Zvenku se zdá, že žijete opravdu šťastný život. Jdete životem s přáním: Chci být šťastná!?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale možná na tom něco je. Když jsem vyrůstala, trávila jsem hodně času se svojí babičkou. Vedle ní jsem si uvědomovala, že šťastná jsem. Naučila mě se radovat z drobností a užít si každou chvíli, kdy mi je dobře. Nepotřebuji ke štěstí velké věci, mě dělají šťastnou maličkosti. Když se v myšlenkách projdu svým životem, potkaly mě i těžké chvíle, ale vždycky vyhrála vděčnost: za život, za manžela, za děti, za každý nový den. Jsem vděčná, že jsem mohla být matka, že jsem měla skvělou práci, mohla jsem studovat. Každé ráno, když se modlím, tak děkuji Bohu, že jsem se probudila, a večer za to, že jsem ten den mohla tak pěkně prožít.

Takže si přes den sbíráte hezké chvilky, abyste večer měla za co děkovat?

Jdu ještě o kus dál. Věci, které mi dělají dobře, cíleně vyhledávám. Hrozně ráda mluvím s lidmi, klidně s cizími. Na zastávce se dám s někým do řeči, vždycky mě ta nečekaná setkání obohatí, dělá mi to dobře. Potřebuji k životu propojení s lidmi. Ale když se potřebuji nabít, když potřebuji opravdu nalít sílu do žil, to pak jsem nejradši sama. Prostě jdu do lesa.

Čtěte také

Pavlína Němcová

Čtěte také

Pavlína Němcová: O tom, proč dlouho nesměla vychovávat syna, o kráse i stárnutí

A tam objímáte stromy?

No… někdy si i zařvu. Jako vlčice. Aby to šlo ven. Ale to nedělám vždycky, někdy si třeba jen lehnu do trávy, koukám do koruny stromů… to je účinný lék na všechno.

Dnes je mindfulness – tedy uvědomování si – světový hit a vás to učila už babička.

Přesně tak. Když jsem se vztekala nebo jsem měla nějaký splín, poslala mě do lesa. Věděla, že se tam uklidním a přijdu na jiné myšlenky. K tomu miluju tekoucí vodu, kdykoli jdu kolem potoka, neodolám a vlezu tam. Nekonečné plynutí vody mě fascinuje.

Váš život rozhodně nepřipomíná stojatou vodu. Odválo vás to do světa hodně mladou, žila jste téměř na všech kontinentech… Vzpěčovala jste se někdy, že vás proud nese někam, kam nechcete?

Ne. Já jsem to brala vždycky sportovně a pozitivně. Jenom jsem vždycky manžela upozorňovala, že sice snesu všechno, ale do Ruska bych se stěhovala opravdu nerada. Že to po mně nemůže chtít.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Radana Korená vede ženské kruhy: Prožitky naše a našich dětí se odráží v těle

On ale nedbal. I do Ruska jste se nakonec kvůli manželově práci na čas stěhovali…

Moje podmínka byla, že budeme žít ve čtvrti, v níž žijí jen expati – cizinci jako my. A to mi nakonec splnil. Ale jinak jsem se vážně na všechny manželovy pracovní mise těšila a brala jsem je jako velmi vzrušující záležitost.

Tak teď mám trochu pocit, že to lakujete na růžovo. Všechny moje kamarádky, které se stěhovaly víc než třikrát, shodně tvrdí, že to je strašné.

Pro mě vůbec, vážně ne. Ráda buduji. Přesun do jiné země, do nového kulturního prostředí, s jiným jazykem, s jinými mravy, to je skvělá jízda se spoustou zážitků. Jako když přeskočíte do úplně nového života. Mužskýmu je jedno, kam ho firma pošle. Jde si klidně druhý den rovnou do nové práce, kterou dostal, protože ji chtěl a má na ni ideální kvalifikaci. Mně přesídlování nikdy nedělalo problém i proto, že balím kufry od devatenácti let, a k tomu mám trénink z dětství, protože můj taťka byl letec a často jsme se stěhovali. Mně nové starty vůbec nedělají potíž, vlastně mě fascinují.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Česká Miss Monika Žídková: Krása dveře neotvírá, občas i přiskřípne prsty

Tak to před vámi smekám. Jak to braly děti?

Oni jsou jako já. Všichni mluví aspoň třemi jazyky, nejmladší jich ovládá šest a má svůj vlastní globální byznys.

Teď by se hodilo připomenout, proč jste si zabalila kufr ve svých devatenácti letech a jak dobrodružná výprava to tehdy byla.

Prostě jsem po srpnu 1968 utekla. Do Londýna jsem přijela se dvěma librami v kapse a bez znalosti angličtiny. Moje první práce byla umývání záchodů.

Odjížděla jste za svobodou nebo za studiem?

Že bych tam mohla studovat mě při odjezdu ani nenapadlo. Utíkala jsem za svobodou. Ale když jsem lítala s mopem po hotelových chodbách, došlo mi, že tohle není kariéra, kterou bych chtěla dělat celý život. Předsevzala jsem si, že do dvou let musím začít studovat. Za rok a půl jsem už na univerzitě skutečně studovala. To je pro můj život typické, vždycky si vymyslím nějaký cíl a za ním jdu.

Za rok a půl jste našetřila na školné?

Angličani měli trochu černé svědomí za Mnichov, takže nám uznávali maturitu a první tři roky po roce 1968 odpouštěli Čechoslovákům školné. Museli jsme si sami hradit jen jídlo a podnájem. Ráno od pěti jsem prodávala jako kolportérka noviny na nádraží Euston, pak jsem se na kole přesunula do školy, přes den jsem studovala a odpoledne jsem vyrazila do hotelu Russell, kde jsem jako barmanka do noci míchala hostům drinky. Sotva mi to stačilo na maličký kumbál.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

K studentskému životu ale jisté nepohodlí patří.

Přesně tak. Ono vás to nepohodlí naučí dělat plány, posouvat se dopředu, být samostatná a přemýšlet, co vážně chcete. V Anglii jsem třeba velmi brzy přestala kouřit. Když jsem takhle jednou večer doma zjistila, že mi došel chleba a cigarety, vydala jsem se dvě míle do obchodu, abych si nakoupila. Na chleba už mi nezbylo. Ale cestou zpátky mi došlo, že se mi vůbec nelíbí, že mě závislost takhle ovládá. Koupila jsem si poslední krabičku a nevykouřila jsem z ní ani jednu cigaretu.

Stýkala jste se s krajany?

Ne. Jednou jsem šla do české hospody, většina tam jedla svíčkovou, hrabali se ve vzpomínkách na minulost a tesknili po domově… pít alkohol a pak se jít někam pelešit? Ne, to nebylo nic pro mě.

Věděla jste tehdy o sobě, že jste tak cílevědomá?

Ale vůbec. Tady jsem nikdy nikomu nemusela dokazovat, že ve mně něco je. V Československu jsem žila poměrně privilegovaný život. Táta byl vojenský stíhací pilot, plukovník, a měl všechny výhody, které tomu přináležely. Na dovolenou jsme jezdili do zotavoven, studovala jsem si, co jsem chtěla. Nikdo po mně ani nechtěl, abych vstoupila do SSM. Tátova kariéra zastínila i to, že má jeho žena špatný kádrový profil. Maminka byla dcera továrníka. V Anglii jsem se brzy naučila, že není tak těžké si něco odříct a že posunout si okamžik radosti přináší zadostiučinění.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zpěvačka Lenka Nová: Písničky mohou sdělit to, co se jinak bojíme druhému říct

Myslíte oddalované potěšení?

Ano, praktikuji to stále.

Můžete mi dát nějaký konkrétní příklad?

Když přijdete domů, odkopnete z nohou lodičky a těšíte se, jak si napustíte vanu, dáte si do ní pěnu, zapálíte svíčky, pustíte si oblíbenou muziku… tak vám to udělá dobře. Vanu si taky užijete. Ale když na to myslíte od tří hodin odpoledne, budete z toho mít večer jednou tak velké potěšení.

Nebo strávíte čtyři hodiny čekáním a na konci bude pořád jenom vana s teplou vodou…

Naopak! Strávíte přece pěkné čtyři hodiny sněním o něčem hezkém.

Tak proto se vám většina snů plní?

Sním hodně ráda, to je pravda, prostě si věci představuju a pak se opravdu stanou. Jeden sen ale před sebou pořád posouvám a asi ho už splnit nestihnu. Moc jsem si přála naučit se lítat.

Tatínkovy geny se ozvaly?

Asi nakonec ano. Hodně jsem ho obdivovala a milovala, měli jsme spolu moc hezký vztah.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Moderátorka Monika Valentová: Po 18 letech manželství se cítím pořád milovaná

Mít hodně dětí byl také sen?

To rozhodně ano. A jsou skvělé. Přesto si někdy říkám, jestli jsem udělala ve výchově maximum. Často mě napadá, že jsem mohla někde přidat, jinde ubrat. Jenže být rodič je tak těžké. Na to vás nikdo nepřipraví. I na zametání ulic musíte projít školením, ale tak zodpovědná věc jako výchova, do toho spadnete naprosto nekvalifikovaná. Říkám si, že mám tak skvělé děti, protože jsem si vybrala skvělého partnera. Osvědčil se nejen jako nositel dobrých genů, ale má skvělý přístup k rodině, k dětem i ke mně.

Vy jste měla děti docela mladá, nemohla jste vědět, že to bude dobrá volba.

Nebyla jsem moc mladá. Bylo mi dvacet sedm.

To jsem popletla. Tak jste je měla rychle za sebou?

To ano, měla jsem doma v jednu chvíli tři děti a všem bylo pod tři roky.

Tomu už se dá říkat falešná trojčata.

To potvrzuji. Byl to takový šrumec, že si skoro nic z té doby nepamatuji.

Všichni přišli na svět plánovaně?

Děti jsme samozřejmě chtěli. Je to část naší víry. Dlouho jsem nemohla otěhotnět, proto jsme v Brazílii adoptovali miminko. Byl mu jeden den, když jsme si ho přinesli domů, no a když mu byly tři měsíce, zjistila jsem, že jsem těhotná. Za zázrak jsme to považovali nejen my dva, ale i doktoři. A když bylo druhému synovi pár měsíců, byla jsem těhotná znovu. Třetí syn se narodil, když nejmladšímu byly dva a půl. Pak bylo pět let „ticho“. Zrovna jsme se stěhovali z Kanady do Hong Kongu, organizovali jsme garážový výprodej a v něm jsme se zbavovali všeho, co jsme si do Asie nemohli a ani nechtěli odvézt. Všechny dětské věci po klucích byly samozřejmě na prodej. Najednou ke mně přišla asi osmdesátiletá paní a povídá mi: To byste neměli prodávat, vy ještě budete mít další dítě. Odbyla jsem ji, že se snažíme, že to nejde, ale že jsem vděčná za svoje tři kluky…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

… ale začalo vám to vrtat hlavou…

Z té obří hromady jsem nakonec vytáhla troje dupačky, kdyby náhodou. A za měsíc jsem opravdu byla v jiném stavu. Jedno dítě se nám narodilo v Brazílii, dvě v Anglii a nejmladší v Hong Kongu. Mám děti ze tří kontinentů.

Tři kluci a miminko, to už jste se tuplem nezastavila.

V Hong Kongu jsem už naštěstí měla k dispozici paní na pomoc v domácnosti. Poprvé! A za ni nikdy nepřestanu být vděčná. Díky tomu jsem si všechny svoje syny užila, díky ní jsem nebyla uštvaná máma. Takže to je moje rada všem ženám, které pečují o malé děti: jestli si můžete dovolit aspoň na pár hodin výpomoc a hlídání, tak to udělejte a ten čas si nechte sama pro sebe.

Snad se vás nedotknu, ale u vaší generace nebývají podobné proklamace obvyklé. Když jsme to zvládly my bez chůvy, zvládnete to taky…

Tady totiž občas ženy zapomínají, že spolu hlavně mají držet.

S čímž asi máte v personalistice dost zkušeností.

Říká se tomu syndrom včelí královny. Ano, s tím jsem se potkávala často. „Já jsem to zvládla, tak se předveď. „Když jsem se nahoru dostala já, není to nemožné.“ „Která jste dobrá, nahoru se dostanete i bez kvót.“… Ale žena musí být stokrát lepší než muž, aby se přes skleněný strop dostala. Na světě je 62 % žen a ve vedení pořád musíte dokazovat, že na to máte? Ženy mají obrovskou nákupní sílu. Určují, do čeho bude rodina investovat, v jakém autě bude jezdit, jaké školy budou děti studovat. Moc ale drží stále muži. Je to nesmysl. Ženy nejsou hloupější, snad možná mají menší fyzickou sílu. Že jsou příliš emocionální? Tak se podívejte, co předvádějí muži, když se ve fotbale skóruje! Tomu říkají klidná síla?

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Téma dneška je sexuální obtěžování z pozice moci.

Pořád se o tom mluví málo. Vzpomínám si na jednoho velmi moudrého generálního ředitele, pro kterého jsem kdysi pracovala. Ptal se mě, co to vlastně je, to sexuální obtěžování. Vůbec tomu pojmu nerozuměl, nevěděl, co do toho má zahrnout. Řekla jsem mu tehdy, že jestli se mu nějaká žena svěří, že je sexuálně obtěžovaná, tak asi obtěžovaná je. To, co je mate, je slovo sex. Jakmile se vás někdo dotýká, a nemusí to být hned intimní oblast, předvádí nadvládu a moc. A to přece do pracovního vztahu nepatří. Já taky na lidi v práci nesahám. V prostředí byznysu se ale pořád mluví mužským jazykem.

Co tím myslíte?

Na to jsou hotové studie. Muži spolu nemusí komunikovat slovy, rozumí si bez nich. Jsou to pozůstatky z dávných dob, kdy se na lovu nemohlo mluvit nahlas, aby se neprozradili. Muži se vyjadřují v kódech. Mají úplně jiný slovník. Když muž prezentuje situaci na trhu, penetruje market. Žena klade důraz na získání pozice na trhu. Ona získává, on proniká. Žena pak vypadá jako slabší a méně agresivní obchodník, přitom výsledek je stejný. Muži mívají čtyři témata hovoru i v byznysu– sex, boj, sport, auta a kódy z těchhle oblastí přenášejí do pracovní mluvy. Když o mně někdo řekne, že mám tah na branku nebo že mám koule, mám to brát jako projev uznání? To přece není popis mých schopností. Nemám koule a hokejku jsem nikdy nedržela v ruce.

V čem si myslíte, že byla vaše hlavní deviza, se kterou jste uspěla v personalistice?

Jsem hodně všímavá. Vidím věci, které jiní nevidí.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Pamatujete si, čím vás upoutal váš muž, když jste ho viděla prvně?

Pamatuju a naprosto přesně. Měl krásné vlnité tmavě hnědé vlasy. Nezamilovala jsem se do něj na první pohled, ale když jsme spolu tančili, hezky mi voněl. Dost jsem bojovala s nutkáním sáhnout mu do vlasů. A mluvil očima. Dneska už ty husté vlasy nemá, ale smát se očima to mu jde pořád.

Taky jste spolu skoro padesát let, ne?

Příští rok máme výročí! O ruku mě požádal na druhé schůzce. Vyrazilo mi to dech, Simon je ze šlechtické rodiny a chtěl si vzít mě, cizinku, která nebyla nikdo? Řekla jsem mu, že nejsem žena pro něj, že si ho vzít nechci a nemůžu. Vůbec jsem nerozuměla důvodům, proč o ruku požádal zrovna mě.

Jak na to reagoval?

Že je do mě prostě zamilovaný a ví, že já budu jeho žena: „Chci vidět svět tvýma očima,“ řekl.

To je hodně romantické vyznání. Nedivím se, že jste si ho nakonec vzala.

Ano, v posledním ročníku. Po dvou letech od seznámení jsme měli svatbu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Co se svatbou změnilo? Najednou byla aristokratka i z vás, holky z Východu.

Představte si, jaká náhoda! Můj tchán mluvil česky. Ne úplně dobře, ale trochu ano. V padesátých letech pracoval jako vojenský atašé na britské ambasádě v Praze. Když v Daily Telegraph vyšlo naše svatební oznámení, předvolali ho z MI5, aby jim podal vysvětlení. Věděli, že už tehdy byl můj táta pilot, a chtěli vědět, co s ním měl v Praze společného.

Špionážní linku bych ve vašem životopise nehledala. Čekal vás život se zlatou lžičkou?

Manželova rodina není ve společenské hierarchii nejvýš, ale svůj erb mají. Mluví specifickou posh english, takže mi tchyně na začátku zaplatila lekce správné výslovnosti. Připadala jsem si jako Lisa Doolitle.

Neurazilo vás to?

Ne, ne, bylo to pro mě zas něco nového, byla jsem zvědavá. Ale manželovi se to nelíbilo, nechtěl, abych mluvila jinak. Tchyně mi nakonec dala dobrou školu etikety, což jsem ocenila. Třídní systém v Anglii přetrvává dodneška. Tea má v různém prostředí různý význam. Pro honoraci je to čaj o půl třetí, pro pracující večeře kolem šesté hodiny.

Synové mluví posh angličtinou?

Vůbec ne, mají americkou angličtinu. To byl pro tchána s tchyní největší šok. Když jsme přijeli na návštěvu a nejmladší syn chtěl cookies, babička se vztekala. „Jak to může takhle říkat? Je to biscuit. Biscuit!“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Teď jste sama babička.

Jen ten nejmladší ještě děti nemá. Jsem máma a babička.

Synové se v dospělosti rodiny obvykle moc nedrží, a vy máte jen kluky, nemrzí vás, že jsou pryč?

S manželem jsme se těšili, až odejdou z domu a my zase budeme mít čas sami na sebe. Často kolem sebe vidím, jak se manželé soustředí výhradně na děti a jejich vztah jde stranou. Pro mě byl a je nejdůležitější osobou můj manžel. S ním chci být až do smrti, i potom. Možná to zní sobecky, ale děti jsme vychovali a teď mají svoje rodiny, ať si vychovají svoje děti samy.

Máte se snachami hezký vztah?

Matky to mají těžké. Když přišli kluci s prvními známostmi, to jim bylo tak šestnáct, žádná se mi nelíbila. Vztahy na dlouhou vzdálenost obvykle fungují perfektně. Takže já se snachami nemám nejmenší problém. Mám podezření, že kdyby se mezi některým s mých synů a jeho ženou objevil problém, asi bych byla na holčičí straně.

Vážně?

Čím jsem starší, tím je mi lépe v ženském světě. Dlouho jsem pracovala téměř výhradně s muži, až kolem čtyřicítky jsem objevila ženský svět. Chci pomáhat ženám, věřím, že v nich je budoucnost. Češky jsou vážně úžasné. Jsou krásné, inteligentní, vzdělané, umí přišít knoflík, vymalovat barák a zatlouct skobu. Ale často nám chybí zdravé sebevědomí. Když se potkáte s nějakou opravdu úspěšnou ženou, většinou řekne, že měla štěstí. Málokterá řekne nahlas, že je ve své práci dobrá. A že si zaslouží to, čeho dosáhla.

Kdy jste se to o sobě naučila říkat vy?

Až když jsem se ocitla sama v Anglii. Když mě nikdo jiný nepochválil, tak jsem to začala dělat sama.

Máte nějakou radu, jak najít ztracené sebevědomí?

Sebeuvědomění je základ sebevědomí. Udělejte si audit, čeho jste dosáhla, pojmenujte svůj úspěch. Všimněte si, jak myslíte, co všechno víte. Oceňte svoji krásu, svůj úsměv. Oni muži stejně nevidí jednotlivé nedokonalosti, vnímají celek.

Chuť pomáhat ženám vás přivedla k založení Minervy?

Věřila jsem, že ženy dokážou změnit celou společnost, když se jim trochu pomůže. V září se otevřel už šestý ročník mentoringového programu, to je asi nejúspěšnější projekt Minervy.

Pořád máte svého mentora?

Mám dvě mentorky, jednu v Americe a jednu v Anglii. Obě už mám spoustu let. A občas potřebuju radu muže, tak mám jednoho k dispozici. Minerva není jen pro manažerky, ale i pro obyčejné ženy. Není to exkluzivní klub pro honoraci, je to pro všechny, zejména pro ženy, které se vracejí po mateřské. Vždyť já sama dostala svou první práci díky osvícenému šéfovi, který byl také mentor, a ten mi dal šanci ukázat, co umím. Pozice byla určená pro ženy po mateřské dovolené s mojí kvalifikací. Kdybych selhala, nemohla bych tam zůstat. V Kanadě se tomu ale tehdy neříkalo kvóty, i když to nebylo nic jiného.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Miřenka Čechová: Péče o domácnost a děti je plnohodnotná, ale neplacená práce

Co je pro vás symbol naplněného života?

Když každou etapu, každou fázi svého života, dokážete prožít s naplněním. Byla jsem ráda s dětmi. Dělal mi radost pracovní úspěch. Teď jsem v penzi a vážně si to užívám. Chodím na procházky, cvičím, hodně čtu. S manželem si hodně povídáme, vaříme spolu, cestujeme – konečně bez dětí. Balíme jen jeden kufr. Zrovna jsme se vrátili z Tallinnu, kde jsme byli fandit kamarádce, která tam běžela závod Ironman.

Vás to nelákalo?

To už ne, ale když mi bylo pětačtyřicet, já a moje tři kamarádky jsme se přihlásily na týmový závod 100 km podél hranice mezi Hong Kongem a Čínou. Dost jsme trénovaly a za pětadvacet hodin jsme to zvládly a umístily se na třetím místě.

Proč jste to dělala?

Jak jsem už říkala, já mám ráda adrenalinové výzvy. Teď je moje challenge dojít pěšky z chalupy do Mariánek a zpět. Každá fáze života má svoje výzvy a musí se přijmout. Zvládla jsem rakovinu, mám srdeční vadu… člověk se musí naladit na každou fázi života, jako se musí přesně naladit rádio, když chcete slyšet čistý zvuk.

ROSTYA GORDON SMITH (*1949)

• Narodila se v Havlíčkově Brodě, v osmnácti emigrovala.

• Vychovala čtyři děti a na mateřské strávila 10 let.

• Ve čtyřiceti letech zahájila kariérní restart. Působila v oblasti řízení a rozvoje organizací, lidí a týmů nejen v Česku, ale i v Kanadě, Velké Británii, Japonsku, Brazílii, Estonsku, Rusku a v dalších zemích.

• Před šesti lety založila projekt Minerva 21, kterým oslovuje české ženy s heslem „Čeříme vodu“.

• Žije s manželem střídavě v Praze a u Mariánských Lázní.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se