Co pro vás jako herečku znamená, že divadla už zase mohou hrát?

Samozřejmě je to příjemná představa, v praxi to však znamená něco zcela jiného. Nelze vlítnout do provozu ze dne na den a bez přípravy, ať už z praktického, či ekonomického hlediska. V únoru jsme se smířili s tím, že do konce sezony diváky v hledišti divadla neuvítáme a energii jsme koncentrovali do přípravy letních scén. To neznamená, že teď divadlo zeje prázdnotou. Zkoušíme muzikál Cabaret, kde hraji Fritzie Kostovou, která si na jevišti také zatančí a zazpívá. Tanec mě baví a ráda se přiučím něčemu novému. Jsem vděčná za setkání s úžasnou choreografkou Janou Burkiewiczovou. S přípravou se začalo na podzim, zkoušení se plánovalo od března, ale kvůli nepříznivé pandemické situaci se posunulo na konec divadelní sezony. Průběh zkoušecího procesu byl kvůli tomu trošku bolestivější, ale vše je tak, jak má být.

O čem bude Cabaret?

O tom, že život je v podstatě jeden velký kabaret. O přítomnosti plíživého nebezpečí, kterého si všichni na úkor zábavy, svých starostí či prostého nezájmu nevšímají. Téma kopíruje příběh z roku 1931, kdy v Berlíně pomalu vznikala nadvláda nacistické strany. Má silnou dějovou linku, navíc velmi aktuální. Ta myšlenka se dá v podstatě implementovat na dnešní dobu. Žijeme v době nepřeberného množství informací, které už nestačíme zpracovávat, tak je raději nesledujeme vůbec, a to právě nahrává ledajakým darebákům. Zvláště v době pandemie.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jiří Mádl: Jsem v pohodě, jenom unavenej. Loni jsem prožil asi nejhorší období

Přesto, myslíte, že nám přinesla něco pozitivního?

Určitě. Každá zatěžkávací životní zkouška je velkou zkušeností. Nedávno jsme si povídali s kamarády, že jsme třicet let žili v naprosté svobodě. Na rozdíl od našich rodičů neznáme komunistický režim, nepotkalo nás vlastně nic tak strašného. Byli jsme rozmazlení. Loni v únoru by nikdo nevěřil tomu, že ve svobodné zemi se uzavřou hranice, zakáže se vycházet ven. Vnímám ve svém okolí větší vděk za každý „normální“ den. Vidím, že spousta z nás to přehodnotila, že tím největším úspěchem je zdraví, ne hon za penězi a kariérou. Najednou skončila zábava a museli jsme trošku přenastavit priority. A to je vždy k dobru věci.

To vy jste asi nemusela. Už dříve jste zažila situace, které vás ovlivnily…

Já se snažím na všem najít něco pozitivního, abych se nezbláznila. Jsem možná až naivně pozitivní nátura, a ano, prošla jsem si v životě ledasčím. Jako puberťák jsem řešila věci, které jiné děti v mém věku neřešily, ať už to byl rozvod rodičů, tragická smrt mojí babičky, nebo později těžká autonehoda – to byly mezníky, které mě jistě ovlivnily. Teď, když mi je 31 a rekapituluji tyhle životní momenty, tak si uvědomuji, že mám trochu hroší kůži. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že bych se měla hroutit. Velkou bolest jsem sebou nechala projít, nechala se jí posílit a dál jsem šla trošku víc omletá životem.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Rozhodně se to na první pohled nepozná. Ostatně se o vás říká, že jste nejbarevnější herečka.

To jsem už také zaslechla.

Podle toho, jak se oblékáte, je vidět, že máte ráda barvy.

Asi to ve mně je. Je to i otázka typologie. Člověk, který má snědou pokožku a obleče si žluté a bílé oblečení, září. Já jsem zrzka, bledule a nevýrazná k tomu – zvlášť, když se nenamaluji. Barvami to doháním. Cítím se v nich dobře.

Dlouho jste měla vlastní módní blog Femme Armeria. Sledujete trendy?

Když jsem o módě blogovala, lidé se mě na trendy často ptali. A já jim odpovídala, že nevím. Mám svůj styl oblékání. V poslední době se ale objevil trend chytrého šatníku a ten zaujal i mě. Proč si koupit jedny šaty, které jsou teď in a já je sice budu nosit celé léto, ale příští rok mě už nebudou bavit. Budou onošené, protože jsou z laciné látky. Lepší je investovat do kvalitnějších kousků, které nejsou jen na sezonu. Ve výsledku pak šatník doplňujete, a přitom ho nezahlcujete krátkodobými trendy. Vyjde to i laciněji.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jolana Voldánová o tom, jak zvládá karanténu a proč začala jezdit na motorce

Když jsme u těch barev, jste přírodní zrzka?

Jsem.

Smál se vám někdo někdy kvůli tomu?

Dlouho byly zrzky pranýřované, smáli se jim, a když se v rodině narodil někdo zrzavý, byla to téměř kletba. Mně se ale naštěstí nikdo nesmál. V 90. letech to už vlastně nebyla ostuda. Spíše jsme na to citlivé. Častěji se setkám s tím, že lidi podotknou, no jo, ta je obarvená. Přitom zrzavou zrzku poznáte na první pohled!

Opravdu? Já tedy asi ne…

Podle obočí, podle typu pleti. Když jsem začala pracovat jako PR pro kadeřnickou společnost, tak jsem si uvědomila, co všechno se o barvení musím naučit. Musím uznat, že moderní techniky a kosmetické vymoženosti jsou opravdu daleko. Vlastně i já se někdy musím zamyslet, zda je zrzavá dáma barvená, protože výsledek vypadá přirozeně.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Obarvila byste se načerno nebo na blond kvůli hlavní roli?

Nevím, proč bych to dělala. Ani nevím, jak bych se pak cítila. To bych nebyla já. Pokud by to bylo pro roli nezbytné, pak tu jsou alternativy. Třeba paruka.

Mluvili jsme o blogu, ale vy jste se věnovala i modelingu.

To už je minulost. Blogovala jsem od roku 2013 do roku 2018. Kromě lifestylu, módy nebo kosmetiky jsem psala i o tom, jaké je to žít v New Yorku. Jak člověk stárne, tak už má jiná témata ke sdílení. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím, nikdy neříkej nikdy! Po zkušenostech v Americe mi připadalo ploché vrátit se a začít zase blogovat o rtěnkách nebo o tom, jak se oblékat. Tohle období je pryč.

Do Ameriky jste před pěti lety odjeli, když váš manžel (Karel Heřmánek ml., pozn. red.) vyhrál ve slavné loterii zelenou kartu. To je tedy pořádné štěstí…

My jsme oba takoví střelci. V roce 2013 jsme trávili léto na studiích na hereckých školách v New Yorku, tak jsme se dozvěděli, že existuje možnost získat zelenou kartu v loterii. Když jsme se vrátili domů, vyplnili jsme formuláře a odeslali jsme je. Během podzimu a zimy jsme na loterii úplně zapomněli a na jaře jeden večer Karel povídá, že už by mohly být zveřejněné výsledky. Tak jsme si vedle sebe v pokoji každý otevřel webové stránky a já říkám: Tak nic, klasika. Komu se to podaří? Za chvíli slyším Karla, jak říká: Já to asi vyhrál! Nejdřív si myslel, že je to chyba v systému, tak radši webovou stránku nechal načíst znovu, a pak už doopravdy vyskočil radostí do stropu. Když dopadl, úsměv mu zamrzl. Uvědomili jsme si, že v tu chvíli začíná úplně jiná kapitola našeho života.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Ani na chvíli vás nenapadlo tam nejet?

Absolutně ne. To jako kdyby vám někdo řekl, že za měsíc můžete točit film v Hollywoodu. Uděláte všechno pro to, aby to klaplo. Nám bylo navíc pětadvacet, nepřemýšleli jsme ani na chvilku, že bychom nevyjeli na zkušenou do světa. Spousta lidí si sice klepala na čelo, že jsme blázni, že jsme po škole sotva začali hostovat v divadlech, tak odjíždíme a vše tak zahazujeme.

Americký sen?

Já svůj americký sen objevila v možnosti poznat jiný způsob života a jinou mentalitu. V neposlední řadě taky sebe sama. Že daleko od rodinného zázemí funguju a mohu se spolehnout sama na sebe. Možnost pracovat v jiné zemi. Možnost fotit prestižní kampaň na Manhattanu, kde okolo mě skákal tým naprostých profesionálů. Nebo v možnosti procestovat kus Ameriky. Vidět a poznat skutečnou Ameriku byl můj sen, který se mi splnil. A miluji to tam.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Až takhle to bylo růžové?

To ne, život se tam s vámi nemaže. Ani držitelé zelené karty nedostanou nic zadarmo. S bonusem přichází spousta povinností a odpírání, třeba té práce tady v Čechách.

Může tam vůbec prorazit někdo, kdo není Američan?

V naší profesi je velkým limitem přízvuk. První agent, se kterým jsme se setkali, nám řekl, že musíme pracovat na našem akcentu, abychom nezůstali ve škatulce Východoevropanů. Proč bych se měla zařadit mezi další miliony Američanů? Svým přízvukem jsem alespoň něčím odlišná. Určitou roli hraje i systém práce. Tam se vždy člověk najímá na konkrétní projekt, a ten když skončí, herec začíná v podstatě nanovo. Lidé tam jsou permanentně na jehlách. Tak to tam funguje, a to je na jednu stranu motor, na druhou to může být i demotivující.

Jak jste se změnila po návratu?

Po návratu z Ameriky jsem přemýšlela, co budu dělat, protože pouze divadlem bych se tou dobou neuživila. Měla jsem plán začít pracovat v produkční nebo PR agentuře. Osud mi přivál ale několik záskoků v divadlech, takže jsem během měsíce měla plnou hlavu tří rolí zároveň. Nápad realizovat se na jiném poli ve mně zůstal. Hanka (Heřmánková, pozn. aut.) mi dala příležitost převzít v divadle PR agendu a tím to vlastně všechno začalo. Přemýšlím dopředu. Že budeme mít třeba rodinu, že nebude možné do porodu běhat na jevišti v podvazcích. Tohle uvažování mi vlastně vnukla Amerika. Nezůstávat jen u jedné profese, což jsem tedy v posledním roce hodně ocenila.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Loni měla mít premiéru hra pro dva Pokoj v modrém, kde jste měli hrát s manželem. Kvůli pandemii z toho sešlo. Nelitujete toho?

Možná ta chvíle ještě přijde. Musí na to být nálada, energie. Je to koncentrovaná práce ve dvou lidech, je to nejenom hodně textu, ale náročné by to bylo jistě také psychicky nebo i fyzicky. Museli jsme i vlivem situace, že manžel přebral divadlo, upřednostnit projekty Divadla Bez zábradlí. Teď o prázdninách se vrátíme k monodramatu Illiada, kde Karel hraje hlavní a jedinou roli, já mu pěvecky přizvukuji. Tu jsme začali zkoušet na začátku roku. Předpremiéra bude v létě v rámci Letního hraní sedmého srpna v Lidicích, osmého srpna Brně a čtrnáctého srpna ve skanzenu Mayrau u Kladna. Premiéra na naší domácí scéně je plánovaná na osmé září.

A jak se vám hraje s manželem?

Je to zvláštní, ale když s Karlem pracujeme, tak do toho nepleteme osobní věci. Když přijdeme domů, žijeme jiný manželský život. Snažíme se oddělovat práci a soukromí. Jinak by nás to vysálo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

NIKOL KOUKLOVÁ (1990)

• Pochází z Prahy. Vystudovala gymnázium a DAMU.

• V 11 letech byla přijata na taneční konzervatoř, odkud po pár dnech odešla. Tanec ale zůstal její vášní.

• Účinkovala na několika pražských scénách. Aktuálně především v Divadle Bez zábradlí.

• V USA absolvovala stáž na Americké herecké škole Stella Adler Studio of Acting.

• Objevila se v několika filmech, například Normal, Hra, Holka 180 či Lovci a oběti. Zahrála si také v seriálech.

• Jejím manželem je herec Karel Heřmánek ml., syn Karla Heřmánka, zakladatele Divadla Bez zábradlí. 

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 28 ze 7. 7. 2021.