Máte za sebou pár dní v nahrávacím studiu…

Bylo to tak intenzivní a rychlé, že téměř nechápeme, jak se to podařilo.

Opět magický zážitek a splněný sen jako u předchozích dvou alb?

Hudba se ve mně rodí a dozrává i několik měsíců, silně ji v sobě prožívám. A pak najednou přijdu do studia, kde může doopravdy vzniknout. Přidaná hodnota všech přítomných muzikantů je nesmírná. Navíc jsme tohle album nemohli v době pandemie nazkoušet předem – hráli jsme spolu poprvé v životě.

Cože?

Celé je to docela šílený příběh. Album jsem vlastně neměla v plánu, ale loni v srpnu mi nečekaně zemřel tatínek. Zastavilo se mu srdíčko, bylo mu teprve padesát čtyři…

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Ach ne! To je mi moc líto.

Děkuju… V létě jsem skládala hudbu pro letošní jarní koncert se svým triem, opět napůl klasiku a vlastní tvorbu. Ale když se stala ta nečekaná událost, začala jsem slyšet úplně jiné věci.

Byl to právě tatínek, kdo vás ke klavíru přivedl?

Taťka hrál jako malý na trubku v malém orchestříku. Mamka chodila na zušku a asi do sedmi let zvládala cvičit se mnou. Ale na začátku bylo staré křídlo u babičky a dědy. Když jsem na něj v pěti letech zahrála věci, které tehdy hrála moje teta po čtyřech letech na zušce, vzala mě tam prozíravě mamka na přijímačky. Přijely jsme tenkrát pozdě a slyšely jen, že je plno. Mamka uprosila paní učitelku, ať si mě poslechne. A ta pak jen řekla: „Třicet dětí nebo třicet jedna, to je už jedno.“ Dávala mi hodiny navíc, jezdily jsme na soutěže a koncerty a v devíti letech jsem si mohla zahrát sólově s Janáčkovou filharmonií, což byl silný zážitek.

Tehdy jste se rozhodla, že budete profesionální klavíristkou?

První tři roky jsem chtěla být paní učitelkou klavíru. Ale koncertem s orchestrem se mi otevřely hranice hudby. Od té doby jsem chtěla být koncertní pianistkou a přes to nejel vlak.

Ani puberta to nezměnila?

Vyrůstala jsem v bytovce na okraji Radvanic (jeden z ostravských obvodů, pozn. red.) a do školy jsem dojížděla autobusem přes les. Když jsem přijela ze školy domů, cvičila jsem na klavír nebo byla v lese se svou o dva a půl roku mladší sestrou Míšou a naším nejlepším kamarádem Radkem. Se spolužáky jsem vycházela dobře, ale nebyla jsem typ, který s nimi chodil do parku na první cigaretu… Byla jsem v tom o pár let opožděná nebo možná oni byli napřed. Ale puberťačka jsem byla řádná – učitelky mě musely vyhazovat za dveře, ať se tam dosměju. Byla jsem sice rozjetá, ale moje puberta nebyla nijak zvratový věk. O prázdninách jsem byla hodně v přírodě a určitě jsem neseděla za klavírem deset hodin denně. Ale měla jsem v sobě „budík“ – je půlka srpna a musíš dohnat, co jsi zameškala. Makala jsem pak o to víc a paní učitelka ani nepoznala, že jsem na klavír měsíc nesáhla, což mi vlastně vždy dost prospělo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Návrhářka Josefina Bakošová: Proč některé ženy v černé zbytečně uvadnou?

Kolik hodin denně jste cvičila během školního roku?

Na ostravské konzervatoři asi nejvíc – i devět hodin denně zavřená ve třídě. Jezdila jsem tam i o víkendu a cvičila od rána do večera. Postupně jsem přišla na to, že si lidé mnohdy spíš ubližují, když cvičí tolik. Studenti, kteří se na konzervatoř dostanou, často cítí obrovskou zodpovědnost. A mohou mít pocit, že když necvičí, dělají něco špatně. Pak ale zjistíte, že je to více o kvalitě než o kvantitě. Celý život vlastně přicházíte na to, jak lépe a efektivněji cvičit. A čím rychleji jste schopni nastudovat skladbu správně, tím méně nesprávných cestiček se vám objevuje.

Na JAMU jste dostudovala v roce 2018. Hned další rok jste vydala debut, loni druhé album, letos to bude třetí… Dost raketový start!

Moji učitelé a profesoři mi dopřávali dostatečnou svobodu a veškeré studium jsem brala jako nasávání informací a rad od pedagogů, kterým jsem vděčná. Přesto jsem ke konci studia cítila, jak mě „být studentem“ nějakým způsobem svazuje. Bylo to zlomové období, kdy už se potřebujete pohnout jinam. Volnost mi nikdo nebral, přesto jsem s diplomem v ruce najednou cítila, jak se uvnitř mě otevřely hranice hudby do nekonečna.

Jaká hudba se před vámi otevřela po smrti tatínka, jestli se k tomu můžeme vrátit?

Začala se ze mě valit hudba, která tu byla tak moc pro mě! Mám jedno místo, kam se chodím procházet a odpočívat. Přes obrovskou louku dojdu ke srázu, odkud vidím Vltavu. Takové očistné místo, třeba právě tam jsem ji často cítila. Vždycky jsem přiběhla domů a složila skladbu, u které jsem mohla vzpomínat, cítit, plakat… Mohla jsem to vše prožít a vidět v zrcadle hudby. Nečekaně vzniklo deset skladeb, které už nebyly jen pro jazzové trio.

Pro koho tedy?

Jednoznačně jsem cítila elektrickou kytaru a v hlavě pořád slyšela zvuk horny (lesní roh, pozn. red.). Víte, taťka byl důlní záchranář. Citlivý a laskavý člověk, který mně a sestře pletl copánky, pekl vánočky a uměl udělat takové to útulno. Ale taky jezdil na motorce, poslouchal metal a v práci mezi chlapy byl za frajera. Byl to dobrý člověk, byla jsem na něj tak pyšná… V hudbě jsem rovnou začala slyšet konkrétní muzikanty a odhodlala jsem se je oslovit. Bylo to tak silné, že jsem vybočila z tvorby pro své trio, která je pro mě hodně důležitá. Napsala jsem tedy kytaristovi Davidu Dorůžkovi, kontrabasistovi Jaromíru Honzákovi a Radku Baborákovi, což je nejlepší hornista na světě. Čtvrtým muzikantem je Michal Wierzgoń z mého tria (hraje na bicí; druhým členem je kontrabasista Martin Kocián, pozn. red.). A všichni mi do dvou dnů napsali, že do toho jdou se mnou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Byl to šok?

Hlavně obrovská radost a respekt. Věděla jsem, že se před nahráváním nesejdeme a že musím být co nejvíc připravená. Protože skladby zapisuju klasickým způsobem a ne pomocí jazzových akordických značek, poprosila jsem o jejich doplnění kamaráda. Pak jsem nahrála dema kompletních skladeb včetně sól, říká se „na prasáka“ – z toho si pak samozřejmě spoluhráči dělali legraci. Měla jsem hodně konkrétní představy, ale zároveň jsem jim chtěla nechat velkou svobodu.

A když jste se sešli ve studiu?

Většina z nás spolu hrála poprvé v životě. První den jsme nahráli pět skladeb. Druhý den jsme začali kolem desáté a v půl páté odpoledne jsme měli desku hotovou. Téměř bez střihu. Až jsme se divili, že vznikla tak rychle a…

Tak snadno?

Spíš v nesmírně silné symbióze. Kdybych si mohla vysnít, jak nejpravdivěji a nejkrásněji by tato hudba měla znít, bylo by to přesně tak, jak vznikla. Všechno do sebe nádherně, až magicky zapadlo. A to není samozřejmé – stejně jako někdy může být výborný orchestr i dirigent, a přesto si nemusejí rozumět.

Kdy album nazvané Prometheus vyjde?

V polovině dubna. Nejdříve vyjde cédéčko, následně vinyl. I proto, že mi taťka přijel zapojit gramofon pokaždé, když jsem se na vysoké škole stěhovala. Jasně že bych ty dva drátky zapojila sama, ale byla to naše tradice. Mít to na desce je pro mě prostě nádherné. Teprve po nějakém čase se album objeví i na streamovacích platformách.

Oslovit takové hudební legendy chtělo asi hodně odvahy.

Když jsem hledala muzikanty pro své první album Inner Place, chtělo to obrovskou odvahu. Tušila jsem, že vstoupím do kategorie jazz, a přitom svou hudbu vlastně neumím zařadit. Bude to fungovat? U druhého alba Unravel jsem přesně věděla, co skládám a pro koho. Znovu jsem oslovila Michala a Martina už s vědomím, že se mnou hrát chtějí, a skládala jsem přímo pro ně. Do třetice to bylo zase jiné – oslovila jsem další hudebníky, ke kterým vzhlížím s úctou. Cítila jsem při tom ty motýly v břiše – ano, přesně těm mám napsat! Mně se často děje, že si na jednu stranu uvědomuju milion zázračných „náhod“, které k něčemu vedou, a ve stejnou chvíli si ale říkám: „To je přece nejpřirozenější věc, která se měla stát!“ Vznikne tak deska, která tu bude napořád pro mě i pro lidi, kteří znali mého tátu. Ale i pro ty, kteří v té hudbě můžou najít úplně jiné příběhy. Může jim přinést něco krásného, co bude jen pro ně, a to je pro mě úžasná a dokonalá rovina hudby.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Debutovým albem jste se odrazila až mezi nominované na cenu Anděl 2019 v kategorii jazz. Jaké to bylo?

Byl to přesně ten okamžik, kdy si říkáte: „To není možné!“ a zároveň: „To je přesně ono!“ Co se týče škatulkování – říká se o mně, že jsem jazzový objev loňského roku, ale sranda je, že jazz vlastně neumím ani nehraju. Jen tvořím hudbu, která je mu podobná, ale přicházím na ni jinak. Chápu ale, že je potřeba být do té kategorie zařazená, aby lidé mohli moji hudbu snáz najít. Když ji objeví a budou poslouchat a emočně na ni reagovat, je to krásná motivace, protože netvořím jen sama pro sebe. O to větší chuť mám pokračovat. Zároveň každé vytvořené notě bezmezně věřím. Takže nominace na Anděla pro mě byla nádhera!

Když jsme u těch kategorií, napadá mě stereotypní představa jazzového tria tvořeného jen muži.

Kdybych pro své první album našla ženy, které zahrají to, co chci slyšet, oslovím je. Absolutně bez předsudků jdu po hudbě – buď mě nadchne, nebo ne. Podle mě být dnes ženou, která dělá hudbu, může být celkově plus. V jazzu i klasické hudbě i proto, že jich je prostě málo a mužů je pochopitelně více.

Proč?

Velkou roli hrají například biologické aspekty. Jako třicetiletý muž můžete před sebou vidět dalších padesát let nepřerušené tvorby. Třicetiletá žena, a mně bude třicet letos, která chce stihnout založit rodinu, to musí vnímat jinak – tvorba nebo mateřství? Jak zvládnout obojí, aniž by bylo třeba velkých obětí? Další věc je fyziologie. Pro chlapa jako hora bude třetí Rachmaninovův koncert jiná zátěž než pro křehkou dámu. Byť jsou samozřejmě ženy, které to dávají. Mně profesoři občas říkali: „Nikol, vy hrajete jako chlap!“

Co to přesně znamená?

Možná síla, určitý typ energie… Každý člověk je specifický nezávisle na svém pohlaví. Na takové hodnocení jsem vždy reagovala: „Jé, děkuju,“ protože s tím nemám žádný problém. V mnoha rovinách mi dává smysl, že většina velkých klasických pianistů se světovou kariérou jsou muži. Ale ovšemže existuje mnoho významných, skvělých a obdivuhodných žen. Nedávno jsem byla ponořená do knihy o Claře Schumannové – ženě skladatele Roberta Schumanna. Porodila osm dětí, svého manžela hluboce podporovala a sama byla ve své době nejvěhlasnější evropskou koncertní pianistkou, k tomu všemu i komponovala. Zvládla to jako žena – a to se narodila na začátku 19. století! Pak je tu třeba taková Martha Argerichová (současná argentinská klavíristka, jedna z nejvýznamnějších na světě, pozn. red.), o které se dá vlastně taky říct, že jede jako chlap. A jsme zase u toho!

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

O vás to také říkali, přitom působíte tak křehce. A trochu tajuplně, až smutně – hlavně na fotografiích, které pro obaly vašich alb nafotil váš partner Jan Vala.

Na jeho fotografiích jsem nejpřirozenější, jak jen dokážu být. Jsme neuvěřitelně sehraní snad ve všech rovinách, spojuje nás i společná vize uměleckého obsahu. Ale fotit můj portrét pro obálku Vlasty – to byla větší výzva! I když jsem veselý člověk.

No právě! Vždyť teď máte skoro celou dobu pusu od ucha k uchu.

Ve mně se bije spousta kontrastů. Ve společnosti by každý řekl, že jsem extrovert, až bavič, který nemá problém být středem pozornosti. Ale v devadesáti procentech času jsem introvert, nejraději sama doma. Velká část mého života spočívá v tom, že jsem někde zavřená s klavírem. Sóloví pianisté nechodívají například na pravidelné zkoušky s orchestrem. Když hrajete profesionálně, zvolíte si nástroj podle typu své povahy, jinak byste to nejspíš nevydrželi.

A s Janem? Po roce domácí izolace – žádná ponorka?

Fakt ne. Známe se asi šest a půl roku, začalo to společným projektem, ale to by bylo na další hodinový příběh…

Ale mě to zajímá!

Když jsme se viděli poprvé, hned jsme věděli, že spolu musíme tvořit. Byla jsem úplnou náhodou oslovena, ať vytvořím hudbu k dokumentu, který Jan natáčel a režíroval. Brzy jsme zjistili, že naše umělecké vize se silně propojují a doplňují. Přes čtyři roky jsme byli nejlepší kamarádi, i když jsme už tehdy nejspíš působili jako pár.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Trpělivý muž!

No díkybohu, že teď netvoří s jinou pianistkou! Protože je pro mě nejkrásnější, nejhlubší a nejvíc fascinující člověk, kterého jsem kdy poznala. Je skvělé, že se doplňujeme v tom, co děláme. Já interpretuju a skládám hudbu, Jan umí natočit a zprodukovat skvělý zvuk. Je výborný za kamerou, já miluju práci ve střižně. Takže doma ve dvou vytváříme věci, které nás baví a naplňují.

Co je pro váš vztah zásadní?

Úcta k druhému, ta je myslím pro každý dlouhodobý vztah nesmírně důležitá. Pokud toho druhého uznáváte – jak funguje, přemýšlí, vzdělává se, za čím v životě jde –, pak se dá vyřešit cokoli. A taky se spolu strašně moc smějeme.

Vašemu společnému projektu říkáte Cataplasm. Můžu říct, že jsou to krátká a také naučná videa o hudbě? Viděla jsem videoklipy k elektro popu, který sama skládáte i v nich zpíváte, ale také vaše online lekce klavíru pro začátečníky.

Ano. Asi tak před čtyřmi roky jsme začali natáčet, jak hraju, a vlastně vše, co dělám. Jan miluje fotku, film a vizuální umění vůbec. Před rokem a půl jsme vymysleli projekt Cataplasm, ve kterém sdílíme, jak vnímáme hudbu a co může člověku přinést. Mnoho lidí si myslí takové to: „Ale já nemám sluch!“ a hudbě se brání. Možná jen proto, že jim ji zatím nikdo neukázal správně. Přitom vnímat ji nemusí být složité.

Čtěte také

Štěpán Kozub

Čtěte také

Bavím se nad lidskou blbostí, říká Štěpán Kozub. Jak dělat seriál i v epidemii

Jak je to tedy správně?

Třeba mně je přirozená klasická hudba, která mě provází odmalička, ale cestu k jazzu jsem si našla až při studiu na JAMU. Začala jsem chodit na koncerty a jam sessiony, u poslechu jsem hudbě vědomě věnovala pozornost, začala jsem jí dávat prostor. To jsou pak odměny! Najednou jsem uměla poznat, co se mi líbí a co nelíbí a proč. Tatáž skladba, která pro nás může být nesrozumitelným chaosem, se najednou stane něčím, co nás vezme na pořádnou jízdu. Čím víc se něčemu věnujete, tím víc vám to vrací. Jako třeba jízda na skejtu – čím víc na něm jezdíte, tím víc si jízdu užijete a tím víc triků se naučíte. Skrze Cataplasm chceme lidem poodkrýt cestu k hudbě – můžou ji snadněji vnímat, přijmout a poznat, jak umí být krásné, když se jim začne odměňovat.

NIKOL BÓKOVÁ (1991)

• Česká klavíristka a skladatelka, hraje od pěti let.

• V autorské tvorbě se pohybuje na pomezí klasiky a jazzu.

• Vydala dvě alba, za první byla v roce 2019 nominována na cenu Anděl (kategorie jazz).

• V dubnu vyjde její třetí album, nahrané s předními českými hudebníky (vydá ho Animal Music).

• Absolvovala klasickou klavírní interpretaci na JAMU v Brně, rok strávila na stáži na Akademii v Katovicích.

• S partnerem natáčejí hudební videa pod názvem Cataplasm.

• Pochází z Ostravy, s partnerem žijí u Prahy.

www.nikolbokova.com

www.cataplasm.one

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Návrhářka Katarína Štrbová Bieliková oblékala Šarlatána i herce v Želarech