Večernice vznikla původně jako feministický spolek. Jak se od feminismu dostala k józe?
Před třinácti lety jsme s kamarádkami chtěly mít feministický projekt, který by řešil práci žen: vyšší platy, skleněný strop, podnikání ve vlastních rukou a tak. Jenomže o to vůbec nebyl zájem. Na slovo feminismus slyšel málokdo, tenkrát padesátnice řešily hlavně výpověď z práce a hledání nového šéfa, na to, že by podnikaly samy, nepřistoupily ani v představách. Mé vrstevnice jsou velmi podnikavé, tvořivé a samostatné, a tedy se jako feministky chovají, ale nikdy by to o sobě neřekly, to slovo je pořád trochu zakleté. Tenkrát jsme žádaly Evropskou unii o peníze na složité projekty s genderovou tematikou, ale nic neklaplo, možná naštěstí. Ale náhodou se sešlo několik důležitých prvků: bydlela jsem sama ve velkém bytě, sousedky ke mně domů chodily cvičit a já jsem se rozhodla ty dvě aktivity spojit: neúspěšný ženský spolek a jóga. Zažádala jsem brněnský magistrát o malý grant, zaměřený na téma zdraví a stárnutí, a dostaly jsme jej. Večernice se tak stala vůbec prvním subjektem v Česku, kterému stát věnoval peníze na jógu. Byla to bomba. Dodnes je brněnský magistrát v rodinné politice velmi pokrokový, mnohé ženy z jiných měst nám závistivě píší. Nikomu to netvrdím, ale feministky jsme stejně. Usilujeme o svou nezávislost a kultivovanost. A toho je možné dosáhnout jen tehdy, pokud máme funkční tělo a mysl. Chlapa by taková motivace nenapadla.
S jakou ideou jste do toho šla?
Jednala jsem intuitivně. Bylo mi přes padesát a pozorovala jsem, jak ženy v mém věku často ztrácejí práci a pak marně hledají novou, pořád nějakého dalšího šéfa. Přitom v tomto věku už víme, co umíme a co nám vyhovuje, takže není nutné procházet dalšími rekvalifikacemi a snažit se svůj život nějak napasovat na požadavky dalších a dalších šéfů, ale dělat prostě to, co je potřeba, co nás baví, v čem jsme dobré. Mně došlo, že toho umím hodně, ale zaměstnavatelé o to zas až tak nestojí. Chtěli zkrátka někoho, kdo bude poslouchat. Já jsem skrze jógu začala předávat návod, jak si i ve vyšším věku uchovat svou nezávislost: dokud jsme zdravé, jsme soběstačné. Dokážeme přežít co nejdéle bez cizí pomoci. To je v dnešní společnosti „zbořené pyramidy“, kdy se grafika věkového rozložení obrací v početní převahu starých lidí, pro mou generaci důležitější než skleněné stropy.
Jaké jsou ženy nad padesát?
Je to nedoceněná, ale perspektivní skupina. Děti dospívají, odpadly mnohé povinnosti. Známe své silné stránky, víme, kdo jsme. Jsme schopné, hodně jsme se naučily, často nám ale naskakuje další zátěž, máme se postarat o naše staré rodiče, i když děti ještě úplně neodešly. Díky své pružnosti to zvládáme, jsme „sendvičová generace“.
Jak jste se dostala k józe vy osobně?
Začala jsem cvičit kolem dvaceti, bylo to exotické, jóga byla synonymem pro stoj na hlavě a kluci koukali. Kolem třicítky jsem potkala svoji učitelku jógy Soňu. Byla žačkou indického gurua svámího Mahéšvaránandy. Udělala jsem si u něj výcvik a stala jsem se cvičitelkou s osvědčením. Byla osmdesátá léta minulého století a já jsem s úžasem „uviděla duchovno“. V těhotenství jsem vedla skupinku pro těhotné, což tehdy taky byla docela rarita, cvičit v těhotenství. Dnes vám to přijde normální, ale před třiceti lety to bylo jako zjevení. Pak jsem jógu na dlouhou dobu opustila. Po revoluci jsem pracovala jako novinářka a svět médií byl tenkrát strhující. V roce 2007 jsem dostala boreliózu a skoro jsem znehybněla. Nezbylo než to rozcvičit. Na mne se začaly nabalovat samy od sebe další ženy, sousedky, kamarádky, jejich kamarádky, starší dámy. Cvičily jsme v přírodní zahradě uprostřed města a bylo nás plno.
Jaké kurzy dnes děláte?
Svérázné.
Povídejte!
Náš nejstarší projekt se jmenuje Jóga Večernice pro udřené úřednice. Je určen pro pracující ženy mezi čtyřicítkou a šedesátkou, které celý den sedí v úřadě a potřebují se pořádně rozhýbat. Fyzicky jsou zdatné, ale říkají, že jógu potřebují i pro svoji psychickou pohodu. Pak máme Jógu pro babičky. Cvičíme podle systému Jóga v denním životě, autorem je svámí Mahéšvaránanda. Pozice jsou velmi jednoduché, nikdo nemůže říct, že to nedá. Jde o to, že každá ásana se dá provádět stále lépe a lépe, od ní se mohou odvodit další a těžší. Ale my necvičíme proto, abychom provedly hezkou pozici, ale abychom skrze ni měnily sebe. Po milimetrech posouváme svoje hranice. Když mi bylo třicet, byla to pro mne nuda, tenkrát jsem systém nedocenila. Dnes mohu v roli lektorky na vlastní oči sledovat, jak se krůček po krůčku lepší pohybové možnosti adeptek. Možná to vnímám ještě dřív než cvičenka sama.
V čem jóga starším ženám pomáhá?
Obnoví staré síly a pružnost, kterou dřív měly a nyní ji najdou uloženou v podvědomí. Pomáhá to i lidsky, psychicky, osobnostně. V kurzech vznikají babince, my prostě potřebujeme přátelství, kontakty, sdílení. Před tím, než začneme cvičit, už ty baby klábosí, vyprávějí si, vzpomínají a já je často nemůžu od sebe odtrhnout a vrátit je na podložky. Tak si to pak jdou doříct vedle ke Kolbabovi do cukrárny. Nedají si zákusky, ale kafe a plánují si tam výlety. Ty vazby, které ve Večernici na józe vznikly, jsou mnohem důležitější než to, jestli ty ženy dosáhnou na špičky nebo se narvou do náročné pozice. Jsem strašně pyšná, že se obejdou i beze mne. Když jsem odjela do Thajska nebo do Kambodže, byly pokaždé schopné celý měsíc cvičit samy, obstarat se, každá si vzala na starost jednu ásanu a tu předcvičuje.
Říkáte Jóga pro babičky. Slovo babičky jim nevadí?
Bylo to přesně opačně. Když jsem ten slogan vymyslela, našlo se hodně hlasů, které říkaly, že tam nikdo nepřijde, ale chodily hned po desítkách a byly nadšené.
Jak to?
Tak se podívejte na to, jak vypadají hodiny jógy, se kterými se roztrhl pytel v posledních letech. Krásné holky, pružné, štíhlé, v pastelových legínách, s tetováním, s drahými podložkami na cvičení. Ke mně chodí ženy, které vypadají jako skutečné ženy. Cítily by ostych na takto prezentovaných hodinách, ani by tam nešly. Netvrdím, že cvičíme ve vytahaných teplákách, ale ne každá šedesátnice najde odvahu přijít mezi dvacetileté holky. Nám stačí bezmála metr čtvereční čisté země. Slovo babička je uvolní, poskytne jim bezpečí. Večernice tu ale není jen pro samotné cvičení, není to hierarchický spolek, nečeká se, až zavelím, je to spíš pohyblivá síť. Vzájemně si půjčujeme knížky, sledujeme filmy, rozebíráme je. Máme mezi sebou lékařky, farmářky, rybářky, inženýrky, učitelky, právničky, policejní hodnostářku. Lektorka IT Lenka Podmolíková zrealizovala pod hlavičkou Večernice veliký rekvalifikační grant pro ženy 50+, které si díky němu našly novou práci.
Vy jezdíte s jógou i k moři…
Posledních sedm let. Dnes už to taky dělá kde kdo, ale tehdy to byla bomba. My navíc bydlíme v soukromí u starých chorvatských žen na poloostrově Pelješac. My, staré ženy, tam přijedeme, žijeme u jiných starých žen, s opranými karimatkami vylezeme každý den na skály, tam cvičíme do padnutí a pak si dáme večírek. Tedy terapeutické sdílení, na které se ale nikdy nesvoláváme, ale stejně se vždycky sejdeme. Tam pokračuje stejně důležitý rozměr naší jógy: probírání našich vlastních příběhů. Je to důležité jak pro samotné vypravěčky, tak pro ty, které poslouchají. Pro všechny je to poučení, uvolnění, posun. Navíc se odehrává v divoké přírodě, kde houkají sovy, vyjí šakali, plavou delfíni, svítí plankton v moři a měsíc nad skálou. Baby říkají, že takové mystérium ještě nezažily. A vracejí se sem znovu. Nikdy by mě nenapadlo, že z takového klišé, jako je jóga v Chorvatsku, mohou vyplynout tak zásadní zážitky.
Kdo s vámi jezdí?
Úplné začátečnice i zkušené jogínky, ženy, které nechtějí cestovat samy. Intelektuálky, hodně učitelek. Kvůli jejich zájmu jsme začaly jezdit už v červnu, protože na podzim nemohou. Přijíždějí schvácené, vyřízené a zhroucené, ale nesmírně rozkvetou, jak to z nich spadne. Byla s námi i krásná, štíhlá, úžasná žena, jejíž manžel propil její dům. Když nám o něm povídala, přicházela na to, jak ty věci změnit. Naše nejstarší frekventantka je vtipná, odvážná osmdesátnice a jezdí každý rok.
Zorganizovat takový „zájezd“ musí být náročné. Co vám to dává?
Proto tam u těch našich starých chorvatských žen zůstávám ještě na další týden sama, abych se po tom maratonu vzpamatovala. Večernice poskytuje cvičební program zdarma, logistickou stránku sponzoruje mecenáška Jana Stejskalová s firmou OKG, mimochodem také žena se silným příběhem. To víte, že je to logisticky náročné. Já mám radost, že ostatním udělám radost, a ještě mohu být v takové divočině u moře, s inspirativními ženami. O ničem takovém jsem se neodvážila ani snít, a to mi prosím osud nabízí už pár let. Skoro sám od sebe, protože já jsem to odstartovala jen zlehýnka jako nezávaznou týdenní hru.
Jak zvládáte cvičení během covidové pandemie?
Necvičíme, ale přesto jsou ženy z Večernice i teď nesmírně akční, covid necovid, hlídají děti, chodí na výlety, dál žijí (rozhovor vznikal na konci roku 2020 - pozn. redakce). Povzbuzujeme se mailem, telefonem, věším návody na cvičení na náš web. Ale není to potřeba. Ženy si vystačí i bez mého vedení, zavolají si, potkávají se v šesti nebo ve dvou, podle toho, co je zrovna dovoleno. Někdy spíš vytáhnou ony mne: je úterý 10 hodin, tělocvična zavřená, tak šup, jde se na výlet. Někdy dáme společné dýchací cvičení. Naposled se šlo do Lednice, taky tam byla pěkná zima. S covidem ve společnosti zase přibývá ageismu. Mladým vadí, že se musejí omezovat, je to nebývalé, berou to jako nespravedlnost. Senioři si ale za mnohé mohou sami. Někteří jen čekají, co mladší nachystají. Čteme, jak v domově důchodců jsou staří celí den zavření ve svém pokoji bez kontaktu, teď prý jsou zrovna smutní, že nepřijde Mikuláš. Ale tak to přece nemusí být, můžeme si udělat Mikuláše sami, třeba venku, nemusíme čekat, až nám ho někdo udělá. Vzpomínám si na video, co vloni běhalo po sociálních sítích: v ostravském domově důchodců na Mikuláše vystoupil striptér. Facebook řval nadšením, lajky lítaly. Ne že bych to těm stařenkám nepřála, ale neberu to za vzorový příklad aktivního stárnutí. Spíš brnkání na ty nejhrubší pudy. No budiž, když si to babičky z domova přály, tak se jim to splnilo. Nepokládám to za nemravné, ale až mně bude osmdesát, ať mi striptéra domů nikdo netahá.
Jak jsou staré vaše nejstarší členky?
Osmdesátnice. Je jich asi pět nebo šest. Mají příjemné vystupování, pružné tělo i ducha, cestují. Ale s aktivitou v pozdním věku je to trochu složitější, nemá to být za každou cenu. Osmdesátka je vlastně čtvrté životní období, ve kterém klidně můžeme být pasivní. I babička od Starého bělidla byla pasivní. Necvičila, ale rozhodně meditovala. Chodila po návštěvách, rozdávala křížaly a modlila se, to byla čistá meditace. V určitý čas staří lidé potřebují zůstat v klidu, zabývat se sami sebou.
A jaké ženy z těch Večernic jsou nejmladší?
K moři s námi jezdí i třicátnice a dohromady to klape, společná témata tam jsou vždycky. Mladší ročníky poznávají ve svých životech nenápadné varovné signály, u těch druhých pak vidí, k jakým vedou později koncům, ke krizím. Ale nejčastěji u nás mladé ženy, pracovně přetížené, hledají dnes tak módní „mindfulness“, soustředění se na sebe sama. Věk nehraje roli.
Chodí do Večernice i muži?
Sem tam. Většinou manželé našich žen. Otevřela jsem pro ně genderově smíšený kurz, Jógu pro fotbalisty. Muži tam vnášejí svůj drsný humor a ženy se zase rády zasmějí. Lekce určené pro chlapy, kteří se zmasakrovali při vrcholovém sportu, potrhali si šlachy a vazy, zrušili záda a potřebují se rozcvičit. Jeden šermíř říkával, že cvičení s Večernicí je to nejlepší, co ho v posledním roce potkalo. Deset let s námi cvičí farmář z Kozí Horky, bývalý voják, jeho žena říká, že cvičí každé ráno a každý večer, což je asi víc, než děláme my, všechny baby z Večernice dohromady. Bohužel, letos se kurz Jógy pro fotbalisty rozpadl, chlapi nic nevydrží…
PAVLA HOBSTOVÁ (1955)
PAVLA HOBSTOVÁ (1955)
• Původně veterinářka, od roku 1990 novinářka, publicistka a scenáristka.
• V roce 2007 založila v Brně neziskovku Večernice.
• Nyní se angažuje v oblasti práv znevýhodněných menšin, především starších žen, sociálně znevýhodněných žen a pečujících osob.
• Propaguje aktivní stárnutí a zdravý životní styl v pohybu.
