Mít zahradu byl vždy váš sen?
To vůbec! Vyrostla jsem v paneláku a nikdy mě to netáhlo. Před deseti lety mi ale život v paneláku začal vadit a zatoužila jsem po rodinném domě se zahradou, o kterou bych se starala. Dlouho jsme pak hledali, kde bychom mohli žít, a po třech letech jsme náhodou našli tohle místo pod Trúbou. Když jsem se tu poprvé dotkla půdy, propadla jsem tomu a srdce se mi otevřelo pro každou kytku. Je to můj velký objev a láska.
A taky hodně práce…
Ano. Byl tu velký svah, ve kterém by se nedalo nic moc pěstovat. Navíc nejsme s partnerem nejmladší, a kdybychom ho dvakrát vyšli tam a zpátky, dobrovolně by se nám potřetí dolů nechtělo. Zahradu chceme plně využívat i ve druhé polovině života a nebýt z ní zničení, proto ty terasy a zídky. Navezli jsme sem spoustu tatrovek hlíny, protože tu byl hlavně jíl s vápencem. Přes zimu jsme na ní pracovat nemohli, v létě děláme oba filmovku. Proto nám jen terénní úpravy trvaly dva roky. Loni jsem už mohla osazovat a letos v tom pokračuju.
Vaše maminka je velká zahradnice, třeba to ve vás bylo vždycky.
Na její zahrádku jsem chodila moc ráda, ale spíš jen okukovat – nikdy mě k tomu moc nepustila. Když jsem sama začala zahradničit, přizvala jsem ji, ať mi poradí a pomůže. Byl to moc pěkný pocit. Je šťastná, že se ve mně láska k zahradničení probudila a že mi může předat své celoživotní zkušenosti.
Žít jinde než ve Štramberku vás nenapadlo?
Pocházím z Kopřivnice a vždy jsem cítila, že se odtud nemůžu hnout. Myslela jsem si, že kvůli horám, ale když jsme hledali, kam se přestěhujeme, nepouštělo mě to ani do mých oblíbených Kopanic, ani na Horňácko. Pak jsem začala zkoumat své rodové kořeny – nejméně sedm generací žen přede mnou se narodilo a zemřelo v Kopřivnici. Je to pro mě natolik silná rodová vazba, že jsme si museli najít nový domov do třiceti kilometrů od Kopřivnice a ještě směrem do Beskyd. Když se odněkud vracím, protože hodně cestuju, a objeví se jejich panorama, rozlije se ve mně slastný pocit, že jsem doma.
Co ještě vám pátrání po předcích přineslo?
Detailní informace mám o životě čtyř generací žen a vidím, že mnoho věcí se u nás předává pořád dokola. Mám dvě dcery a bylo na mně udělat velkou změnu, abych jim to taky nepředala.
A jaké byly ženy vašeho rodu?
Především nesmírně silné. Vše musely zvládat samy, protože s muži nežily nebo jim brzy zemřeli. Musely se hodně zocelit, až šly do tvrdosti i k sobě samým. Zvládly opravdu husté věci, třeba i stavět domy… Často ale přitahovaly slabší muže a měly problémy ve vztazích jako já. Když jsem náš rod zkoumala, setkala jsem se s velkou bolestí, ale také silou, odolností a odvahou.
Souvisí to nějak s tím, že jste začala před pěti lety vést ženské kruhy?
Určitě. Když moje mladší dcera onemocněla v devíti letech nádorem na mozku, prožívali jsme těžké období. Rok jsme spolu trávily po nemocnicích, nezhoubný nádor se vracel, jedna operace za druhou… Její nekonečná bolest, pobyty v nemocnici a nejistota, jak bude dál žít, mě přivedly na pokraj zhroucení. Tehdy mi doporučili psychoterapii, což byl začátek sebepoznávání mého zraněného ženství. Říkám tomu, že jsem začala rozmotávat náš rodový šmodrchanec. Zjistila jsem, jak moc jsem se vzdálila vlastnímu cítění a vnitřnímu prožívání, jak jsem se celá zabalila do tvrdé racionality a mužské výkonnosti. A jak to ani mně, mým dětem a ani mému tehdejšímu muži nedělá dobře. Tehdy jsem byla taky „na útěku“ před svou maminkou… Vztahy u nás byly v dost velkém rozkladu. Mě a sestru vychovávala sama. Tatínek zemřel, když jsem byla malá, což byl nátisk mého rodu – žít život bez mužů. Vyrůstala jsem v racionálně smýšlející rodině.
A pak jste poznala pravý opak?
Tehdy jsem se poprvé setkala s psychosomatikou. S provázaností, jak se to, co prožíváme my i děti, odráží v našich tělech a naopak. Do té doby jsem o tom neměla ani ponětí a tento pohled mi otevřel nové možnosti vnímání. Začala jsem to studovat, ale po čase jsem vše potřebovala dostat z hlavy do srdce, které bylo ještě zraněné. Nejdřív jsem začala tančit, emoce a vzpomínky se vyplavovaly. Dokázala jsem při tom povolit sebekontrolu, kterou jsem měla hodně vysokou, abych byla pro všechny „paní dokonalá“. Zlom přišel až na jednom ženském semináři, kde se moje nalajnovaná dokonalost rozpadla na tisíc kousků. Objevila jsem svůj vnitřní svět a poprvé jsem ženy svého rodu viděla pozitivně, nejen skrze jejich bolest. Jako by ze mě něco padalo, taková to byla úleva, která mi vrátila přirozenost a přinesla i odpuštění.
Potom vám do cesty za poznáním vstoupili šamani!
Při měsíčním putování Kolumbií a Ekvádorem jsem se setkala s přírodním léčitelstvím a bylo to… prostě velké! Před pěti lety jsem si v Česku rozdrtila pravý kotník a léčila se z toho dva roky. Po týdnu v Kolumbii jsem si zlomila levý. V tamní nemocnici mi řekli, ať na něj šest týdnů nešlapu a pak začnu rehabilitovat. Když mi jeden z místních šamanů řekl, že se mi na to podívá, neměla jsem co ztratit. Byl to ten nejintenzivnější, nejbolestivější a nejmystičtější prožitek mého života. Těžko se hledají slova… Léčení probíhalo celou noc a ráno jsem byla schopna se postavit a bezbolestně jít – se zlomeným kotníkem! Než jsem se vrátila domů, normálně jsem chodila. Ve Valašském Meziříčí mi pak udělali rentgen s tím, že tam mám reálnou zlomeninu. Všichni lékaři, kteří se tam na mě přišli podívat, nevěřili svým očím, jak můžu chodit bez bolesti, otoku a hýbat s ním bez omezení: „Tak my drátujeme a sádrujeme a šamanovi stačí jedna noc!“ A v lékařské zprávě mám napsáno – zaléčena šamanem.
Fakt mě zajímá, co s vámi dělal.
Ležela jsem s podloženou nohou, které se téměř nedotýkal. Jen lehounce mi mačkal určité body, to bylo vše, než mi potom dal rostlinnou medicínu. Křičela jsem bolestí a plakala a při tom se mi úplně otevřelo vědomí. Jako bych před sebou viděla film se zážitky své babičky, která zemřela, když byla moje maminka malá. Pak jsem prožívala maminčiny bolesti – dělo se jí totéž ve snu tu samou noc, ale v Česku. Probudila se tím a rozplakala, třásla se až do rána. Po mém návratu z Kolumbie jsme byly obě fascinované, jak vše funguje a je v našich rodech propojené. Byla to pro mě velká zkušenost, díky které jsem přesvědčená, že vše je léčitelné. Lidské tělo je dokonalé a samo to dotáhne, pokud je v něm vše v pořádku na vnitřní energetické úrovni. No, a pak za mnou začaly chodit mé kamarádky.
Ano, ty ženské kruhy…
Vůbec jsem to neměla v plánu, protože se věnuju hlavně filmům a zahradě. Ale ženy začaly přirozeně přicházet s různými problémy, asi jsem se uměla dobře vcítit a ptát. Důležitou roli v tom sehrála místní studánka pod mýtickým kopcem Kotouč. Vidíte ho? Je to energeticky silné místo osídlené už od doby neolitu. Studánka bývala v jeho sedle, ale předlouho byla v dezolátním stavu a bez vody. Tehdy v Kolumbii, ve stavu rozšířeného vědomí, jsem dostala „návod“, jak ji oživit, aby se do údolí lí vrátila voda. Mimo jiné jsem měla najít několik žen a chodit s nimi ke studánce o úplňcích. No, komu tohle budu vyprávět? Vždyť si pomyslí, že je to úplná blbost, říkala jsem si. Nakonec se mi podařilo dát pár žen dohromady, chodily jsme tam asi deset měsíců. Postupně jsem cítila, jak se mnou příroda víc a víc komunikuje. Loni na podzim jsem už věděla, že se voda zvedá. A pak mi zavolala jedna z těch žen, bývalá šéfka životního prostředí: „Radanko, voda tam chrlí!“ Byl to doslova gejzír.
Mě úplně mrazí!
Byla to veliká euforie, lidé se na to chodili dívat jako na zázrak. Od té doby jsem s vodou mnohem více propojená, vnímám ji jako naši základní komoditu. Obzvlášť ženy jsou s ní ve své cykličnosti hodně spojené. Začala jsem s nimi sdílet zkušenosti i změny, které nastaly u mě i v celé mé rodině, uspořádala jsem první semináře a vše se přirozeně rozjelo. Chodí za mnou ženy s depresemi, když se dostanou do těžších fyzických stavů, když se nemohou samy hnout z místa nebo chtějí více poznat své ženství.
Napadá mě – štramberská šamanka.
To se musím smát, protože mi tak místní ženy říkají, ale do šamanky mám ještě hóóódně daleko. Jsem jen extrémně citlivá, proto spoustu věcí zachytím. K tomu mám asi dobře vyvinutý intelekt, první polovinu života jsem ho poctivě pilovala. Díky tomu rychle spojuju to, co cítím, abych to uměla zařadit i komunikovat.
A jak se vám žije v době pandemie?
Jsem zodpovědná za to, jaký život žiju. Jestli ho prožívám, nebo jen přežívám. Před covidem byla společnost nastavena na výkon – nezastavili jsme se, abychom si udělali rešerši toho, jak žijeme. I proto nejsme schopni poučit se z chyb historie. Kontinuálně se někam ženeme a pak se divíme, že nás pravidelně dobíhají těžkosti a hrůzy. Platí to v rovině osobní, rodové i celospolečenské. Proto vnímám pandemii jako důležitou „stopku“ – příležitost, kdy se můžeme podívat, jak žijeme, a vše vyhodnotit. Bohužel nemám pocit, že by s tím většinová společnost začala. Proč jsou lidé v tak špatném stavu, že celoplanetárně kolabovali? Kam jsme se vychýlili, přestože máme dokonalý imunitní systém? Co není v rovnováze a kde se společnost potřebuje ozdravit? Odpovědi na tyto otázky společnosti chybí.
Protože si je neklademe?
Nerezonují ve většinové společnosti, médiích ani ve vládě. Místo toho se živí všudypřítomný strach, který v lidech vyvolává větší stres, úzkost, paniku a nejistotu. Tohle není dobrý směr a přijde mi, že si tím dost koledujeme. Není nač čekat. Teď si můžeme udělat revizi toho, kdo jsme a co chceme. Třeba uvidíme, že pracujeme pro někoho, kdo zneužívá své postavení. Nebo žijeme s někým, s kým už dlouho nechceme. Nebo bydlíme tam, kde nám vůbec není dobře… Prostě se nebát udělat změnu, aby mi bylo líp. Možná to souvisí s celým naším volebním systémem – jednou za čtyři roky máme pocit, že můžeme něco ovlivnit, a pak čtyři roky nic? Dáme moc někomu, kdo ji zatím většinou zneužil v rámci koaličních dohod, a pak na nás padá frustrace, že to nemůžeme změnit. Na druhou stranu tímto postojem vysíláme, ať nás někdo spasí a ty změny udělá za nás.
Neuvažujete o vstupu do politiky?
Spíše do správcovství, ale pouze v systému založeném na spolupráci, respektu a úctě. Dosavadní poměřování „pindíků“ a mocenské hry považuju za přežitý společenský systém. Potřebuju pracovat s lidmi, kteří mají svou práci rádi, dělají ji zodpovědně a jsou schopni kompromisu pro dobro celku. Kteří se neshazují ani si nevrážejí kudlu do zad, ale chápou společný zájem a veřejnou službu. V bitkách, pomluvách, urážkách a zastrašování se tohle celkově ztratilo.
Máte představu, jak to dělat jinak?
Měla jsem vizi úplně zrušit politické strany. Každá ulice nebo čtvrť by na pravidelných sousedských akcích probírala, co funguje a co ne. Každý by se k tomu mohl vyjádřit. Každá taková čtvrť by si zvolila jednoho zástupce do městského zastupitelstva, které by neslo zodpovědnost i za rozpočet. Byl by rozdělený na část věnovanou společnému majetku a část rozdělenou pro jednotlivé čtvrti. Lidé odspodu by tak byli po celou dobu vtaženi do dění a přitáhlo by je to zpět k péči o prostor, ve kterém žijí. Chápali by, že mají zodpovědnost i za celek a že se potřebují domluvit. Každé město by pak mělo zástupce v krajském zastupitelstvu, totéž pak v poslanecké sněmovně. A vše by bylo stále provázané odspodu až nahoru. Pokud by to byli lidé poctiví, zodpovědní a respektující, nevidím důvod, proč by to nefungovalo. Jedinou cestou, jak to tu do budoucna společně zvládnout a zcela se nevychýlit, je spolupracovat. Ale k tomu je potřeba, aby se lidé vnitřně trochu přerodili. Aby se začali ptát sami sebe: „Co doopravdy chci a potřebuju?“
Jenže ne každému v tom pomůže třeba šaman…
Chápu. Měla jsem sice průvodce, ale byly to moje životní krize, které mě dotlačily k hledání cesty, jak z nich ven. Mnoho lidí to má podobně – až když prožívají osobní krizi, buď se změně otevřou a řeknou si: „Krize jako změna. Co tedy dál?“, nebo to vzdají. Krize vnímám jako situace, které s námi strašně moc zatřesou. Ať už je to nemoc, utrpení ve vztazích nebo společenský tlak. A to třesení se nedá dlouhodobě vydržet. Přijde okamžik, kdy to prostě musíme pustit, uvolnit se a pak se nám mohou otevřít nové možnosti. Žijeme v době, kdy se tohle děje, proto jsem optimistka, že to jako společnost zvládneme. Znám už spoustu lidí, kteří se díky covidu dívají na sebe i svět trochu jinýma očima, a to nejen na filmovce.
Loni jste uspořádali Letní filmovou školu covidu navzdory. To muselo být hodně jinak než dřív. Letos do toho jdete znovu, filmovka se koná od 6. do 12. srpna.
Loni jsme dlouho nevěděli, zda ji vůbec budeme moci udělat. Pro všechny to byla příležitost pustit to, co dosud znali, a otevřít se něčemu novému. Zkušenosti zůstaly, ale museli jsme novým způsobem sestavovat program i celý plán festivalu, pak ho za tři týdny „zmačkat“ a kvůli novým opatřením začít znovu. Pro můj nejužší tým to byl opravdu křest ohněm – včetně nejistoty neziskovky, zda ji vůbec ministerstvo podpoří. Plus tlak médií i vystrašených kolegů z filmové branže, že zamoříme celou republiku (LFŠ se zúčastnilo přes 6 000 lidí, po jejím skončení byli pozitivně testovaní čtyři, pozn. aut.). Byla to obrovská zkouška korunovaná velikým úspěchem. Loňská filmovka byla nejlepší, kterou jsme zažili, protože všichni za ni byli absolutně vděční. Poprvé jsme neřešili žádný přestupek, všichni byli disciplinovaní. Spolupráce s městem, policií i hygienou byla v míru a podpoře. Uvědomila jsem si, že je možné udělat cokoli, pokud se lidé domluvit chtějí a přistupují k tomu zodpovědně. Pokud jim nevyhrožujete, ale naopak je přizvete ke spolupráci a dáte jim důvěru. Není nutné vše osekat stylem „po nás potopa“, ale naopak hledat řešení přínosné pro všechny. Kdyby takto fungovala naše vláda, všichni hygienici a organizátoři, nemusel tu být chaos, půl roku zavřená země a zadlužení na mnoho dalších generací.
RADANA KORENÁ (1973)
RADANA KORENÁ (1973)
• Ředitelka Letní filmové školy v Uherském Hradišti, vede ji jedenáct let. Šéfka Asociace českých filmových klubů.
• Průvodkyně ženskými kruhy, vášnivá zahradnice.
• Vystudovala teorii a dějiny divadla, filmu a masmédií na univerzitě v Olomouci, studovala management v kultuře na univerzitě v Brně.
• Pochází z Kopřivnice, s partnerem a čtyřmi kočkami žijí ve Štramberku. Má dvě dcery (28 a 25), za pár měsíců se stane babičkou.
