Při přípravě na naše setkání jsem bohužel nemohla nezaznamenat smršť hejtů, která se na vás snesla kvůli rozhovoru s titulkem Máme se až příliš dobře.

To bylo po mém návratu z Tanzanie, kde jsem pracovala jako dobrovolník v sirotčinci a ostře si uvědomila propastný rozdíl mezi oběma realitami. V té jedné lidé pijí zdravotně závadnou vodu, protože prostě nemají na výběr a jsou rádi, že se vůbec mají čeho napít. Ano, existují na planetě místa, a není jich málo, kde lidé umírají žízní. A v té druhé realitě lidé pitnou vodou splachují záchody!

A ještě si pořád na něco stěžují.

A ještě si pořád na něco stěžují, i na mě, která jsem si to dovolila pojmenovat. Po návratu do Česka jsem z nového úhlu viděla, jak jsme bohatí, v jakém luxusu si proti většině světa lebedíme, ovšem v očích devětadevadesáti procent lidí, kteří se ke mně měli potřebu vyjádřit, jsem zhýčkaná panička-herečka, která si vyrazila zachraňovat svět a najednou toho nějak moc ví, je nějaká chytrá. Tak jo, tak jsem. Možná i proto, že moc dobře vím, že aby se člověk setkal s chudobou, nemusí jezdit do Afriky, stačí vystrčit nos z města nebo si v Praze třeba zajít na hlavní nádraží. Ale oproti životním podmínkám, které panují v Africe, je tohle všechno těžký luxus, to mi věřte.

Čím to, že vás v souvislosti s chudobou u nás napadnul zrovna ten hlavák?

Mám odtamtud hodně silný zážitek, tak asi proto. Byl to zrovna takový hezký večer, šla jsem ještě nakadeřená z představení, všechno se podařilo a měla jsem bezva náladu. A u hlaváku jsem narazila na paní, která mi předvedla krásnou hereckou etudu. Tlačila slzy, že je celá mokrá a špinavá od čpavku, „čuchněte si, slečno!“ a že jí je špatně a kolena že má rozedraná tak hrůzně, že mi je ani ukázat nemůže – a ať jí dám peníze. Nabídla jsem jí, že ji odvezu k doktorovi nebo kam potřebuje – ne, dejte mi peníze. Tak jsem řekla, že jí ráda pomůžu, ale peníze jí dávat nebudu, no a ona na to zařvala „Tak chcípni!“ a plivla mi do obličeje.

Počkejte, jakože fakt plivla?

No jo, v životě se mi nic takového nestalo. Trefila se na levou tvář, tak jsem si to otřela, jela domů a tvář mě celá brněla, a doma jsem si to lidské trápení umyla.

A co vás tedy vedlo do Tanzanie, když odmítáte tezi spásy světa?

Potřebu humanitárně se angažovat, pomáhat, tu mám odjakživa, ale nejsem v žádném případě ani tak naivní, ani tak hloupá, abych nevěděla, že to dělám hlavně pro sebe, ovšem s tím hezkým bonusem, že to prospěje i ostatním. Přes léto mívám víc volna a hrozně ráda cestuju, měla jsem nějaké našetřené peníze a kontakt na jednu paní z Británie, která spoluzaložila před osmi lety v Tanzanii sirotčinec. Všechno jsem si zařídila, vyřídila. Okolí se mě různě ptalo, jestli mě vysílá OSN nebo Červený kříž. Ale ne, jela jsem tam na vlastní pěst poznat jinou kulturu, lidi, podmínky k žití a prostě trochu pomoct, to je celé. Všechno jsem si hradila sama a rozhodně jsem nejela zachraňovat svět, jela jsem si normálně rozšířit obzory.

Podařilo se?

Nad očekávání! Už po příjezdu mě odrovnal pocit naprosté jinakosti, odlišnosti, který jsem do té doby a v takové míře neznala. Doletěla jsem do hlavního města Dar es Salaam, na letišti se těch pár spolucestujících Evropanů rychle rozprchlo a já zůstala v davech místních lidí trčet jako bílý vykřičník s krosnou na zádech. Byl to zvláštní zážitek tak silně vnímat, že jsem najednou já ta jiná, divná, cizí. A taky jsem cítila velkou pokoru a respekt, protože tohle je jejich země a já jsem tu opravdu jenom host, na kterém je to navíc na první pohled vidět. Mimochodem, běloch rovná se pro místní mocný a bohatý, ať už jste, nebo ne, s tím je třeba počítat.

Obdivuju vás, sirotčinec bych asi dávala těžko nebo vůbec…

S tímhle jsem problém až tak neměla, netrpěla jsem pocitem chudáčci maličcí, ačkoli jsem s nimi měla hluboký soucit jako se všemi dětmi, které nemají rodiče, ale tyhle děti se v sirotčinci mají paradoxně daleko lépe než děti takzvaně za zdí, kde jde opravdu o holý život, o přežití. Sirotčinec byl v malinké chudé vesnici, kde lidé bydlí v domech postavených z bláta, těžko si tamní podmínky představit. Naše děti měly v sirotčinci třikrát denně jídlo, třikrát v týdnu maso, a dokonce hračky, co jsme jim vozili my, dobrovolníci, takže v tamních poměrech nevídaný, obrovský luxus. Ale neměly rodiče, jenom tety, které i kdyby se snažily sebevíc, rodiče jim nikdy nevynahradí. Každopádně tyhle děti aspoň dostaly nějakou šanci, netrpěly, nestrádaly.

Nebála jste se, že k některému dítěti moc přilnete?

Snažila jsem se zuby nehty citově se nezavázat, byla jsem předem připravená a rozhodnutá udržet si rozumný odstup, ale člověk míní… Byla tam jedna maličká holčička, která se mi strašně líbila, vydávala zvuky jako žába, plivala na zem a měla úžasný smysl pro humor, byla hrozně vtipná… Ať jsem se bránila, jak jsem chtěla, kus srdce mi tam u ní zůstal.

Jak dlouho jste v Tanzanii byla?

Jenom měsíc, ono je to takové dost na sílu, člověk tam vlastně jenom přijede, pohraje si, kamarádka-teta, a pak je najednou pryč. I proto jsem se snažila nedělat si nějakou citovou vazbu, aby nikdo za nikým nemusel smutnět. Co se nějaké potenciální adopce týče, tenhle sirotčinec fungoval tak, že děti nebylo možné adoptovat, můžete přispět nebo pomoct, ale ne si dítě odvést. Koncepce je už v názvu: Karibu Nyumbani, což ve svahilštině znamená Vítej doma, tohle je pro děti bez rodičů jejich nový domov a děti odtamtud mohou odejít, až se budou cítit na to se osamostatnit, zatím je nejstarším jen kolem dvanácti let.

Jak vypadal váš den?

Vstávala jsem ráno v pět, na to vstávání jsem si mimochodem nezvykla celý měsíc, nejsem rozhodně žádné ranní ptáče, to není můj režim. Takže jsem se ráno pracně vykopala z postele, poumývala kuchyň, prodávala místním mléko, pak jsem šla do školy pomáhat dětem, výuka probíhala v angličtině, vařila jsem kaši, šli jsme zpátky domů a hráli si na hřišti. Jak je to u rovníku, je tam světlo přesně dvanáct hodin: slunce vychází i zapadá v šest.

Kolik personálu vás tam bylo?

Na dvaadvacet dětí dvě britské zakladatelky sirotčince a touhle dobou jen já, pak přijela z Británie další dobrovolnice – a měla rovnátka! To tam byla nevídaná událost a vzbudila nevídané reakce, to si ani neumíte představit. Z dětí a místních se jí nikdy nikdo nedíval do očí, všichni jen civěli na ta rovnátka, děti jí strkaly ruce do pusy a chtěly si sáhnout, byly fascinované. Nejenže jste mezi lidmi, kteří nikdy neviděli rovnátka ani o nich neslyšeli, ale navíc nechápou, proč by taková věc na světě vůbec měla existovat. Aby byly zuby rovné, ale na co?! Tam je člověk rád, že mu třeba kvůli avitaminóze nevypadají. A to mám známou, která má v USA klienty, kteří chodí na ortodoncii se psy.

A proč tam nejdou sami?

Taky vám to hlava nebere… Ne jako s doprovodem, oni nechají dělat rovnátka svým psům! Jak to pro mě bylo celé šokující, tak když mi v Praze ta známá tohle řekla, úplně mě to dorazilo. Na jedné straně lidé, které by nikdy nenapadlo řešit takovou prkotinu, na druhé straně lidé, kteří platí horentní sumy za to, aby měl jejich pes rovné zoubky, když je na někoho vycení. To je absurdní. Chtěla jsem, aby můj pobyt v Tanzanii měl nějaký přesah, tak jsem po návratu začala dávat dohromady peníze na kontejner na pitnou vodu, který tam nutně potřebují, nakonec jsem vybrala osmdesát tisíc a pak dalších jedenáct. Ty jsem dala dohromady na oslavě svých třicátin.

To je velice chvályhodné! A když jsem v tom chválení, máte hezky nezvyklou barvu hlasu, hodí se herečce tak trochu chraplák?

Rozhodně je to taková charakteristická věc, která zaujme. Když šla v televizi kriminálka Profesor T., ve které hraju, tak jsem jela v taxíku s nějakou paní, něco mi vykládala, povídala a povídala, já přikyvovala, a až když jsem konečně něco řekla, zvolala: Vy jste ta z Profesora T.! Vzhled ji neťuknul, hlas okamžitě. Ten hlas mě, pravda, hází do určitého typu, mohla bych zahrát něžnou křehulku, ne že ne, ale asociuje spíš dramatické postavy.

Ano, viděla jsem vás ve skvělém představení Po konci světa, hrajete velmi dramatickou postavu!

Jsem za tuhle roli strašně vděčná, ale jinak dostávám spíš role mladých naivních holek, démonické postavy doufám ještě přijdou. Hereček mého typu a věku je hodně. A jsou dobré, což na jednu stranu značí velkou konkurenci, na druhou stranu obklopovat se kvalitními lidmi člověka inspiruje, motivuje být nejmíň tak dobrý jako oni. Co se konkurence týče, měla jsem možnost hrát v Polsku a v Německu a tam je dravost a konkurence i vzhledem k počtu lidí násobně vyšší. Třeba v Krakově se na hereckou školu hlásí tři tisíce studentů a berou jich jen třicet.

To je ta škola, kde jste také studovala?

Ano, jeden semestr díky Erasmu, byla jsem ve skupině, kde nás bylo i se mnou osm a pracovní nasazení a podmínky byly neuvěřitelné, učí tam velká jména, kapacity. Všichni studenti se ukrutně snažili, dokonce si dělali zkoušky na zkoušky! Nadšení, odhodlání, zápal… Já tyhle pocity začala znovu prožívat, když jsem nedávno zkoušela v Německu Švejka – po pěti letech jsem si zase řekla, že miluju herectví, miluju svoje povolání, že jsem prostě zase strašně zamilovaná.

Ale co vím, vy strašně zamilovaná osobo, k herectví jste se dostala spíš tak nějak vlažně.

Po gymplu jsem se hlásila i na jiné školy, uvažovala jsem o psychologii, žurnalistice a spoustě jiných humanitních oborů, na JAMU jsem se vlastně dostala díky Ivo Krobotovi, nebýt jeho, živím se nejspíš něčím jiným, to on u zkoušek prosadil, abych byla přijatá. Ale vztah k divadlu jsem vždycky měla. Ve Vyškově, odkud pocházím, jsem jezdila na recitační soutěže, ve třeťáku jsem dokonce kvůli Wolkerově Prostějovu nejela na vodu. Takže herectví jsem chtěla dělat, ale nestálo na tom moje žití. Tehdy.

A teď?

Když přišla korona, měla jsem mít v němčině v Augsburgu premiéru česko-německého představení Švejka, pro mě fatální věc. Intenzivně jsme na tom makali, skvělí němečtí kolegové, skvělý režisér, který mi dal prostor a mohla jsem si napsat svůj vlastní monolog, hrála jsem Haškovu druhou ženu Šuru… Totální zážitek, svoboda, prostor, důvěra, byla jsem, co se práce a kariéry týče, úplně vystřelená do vesmíru, zamilovaná do možnosti být hercem. To byl leden, únor až 9. březen 2020, 10. března se v 9.30 probudím a na telefonu mám esemesku od kolegyně – vládní nařízení, představení se ruší. Byl to den pražské premiéry. Ještě ten samý den odjeli moji herečtí němečtí kamarádi, se kterými jsme intenzivně trávili předešlé měsíce, najednou nebyli, nebylo nic. Jenom si vybavuju, jak jdu 10. března po Václaváku, trochu prší a já jsem úplně ztracená (rozhovor vznikal v prosinci 2020 - pozn. redakce).

I to je podoba lásky… Plakala jste?

Hodně. Odjela jsem domů na Moravu a byla jak v mlze. Tři týdny mi trvalo, než jsem to nějak pobrala, pořád jsem vysedávala na balkoně a hrozně se rozkouřila, ale to se asi moc nehodí říkat.

Ale klidně, v tomhle období se rozkouřila, rozpila a rozjedla většina národa, na tom nic není.

Takže to bylo moje soukromé období temna, ale dostala jsem se z něj, udělala jsem, co jsem vždycky chtěla, začala jsem pracovat v lese. Jak jsem přes to dobrovolničení, vždycky jsem chtěla sázet stromečky… Začala jsem mezi lesáky z Mendelovy brněnské univerzity, pětadvacetiletí borci, tááákovýhle ruce, dolů dokážou dávat osmdesátileté kmeny… O dřevě, lese, suchu a přírodě vůbec jsem se dozvěděla spousty nového, i o myslivosti. Oni mají svůj jazyk, svůj odborný slang, ze začátku jsem skoro nerozuměla, o čem se baví. Poznala jsem úplně novou sociální skupinu, kamarády, všechno mě hrozně bavilo, i když ta práce nebyla nijak lehká.

A jak jste snášela, že vy stromy sázíte a oni je kácejí?

Dřív jsem byla velká a poněkud všeobecná ochránkyně zvířátek a přírody, ale tam jsem pochopila, že stromy se kácet musí, není to špatně a patří to k lesnímu hospodaření, aby byl les vyvážený a zdravý, a i počty zvěře se musí regulovat, nemocné a neprospívající kusy odstraňovat, je to jako pletí záhonku. Ocitla jsem se tak trochu mezi dvěma mlýnskými kameny, protože dřív jsem patřila spíš mezi ty, kterým lesáci říkají „ekoteroristé“, a oba tábory se zuřivě nenávidí, což je paradox, protože obě strany mají úplně stejný cíl: pomáhat přírodě.

SARAH HAVÁČOVÁ (1990)

SARAH HAVÁČOVÁ (1990)

• Herečka.

• Vystudovala JAMU v Brně, do angažmá nastoupila v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

• Hostuje na Nové scéně Národního divadla, v Divadle Kalich, v Řeznické a v Divadle Bez zábradlí.

• Poprvé se objevila před kamerou v pohádce Škola princů.

• Hrála v seriálech Profesor T., Polda, Specialisté…

• Za roli ve hře Po konci světa byla nominována na Cenu Thálie.