Říká se, že každá profese má svoji deformaci, jaká je ta vaše?

Nevím, jestli je to zrovna deformace, ale ráda se dívám na harmonii – barevnou i tvarovou. Na kopce, architekturu, vkusné lidi a domy. Třeba mě fascinují detaily domovních fasád nebo barvy červánků. Svět kolem sebe vnímám očima a toužím po kráse… A taky nejraději chodím oblečená v černé nebo bílé, což jsou dvě základní barvy, s nimiž pracuju. Papír je bílý, písmenka černá, prostě klasika.

Co vlastně ke své práci potřebujete?

Když vymýšlím logo nebo ilustrace, potřebuji samotu a klid. Ve fázi realizační si pak už klidně pustím mluvené slovo nebo muziku, ale začátek probíhá v naprostém tichu. Ráda skicuji třeba ve vlaku, kdy se krajina za oknem mění, vidím jen její výřez a mám čas jen pro sebe. A čím dál víc mě okouzluje a uklidňuje vodní hladina, která mi pomáhá se soustředit. Jednou bych chtěla mít malý domek v Chorvatsku u moře a celé dny jen malovat akvarely, chodit po pobřeží a plavat.

Čtěte také

Dáša Zázvůrková

Čtěte také

Zpěvačka Dáša Zázvůrková: Pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech

Jak jste se ke grafickému designu dostala?

Maminka mě v sedmi letech přihlásila do lidušky. Původně to vypadalo, že bych mohla hrát na nějaký nástroj, v plánu byl klavír, ale ukázalo se, že nemám hudební sluch. Docela jsem to obrečela a nakonec skončila ve výtvarném kroužku. Tam se mi líbilo, ale samozřejmě jsem netušila, že se vydám právě tímhle směrem, nikdo z naší rodiny se výtvarnictvím nezabýval. I přes údiv učitelek na základce jsem se přihlásila na pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a udělala talentovky.

Vyrůstala jste na malé vesnici u Poděbrad, jak jste tenkrát vnímala Prahu?

Moje drahá babička, která vypadala jak od Lady a žila s námi v domě u řeky, mi říkávala: „Kam se ženeš? Do toho Babylonu?!“ Jasně, že jsem měla strach, bylo mi čerstvých čtrnáct, ale zároveň jsem se těšila na nové prostředí a na spolužáky. Jinak jsem Prahu znala z výletů a prázdnin u maminčiny sestry. Ta se pro mě v době studií stala takovým ostrůvkem bezpečí. Vždycky na mě čekala s teplým čajem a otevřenou náručí, za což jsem jí dodnes vděčná. Kdybych to měla nějak shrnout, řekla bych, že mi Praha dala křídla. Pochopila jsem, že se můžu živit tím, co mě baví.

Čtěte také

Erika Hníková

Čtěte také

Erika Hníková natočila život malého šampiona: Dril ve sportu i trénink hemisfér

Na jakou svou práci jste pyšná?

Na sérii mých autorských knížek Náš svět. Nápad jsem nosila v hlavě dlouho, už když moje děti začínaly kreslit. Toužila jsem vytvořit něco, co pomůže rodičům, kteří na rozdíl ode mě kreslit neumí. Šlo o jakousi jednoduchou stylizaci věcí kolem nás. Jednou linkou nakreslit celý svět, taková byla moje myšlenka. Ale přes všechnu ostatní práci nezbýval čas knížky dotáhnout, tak jsem se k nim vrátila až po letech – už s větším nadhledem a zkušeností.

A jaká byla spolupráce se spisovatelem Michalem Vieweghem, kterému jste ilustrovala dva díly Pohádek pro unavené rodiče?

Skvělá, moc mě to bavilo. Michal byl velkorysý a dal mi absolutní svobodu. Knížky jsem mohla upravit jako celek, to znamená od obálky přes ilustrace až k vnitřní grafické úpravě textů, což se v jiných případech nestává. Tenkrát jsem měla čerstvě po rozvodu a nebyla jsem v úplně dobrém psychickém stavu. Ten útěk do dětského světa mi moc pomohl… Navíc jsem v té době měla jen o něco málo starší děti, než byly jeho holčičky v knížce, takže se mi to hezky kreslilo.

Díky covidu žijeme ve velmi nejistých časech. Jak to aktuálně ve vašem oboru vypadá?

Práce naštěstí neubylo, ale podmínky jsou složitější. Jsem typ, který před online komunikací dává přednost osobnímu kontaktu. Potřebuji se s klienty scházet, dívat se jim do očí, povídat si nad skicami a hledat cesty, aby vznikla dobrá, čitelná a čistá grafika. Během lockdownů samozřejmě nic takového nebylo možné.

Čtěte také

Pavlína Němcová

Čtěte také

Pavlína Němcová: O tom, proč dlouho nesměla vychovávat syna, o kráse i stárnutí

Celý život pracujete na volné noze, co vám to dává?

Dává mi to svobodu, to je zásadní. Za ni ale platím nejistotou. Ovšem co to je jistota a kdo ji vlastně má? V mém životě se střídají období, kdy jsem zavalená prací, s těmi, kdy se bojím, aby nějaká vůbec byla. Ale to neříkám nic nového. Tuhle situaci zná každý, kdo má tu odvahu stát na vlastních nohách. Rozhodně bych ale neměnila! Už proto, že mám možnosti pracovat v prostředí, které si sama vyberu – doma, v parku, v kavárně, v už zmíněném vlaku. Ovšem někdy je těžké sama sebe úkolovat.

Když byly děti malé, dařilo se vám dobře skloubit rodinu a práci?

To je rébus, který řeší snad všechny matky. Když byly malé, bylo to samozřejmě nesmírně náročné. Často jsem si musela odepřít spánek, abych vůbec mohla pracovat. Ale výhodou mé práce je, že mohu kreslit doma. Hodně mi pomáhala moje maminka, která za mnou jezdila a hlídala. O Emmu s Matyášem se staral i jejich tatínek, ale ne tak často, jak bych potřebovala. Sice věděl, že bez své práce nemůžu existovat, ale nikdy pro něj neměla stejnou hodnotu jako ta jeho. To mi ale samozřejmě došlo až mnohem později.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Danuše Nerudová: Muži si vůbec neuvědomují, jaké automatické výhody mají

Dcera a syn jdou ve vašich stopách. Těší vás to, nebo jste se jim umělecký směr snažila vymluvit?

Naopak, vedla jsem je k tomu. Kreslení a modelování je vždycky bavilo, vyrostly v tvůrčím prostředí. Celé jejich dětství jsme společně něco vytvářely – malé knížky, panenky z kukuřičného šustí, zvířata z keramické hlíny, perníkové chaloupky. Byla jsem šťastná, že je to baví. A když dorostly do teenagerského věku, naprosto přirozeně vyplynulo, že půjdou v mých stopách. Pomáhala jsem jim s přípravou na talentové zkoušky a líbilo se mi, že si o tom můžeme povídat. Že máme společný svět.

S dcerou Emmou jste společně vytvořily kolekci obalů sešitů a skicáků. Jaké to pro vás je přeskočit z role matky do kolegyně?

Asi vás to překvapí, ale naprosto přirozené. Pracujeme spolu rády a hodně se u toho nasmějeme. Emma vnáší do grafické práce svůj neotřelý mladý pohled a humor. A bez problémů mě dokáže zastoupit na různých jednáních, což je docela úleva. Stejně jako fakt, že obě mé děti umějí dokonale s počítačem. Jak už jsem řekla, nejsem zrovna technický typ. A k tomu mám svůj styl – syn Matyáš mi říká paní Variantová, protože u všech návrhů hledám víc cest a možností, kudy jít. To ho rozčiluje, protože to sežere spoustu času i počítačové paměti. Někdy je u nás hodně veselo, ale baví nás to spolu. Oba studují v Praze a mají své partnery, takže se učím být doma víc sama. Někdy je to těžké…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Václav Marhoul o Nabarveném ptáčeti, očkování a natáčení v Americe

Jak jste naznačila, máte za sebou rozvod. Jak moc vám změnil život?

Pro mě bylo nejdůležitější, abych měla děti ve své péči.

Ztratila jsem svou životní lásku, ale děti člověk miluje ještě tisíckrát víc. Nechtěla jsem nic komplikovat, toužila jsem se rozvést rychle a začít znovu – jinak a jinde. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem se dívala na zimní krajinu za oknem našeho vysněného domu, z něhož jsem se chystala odejít, a řekla si, nesmíš na tom lpět, je to jen barák a tvůj život na něm nestojí. Nesmíš se bát udělat krok do tmy. Děti byly malé, dcera v první a syn ve třetí třídě na vesnické škole. Jejich budoucí macecha byla jejich učitelka, i proto jsem tam nechtěla zůstat, příliš to celé bolelo. Vybavují se mi pocity z té doby, ta až fyzická bolest u srdce, smiřování se s prohrou, vědomím, že rodina je rozbitá. Dětem, hlavně staršímu Matyášovi, tím skončilo dětství, což mě hodně trápilo.

Změnil se váš pohled na muže?

Změnila jsem se především já sama, v sedmatřiceti jsem konečně dospěla. Asi už bylo na čase. Ale musím říct, že vždycky jsem nějak podvědomě cítila, že se o sebe a své děti dokážu postarat, že mám dost síly a energie. Po rozvodu nezůstalo jen u pocitu, musela jsem jednat a zabezpečit nás. Samozřejmě, že se dostavovala i období, kdy jsem se bála budoucnosti a schovávala se před světem. Zrada a ztráta milovaného muže je nepřenositelná zkušenost, ale zná ji každá žena v podobné situaci. Důvěru v muže jsem ale neztratila. Prošla jsem několika vztahy a zjistila, že žít se dá i jinak než podle zajetých pravidel.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

Co vám po rozvodu pomáhalo?

Práce a zase práce, profesionální psycholog a především moji nejbližší – kamarádky, rodiče a sestra s rodinou. Vlastně hlavně kvůli nim jsem si vybrala jako svůj nový domov Poděbrady. Pomáhala i okolní krásná příroda a dlouhé procházky. A taky jsem si svoje pocity pravidelně zapisovala do skicáku, což byla taková moje osobní terapie. Věděla jsem, že v sobě nesmím nic dusit.

V Poděbradech jste také poznala svého přítele, ovšem do vašeho vztahu zasáhla těžká nehoda. Co se stalo?

Abych řekla pravdu, nevím, jak začít. Těžko se mi o tom i po těch třech letech mluví. Prostě jsme měli nehodu na motorce. Přítele absolutně nečekaně zradilo srdce přímo při jízdě a já skončila ve vrtulníku se zlomenou páteří. Jen ten obranný mechanismus těla, ten šok mi asi zachránil zdravou mysl. Z jeho odchodu, zemřel hned na místě, se budu dostávat ještě dlouho. Byl to výjimečný a charismatický chlap. Chybí mi.

Jak probíhalo vaše léčení?

Hned po nehodě jsem absolvovala první velkou operaci páteře v liberecké nemocnici. Problém byl po návratu domů. Bydlíme ve třetím patře a nemáme výtah. Naštěstí mě zachránili moji rodiče, a tak jsem celé dva měsíce prožila v domě svého dětství a každý den udělala doslova o krok víc. Po půl roce jsem nastoupila na měsíční intenzivní rehabilitaci v Rehabilitačním ústavu v Hostinném, kde jsem zkoušela znovu malovat – po nocích a v kleče. Bohužel obratel nesrostl tak, jak odborníci doufali, takže jsem na podzim 2018 musela na další operaci, tentokrát v Motole na spondylochirurgii. Jsem všem lékařům neskutečně vděčná.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

Tělo vám dohromady dávaly zkušení lékaři, jak na tom byla vaše duše?

Celá ta nehoda pro mě byla pochopitelně veliké trauma. Smiřovala jsem se s odchodem milovaného člověka a nemohla spát kvůli bolesti zad. Pooperační stav byl tak náročný, že jsem byla šťastná, že sama dojdu do koupelny. Že vůbec chodím, ačkoliv s páteřním korzetem, který jsem mohla odložit jen na spaní. Opravdu nevím, jak bych to zvládla bez své maminky, najednou jsem byla zase dítětem… Samozřejmě hodně pomáhali i moje děti, přítelkyně a léty prověření kamarádi.

S návratem do běžného života vám pomáhala psychoterapeutka Jitka Vodňanská. Co jste se od ní naučila?

Odvaze, přímému pohledu do nitra, humoru, schopnosti vnímat starosti z různých úhlů. Jitku jsem objevila náhodou – v rehabilitačním ústavu se mi dostala do ruky její vzpomínková kniha Voda, která hoří. Zasáhla mě tak, že jsem jí musela napsat. A ona mi k mému velkému překvapení odpověděla a pozvala mě na pohovor, po kterém následovalo přijetí do kurzu psychospirituálního hledání s názvem Hledat, najít, pustit. Tam jsem se začala učit meditovat, zklidnit mysl, být v harmonii sama se sebou a vnímat přítomnost. Nechci životem jen tak prosvištět a najednou zjistit, že je konec.

Čtěte také

Jarmila ŠTUKOVÁ

Čtěte také

Fotoreportérka Jarmila Štuková: Nikdy si nezvyknu na násilí páchané na dětech

Na své psychice pracujete neustále. Co pro sebe všechno děláte?

Medituju, cvičím jin jógu a otužuju se – chodím na poděbradská jezera, což mi dává nový rozměr prožívání podzimu a zimy. Když vysvitne slunce, sednu na kolo a jedu si zaplavat s kamarádkou, která je velká sportovkyně. Plaveme, i když je kolem nás led. Ta radost, když vylezu z vody, se těžko popisuje. Je to mix endorfinů a vděčnosti. Dokonalý restart pro duši a tělo, a navíc v přírodě. Pokaždé je to jiný zážitek, protože se mění vítr, vlny, nebe nad hlavou… Jen jedna věc zůstává – v tom chladu se nemůžete soustředit na nic jiného než na přítomnost. Jste tady a teď.

Nedávno jste oslavila padesátiny. Cítíte se na ně?

Necítím. Přiznám se, že jsem se toho čísla trochu bála, ale po té nehodě jsem šťastná, že jsem ještě na světě. Že si můžu užívat nádheru zdánlivě obyčejných věcí, třeba jen tak sedět a pozorovat svítání a soumraky. Narozeniny jsem oslavila na velké zahradní slavnosti s koncertem, kam jsem pozvala rodinu a kamarády. Když jsem je viděla všechny pohromadě, dojalo mě to. Jsou moje záchranná síť a jsem šťastná, že je mám.

Pomalu, ale jistě se blíží Vánoce. Co byste ráda letos našla pod stromečkem?

Už jsem velká holka, takže mi nejde o dárky, ale o zážitky. Jsem hlavně vděčná, že se na Štědrý den sejdu se svými dětmi a na Boží hod s celou širší rodinou. Sestra má čtyři děti a už i první vnučku, takže je nás hodně. Kdybych si mohla něco přát, tak bych chtěla ještě jednou potkat velkou lásku. A co se týká profese, tak namalovat dobré obrazy a ukázat je světu. (Rozhovor vznikal na podzim roku 2021 -pozn. redakce)

Kdybychom teď zalistovali vaším skicákem, jakou poslední kresbu bychom tam našli?

Mám tam skici k zakázkám, které mě živí – třeba koncept designu obalů pro lékárenské produkty. I to, co mě momentálně baví nejvíc, což je kaligrafie. Hraju si s písmeny a snažím se slovům vrátit jejich ztracenou váhu i emoce.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michal David: Mít dnešní zkušenosti, možná bych v životě pár věcí udělal jinak

RADKA FOLPRECHTOVÁ (50)

  • Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (ateliér knižní grafiky a písma profesora Solpery).
  • Na kontě má logotypy a vizuální styly pro Pietro Filipi, město Poděbrady, Jihočeskou univerzitu nebo Psychiatrickou nemocnici Bohnice.
  • Graficky zpracovala a ilustrovala řadu knížek (Bábovky, Pohádky pro unavené rodiče 1 a 2, Terapie v noci, Náš svět).
  • Žije v Poděbradech s dětmi Emmou (21) a Matyášem (23).

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Formanová: Občas chci Milošovi zavolat. Ale už se nelituju