Druhého prosince máte narozeniny. Potrpíte si na bujaré oslavy, nebo tenhle den vnímáte spíš jako důvod k zamyšlení, ohlédnutí se?

Já miluju oslavy, takže jsou nedílnou součástí mého narozeninového dne. Ten jsem si užívala už v dětství. Mám ráda dorty a svíčky na něm, balonky, prskavky a tanec. A hlavně, že se všichni sejdeme. Samozřejmě těch oslav mám více – jednu menší s rodinou a pak tu větší se svými blízkými a přáteli. Nejraději mám tajné oslavy a překvapení, to mě hodně baví. Ovšem ten den je pro mne do jisté míry i důvodem k zamyšlení. Vždycky čekám na přesný čas, kdy jsem vyšla na svět, a voláme si s mamkou, jak jsme ten porod hezky zvládly, samozřejmě v nadsázce. (Rozhovor vznikala v listopadu 2021 - pozn. redakce.)

A jak vnímáte to samotné číslo? Fakt, že se pomalu, ale jistě blížíte ke čtyřicítce?

No mně čtyřicítka nepřijde jako něco, nad čím bych se měla pozastavovat. Jednak to bude za dlouho a jedna takhle fakt nepřemýšlím. Pro mě je to jen číslo, které nemá žádnou úplně zásadní vypovídající hodnotu. Nejsem víno, aby mě ovlivňoval můj ročník… Nemám v životě žádné zlomy tohoto typu, nebojím se čtyřicítky ani sedmdesátky. Vše je tak, jak má být. A pokud by mě náhodou taková paranoia postihla, vyléčí mě z ní pohled na moji babičku Vlastičku. Ta nedávno oslavila dvaadevadesátiny a je to velká štramanda, která ven nevychází bez červené rtěnky na puse. Má spoustu energie, o všechno se zajímá a baví ji život.

Čtěte také

Judita Čeřovská měla charisma a milovalo ji hlavně německé publikum.

Čtěte také

Judita Čeřovská: Kariéru začala jako máma dvou dětí a přežila tragickou nehodu

Tak se zeptám jinak – nebojíte se, že v pozdějším věku pro vás nebudou role?

Vždyť ženy hrají ve všech věkových kategoriích! Ale asi míříte ke zlomu, kdy se z mladých hrdinek herečka přesune na ty zralé. To mi opravdu nevadí. V našem povolání se všechno vyvíjí, je to cesta kupředu. A rozhodně nemá cenu vytvářet si nějaké strachy. Já jsem navíc nikdy nehrála prvoplánové krasavice, takže mi nějaký složitý přechod do babiček fakt nehrozí. Moje postavy vždycky měly složité charaktery, svoje traumata a smutky. Atraktivitu nikdy. Stačí jmenovat třeba Vendulu z filmu Pusinky. A ani Helena z Osady není žádná prvoplánová krasavice.

Vaše cesta za hereckou profesí odstartovala tím, že jste v osmnácti šla za školu a vyrazila na konkurz do pražského Divadla Na zábradlí. Ten jste vyhrála a získala roli v inscenaci Gazdina roba. Kde se to ve vás vzalo?

No, já jsem si to přála a věřila tomu. Už jako malá jsem věděla, že chci být herečkou a režisérkou. Bavily mě lidské příběhy, dokonce jsem zpovídala rodiče, příbuzné a natáčela si je na kazety. Ty mám mimochodem dodnes schované. A k tomu jsem hodně četla a chodila do dramatického kroužku, na zpěv a tanec. Když jsem pak během studia na gymnáziu zaslechla, že v jednom z mých nejoblíbenějších pražských divadel hledají mladou holku, neváhala jsem a tajně jela na konkurz do Divadla Na zábradlí. Mezi všemi těmi zkušenými studentkami DAMU, JAMU a konzervatoře jsem musela vypadat jako UFO, ale právě to mi asi pomohlo – prý jsem působila zvláštně a neobroušeně. Byla jsem nadšená a profesionálním divadlem nepolíbená, ale ochotná se učit.

Čtěte také

Jablečný ocet přispívá k hubnutí, ale jablka samozřejmě také. Je v nich hodně vlákniny

Čtěte také

Jablečný ocet pomáhá s hubnutím. Snižuje hladinu krevního cukru. Zázraky neumí

K divadlu patří bohémský styl života. Jak se vám, holce z Českých Budějovic, líbily pražské večírky a mejdany?

Moc! Byla jsem jako houba, která do sebe všechno nasává. Ale pozor, teď nemluvím o alkoholu, tomu jsem nikdy vyloženě neholdovala, ale o různých informacích, zážitcích a historkách. Na mejdanech jsem vždycky vydržela až do konce a pozorovala ostatní. Poslouchat takové bardy jako třeba Leoše Suchařípu nebo Jiřího Ornesta byl pro mě fascinující zážitek. Hodně jsem se nasmála, a ještě víc se toho naučila. Byly to nádherné časy.

Jak se dělá špičkové divadlo, jste se učila za pochodu a přímo v praxi. Proč jste časem nezkusila přijímací zkoušky na konzervatoř nebo DAMU?

Nebyla jsem na konzervatoř zralá – cítila jsem, že potřebuju ještě nějaký čas strávit doma u rodičů. Normálně studovat a žít. Takže jsem byla na gymplu, kde jsem se dozvídala nové věci ze všech možných oborů. A v devatenácti letech jsem na vysokou školu šla, ale nebyla herecká, nýbrž filmová – vzali mě na katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU, tedy režie. Líbí se mi být nejenom před kamerou, ale i za ní. Jsem takový pozorovatel – ráda sleduju ostatní. Občas někteří lidé mají s mojí všestranností trochu problém – nevědí, do jaké profesní kategorie mě přesně zařadit. Já sama si s tím hlavu nelámu. Vím, že to mám půl na půl. Neřeším, jestli je to zrovna divadlo, film, režie nebo zpěv. Nejdůležitější je, že mě to baví a vidím v tom smysl. Všechno to jsou věci, které živí můj vnitřní svět. Obohacují mě.

Čtěte také

Iva Hadji MOUSSA miluje léto

Čtěte také

Iva Hadji Moussa: Také vám zprávy bez smajlíků přijdou neosobní, tvrdé a strohé?

Působíte jako pohodářka, která ovšem ráda drží věci ve svých rukou. Jste taková i v partnerském vztahu?

Rozhodně nejsem silová a emancipovaná. Peču, vařím, ráda pečuju o domov a líbí se mi také, když muž pečuje o mě. Ale někdy bývám tvrdohlavá a umím se i pohádat, ale to je hodně chvilkové. Teď nemyslím o prkotiny, spíš o určité principy, jako třeba politické. To se pak chovám jako Margaret Thatcherová… Není to se mnou také někdy lehké, ale neznám nikoho, s kým by bylo. Všechno je to o komunikaci, a tu se pořád ráda učím.

Co ve vztahu dvou lidí považujete za nejdůležitější?

V partnerství je pro mě důležitý respekt, úcta a humor. A jak už jsem řekla, i komunikace. Uvědomuju si, že dnešní doba šťastným vztahům zrovna moc nepřeje. Lidi se rozcházejí jako na běžícím pásu. Co bylo včera, dneska už neplatí. Alespoň to občas vidím ve svém okolí. Sama pocházím z jihočeské rodiny, kde se slaví diamantové svatby. Moje dvě babičky mi odmalinka opakovaly, že jsou přede mnou dva úkoly, prý nejtěžší v životě: mít dobrý partnerský vztah a dobře vychovat svoje děti. Zbytek je prý lážo plážo.

Čtěte také

Jana Stryková

Čtěte také

Jana Stryková: Nevypadám už jako holka, mám povislý zadek, ale klidnější spaní

Jak se vám ony dva úkoly plní? V jaké jste momentálně fázi?

Řeknu vám to takhle: mám se hezky. Muže mám čím dál tím raději a jsou nedílnou součástí mého života. Jinak konkrétně nerada vyprávím o svém partnerském vztahu, beru to jako soukromou věc.

Co vám muži do života přinášejí?

Sílu, oporu a inspiraci. Mám ráda, když vyzařují stabilitu, mužskost a zároveň křehkost. A navíc se mi líbí, když se muž dokáže o ženu hezky starat, dává jí najevo, že je pro něj ta jediná. A spoluvytvářejí rodinu, partnerství a hodnoty.

Spousta žen si dneska na muže stěžuje – prý se z nich stali slaboši. Mají pravdu?

Já mám naštěstí kolem sebe silné mužské vzory: dědy, tátu, bráchu. Mají svoje chyby jako každý, ale jsou to chlapi, jak mají být. Hlavně říkají věci na rovinu, což je vlastnost, které si vážím. Myslím si, že pro muže je řešení složitých situací a konfliktů do jisté míry náročnější, jelikož nejsou tak sdílní. A mají jiné postupy, než máme my. Ale fakt záleží na situaci, každý to má jinak. Mně to přijde naprosto normální, a hlavně je to něco, co se člověk učí hlavně ve vztazích a celý život. Muži rozhodně slaboši nejsou a je zbytečné je takto nazývat.

Čtěte také

Sladkostí mají dnešní děti tolik, že jim vážně škodí

Čtěte také

Babičky! Neříkejte vnoučatům, ať dojídají. Spíše jim uškodíte

Takže si to my ženy děláme samy?

Podle mě je chyba na obou stranách – ženy by měly ubrat, muži přidat. Ale to jsou jen laické postřehy, které občas vnímám ze svého okolí, a vidím i výjimky. Ovšem všichni by měli alespoň občas odložit mobily a tablety. Vrátit se zpátky k normálnímu životu a autentickým prožitkům. Virtuální realita je úžasná, ale umělá. Chybí v ní skutečné emoce.

Profil na Facebooku a Instagramu ale máte…

Mám, a to především kvůli práci. Samozřejmě nejsem svatá a nebudu tvrdit, že se mi to čas od času nevymkne a na Instagramu nevisím hodinu. Visím! Ale uvědomuju si, že mi to bere čas a energii. Mám svoje hranice a nemyslím si, že bych byla závislá. Raději jsme s kamarády venku – v létě u vody, v zimě na horách. Ty miluju. Navíc nemám problém někam vyrazit sama. Třeba jsem odjela na čtyři dny do Barcelony. Ležela jsem na pláži, vyhřívala se na slunci, pozorovala lidi a psala.

To zní jako dokonalá idylka. A co když se dostanete do nějaké stresové situace? Jak reagujete?

Jak kdy. Většinou jsem uvnitř rozhozená a nemám daleko k slzám, ale navenek to asi nepoznáte. Když je ta situace náročnější, snažím se zapojit mozek a najít východisko. Nezamrznu, jak se někomu stává, ale jednám. Například mi jednou na zpáteční cestě z Paříže uletělo letadlo. Bylo mi jasné, že si budu muset koupit novou letenku a smířit se s následky – tedy s tím, že pokud se mi do Čech nepodaří dostat v rozumnou dobu, zaplatím natáčení, které mě v té době čekalo. Samozřejmě by to bylo pekelně drahé a komplikované, ale nějak bych to přežila. Jsou daleko horší věci… Naštěstí k tomu nedošlo a já domů dorazila včas. Totálně vyčerpaná, ale šťastná. A taky hrdá, že jsem to zvládla.

Čtěte také

Dáša Zázvůrková

Čtěte také

Zpěvačka Dáša Zázvůrková: Pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech

Pokud vím, jednou jste se taky daleko od domova přiotrávila jídlem…

Máte dobrou paměť. To se stalo při natáčení sci-fi komedie Mars, která se odehrávala na výzkumné stanici v americkém Utahu. Když jsme tam přiletěli, byla jsem po dvanácti hodinách v letadle plná energie, a tak jsem se rozhodla, že si přidělený pokoj, no ona to byla spíš taková mrňavá kóje bez oken, vymaluju. Našla jsem bílou barvu a pustila se do práce. Když jsem skončila, udělalo se mi špatně. Jestli z těch barev, cesty, jídla či potlačovaného stresu, nikdo neví. Prostě jsem se potácela ve vysokých horečkách a nic v sobě neudržela. Trpěla jsem jako zvíře a do toho si vyčítala, že zdržuju natáčení. Už to vypadalo, že mě odvezou do nemocnice helikoptérou, ale zachránila mě kolegyně Halka Třešňáková. Lehla si ke mně a každou hodinu do mě nalila lžičku vody. Zuby nehty jsem se bránila, ale ona byla neústupná. Po třech dnech se mi ulevilo. Jak ta otrava přišla, tak odešla.

Další svoje zážitky a postřehy jste vtěsnala do knížky s názvem Skutečná, která vyšla před pár dny. To je zajímavý název…

Původně jsem chtěla, aby se jmenovala Všechno. Aby název obsáhl, že je to kniha vyprávějící příběhy obyčejného života, ve kterých je prostě všechno. Od dětství mám totiž pocit, že cokoliv se stane, má to obrovskou hodnotu. To je její poselství – že vše, co se děje, je nesmírně vzácné. Nakladatelství ale takový titul přišel málo konkrétní. Pak jednu moji kamarádku napadl název Skutečná, který měl pro mě podobný význam, a líbil se mně i vydavatelům.

Čtěte také

Emmy Awards 2021: Kate Winslet získala cenu jako Nejlepší herečka v hlavní roli v minisérii

Čtěte také

Kate Winslet má cenu za film, kde odmítla retuši při sexu i vyhlazení vrásek

Co vám psaní dává? Je to třeba něco jako terapie?

Určitě! Psaní mě uklidňuje a dělá mi dobře. Dá se říct, že mi čistí duši, protože můžu svoje pocity dávat do podoby příběhů, a navíc z různých perspektiv a zkušeností. V knížce najdete hlavně povídky a fejetony psané v první osobě, ale to neznamená, že je to nějaký můj deníček. Jsou tam i situace, které se mi nestaly. Je to literatura života stavěná na křehkých věcech, které je potřeba si připomínat. Autentické prožitky se tam mísí s fantazií.

„Skutečnou“ vám pokřtily kamarádky Ivana Chýlková a Pavla Beretová. Takže mezi herečkami existuje přátelství?

Samozřejmě, já sama jich mám spousty. Že mezi herečkami nemůže vzniknout přátelství, je klišé a pověra. Vždyť spolu často pracujeme od rána do večera i několik měsíců v kuse. A krásné vazby vznikají i mimo práci. Musím říct, že mám dobré kamarádky, a jsem za to vděčná. Všechny si přejeme jen to dobré. Prostě přej a bude ti přáno…

A jaké máte přání pro nadcházející rok?

Hlavně zdraví. A přála bych si vyletět někam k moři.

Čtěte také

Twiggi v 60. letech a v současnosti

Čtěte také

Ikona 60. let Twiggy slaví 72. narozeniny. Obléká velikost 40 a odmítá plastiky

PETRA NESVAČILOVÁ (36)

  • Rodačka z Tábora vystudovala biskupské gymnázium v Českých Budějovicích a poté dokument na pražské FAMU. 
  • V osmnácti vyhrála konkurz do pražského Divadla Na zábradlí, v devatenácti se proslavila hlavní rolí ve filmu Karin Babinské Pusinky. 
  • Dále ji například známe ze snímků Kurz manželské touhy, Bourák, Mars, Úsměvy smutných mužů, Hodinu nevíš a z televizních seriálů Osada, Stylista a Tátové na tahu. 
  • Natočila řadu videoklipů a festivalových znělek. Za dokument Zákon Helena získala několik nominací (např. Český lev, festival Arpa v Los Angeles). Její druhý dokumentární snímek Vojna Ztohoven byl úspěšný na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava. 
  • Hraje v Divadle Ungelt (aktuálně v inscenacích Skořápka a Taneční hodiny) a v divadle Studio DVA (Bond/ Medea). 
  • Je svobodná a žije v Praze.

Čtěte také

Monstera deliciosa variegata

Čtěte také

Kariéra monstery: Dříve babičkovská rostlina dnes vyjde i na 20 tisíc korun