Kdysi jste zpívala na velké zaoceánské lodi ve Skandinávii. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Je to už dlouho a dnes mi to připadá spíš jako nějaký sen, ale mnoho okamžiků z něj se mi vybavuje velmi živě. Vzpomínám si, jak jsem nad ránem usínala ve své miniaturní kajutě, která byla mým domovem, a vlny mě něžně houpaly, jako by mě chtěly mateřsky ukolébat. Ovšem už o tři hodiny později mě nemilosrdně budily skřípající a třesoucí se motory právě přistávajícího obra. Pamatuju si, jak za bouří všichni chodili po chodbách od stěny ke stěně a já se tomu poťouchle smála. Nebo na zvuk mincí, které jsem každý večer vysypala na podlahu z velké sklenice.

Čtěte také

Pedagog Jiří Vymětal získal titul Ředitel roku

Čtěte také

Každé dítě má zažít úspěch, říká pedagog Jiří Vymětal. Získal titul Ředitel roku

To byla nějaká norská tradice?

Ano, ale nejdřív jsem si sklenici na piano, na které jsem při vystoupeních hrála, nestavěla. Tenhle zvyk jsem neznala a také mi to přišlo trochu trapné. Ovšem neustále za mnou chodili lidé a ptali se, kde ji mám, že mi do ní chtějí hodit peníze. Nakonec vždycky někdo z publika nějakou nádobu sehnal, postavil ji vedle not a obřadně do ní vhodil mince, které zacinkaly tak hlasitě, že tomu ostatní zatleskali.

Necítila jste se tam přesto trochu ztracená? Sama mezi stovkami lidí…

Občas jsem si ztracená a osamělá připadala. Vzpomínám třeba na neděle v městečku Bergen, kde skoro pořád prší. Když jsem měla volný den na pevnině, chodila jsem tam na dlouhé procházky. Nakonec jsem vždycky skončila v předražené kavárně a četla si nebo jen tak pozorovala okolí. Ale je pravda, že jsem si od lidí schválně držela distanc, asi jsem se tak podvědomě chránila. Vyhovovalo mi to. Jinak přes den na lodi jsem se potkávala s posádkou, ale všichni byli Norové a povídali si spolu norsky. A večer jsem zase hrála obklopená stovkou cestujících, kteří se přijeli bavit až do konce svých sil. Takže to nebylo místo, kde bych hledala spřízněné duše. Ale zažila jsem tam samozřejmě i hezké chvíle. Skandinávci milují anglo-americkou klasiku, stejně jako já, a umí to dát najevo. Jejich zapálení pro to sednout si společně kolem piana a zpívat svoje oblíbené songy bylo strhující. Zároveň ale energeticky náročné, to nepopírám.

Čtěte také

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

Líbil se vám i jejich životní styl?

Do atmosféry severu jsem se zamilovala okamžitě a moje láska k těmto místům nikdy nevyhasla. Tamní chování a vůbec způsob fungování, solidarita, vkus, nádherná příroda, to vše mi bylo opravdu velmi blízké. Ale nestačilo to, abych tam zakořenila. Být tam na delší návštěvě je jedna věc, ale pokusit se tam vybudovat domov, je věc druhá. Později, když jsem pracovala na pevnině, jsem se spřátelila s pár přistěhovalci, kteří mi vyprávěli své životní příběhy. Často to neměli vůbec jednoduché. Například vynikající slovenský pianista, který hrál skoro čtyři desítky let v hale legendárního hotelu Bristol v Oslo. Celý život, každý den, odpoledne i večer seděl za nádherným křídlem, které používal zároveň jako svoji kancelář. I když nebyl žádný krasavec, vypadal nádherně a byla radost ho sledovat. Ale jestli byl šťastný? Nemyslím si…

Jaká vlastně byla vaše cesta k muzice? Chtěla jste být zpěvačkou odjakživa?

Ano, odmala jsem v tom měla jasno. Okolnosti dlouho příliš nenasvědčovaly tomu, že se mi to podaří, ale já o své budoucí profesi nikdy nepochybovala. Dokonce jsem měla nevysvětlitelný pocit, že se nemusím moc snažit, a stejně se to stane… Moje touha byla velmi silná a to je pro splnění snu asi to nejdůležitější. Jinak vtipné je, že jsem si sama sebe představovala jako barovou zpěvačku, což mě brzy přešlo. Chuť psát vlastní hudbu a prosadit se s ní pak přišla kolem mých pětadvaceti. To už jsem cítila, že pro to budu muset něco udělat.

Dneska šéfujete vlastní kapele složené ze samých mužů. Klape vám to?

Nežijeme asi takový kapelový život, který si možná představujete. Mám ty lidi neskutečně ráda, ale jsme všichni dost zaneprázdnění, takže se vídáme jen na koncertech a zkouškách, kdy řešíme hlavně muziku. V tomhle směru jim naprosto důvěřuju a žádné rozdíly mezi ženským a mužským přístupem nepociťuju.

Čtěte také

Čtěte také

Mirka van Gils Slavíková: Proč má růžové vlasy a jak se loučila se soutěžícími

Jak byste popsala svůj hudební styl?

Řekla bych, že je takový jako já sama – přímý, intuitivní, většinou tichý, až introvertní, ale občas potřebuje nějakou legraci nebo vybočení ze stereotypu. Rozhodně má komplikovanou duši, a když se ho někdy snažím měnit nebo mu nenaslouchám, tak narazím. Většinou si stejně dělá, co chce. Jinak texty vždycky píšu o tom, co jsem prožila nebo v nějaký okamžik cítila.

Od začátku vaší kariéry se o vás mluví jako o české Norah Jones. Líbí se vám to?

Jsem její velká fanynka. Pamatuju si, když jsem poprvé slyšela její debut, bylo to pro mě velmi silné. Dostala jsem její desku od táty k Vánocům. Bohužel to byly poslední svátky, které jsme spolu strávili, protože následující rok zemřel. Možná i proto ten zvláštní vztah k Norah… I po letech ji ale velmi obdivuju. Nejen pro její obrovský talent, ale i proto, že dělá soustavně skvělou hudbu. Po velkém úspěchu na začátku kariéry se postupně dokázala postavit na vlastní nohy. Nebojí se experimentovat a vybočit ze zajetých kolejí. Navíc ať dělá cokoli, její hudební otisk je pokaždé velmi silný. Miluje hudbu, tvoří svobodně a nezávisle. Všechny tyto postoje mi jsou blízké a ráda bych je během svého hudebního života také naplnila. Pokud někomu připadá moje muzika v něčem podobná, je to pro mě svým způsobem kompliment, ale nemyslím, že srovnávání je namístě. Vlastně se srovnáváním obecně se v životě už příliš nekamarádím a je mi bez něho mnohem lépe.

Čtěte také

Zuzana Masopustová

Čtěte také

Covid a psychické potíže: Psycholožka radí, jak je zvládnout a proč vznikají

Zpíváte a k tomu hrajete na piano a ukulele, což je velmi zajímavý nástroj. Kde jste k němu přišla?

Na piano hraju odmalička. Dlouho jsem si ale říkala, že bych si k němu chtěla přidat ještě nějaký menší, strunný nástroj, který by mi přinesl nové možnosti při psaní písniček. Taky jsem měla pocit, že mě sezení za pianem během celého koncertu trochu limituje v kontaktu s publikem a s kapelou. Jednou jsem byla na úžasném koncertě Beccy Stevens v pražském Jazz Docku, kde virtuózně hrála právě na ukulele. To mě ohromilo a inspirovalo.

Máte ještě nějaký svůj hudební vzor?

Dnešní doba je pro muzikanty těžká, protože hudba se prodává daleko méně než dřív, ale velkou výhodou je, že se díky různým hudebním platformám hledá inspirace snadno a je jí hodně. Člověk si může skoro zadarmo poslechnout téměř cokoli. Proto jsou mé inspirační zdroje různorodé, ale zároveň moje láska k nim trvá většinou jen krátce. To samozřejmě neplatí o hudební klasice, kterou miluju, třeba v podání Johni Mitchell, Neila Younga nebo Marvina Gaye.

Vaše třetí album, které jste nedávno vydala, je na rozdíl od těch předchozích celé v češtině. Proč ta změna?

Už na předchozí desce Thank You jsou dvě takové písničky. Později, když jsem začala přemýšlet o třetí desce, cítila jsem, že chci zkusit něco nového, chtěla jsem něco udělat jinak. Nakonec pro mě tou novou cestou byla čeština. Vnímala jsem ji jako jakousi vnitřní výzvu. Musím říct, že samotné psaní textů mi šlo zcela hladce a přirozeně. To mě utvrdilo v tom, že jsem se rozhodla správně.

Čtěte také

Čtěte také

Česká Miss Monika Žídková: Krása dveře neotvírá, občas i přiskřípne prsty

Během práce na poslední desce jste se stala maminkou. Změnilo vás to?

Mám pocit, že mi mateřství dalo větší vnitřní sílu a stabilitu a že mě ukotvilo. Jsem za to moc vděčná, protože to byly asi přesně ty věci, které jsem potřebovala. Objevila jsem samozřejmě zcela nový rozměr lásky, který je nepopsatelný. I když je mateřství náročná disciplína, řekla bych, že si ho vcelku užívám. Vychutnávám si kouzlo okamžiku, kdy spolu se synem propadneme nějaké hře a všechno ostatní jde stranou nebo když spolu usínáme a držíme se za ruce. Snažím se proplout i chvílemi, které jsou náročné. Vím, že pominou.

A jakého muže máte vedle sebe? Vím o něm, že je také muzikant…

Jmenuje se Michal Gregor a je to skvělý kytarista, původně vlastně trombonista. Je to velmi nesobecký člověk, který mě má skutečně rád a vždy si pro mě přeje to nejlepší. Naše partnerství je velmi vyrovnané a myslím, že jsme dobrý tým. Většinou, když jednomu z nás něco nejde nebo nevychází, ten druhý to tak nějak doplní.

Například Míša potřebuje občas trochu zorganizovat a rozhýbat. On mi zase pomáhá dělat méně unáhlených a impulzivních rozhodnutí a dodává mi potřebnou stabilitu. Občas se ale dokážeme navzájem pěkně vytočit, to je jasné, jsme spolu už patnáct let, a navíc jsme i pracovní partneři. Nakonec si vždycky uvědomíme, co je pro nás hodnotné, a společně problém vyřešíme. Michal je moje spřízněná duše. Myslím, že máme štěstí, že jsme se potkali.

Čtěte také

Čtěte také

Moderátorka Monika Valentová: Po 18 letech manželství se cítím pořád milovaná

Svatbu neplánujete?

Od začátku našeho vztahu jsme z naší lásky cítili takovou sílu a bezpečí, že jsme ani jeden po svatbě netoužili. Náš sen byl prostě být spolu a dělat muziku. Přesto za dobu našeho vztahu nosím na prstě už druhý zásnubní prstýnek.

To zní zajímavě. Jak k tomu došlo?

K tomu prvnímu jsem přišla, když jsme během těhotenství rekonstruovali byt. Vyklízela jsem šuplíky jedné komody a našla tam starou peněženku, kterou jsem chtěla vyhodit. Míša ke mně ale přišel a řekl: „Ještě ji nevyhazuj a podívej se dovnitř.“ To jsem udělala a našla tam svůj starý prstýnek, který jsem kdysi nosila a měla ho moc ráda, ovšem potom jsem ho nějak ztratila. Bylo to krásné gesto, ale o žádost o ruku nešlo. Nicméně jsem se rozhodla si z něj trochu vystřelit – otočila jsem se a řekla: „Ano.“

Čtěte také

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Jaká byla reakce?

Společně jsme se tomu zasmáli, ale pak jsem zjistila, že to svým způsobem myslím vážně, a tak jsem to tak nechala. Po nějakém čase mi ale prstýnek na prstě prasknul. Nenapadlo mě nic lepšího než ho schovat do Michalovy peněženky a neříct mu to. Ovšem vyzvonila jsem to svojí nejlepší kamarádce a ta to po několika měsících nevydržela a začala zjišťovat situaci. O dalších Vánocích jsem měla opravený prstýnek pod stromečkem, ale okolnosti nějak nenahrály, takže z toho nic nebylo. Letos o jarních prázdninách jsem při jedné milé situaci dostala nový prstýnek, což mě zaskočilo, protože jsem původně vlastně ani žádný nechtěla. Je ale krásný a symbolizuje mi dlouholetou lásku. Náš malý si ho rád prohlíží a říká, že je „od taty“, tak uvidíme. Možná se jednou dostane i na svatbu.

Když se ohlédneme za nedávnou koronavirovou karanténou, ovlivnila nějak vaši kreativitu?

Naštěstí jsme mohli odjet na chalupu za Prahu, kde máme zahradu i dostatek klidu. Co se týká mojí kreativity, realizovala jsem se hlavně v tom, jak zabavit živé, osamocené dítě, než třeba v psaní písniček. Navíc v té době vycházela moje třetí deska, takže ve volném čase, mezi bagrováním na zahradě a čtením pohádek, jsem se věnovala její propagaci a věcem s tím spojeným (rozhovor vznikal na konci léta roku 2020 – pozn. red.).

Čtěte také

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Muzikantská profese je bez ohledu na okolnosti spjatá s věčnou nejistotou. Jste s tím smířená?

Ano, jsem na to zvyklá a zvládám to zatím docela dobře. S přítelem oba ještě učíme, takže nějaký malý základ příjmu vždycky máme. Navíc vím, že když něco odejde, uvolní se prostor, aby mohlo přijít něco nového.

Z čeho čerpáte klid a energii, mimo muziku?

Ráda trávím čas jen tak se sebou. Baví mě sportovat nebo se klidně jen flákat. Ráda také něco vyrábím v kuchyni, i když teď se z toho stala denní rutina, tak už je to menší zábava. Baví mě vlastně cokoli tvořit a také jsem zjistila, že mě hodně baví psát.

A najde se něco, na co se momentálně hodně těšíte?

To je jednoduché – těším se na každý další den.

Čtěte také

Čtěte také

Dita Pepe o tom, proč ráda fotí ženy a proč měla výčitky, když dcery byly malé

ŠÁRKA ADÁMKOVÁ (39)

• Zpěvačka, pianistka, hráčka na ukulele, textařka a skladatelka.

• V roce 2011 založila kapelu Sarah & The Adams, s níž vydala album My Place. O tři roky později následovala deska Thank You.

• Její zatím poslední, v pořadí třetí album s názvem Pověz mi vyšlo v dubnu 2020.

• Žije v Praze s přítelem, který je také muzikant. Mají malého syna.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka