Začátkem roku jste si prošel covidem. Jak se cítíte?

Už je to lepší, ale byl jsem hodně oslabený, nekoncentrovaný a bolely mě svaly a klouby. Neměl jsem vůbec žádnou sílu a ztratil schopnost vyjadřovat se tělem, takže jsem musel zrušit několik představení. Skoro jsem to obrečel, ale nedalo se nic dělat.

Nečinnost vás asi paralyzuje víc než nás ostatní…

Určitě a má to svůj důvod – mimové nebo třeba tanečníci jsou stejně jako sportovci závislí na adrenalinu, který vzniká při fyzické aktivitě. Když ho nemají, chřadnou. Necítí se ve své kůži. Mají pocit, jako by nebyli kompletní, takže to chce v případě oslabení těla soustředit se na duši. Praktikuju třeba jednu čínskou metodu, kterou používají akrobati nebo mistři bojového umění. Ti, když se zraní a nemohou trénovat, meditují a trénink si představují. Nasimulují si potřebné pohyby a zároveň si danou choreografii opakují.

Jak jste k téhle metodě přišel?

Dočetl jsem se o ní a hned ji vyzkoušel. Od té doby ji používám v situacích, když mám právě nějaké fyzické problémy. A hodně mi v takových chvílích pomáhá i to, když pracuju minimalisticky – třeba jen v leže zvednu nohy pár centimetrů nad zem, abych zatnul svaly. Ovšem nesmí mě při tom nic bolet. To je věc, kterou si musím vyloženě hlídat, protože my pohybáři máme posunutý práh bolesti. Často jdeme na jeviště a něco nás bolí, namožený či natažený sval nebo skřípnutý nerv. Bolest je pro nás svým způsobem rutina.

O divadelním jevišti se tvrdí, že je to magický prostor, kde člověk zapomene na všechno. I na tu zmiňovanou bolest. Je to pravda?

Na sto procent! Jakmile vkročíte na scénu, všechno ostatní zmizí. Je jedno, co jste ten den prožila, jak jste se cítila, s kým se potkala. S prvním krokem začínáte psát novou kapitolu, začínáte žít tady a teď. Vejdete do světla, projdete kouzelnou nebeskou branou a svět se promění. Jediné co, existuje, jste jen vy a diváci.

Jak dlouho to opojení vydrží?

Záleží na tom, jak jsem se svým výkonem spokojený. Někdy se na sebe zlobím, že se mi něco nepovedlo. Divák to samozřejmě nemusí poznat, ale já o tom vím. Ano, mohl bych se egoisticky poplácat po ramenou a nic neřešit, ale jsem perfekcionista. A přísný k tomu. Navíc to vnímám tak, že se přiznáním nedokonalostí učím a posouvám dál. Motivuje mě to a nutí na sobě ještě víc pracovat, třeba dopilovat výraz, napětí nebo herecké ztvárnění nějaké situace. Víte, u nonverbálního divadla, konkrétně u pantomimy, která je mojí doménou, nejde lhát. Buďto ty věci skutečně prožíváte a vaše energie je autentická, nebo to jen markýrujete. V takovém případě nejste umělec, ale dělník a vaše umění je mechanické. A to je mi z duše cizí, což je taky důvod, proč nesekám jedno představení za druhým jako Baťa cvičky, ale na každé se poctivě připravuju, a to dva i tři dny.

Vašemu poctivému přístupu nahrává i to, že jste na jevišti často sám a nemáte se tudíž za koho schovat.

No právě, proto si potřebuju být jistý. Pro mě je příprava alfa a omega všeho. Nedokážu si představit, že bych v šest večer dorazil do divadla a v sedm šel hrát… Svou roli v tom určitě hraje i fakt, že nejsem jen interpret, ale i autor. Nemám pevný scénář, vše si sám vymýšlím, a tudíž k tomu mám i jiný vztah. Daná inscenace pro mě není cizí, ale moje. Odráží se v ní moje zkušenosti i něco z mého intimního života.

Jak je na tom české publikum s pantomimou? Rozumí hře beze slov?

Diváky nikdy nepodceňuju, je mi jedno, jestli jsou konzervativní, intelektuálové, znalci nebo takoví ti sváteční, které do divadla téměř násilím přitáhla manželka. V každém případě se snažím, abych v nich vyvolal nějakou emoci, abych je oslovil do nitra duše a oni měli o čem přemýšlet. Jinak si myslím, že u nás pořád pokulhává výchova. V západních zemích je naprosto běžné, že jdou malé děti na představení a pak ho společně probírají a analyzují, čímž se učí tříbit vkus i žánry. V Čechách spíš tak konzumujeme, co se nám naservíruje. Dané představení rychle zhltneme či přetrpíme, abychom měli čárku za účast.

Jakou cestou jste se k pantomimě vlastně dostal?

Docela klikatou, původně jsem chtěl být zvěrolékař. Divadlo mi dlouhou dobu nic neříkalo, ale pak jsem v šestnácti dostal nabídku, jestli bych nechtěl pomáhat nově založenému loutkovému divadlu. K ochotníkům v Poličce, odkud pocházím, se totiž doneslo, že obstojně kreslím, tak se toho rozhodli využít. Ze začátku jsem pomáhal s loutkami a kulisami a pak jsem jednoho dne musel nečekaně zaskočit v pohádce. Pamatuju si, že se jmenovala Jak vodníci vypálili rybník a já představoval Kašpárka, což pro mě bylo hotové utrpení. Měl jsem obrovskou trému a nervy, protože jsem nebyl žádný exhibicionista, ale obecenstvo i kolegové jásali. Bavilo je to a smáli se, což pro mě bylo překvapující a hlavně příjemné. A tam někde to začalo…

Nějakou dobu jste působil v pražském Divadle Minor, které se zaměřuje na děti. Jak se vám tam líbilo?

V Minoru jsem strávil čtyři roky a celou tu dobu slýchal, že mám přirozený pohybový talent. Mluvení pro mě bylo za trest, ale hýbal jsem se rád. A pak jsem na katedře nonverbálního a komediálního divadla poznal Borise Hybnera, což pro mě byl zlom. Boris byl ten, který mě seznámil s pantomimou a odkryl mi všechna její tajemství. A mně se tahle disciplína zalíbila. Našel jsem, co jsem hledal. A taky konečně získal sebevědomí, které jsem nikdy neměl.

Chcete říct, že předtím jste byl takové to tiché a zakřiknuté dítě?

Přesně tak. Neměl jsem úplně lehké dětství, a to i kvůli tomu, že se moji rodiče brzy rozvedli. Byl jsem samotář a pral se s pocity, že mi nikdo nerozumí, že jsem jiný. Připadal jsem si zoufale sám a podvědomě hledal porozumění. A to jsem našel v divadle, respektive v lidech kolem něj. Měli mě rádi, podporovali mě a vytvořili mi bezpečný prostor, který jsem tak moc potřeboval. Díky nim jsem našel smysl svého bytí a objevil něco, co mě naplňovalo. Možná to bude znít jako fráze, ale bez nich bych nebyl nic… Od té doby vím, jakou mají slova moc. Stačí jedna jediná pochvala a promění se vám život. Samozřejmě musí být upřímná a vy ji musíte s důvěrou přijmout.

Jak moc vás museli chválit, abyste přijal post šéfa jedné ze čtyř scén Národního divadla – Laterny magiky?

V tomhle případě nešlo ani tak o motivaci, jako o moje rozhodnutí opustit nezávislou scénu, na níž jsem se pohyboval dlouho a bylo mi tam dobře. Musel jsem zvážit všechny plusy a minusy. Nakonec jsem došel k tomu, že utáhnout čtvrtý soubor Národního divadla je výzva. A ty já mám rád. Zatím jsem v šéfovském křesle rok, což je krátká doba na nějaké bilancování, ale první výsledky mého snažení už jsou vidět. A všímají si jich diváci i kolegové, což je fajn. Zvlášť, když jsem nastoupil v nejhorší možnou dobu – kulturu omezil covid a Nová scéna má před rekonstrukcí, která potrvá celkem dlouho.

Jaké máte se souborem plány, když nebudete mít vlastní scénu?

Vymýšlíme divadlo, které bude mobilní. To znamená, že budeme nejenom hostovat jinde, ale pokusíme se i oživit zapomenutá místa v Praze. Chceme vyjít ven mezi lidi a experimentovat.

Experimentální je už inscenace Robot Radius, ve které na sobě máte kostým plný senzorů.

Ano, je to trochu sci-fi. Dohromady mám na sobě sedmnáct senzorů, které vysílají signál do počítače, do předem připravené grafiky. Z kamery, která mě snímá na jevišti, se signál zpracuje a já svým pohybem ovlivňuji digitálního avatara. Sám sebe rozpohybovávám na plátně, což pro mě byla naprostá novinka. Učil jsem se s tím pracovat čtvrt roku a byl to docela boj, ale pak jsem pochopil, že k téhle technologii musím přistupovat spíš jako k partnerovi. I když mě omezuje, třeba mi nedovolí určité pozice. Nemůžu si lehnout, kleknout, nemůžu spadnout. V pohybech musím být naprosto přesný, což vyžaduje obrovskou koncentraci.

A jak byste popsal poselství téhle inscenace. O čem z vašeho pohledu vypráví?

Naše představení je inspirované hrou Karla Čapka R.U.R. Jde o vizi budoucnosti, v níž svět zcela ovládla umělá inteligence. A já představuju poslední člověka na planetě, který se musí rozhodnout – dokončí systém a stane se sám jeho součástí, nebo se vzepře? Dá přednost digitalizaci, nebo se vrátí k lidství, ke své podstatě? Přijďte se podívat. Těším se na vás spolu s kytaristou Michalem Pavlíčkem, který se postaral o hudbu a celou dobu je se mnou na jevišti.

Jsou technologie součástí vašeho osobního života?

Ano, ale snažím se je udržet v rozumné míře – než bych hodiny a hodiny seděl u počítače, tak se jdu raději projít někam do přírody. Myslím si, že virtuální realita nenahradí živý kontakt a komunikaci. A to se týká i divadla. Dneska máme spoustu streamovacích společností, sledujeme seriály, hrajeme počítačové hry, ale to se s autentickým zážitkem nedá srovnat. Divadlo léčí a kultivuje, vychovává naši duši a tím uzdravuje společnost. Ano, bez něj přežijeme, což dokázaly všemožné covidové lockdowny, ale budeme šťastní? Nebude nám něco chybět? Já sám bych bez divadla být nedokázal a rozhodně to není jen tím, že se mu věnuju skoro třicet let. Není to jen moje profese, ale poslání, životní styl. Jedinečný a nenahraditelný.

Působíte jako velmi činorodý člověk. Dokážete třeba jen tak proflákat víkend?

To jste trefila – nedokážu, potřebuju pořád něco dělat. I když mám dovolenou, tak se snažím ujít deset patnáct kilometrů denně. Anebo vezmu hadr a kbelík a vrhnu se na úklid. Pasivita mě ničí. A pokud náhodou nepracuju fyzicky, tak určitě duševně. Divadlo napodobuje realitu, takže se snažím co nejčastěji pozorovat ostatní a nasávat jejich charakter, energii, emoce nebo vizáž. Zajímá mě i povaha budov, tvary, barvy, roční období… Neustále do sebe něco vstřebávám a naciťuju. Tím si vytvářím jakousi databanku, ze které pak čerpám.

RADIM VIZVÁRY (43)

RADIM VIZVÁRY (43)

  • Mim, autor, režisér, choreograf a pedagog. Patří mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla.
  • Vystudoval gymnázium v Poličce a poté HAMU v Praze.
  • Na kontě má řadu ocenění, např. Cenu Thálie 2016 za herecký výkon v představení Sólo.
  • Od ledna 2021 je uměleckým šéfem Laterny magiky. Vidět ho můžeme například v inscenaci Robot Radius, která kombinuje pantomimu s živou hudbou, digitálními efekty, světly a videoprojekcí.
  • Je také uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu MIME FEST a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře Komedianti v ulicích.