Proč má učení prožitkem takovou sílu?

Odpověď přece sama znáte. Zkuste zapátrat v sobě: co si pamatujete ze školy a co jste se o sobě a o světě skutečně naučila díky chybám, které jste sama udělala, díky vztahům, které jste ztratila, díky průšvihům, které jste udělala, díky skutečným prožitkům? Když jste tyhle prožitky schopná reflektovat a posouvat se díky nim, je jasné, jakou sílu takový prožitek má. Jedině skrz prožitek a díky hledání svého místa a své úlohy v tom prožitku se skutečně učíte. Samotné informace k poznání světa nestačí, navíc ty jsou dnes snadno dostupné, a když opravdu potřebujete pochopit nějaký problém, máte tu správnou motivaci, naklikáte si v Googlu tu správnou knihu, přečtete si ji, nasajete ji a víte to, co potřebujete. Když tu motivaci a touhu nemáte, nepomůže vám žádná frontální vnucená výuka.

Čtěte také

Řekněte vnoučatům, že se vám stýská

Čtěte také

Babička napsala dopis dospělým vnoučatům. Proč mi ani nezavoláte

Ve škole to nejde?

V žádném případě neodmítám frontální vzdělávání, ale hlavní gros učení se je podle mě v prožitku. A ve škole to samozřejmě jde taky, pokud jsou v ní učitelé, kteří jsou ochotni zkoušet učit jinak. Dnešní doba tomu také nahrává: distanční výuka během pandemie odhalila stávající podobu výuky donaha a je jasné, že na to bude třeba nějak zareagovat. I ministerstvo školství už chápe, že je nutné měnit učební osnovy. Ve vizi do roku 2030 je dokonce podpora zážitkové pedagogiky zakotvená. Jde o to, snížit objem učiva a dát prostor měkkým dovednostem, jako je orientace ve společnosti a v sobě samém. Jenomže pedagogové nevědí jak, nezažili to sami na sobě. Před deseti lety, když se revidoval rámcový vzdělávací program, vznikla průřezová témata, která si každá škola měla zpracovat. A tam je přece kladený důraz na respekt, důvěru, spolupráci, komunikaci. Jenomže učitelé nemají čas ani nástroje, jak to dělat. Právě s tím jim kniha Učení prožitkem může poradit.

Jak na to učitelé reagují?

V Prázdninové škole Lipnice jsme vedli kurzy pro celé sborovny, právě proto, aby si učitelé osahali témata nejprve sami na sobě. Vycházeli jsme z předpokladu, že pokud nebudou schopni spolupracovat mezi sebou, nemohou to pak ani naučit své žáky. Napoprvé ty kurzy narazily na odpor učitelů, byli trochu naštvaní, že se mají zase učit něco nového, ale nakonec jsou obvykle všichni nadšení. Nedivte se, ve sborovnách jsou často všelijaké vztahy, každý si jede svůj obor, a najednou po nich někdo chce, aby si začali vymýšlet, na jakých průřezových tématech se potkají. Je logické, že ten proces má zpoždění. Teprve až si většina pedagogů sama odžije, jaké to je učit se zážitkem, bude schopná to posílat dál.

Čtěte také

Pokud k sobě přistupujeme jako k jiné osobě, jsme méně kritičtí, vstřícnější a cítíme se víc nad věcí

Čtěte také

Pátý měsíc doma v karanténě, je čas začít mluvit sama se sebou. Samomluva pomáhá

Jak jste se k učení prožitkem vlastně dostala?

Studovala jsem na JAMU v Brně dramatickou výchovu. Ta stojí na podobných principech jako zážitková pedagogika. Po vysoké škole jsem začala pracovat jako lektorka pro jednu teambuildingovou agenturu, která pracovala zážitkovým způsobem. Došlo mi, že kromě divadelních prostředků můžu využívat spoustu dalších možností od expedice v lese přes hru s legem, výtvarnou činnost až po strategické úkoly, těch programových prostředků je spousta. Co se změnilo, byli příjemci.

V čem?

Na škole jsem pracovala se školními kolektivy nebo s neziskovkami, tady jsem poznala firemní prostředí. Jako lektorka na volné noze jsem najednou musela dobře formulovat cíle, prostě proto, že když už firmy za moje kurzy platily nemalé peníze, potřebovaly přesně vědět, co z toho budou mít. Ne že si jejich zaměstnanci jen tak budou hrát. Zjistila jsem postupně, že je jedno, jestli mám volnočasový oddíl, firmu nebo neziskovku, že je dokonce jedno, jestli jako prostředek použiju výtvarný úkol nebo běhačku v lese, že univerzální mechanismy jsou pořád stejné – jde o to, aby se lidé učili skrz prožitek. Po pár letech jsem udělala zásadní změnu: před tím jsem cestovala po celé republice, čekala, až si mě někam pozvou, pak jsem to ale otočila. Vytvořila jsem svoje vlastní kurzy, pro které si začali jezdit lidi za mnou. Dnes předávám know how a učím metodiku zážitkové pedagogiky. Sen se splnil. Trvalo zhruba pět let, než mi došlo, že se to podařilo a že jsem to já, kdo říká: nabízím tohle, v tuhle hodinu, na tomhle místě – a zájemci skutečně přijedou.

Kromě kurzů pro učitele nebo firmy jste spoluzaložila platformu Mokoša (nazvaná podle slovanské bohyně plodnosti, pozn. red.), pro setkávání žen různých generací. Jak to přišlo?

Mokošu záměrně vyčleňuji mimo svoji hlavní obživu. Tu nemůžete dělat za účelem zisku, protože myšlenku, na které stojí, nemůžete zatížit tím, že je to kurz, kterým budete vydělávat peníze.

Čtěte také

A teď už budete mít miminko?

Čtěte také

Kdy už budete mít dítě, ptají se babičky. Nedochází jim, jak to může ublížit

Řekněte, co je to za myšlenku?

Je to hluboká niterná potřeba obnovovat něco, co jsme během posledních desetiletí ztratily, přitom to každá jako žena bytostně potřebujeme. Máme know how, víme, jak to celé postavit, udělat, zařídit. To je bonus, který do toho my organizátorky vkládáme. Neděláme to zadarmo, ale cena za Mokošu není zdaleka taková jako cena kurzů třeba pro firmy. Mokoša vznikla jako jednorázový autorský kurz pod Prázdninovou školou Lipnice. Psal se rok 2008 a ukazovalo se, že jedno ze společensky klíčových témat je pojmenovávání ženských a mužských polarit. Téma emancipace bylo na stole.

Jak chápete emancipaci?

Mimo feministický rámec. Nechceme dokazovat, že jsme stejné jako muži. Ukazuje se, že jsme se jako ženy vyčerpaly po cestě tímhle směrem, kdy jsme ukazovaly ramena, že jsme stejné nebo že umíme být stejné. Jsme samozřejmě schopné doběhnout chlapy, ale tím se buďto totálně odrovnáme, nebo ztratíme esenci ženskosti. Mokoša vznikla dávno před vlnou ženských kruhů a kurzů ženských sdílení. Vytvořily jsme tehdy kurz, o který byl pod hlavičkou Prázdninové školy Lipnice zájem osm let. Dělaly jsme ho dobrovolně, navíc a došlo nám, že už nás nesytí objevování něčeho nového, protože už jsme to měly dávno objevené, navíc jsme měly už svoje rodiny a bylo nutné z dobrovolného kurzu přejít na jiný formát. Vyvážit poměr dávání a přijímání. Takže vznikl samostatný projekt, který běží dál, dohromady už třináct let. Pořád je ale naším cílem snaha dotknout se podstaty ženskosti a ženství.

Co to je ta podstata ženství?

Na to jsme na začátku, když jsme kurz stavěly, nebyly schopné přijít. Viděly jsme, jak moc se chápání takové podstaty ženství liší. Došlo nám, že to můžeme objevit jen skrze různost.

Čtěte také

Co poznáte z očí?

Čtěte také

Oči prozradí lháře, nejistotu či znechucení. Naučte se číst v očích i vy

Tomu úplně nerozumím.

Jakékoli kategorie žen, které jsme vymyslely a chtěly pozvat na kurz, byly limitující. Kdo by měl přijít? Mladá žena, která má miminko, stará žena, která už má děti z domu? Znamená to, že žena, která nemá dítě, není žena? Žádná ta škatulka neseděla. Ve finále nám došlo, že jedinou možnou cestou je mezigeneračnost. Na každé setkání tak jezdí ženy, kterým je přes dvacet, přes třicet, přes čtyřicet, přes padesát, přes šedesát, přes sedmdesát a přes osmdesát. I když je někdy těžké je „sehnat“ a věkově ty kategorie zaplnit. Sehnat frekventantky kurzů záviselo nejprve na našich kontaktech, pak to byly kontakty, které se nabalovaly na naše známé, na kurzistky, které první kurzy Mokoši absolvovaly. A sešly se vždy skvělé ženy – od kněžky přes stavařku, která si vlastníma rukama postavila dům, přes programátorku v IBM po studentku pedagogiky. Cíleně se díky té různorodosti začala skutečně vyjevovat ta kýžená esence – co je podstatou ženství, ať jsi mladá, stará, taková, maková?

Co to tedy je?

To je čirá nádhera! Já vám to můžu popsat, ale dokud to neprožijete v kruhu žen, kde se to zhmotní tak, že se toho můžete dotknout jako tužky na svém stole, budou to jen slova, ne prožitek. Kdybych to měla shrnout, došly jsme ke třem hlavním charakteristikám ženskosti. První je bezpodmínečné přijetí. Jakmile odpadne mužský element, přestanete se předvádět, uvolníte se, říkáte, co si skutečně myslíte, a všechny ženy kolem to berou, jak to je. Bez hodnocení. Druhá je vzájemná podpora a schopnost vzájemného léčení. A třetí intuice jako něco naprosto adekvátního pro přijímání a zpracovávání informací. Což je něco, co ženy v běžném životě málokdy berou vážně – přestože intuici mají, nestaví ji na rovnocennou linku, neposlouchají ji.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Home office: Co dělat, když jste doma zavřená s mužem a už na něj máte alergii

Jak těžké je, když ženy Mokošu prožijí, si ten prožitek udržet i po návratu do běžného života mimo kurz nebo ženský kruh?

Díky za tuhle otázku – my jsme se totiž hned po prvním běhu kurzu ptaly stejně. Bylo jasné, že po něčem tak intenzivním nemůžeme ženy hodit zpátky do světa a nazdar, běžte. Postupně jsme rozšířily projekt o komunitu, do které se ženy mohou vracet. Udělaly jsme navíc kurz pro matky s dcerami, protože jsme viděly, že hodně trablů, které řešíme, vznikne právě v době, kdy jdou holčičky do puberty. Mění se jim tělo, začínají menstruovat, ztratí panenství, hledají vztah samy k sobě, zadělává to na traumata, která pak horko těžko řeší ve čtyřiceti, když jim to dojde. Většina z nás lektorek měla malé dcery a nechtěly jsme, aby si tím prošly a musely se k těmto nezpracovaným momentům vracet, až budou dospělé. Každý rok navíc děláme podzimní setkání, na kterém se mohou potkat všechny frekventantky kurzu, aby aspoň jednou za rok mohly znovu tu atmosféru nasát. Teď tedy už existuje samostatný a životaschopný spolek, který umí vyslyšet tuhle potřebu a sytit ji. Dřív to bylo běžné, že ženy měly svoje vlastní kruhy a komunity, byly zdrojem tradic a zvyků. Pro ty, které to pálí ještě víc, navíc děláme navazující kurz, to je už hodně transformační terapie, tam jdeme hluboko do sebe. To už se pak odrazí i ve skutečném fungování v životě, není to jen zážitek na týden. Když vidím ženy, které se opakovaně vracejí, vidím, jak se proměňují.

Jak Mokoša změnila vás osobně?

Dala mi pocit uvolnění, že jsem správně taková, jaká jsem. Naučila jsem se přestat se posuzovat, hledat vnitřní moudrost, svoji vlastní cestu, autenticitu. Už vím, že vždycky budou lidi, kterým to, jaká jsem, bude vyhovovat, lidi, kterým ne, a lidi, kterým to bude jedno.

Jak takové setkání mnoha generací žen vlastně vypadá?

Je tam všechno. Slzy, smích, síla. Absolutní vrchol programu je ovšem téma maminka. Je jedno, jestli vztah s mámou máte krásný, vyvážený, bolestný, plný zrady, nenaplnění, to ona je ten zdroj, ze kterého přijímáme vzory, jak chápeme sebe jako ženu. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A od toho pokračujeme ke vztahu k Zemi a životu, k uvědomění, že bez Země bychom tu nebyli. To, jak se k ní chováme, je šílené a s každou další generací je čím dál jasnější, že už nejde o ekotéma intelektuálů, ale že se to bytostně dotýká nás všech. Takže mateřství v osobní rovině i v téhle metarovině je klíč ke spoustě témat.

Čtěte také

O čem sníte, když sníte o sexu?

Čtěte také

Erotické sny: Jsou znamením, že musíte vyhnat nudu z ložnice

Co je na Mokoše nejléčivější?

Když si ženy mladší generace uvědomí, že už se nemusejí hněvat na starší generace jen proto, že jim něco nedaly. Protože jim to třeba taky nikdo nedal, neměly z čeho brát. My máme výhodu v tom, jaké máme možnosti seberozvoje, informace. Naše matky a babičky řešily válku, totalitu, maskulinní svět se všemi nespravedlnostmi. Často vidím, jak reagují starší ženy, když řešíme nějaké náročné téma, třeba sexualitu nebo menstruaci. Je pro ně až fyzicky obtížné zůstat v místnosti a třeba jen poslouchat, natož sdílet svoje zkušenosti. To vám dojde, že jednoduše nemůžete být naštvaná, že nedělaly to, co by podle vás dělat měly. Naopak cítíte velký vděk, že takové ženy vůbec byly ochotné přijet a podělit se o svoje životní zkušenosti včetně toho, že se třeba za jejich života o takových věcech prostě vůbec mluvit nesmělo.

Vaše nejstarší frekventantky zažily ještě druhou světovou válku, jestli dobře počítám.

Ano, to je strašně zajímavé: Mokoša běží třináct let a posouvá se tak hranice nejstarší generace žen, které k nám jezdí. Osmdesátiletá paní v roce 2008 zažila něco jiného než osmdesátiletá paní dnes. Paměť národa se mění. To až mrazí, když vám dojde, že je nutné předávat si ústně zkušenosti prostě proto, že za deset let už tu nebude nikdo, kdo by o té které době mohl vyprávět z vlastní zkušenosti, ty ženy prostě umírají. Když jsme v roce 2008 měly nejstarší ženy v té věkové kategorii osmdesát a víc, skutečně zažily válku.

Co říkaly?

Vy máte vysokou školu, spoustu zkušeností se ženami a jejich životy, a přesto se mě ptáte, co je vlastně esence ženství. Jak na tom se svojí ženskostí musela být paní, které by dnes bylo devadesát a která začala menstruovat za války, rodila za totality? Takže se na nás koukaly a říkaly: „Děvčata, jaký ženství? Já jsem byla ráda, že jsem sehnala dvě brambory, abych nakrmila svoje děti, o nějakém ženství nemohla být řeč!“ Byly to ženy, které si vyžraly dvacáté století par excellence. A na stará kolena se ocitly na mezigeneračním setkání a díky nim vznikly mosty, které nás strašně obohatily.

Když chodíte po světě a vidíte ženy, které nejsou v kontaktu samy se svým nitrem, nemáte tendenci jim říkat, aby jely na Mokošu?

Za nás tohle dělají účastnice. Typicky to totiž vypadá takhle: dobrá polovina žen, které přijedou, dostaly Mokošu jako dárek od nějaké své kamarádky, která jim kurz darovala se slovy: Tam musíš, tam prostě musíš! A protože jsou příliš slušně vychované, než aby nedbaly nevyžádaných darů, jedou. A říkají si: co já budu dělat, týden jenom s babama? Nikdy! Pak přijde ta transformace, ony odjíždějí domů a okamžitě referují svým kamarádkám a dávají Mokošu jako dárek dál, takže kruh se točí a my zase máme nový kurz, kam přijíždějí baby se slovy – já a ženské? Se mnou nepočítejte, já se jen budu ze slušnosti dívat. Takže vím, že Mokoša rezonuje. Kdo je připraven, ten přijede. Já nikoho nelanařím.

Čtěte také

Kdy vám přestane být jedno, co řekne okolí

Čtěte také

Stárnu a konečně je mi opravdu jedno, co si obléknu. Jak se to stalo

Máte šestnáctiletou dceru. Jaké to je pro vás jako matku?

Spousta maminek říká, že jejich dcera je v takové pubertě, že by ji na Mokošu nemohly dotáhnout ani párem volů. To chápu, když v šestnácti čapnete dceru a něco s ní chcete zažít, může být pozdě. My, které Mokošu děláme, jezdíme se svými holčičkami od pěti nebo šesti let. Rostou s námi, testujeme na nich nové programy, takže od první třídy pravidelně mají skupinu svých holek a jejich matek. To je nádherné, spousta témat, která doma sama s dcerou nedáváte, jde v té skupině nastolit automaticky, holky si mohou vybírat různé vlivy, to je obohacující. Pro mě s dcerou je Mokoša náš holčičí čas, není to: „Ježiš, matka mě někam táhne…“ Ale je to výsledek mnoha let, síla ženského kmene, setkání s kamarádkami.

Kromě Mokoši děláte běžně i zážitkové kurzy pro mnoho různých skupin a týmů. Třeba jste postavili rozhlednu v severních Čechách nebo dělali kurz pro zneužívané ženy. Jaké jsou vaše největší zážitky?

Vím, kam tím míříte, ale já žádné majstrštyky z rukávu nevytáhnu. Mnohem důležitější, než jak to navenek vypadá, je niterná proměna samotných účastníků. Hloubka prožitku může být mnohem větší, když přijedete na třídenní kurz, kde na první pohled jen tak něco kreslíte nebo sem tam popoběhnete po louce, než když se účastníte toho legendárního kurzu, kdy se stavěla rozhledna u uhelného dolu u Strupčic. Zážitková pedagogika není cirkusácká show, ty největší pecky chodí v drobničkách, když to nečekáte.

PETRA DRAHANSKÁ (1977)

• Lektorka na volné noze, garantka certifikovaného výcviku Metod zážitkové pedagogiky Prázdninové školy Lipnice.

• Šéfredaktorka Gymnasionu, časopisu pro zážitkovou pedagogiku.

• Zakladatelka spolku Mokoša – mezigeneračního setkávání žen.

• Realizuje zážitkové a teambuildingové kurzy na zakázku.

• V Brně má také soukromou praxi, v rámci které se věnuje osobnímu rozvoji, poradenství, konstelacím a koučinku.


Čtěte také

Věřte si! Tohle vám pomůže

Čtěte také

Velký manuál pro malé sebevědomí: Začněte vzpomínkami na dětství