Když jsme si domlouvaly rozhovor online, zmínila jste, že se moderním technologiím bráníte zuby nehty.
Protože to mám ráda postaru. Všechno si píšu ručně, mám ráda diáře. Co je psáno, to je dáno. V tom jsem „konzerva“.
Já to mám napůl, ale diáře miluju. Jen pak doma zabírají dost místa, neumím je vyhodit.
Přesně! Ale dívejte, letos mám tenčí – jedna stránka na týden.
A stačí vám to?
Za poslední rok a půl byly téměř prázdné, což se asi týkalo mnoha z nás. Nebyla jsem vytížená tak, jak bych si přála.
Jak jste toho využila?
Zastavila jsem se a zamyslela nad tím, co a jak dál – nejen profesně, ale celoživotně. Kam dát výhybku, protože jsem nemohla dělat to, co dřív. A tak jsem se začala plně věnovat své vášni, kterou mám od mládí, a to designu interiérů. Měla jsem na to čas a díky situaci na realitním trhu se mi začaly otevírat nové příležitosti. Někdy se díky něčemu špatnému můžete začít věnovat tomu, co máte ráda.
Máte už nějaké realizace interiérů za sebou?
Ano. Pár známých, kteří v době pandemie začali více investovat do realit, mě požádalo o spolupráci. Znali mé dřívější realizace, které jsem dělala jen jako koníček. Měla jsem z toho velkou radost, protože mě to baví a opravdu naplňuje. Navíc se mi fakt vše zastavilo – v herectví i modelingu, byť už pro mě byl spíš okrajovou záležitostí. Paradoxně teď ale zažívám restart a jsem zase oběma nohama v branži, která mě provází celý život.
To už vám asi tenký diář stačit nebude…
Jestli si budu muset pořídit ten tlustý, s celou stranou na každý den, budu upřímně ráda.
V designování interiérů jste samouk, který se nechává vést citem?
Design mě baví odmlada a dělám ho pocitově – i u šperků, které sama navrhuju (v roce 2014 založila značku Gioia, pozn. aut.). K tomu jsem měla možnost dívat se pod ruce profesionálním designérům, a vidět tak technickou stránku profese. Žádné školy na to nemám, ale pokud se vydám jen touto cestou, určitě bych se dovzdělala. Protože cokoli dělám, snažím se mít podložené vzděláním a nabitím know-how. Ať už to bylo herectví (absolvovala kurzy v prestižním Actors’ Studiu v New Yorku, pozn. aut.), nebo práva (vystudovala je na pařížské Sorbonně, pozn. aut.). Jedině v modelingu není předem čemu se učit.
Ani chůzi na podpatcích?
To mě nikdy nikdo neučil. K modelingu jsem přišla jako slepá k houslím.
Ještě jedna otázka k interiérům – kde se cítíte dobře? Nikoli jako designérka, ale uživatelka…
Tam, kde si vytvořím domov. Pro mě osobně je důležitý pocit harmonie a útulnosti.
Teď jste doma v České republice?
Ano. Vrátila jsem se natrvalo v roce 2016. První dva roky jsem byla ještě jednou nohou v Paříži, ale poslední dva tři jsem už trvale zpátky v Čechách.
Nechybí vám pařížský život? Přece jen jste tam žila téměř třicet let.
Ze začátku mi chyběl hodně, i proto jsem pořád pendlovala mezi Prahou a Paříží. Ale za tu dobu, co jsem v ní žila, se Paříž extrémně změnila. Stala se svým způsobem velmi nebezpečnou. Vlastně jsem se po celou dobu těšila, že se budu moct vrátit, protože opravdický domov byl pro mě vždy tady.
I kvůli rodičům?
Určitě. Jezdili jsme za nimi se synem, když měl prázdniny, aby se viděli a také aby znal českou kulturu, protože je napůl Čech (jeho otec je Francouz, pozn. aut.).
Četla jsem, že váš syn Alain teď žije s českou přítelkyní taky v Praze.
Je to osudové. Když studoval ekonomii v Lyonu, vybral si stáž v Praze. Během semestru se tu zamiloval do úžasné dívky, počkal si na ni a jsou spolu. Nejdříve odjeli do Paříže, kde měl syn pracovní nabídku. Po půl roce ale přišel první lockdown – těsně před uzavřením hranic se vrátili a od té doby jsou tady.
To je přání snad každé maminky, mít i dospělé děti nablízku. Ve vašem případě asi obzvlášť, když jste syna neměla u sebe tolik let!
I tomu vlastně pandemie napomohla a jsem vděčná za to, že syn žije tak blízko. Věřím na boží mlýny a můžu potvrdit, že opravdu melou, a to i v dobrém. Někdy jim to trvá dlouho, ale nakonec to přijde. I když je člověku ublíženo a cítí, že by mohl oplácet zlo zlem, neměl by zabřednout do žádné odplaty.
Měly bychom připomenout váš životní příběh. Po dvouletém manželství v Paříži jste se ve dvaceti rozvedla, a tím přišla o dvouletého syna, kterého tamní soud svěřil do otcovy péče. Přestože jste ho chtěla mít u sebe, povedlo se to až v jeho čtrnácti. Bylo pak těžké se s Alainem sblížit?
Vůbec ne. Jednak jsme si každý den volali a pak – tak strašně moc jsme si chyběli! Už jako maličký se naučit počítat na prstech, kolikrát se ještě vyspinká, než bude se mnou. Když jsme po dlouhých dvanácti letech mohli žít spolu, byla to pro nás absolutní výhra. Vděčnost a nádhera! A naštěstí měl lehkou pubertu.
Jaký vztah máte teď?
Jsme si velmi blízcí. Až se musím krotit, abych mu příliš nezasahovala do života. Nechci být ta příšerná tchyně, co je u nich doma nasáčkovaná každý den. Máme spolu vztah spíš jako brácha se ségrou a vždy jsme měli, jak jsme si věkově blízko (Alainovi bylo před měsícem třicet, pozn. aut.). Nedávno jsme se dost nasmáli, když jsem mu z legrace říkala: „Až budeš starý protivný padesátiletý dědek, mně bude teprve šedesát osm!“ Svůj věk si nijak zvlášť nepřipouštím.
Je skvělé stárnout s humorem!
Však to bez humoru ani nejde! Stárneme všichni a je to jediná věc v životě, kterou nemůžeme změnit. Tak co si z toho dělat těžkou hlavu.
V Praze jste loni otevřela salon krásy, kterému říkáte „fitko pro obličej“. Základem péče jsou zpevňující hloubkové masáže. Umí české ženy stárnout přirozeně?
Ty, s nimiž se potkávám, ano. Chtějí vypadat mladistvě a svěže, ale nebudou kvůli tomu měnit svou podobu invazivními metodami, které ve výsledku můžou s obličejem udělat nelichotivě pravý opak.
Jak vnímáte krásu lidského těla – jako žena, která se pohybuje ve světě modelingu od šestnácti?
Už tehdy jsem byla trochu zvláštní případ, protože je pro mě důležitá vnitřní krása, nikoli „šlupka“. Lidé s překrásnou duší jsou pro mě mnohem krásnější než ti, kteří vás na první pohled oslní, ale uvnitř jsou prázdní. Zásadní je vnitřní rozpoložení, protože to jde z vnitřku navenek. Sobečtí, zapšklí, zlí a závistiví lidé mohou sice vypadat jako bohové krásy, ale pro mě zůstávají nehezkými.
Tím, čím jste si v životě prošla, jste taky mohla snadno zapšknout. Co vám pomohlo? Smíření, odpuštění?
Především odpuštění. Můj exmanžel mi po několika letech řekl, že si celou dobu přál, abych se k němu vrátila. Odpověděla jsem, že jsem mu odpustila, ale nikdy nezapomenu. Tudíž pro něho budu vždy „jen“ matka našeho syna. A člověk, který pomůže, když bude potřebovat, protože je to přece otec mého jediného syna. Myslím si, že dítě potřebuje mámu i tátu. A pokud ti dva na sebe házejí špínu přes děti, je to jejich největší chyba. Často si neumějí přiznat, že za své činy nesou zodpovědnost sami.
Protože nést zodpovědnost je někdy dost tíha… Tíží vás, že jste od rozvodu už novou rodinu neměla?
Rodina je pro mě alfa a omega. Proto cítím jako svou prohru, že jsem neuměla vlastní rodinu vytvořit. Vždycky je to o dvou lidech… Ale třeba se mi to ještě ve druhé polovině života podaří.
Letos na jaře vám zemřel tatínek, na covid, stejně jako mně. Chcete o tom mluvit?
Byl to největší šok a obrovská bolest pro nás všechny. Tatínek byl zdravý chlap, sportovec, nekuřák, přesto nám ho covid během pár dní vzal. Není dne, kdy mi nechybí, kdy na něj nemyslím, kdy mi netečou slzy… Vím, že rodiče jednoho dne odejdou, to je koloběh života, ale na tohle jsme nebyli vůbec připravení.
Stihla jste se s ním alespoň rozloučit?
Nikdo z nás nečekal, že to tatínek nedá a že tu za pár dní nebude. V nemocnici byl týden a každý den jsme čekali telefonát, že jde domů. Naštěstí jsem měla možnost se na něj podívat, když ležel na jipce, dva dny před smrtí. Beru to jako boží znamení, že jsme tam s bratrem mohli být. Byť jsme byli oblečení jako kosmonauti, byl při vědomí a poznal nás. Ještě jsme si říkali, že až se vrátí, oslavíme moje únorové narozeniny…
Je mi to nesmírně líto. Co vám dal tatínek do života nejcennějšího?
Byl to velice moudrý a hodný člověk. Řídil se tím, že dobro nakonec vždy zvítězí. Tento pohled na život mám určitě po něm. Byl neskutečně klidný a vše řešil srdcem a rozumem, v tom byl můj obrovský vzor. Odmalička jsem viděla, že to funguje nejlíp – mít v sobě dobro. A přistupovat tak k řešení veškerých situací, byť v životě nastanou i takové, které by si zasloužily řešení jiné.
Jak s maminkou vzali to, že jste v šestnácti vyletěla z hnízda rovnou do pařížského světa módy?
Samozřejmě měli strach. A hlavně – byl to rok 1989! Vůbec netušili, co modeling obnáší a co mě tam čeká. Ale paní Karasová, která nás pro agenturu objevila (Pavlínu a Evu Herzigovou, pozn. aut.), slíbila našim, že budeme bydlet u majitelky agentury v Paříži, která se o nás postará. Takže souhlasili – s tím, že mě snad dobře vychovali a že mě tam nepotká nic špatného.
Jaká byla šestnáctiletá Pavlína?
Stejná jako dneska, jen o mnoho zkušeností lehčí. Ale na svět koukám stejnýma očima, pořád trochu dětsky naivníma. S lidmi, které mám ráda, se chci o vše podělit – už jako malá jsem si nenechávala nic jen pro sebe.
Dokážete po třiceti letech říct, v čem spočíval váš rychlý úspěch? První přehlídku jste šla rovnou pro Diora, společně s Naomi Campbell, Claudií Schiffer, Cindy Crafword…
Bylo to určitě i dobou. S Evou Herzigovou jsme byly úplně první vlaštovky z východního bloku, vyjely jsme tam těsně před sametovou revolucí. Byly jsme pro ně exotické. Po roce 1990 už Paříž zažívala doslova příval dívek z postkomunistických zemí. Doba, kterou jsme ve vrcholovém modelingu zažily a kdy byly modelky na úrovni světových hereček, se už nikdy nebude opakovat. Celá branže pomalu, ale jistě zaniká – s příchodem sociálních sítí.
Jak to myslíte?
Instagram tuto profesi doslova zabil. Tenkrát to bylo bez klamu a retuše, dnes na sociálních sítích není nic opravdové. Mnohdy jsem v šoku, když vidím známého influencera či influencerku v reálu – naživo je to úplně jiný člověk. A fascinuje mě, jak se na sítích lidé vnitřně odhalují. Rychle pak zjistíte, zda je to povrchní hloupý člověk bez hodnot, vzdělání, soudnosti a pokory. Osobně si myslím, že už to nemůže dlouho trvat a zlomí se to – už teď má spousta lidí této plytkosti plné zuby.
V mnoha starších rozhovorech říkáte, že svět modelingu je pozlátko ve srovnání s hereckou profesí. Takže chápu, že na sociálních sítích trpíte…
Instagram je pro mě o sebezapření. S obrovským donucením tam dám jeden příspěvek za čtrnáct dní, i to mi přijde až moc. Kdybych si tam nemusela vytvořit účet kvůli své profesi, tak ho nemám. Stejně jako neužívám Facebook. Jednak je to příšerný žrout času a pak mi vadí, že spolu lidé přestávají komunikovat normálně.
Když zmiňujete sebezapření – vy jste ale ani modeling nedělala srdcem jako něco, co vás naplňovalo.
To je pravda. Pro mě to ve dvaceti, kdy jsem se v Paříži rozváděla, byla jediná možnost, jak si vydělávat vlastní peníze, stát na vlastních nohou a soudit se o syna. Pro mě jako cizinku to byla dobrá obživa, kterou jsem musela dělat profesionálně. Říkala jsem si: „Budu jako Kačer Donald se znaky dolarů v očích.“ To byla jediná moje motivace, a proto jsem možná měla takový úspěch. Nebyla jsem ta naivní blboučká holčička s jediným životním krédem – ukazovat, jak jsem krásná. Navíc jsem o své kráse vždy pochybovala.
Proč jste tedy v modelingu zůstala i poté, co jste vystudovala práva na Sorbonně? Nemohla jste se tím začít živit?
Byla jsem v cizí zemi a v devadesátkách tam moc možností nebylo. Možná bych bývala mohla rozjet jinou profesní dráhu, ale to bych vedle sebe musela mít partnera, který by mi to v začátcích umožnil. A to jsem neměla. Naskočila jsem do vlaku modelingu a neuměla z něho vystoupit, protože jsem dlouhých dvanáct let bojovala o syna. Kdybych ho dostala do péče mnohem dřív, možná by se mi povedlo odjet s ním do Čech a tady bych se stoprocentně věnovala jiné profesi. Ale za tu dlouhou dobu se z Alaina stal opravdový Francouz, chodil tam do škol a ani v jeho čtrnácti jsem s ním nemohla odjet, protože bych ho úplně vykořenila.
I když jste se právničinou nikdy neživila, co vám studium práv dalo do života?
Rodiče mě vždy vedli ke vzdělání, ale osud mi to přichystal trochu jinak. V šestnácti jsem odjela za modelingem, v sedmnácti se zamilovala, pak vdala a do roka jsem měla dítě… Ale ke vzdělání mě to táhlo pořád. Modeling je v tomto směru úplně prázdný a máte při něm spoustu času – cestujete po celém světě, strávíte mnoho hodin v letadlech a paradoxně jste sama. Takže jsem začala studovat dálkově a zaplňovat si tím hlavu. Určitě mi to rozšířilo obzory a doteď mi to pomáhá třeba při řešení smluv, ale i životních situací, protože s právnickým vzděláním prostě přemýšlíte jinak.
Předpokládám, že pragmaticky…
Ale zároveň jsem Vodnář – snílek, co si lítá hlavou v oblacích a tíhne k umění. Vlastně by mě ani nebavilo být právničkou, vystudovala jsem to jen kvůli těm obzorům. A ani bych v tom nebyla dobrá, asi jsem na tuhle profesi moc hodná.
Což třeba při navrhování šperků není překážkou. Musím říct, že mě zaujala minimalistická série s čísly. Jak vznikla?
Chtěla jsem vytvořit kolekci dostupnou širší veřejnosti, která bude mít i symbolický přesah. Napadla mě čísla od jedničky do jednatřicítky jako dny v měsíci – pro každého člověka je nějaké datum důležité a pamatuje si ho navždy. Navíc jsem zjistila, že na světovém trhu nebyla žádná značka, která by tuto číselnou řadu jako šperky nabízela.
A jaký je váš den D?
Je jich víc, ale na ruce i krku nosím dvanáctku. Je to samozřejmě den narození mého syna.
PAVLÍNA NĚMCOVÁ (48)
• S modelingem začala jako šestnáctiletá v Paříži v roce 1989.
• Při práci vystudovala práva na pařížské Sorbonně, studovala též herectví v New Yorku. Zahrála si v několika filmech a seriálech, ztvárnila vedlejší roli ve francouzském filmu Edith Piaf (2007).
• Zabývá se designem interiérů, navrhuje šperky. V Praze založila salon přirozeného omlazování pleti. Zastupuje ji PURE MODEL Management.
• Narodila se v Děčíně, přes třicet let žila hlavně v Paříži, poslední čtyři roky žije v Praze.
• Je rozvedená. Má syna Alaina (30), o kterého dvanáct let bojovala s exmanželem. Do péče ho získala až v jeho čtrnácti.