné… Jinak využívám každou příležitost k návštěvě České republiky, abychom se všichni co nejvíce užili. Další návštěvu plánuju hned, jak se situace zlepší.

Když člověku není dobře, často utíká ke vzpomínkám na dětství. Jaké bylo to vaše?

Krásné. Vyrůstala jsem v Sovinci, což je malá vesnička v podhůří Jeseníků, která má pouze několik obyvatel. Její dominantou je středověký hrad, druhý největší na Moravě. Odmalička jsem byla obklopena přírodou, fascinoval mě ptačí zpěv a zvuky lesa, ale zároveň jsem měla velmi těsný kontakt s uměním. Tatínek je profesorem na Slezské univerzitě v Opavě, věnuje se dokumentární fotografii, maminka byla učitelkou hudby. Rodiče organizovali výstavy význačným umělcům a já byla u toho. Na vernisážích jsem absolvovala svá první veřejná hudební vystoupení a díky tomu jsem se brzy zbavila trémy. Byly to nádherné časy, kdy jsem se cítila milovaná a šťastná.

Váš tatínek Jindřich je považovaný za legendu české fotografie. Co na něm obdivujete vy?

Táta je pro mě obrovskou inspirací – má nádherné vidění světa, přitom neztratil kontakt s realitou. Svou tvorbu využívá k tomu, aby upozornil na sociální problémy, o kterých se dneska moc nemluví. Popravdě zaznamenává obyčejný život. Viděl spoustu bolesti, ale nezahořkl. Je velmi empatický a přátelský. Má obrovské srdce, otevřené všem. A taková je i moje maminka, za kterou vždycky chodili její žáci, aby se s ní poradili o svých problémech. To mě inspiruje jako člověka i jako pedagoga. Od svých studentů vyžaduji stoprocentní nasazení, ale nezapomínám, že jsme v první řadě chybující lidi. Máme svoje starosti a radosti. Ovšem jeden bez druhého nic nedokážeme.

Zajímáte se o osvědčenou klasiku typu Bach a Martinů, ale vaší hlavní doménou je soudobá hudba. Co v ní sama pro sebe hledáte?

Výpověď současných lidí o tom, co cítí a s čím se i já můžu ztotožnit. Dá se říct, že to považuju za svoje umělecké poslání. I studenty vedu k tomu, aby spolupracovali se svými kolegy-skladateli a motivovali je ke tvorbě opusů, které odrážejí současnou atmosféru.

Zkoušela jste někdy nějakou skladbu napsat sama?

Skladbu zatím ne, ale napsala jsem různá flétnová cvičení, abych studentům pomohla překonat technické a tónové problémy.

Dáte nám tip na nějakou soudobou skladatelku, jejíž tvorbu máte ráda?

Ženám-skladatelkám se systematicky věnuju už od univerzitních let, nahrála jsem mnoho jejich skladeb. Mám ráda třeba slovenskou autorku Petru Bachratou nebo Rusku Sofii Gubajdulinu. Z těch českých jsou to Sylvie Bodorová a Sylva Smejkalová. Obě mají veliký cit pro flétnu. Ráda bych se věnovala i mimoevropským skladatelkám. Už jsem v kontaktu s těmi africkými.

V září oslavíte abrahámoviny. Jak tenhle věk vnímáte?

Upřímně řečeno nijak. Nemám čas se tím zabývat. V souvislosti s tím, co se kolem nás děje, si ale uvědomuju, že bychom měli být vděčni za každou sekundu života.

Je něco, na co se v nejbližší době těšíte? Pracovně či soukromě.

Těším se, až uvidím a obejmu svoje rodiče a přátele. Na další projekty a studenty. Na živé koncerty. Těším se z našeho syna, který se k mé velké radosti učí hrát na kytaru a zpívá.

A jak vidíte sama sebe za takových deset, patnáct let?

Těžko říct, vždyť ani nevíme, co přinese zítřek… Pokud bych si ale mohla něco přát, chtěla bych pokračovat v hraní na flétnu. I proto, že to pomáhá udržovat dobrou kondici a mysl. A taky bych ráda pokračovala ve výuce, v předávání všeho, co jsem se naučila, pochopila a na čem dále pracuju. Kontakt s mladými lidmi je pro mě nenahraditelný.

MONIKA DUARTE ŠTREITOVÁ (49)

MONIKA DUARTE ŠTREITOVÁ (49)

• Dcera dokumentárního fotografa Jindřicha Štreita a Agnes Štreitové, která ji od čtyř let učila hře na housle a zobcovou flétnu. Později přešla na flétnu příčnou, kterou vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a poté na VŠMU v Bratislavě, kde získala titul doktor umění.

• Absolvovala celou řadu prestižních hudebních stáží a kurzů. Spolupracuje s českými i zahraničními skladateli a kromě klasiky se intenzivně věnuje i současné vážné hudbě.

• Na kontě má více než dvě desítky úspěšných a oceňovaných alb (např. Luminiscence, Ibéria, Machina Lírica).

• Od roku 2006 žije v Portugalsku. Na Univerzitě v Évoře působí jako profesorka příčné flétny.

• Je vdaná a má syna.