Část vaší putovní výstavy Par Force byla k vidění naposledy přes sklo galerie (A)void na pražské náplavce, a to i během pandemie…

A teď je složená v bednách ve stodole… Cítím, že je to pro mě v téhle podobě už uzavřené téma. Se zvířecími motivy a inspirací lovem budu pokračovat, ale v jiných podobenstvích.

Všechny sochy žen z Par Force mají dokonalé proporce. Proč neděláte i baculky?

Šetřím materiálem. Víte, kolik bych na formu spotřebovala silikonu?!

Jako fakt, nebo je to humor?

Jako fakt! Ale otevírá se tu několik různých rovin. Po přestěhování do jižních Čech jsem začala pozorovat zvláštní společenský úkaz. Bohatí lidé na Trutnovsku, odkud pocházím, hrají golf. Na jihu sportovně střílejí, což je fajn, ale taky loví a místo pohárů z turnajů sbírají trofeje. To mě přivedlo na myšlenku, co je ta nejcennější trofej? Někteří lidé jsou ochotni zaplatit miliony za lov zvěře a za zážitek z lovu kdekoliv na světě. Ale díky tomu mají národní parky peníze pro své zaměstnance – ochránce, kteří by za normálních okolností byli pytláky. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby movití lidé posílali své peníze přímo parkům. Ale žijeme holt v době „něco za něco“.

Čtěte také

Bára Basiková

Čtěte také

Bára Basiková je zase zamilovaná a říká: Nechtějte muže předělávat

Jak to souvisí s dokonalými křivkami vašich soch?

Vyvstala přede mnou otázka: „Kde je ta hranice?“ Lov přináší adrenalin, čím víc toho lovci uloví, tím víc prahnou po další kořisti. Lov může symbolizovat i vztah mezi mužem a ženou. Co bude další trofej – žena? A téma bylo na světě.

Ráda svou tvorbou provokujete?

Vypadá to tak, ale mám za vším dost prozaická vysvětlení. Dlouho jsme o tom mluvili s kurátorem Par Force, Honzou Kunzem, který mi říkal, že moje socha Sněhurky na čtyřech je jasná sexuální provokace. Ale já říkám, že není. Klečí na čtyřech, aby svým trpaslíčkům viděla do očí. Vždy je to samozřejmě o interpretaci. Ale já do toho nikdy nejdu s cílem prvoplánově provokovat. Jen to chci vždy udělat trochu jinak. Pak si někdy říkám „Cos to zase provedla?“, ale nijak dramaticky to neřeším.

Říkáte také, že svou volnou tvorbu berete jako intimní zpověď. Proto chvíli trvalo, než jste ji začala vystavovat?

Ano, a také proto, že se snažím svými sochami neobtěžovat. Umělecký svět je ryze mužskou disciplínou. Nejsem zastánce genderových kvót, ale umění je dnes svým způsobem o exhibici, sebevědomí a jisté drzosti – a tyhle atributy sluší víc klukům, ať už je to David Černý, nebo Krištof Kintera. Jsou to tak trochu rošťáci, kteří si zachovávají pubertální svěžest, což je kouzelné. Zároveň se umějí ozvat, ukázat a prodat. Kdybych používala stejné nástroje, bude to působit vulgárně.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Takže?

Takže jsem jakoby stranou. Samo sebou jsou mezi námi výjimky, kterým se daří – například Kateřina Šedá, za ní chodí lidé sami a stojí ve frontě. Navíc je ojedinělá v tom, co dělá. Ačkoli jsem měla vždy velký respekt k osobnostem umělecké scény, kterých si vážím, bohužel mě vždy překvapí, jaká tam panuje nepřejícnost a podivné teritoriální přetahování se o sběratele a zakázky. To se děje a bude dít, protože autorů je hodně a ne všichni se tím v našem rybníčku uživí. Proto se nikam necpu, nikomu se nevnucuju a spolupracuju s lidmi, kteří mě sami osloví. Když jsou mi sympatičtí, jdu do toho.

Žen sochařek je podle vás málo. Ale ono je málo i mužů, kteří se zabývají přímo figurální sochařinou.

To ano. Nadaní modeléři se budou rodit pořád, ale zřejmě budou mít problém ve vzdělání. Současné tendence jsou stále více o sklouzávání do konceptuálního umění a časem tu přestanou být profesoři, kteří by figuru dokázali učit. A to je škoda! Každopádně si myslím, že ženy sochařky jsou ohrožený druh. A ještě jeden obecný jev – lidé chtějí čím dál tím míň dělat něco rukama a sochařství je mimo jiné řemeslo.

Jste modelovací typ? Tedy skica, pak hlína, pak odlévání z bronzu?

Rozhodně. Baví mě každá nová socha, od nápadu přes skicu a modelování z hlíny až po provedení v materiálu. Z bronzu realizuju sochy většinou na konkrétní místo nebo pro sběratele. Sochy na výstavy odlévám z kompozitu, což jsou umělé materiály jako epoxidová pryskyřice, laminát, polyuretan…

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

Jako malá holčička jste si prý ráda modelovala z kytu, který byl u vás ve výloze samoobsluhy.

To byl můj oblíbený matroš, který tak zvláštně smrděl. Na plastelínách v té době mě rozčilovalo, že neudržely tvar, který jsem chtěla. Ale kyt jsem si mohla skvěle nahňahňat a pak do něj vyškrabovat. Doma jsem tím zničila několik manikúr, protože jsem si z nich brala pilníčky. Když jsem čekala na maminku před obchodem, loupala jsem kyt jako perníček, dávala si ho do kapsy a nosila domů. Pak mě nachytal pan Hejna, provozní samoobsluhy v Žacléři… To jsem byla asi předškolačka, možná v první třídě.

Po gymnáziu jste šla znovu na střední školu – na kamenosochařství do Hořic.

A poprvé jsem tam pocítila, co je to tvůrčí svoboda. Do té doby jsem byla limitována formátem nebo velikostí lavice. Když jsem tam uviděla spolužáky, jak si napnuli baličáky na stěny a kreslili figury v nadživotní velikosti, bylo to pro mě Uau! Tehdy jsem měla pokoj na Kuksu v části před rekonstrukcí, kde jsem všechny stěny počmárala egyptskými výjevy.

To muselo být nádherné období! Bylo vám osmnáct a měla jste celoroční ateliér na zámku.

A bylo to zlomové. Po gymplu jsem se sama rozhodla, že nepůjdu na peďák, jak chtěli rodiče. Řekli mi, že jestli to chci takto, musím se o sebe postarat sama. Udělali tím pro mě tu nejlepší věc, protože jsem jim o to víc chtěla ukázat, že to dokážu. Ještě jsem si oholila hlavu – jakože fakt svobodný život. Na Kuksu jsem si přivydělávala provázením turistů v polštině, němčině a občas v angličtině a připravovala se na přijímačky na Akademii výtvarných umění. Taky jsem se tam věnovala studiu soch Matyáše Brauna, což mě hodně formovalo. Fakt vtipné bylo, jak mi německé babičky dávaly za prohlídky neskutečná dýška, protože si myslely, že jsem po chemoterapii. A já si pak za ty tuzéry koupila svoje první auto, embéčko. Přitom mi ta oholená hlava docela slušela.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Filip Kaňkovský o trémě, romantice, otužování, nových rolích i emocích

No to jste mě fakt pobavila… Od ledna pracujete v „alšovce“ neboli Alšově jihočeské galerii na Hluboké, co přesně tam děláte?

Produkční, takovou „holku pro všechno“ s velkou zodpovědností. Je to manažersky organizační práce – velká protiváha mé tvorbě, kdy potřebuju mít hlavně volnost. Propojuju lidi, což mě baví, a kompenzuju si tím osamocenost v ateliéru. (Rozhovor vznikal na jaře roku 2021 - pozn.redakce.)

Galerie jsou už dlouho zavřené, AJG to využila k digitalizaci sbírky, která čítá na 17 tisíc děl.

Ta doba je na to ideální. A mně se nemohlo stát nic lepšího než nastoupit do galerie a mít na její depozitář čas. Nakoukat si ho, načichat… Bylo neuvěřitelné držet v rukou obrazy z 16. století a vidět, v jak krásném stavu jsou. Také jsem poznala věci, které běžně nevidíte, když je dílo součástí expozice. Třeba malíř Zdeněk Sklenář napsal zezadu na svůj obraz z roku asi 1943: „Za tento obraz jsem byl totálně nasazený.“ To je odvrácená strana děl, jejich rub, který mám teď možnost sledovat.

Jaký pocit bude držet v rukou obrazy slavných ruských avantgardistů, které galerii zapůjčilo muzeum v Jekatěrinburgu? Čekalo se na ně dva roky a takový soubor bude v Evropě vystavený teprve podruhé.

Tato výstava bude životní zážitek! Vlastně teď nemám slov… Řeknu vám to příště, až před nimi budu stát, snad brzo…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

Galerie je součástí zámeckého areálu na Hluboké nad Vltavou, takže zažíváte i jeho „odvrácenou tvář“ - bez turistů…

Zámek je tak pustý, až je to neskutečné. Ale pocítila jsem to už na jaře, kdy se s prvním lockdownem zastavilo šílené tempo, ve kterém jsme byli, včetně turismu. Nezapomenu ten pocit, když jsem se procházela centrem Prahy. Pro mnohé to bylo město duchů, ale já se tam konečně mohla nadechnout. Snažím se na tom zlém vidět i něco pozitivního.

Proč právě galerie na Hluboké, když jste předtím pracovala ve svém rodném kraji?

Byla to pro mě velká výzva. V UFFO (kulturní centrum v Trutnově včetně galerie současného umění, pozn. aut.) jsem pracovala deset let jako kurátorka a produkční v jedné osobě. Byla to pro mě veliká škola. Jako vystudovaná sochařka jsem k tomu přistupovala osobitě na základě subjektivních dojmů, umělce jsem se snažila představit formou srozumitelnou pro diváky. Skrze výstavy jsem nabourávala společenské předsudky, což bylo živé a krásné. S manželem jsme se ale před jedenácti lety přestěhovali k Písku, celou tu dobu jsem za prací dojížděla přes celou republiku. I když jezdím moc ráda, začalo mě to unavovat. A do toho přišla nabídka od mého současného šéfa Aleše Seiferta. Věci se dějí, jak mají.

Jak to, že žijete na hájence?

Za to může manžel. Je sportovní střelec a trenér olympijských brokových disciplín. Dostal nabídku přemístit střeleckou základnu, kterou vybudoval v Trutnově, na Písecko, kde je střelnice větší a s lepšími klimatickými podmínkami. Je to úplná samota pod lesem, do vesnice to je kilometr a půl.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kazatelka Simona Kopecká: Nemoci a smrt jsou běžnou součástí života

Musela jste si na samotu zvykat, nebo jste vždycky byla holka od lesa?

Vyrůstala jsem v Žacléři v domech, které tam v padesátých letech postavili pro horníky. Můj tatínek pracoval v tamních dolech. Vždycky jsem toužila bydlet u lesa.

A hlavně, moje maminka mi vyprávěla, jaké to bylo u nich na hájovně – dědeček byl hajný v Křešově, což je poutní místo v Polsku. Asi je tam nějaká genetická paměť. Přestože jsem nikdy nechtěla mít nic s klukem z lesárny, skončila jsem s ním na samotě u lesa a jsem tam šťastná.

Co je špatného na klucích z lesárny?

Říkám to teď schválně trochu s nadsázkou, protože když jsem chodila na gympl, klukům ze střední lesnické jsme se smáli, jak museli chodit v zeleném. Teď se tomu doma smějeme. A můj muž samozřejmě nechodí v zeleném.

Jste spolu už bezmála čtvrt století. Máte na to nějaký recept?

Vzali jsme se ale až po dvaceti letech, přátelé nám z legrace říkali, jestli jsme to neuspěchali… Podle mě je to o lidské energii. Nikde není psáno, že ideální pár musí být sochař – sochařka, naopak to může být pro ženu i likvidující. Vždy jsem věděla, že nechci umělce. Můj manžel je jako sportovec velmi disciplinovaný, v ledasčem mě formoval. A oba máme rádi, jak žijeme – svým způsobem jsme samotáři, i když občas hodně extrovertní. Máme rádi svůj klid, milujeme přírodu a naše zvířata (aktuálně tři anglické staffbuly a tři koně, pozn. aut.). Navzájem se rozmazlujeme a hezky si spolu žijeme.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jiří Mádl: Jsem v pohodě, jenom unavenej. Loni jsem prožil asi nejhorší období

Na hájence máte i ateliér?

Nemám ho přímo na hájence. Do jižních Čech jsem s sebou přemístila i maminku a handicapovaného brášku. Tatínek nám zemřel před patnácti lety – cítila jsem, že by bylo dobré mít je blíž, abychom jim mohli pomáhat. Našli jsme pro ně chaloupku ve vesnici kilometr od nás. Jsou tam dvě stodoly, z jedné mám udělaný ateliér a ve druhé mám sklad, takže chodím do ateliéru pěšky přes pastviny. Maminka se tu skvěle zabydlela a myslím si, že je tu šťastná. Přestože se říká, že přesazovat starý strom je náročné, funguje to tak už šest let.

Vaše sochy jsou jen ve stodole u maminky, nebo jich máte plnou hájenku?

My s nimi žijeme a je jich opravdu hodně. Pokud nedělám vyloženě vlastní projekty, snažím se už dělat sochy pro konkrétní stabilní místo, kde budou fungovat. Autoři často dělají volnou tvorbu pro prezentace v galeriích, já ale moc ráda tvořím sochy na míru pro konkrétní místo nebo sběratele. Víc a víc se snažím vyvarovat jejich skladování. Nemám problém s prezentací soch třeba v obchodech a restauracích, baví mě, když vzniká jakákoliv zpětná vazba.

Viděla jsem vaši sochu buldočka ve výloze optiky v Písku. Přišlo mi skvělé, že to není jen umění pro umění, které pak skončí zaprášené ve stodole.

Přesně, a proto se sochami končím! Dělám si legraci, ale přemýšlím teď o věcech, které budou fungovat trochu jinak. Například se sklářem Petrem Seifertem zkoušíme skleněné reliéfy, které by byly součástí architektury nebo jako desky stolů. Tak trochu užité umění.

Takže posun od umění k designu?

Vlastně ano. Své sochy mám někdy tak vymazlené, že za to často schytávám kritiku – že jsou odosobněné, až na pomezí designu. Jako autorku mě ale baví balancovat. Když při tom vznikají takové otázky a jistá nervozita, protože o tom to má být.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

Myslíte otázky typu: Je to ještě umění, nebo už design?

Přesně. Nebo často padá slovo „kýč“, které se dnes používá pro každou realistickou věc, aniž by lidé chápali podstatu toho slova. Je to takový nešvar, ale vlastně proč ne? Mít takovou zpětnou vazbu je taky prima, ale zase mě to neovlivní natolik, abych ty věci dělala jinak. Ustát si to musím hlavně sama před sebou.

Na čem teď pracujete?

Modeluju podobiznu Ignaze Ginzkeyho (rozhovor jsme dělaly začátkem února, pozn. aut.) – rodáka z Liberecka, kde založil fabriku na výrobu koberců. Bude to pamětní deska u nové knihovny ve Vratislavicích. I když to vypadá jako klasická medaile, bude odlita ze skla a bude součástí dvoumetrové nerezové lupy. Pracuju klasickou sochařskou metodou, ale používám při tom moderní nástroje a materiály.

Jak moc mají podobizny odpovídat realitě? Sledovala jste kauzu kolem sochy Věry Špinarové v Ostravě?

Je tam velice křehká hranice srozumitelnosti a snesitelnosti. Autora sochy, Davida Moješčíka, znám ještě z Hořic jako velice schopného modeléra. Mediálně se to bohužel nafouklo a myslím si, že tam byla zřejmě chyba v komunikaci. Když tvoříte sochu člověka, kterého veřejnost zažila a je u něho ještě přímá vazba na příbuzné, je důležité tuto vazbu vyhledat a zachovat. Když jsem například modelovala portrét generála Josefa Mašína, setkání se Zdenou Mašínovou, sestrou bratří Mašínových, pro mě bylo neskutečně silné. Nebo když jsem dělala bustu zakladatele skláren Antonína Rückla, byl pro mě velký dar potkat se s Jiřím Rücklem, který se u sochy svého děda rozplakal. To jsou důležité momenty, kdy vznikne propojení. Jako sochař musíte pracovat s určitou pokorou. Neděláte to pro sebe, ale pro širší veřejnost a pro lidi, pro které měl ten člověk nějakou váhu.

Když jsem se dívala na osobnosti, kterým jste dělala busty nebo pamětní desky, nenašla jsem žádnou ženu.

No to máte pravdu, což mi teď připomnělo kampaň nazvanou I žárovka má sochu, která vznikla v Brně a iniciovala ji i spisovatelka Kateřina Tučková. Jejím cílem je, aby byly sochařsky připomínané i ženy.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Leierová žila po celém světě a říká: Ve světě převažují dobří lidé

Přitom ve vaší volné tvorbě…

… jsou samé ženské, že? Nějaká rovnováha existuje.

Ženské tělo se vám lépe modeluje?

Možná mu lépe rozumím z toho ženského a estetického hlediska. Spíš to beru tak, že jsem tady na světě jako žena s nějakou úlohou a snažím se to zaznamenat. Baví mě dovytvářet si armádu svých klonů nebo stoupenkyň. Je to taková hra a asi by mě to s těmi kluky tolik nebavilo. Ale teď si uvědomuju, že jsem si mužskou partičku udělala – trpaslíčky. Dělám prostě věci, co mě baví.

PAULINA SKAVOVA (44)

• Sochařka, scénografka, konceptuální výtvarnice.

• Kromě volné tvorby obnovuje historické sochy a památníky, dělá reliéfy a busty významných osobností.

• Tvoří sochy, masky i kulisy – pro film (i z produkce HBO) a divadlo.

• Vystudovala AVU v Praze (v ateliérech Karla Nepraše a Milana Knížáka), studovala ve Švýcarsku.

• Pochází z Trutnova, žije u Písku, s manželem chovají psy a koně.

www.paulinaskavova.cz

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Ztracený: Za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Rád ji vidím šťastnou