Simona, nebo Síma?

Síma je moje skautská přezdívka, ale je mnohem starší, než jsem tam začala působit jako vedoucí. Začali mi tak říkat kolegové, když jsem kdysi pracovala na soudě v Praze. Líbilo se mi to, protože jsem měla se Simonou vždy problém – přišlo mi to dlouhé a ke mně tvrdé. „Síma“ už ke mně patří a díky ní jsem se smířila i se Simonou, už to neřeším.

Síma mi evokuje sígra…

V každém z nás je trocha rebelství a neposlušnosti. Ale teď už jsem hodná holka.

A kdy jste nebyla?

Asi jsem nikdy nebyla vysloveně sígr, ale spíš hodně hledající člověk. Vyrůstala jsem sice v úplné rodině, ale ne zrovna ideální vztahy poznamenaly moje hledání náboženství i partnera. Obojí jsem brala jako únik – možnost odejít z rodiny, což se stalo v mých šestnácti sedmnácti. Proto ten rychlý sled událostí. V Ostravě jsem ještě za totality poznala svědky Jehovovy, stala jsem se jejich členkou a začala s nimi studovat Bibli. Křtěná jsem sice v katolické církvi, ale nic mi to neříkalo. Druhý únik byl do dvou nepovedených manželství, která v mých osmnácti následovala rychle po sobě. Myslím, že druhým rozvodem moje rebelství skončilo.

Musela jste se vdávat?

To ne, chtěla jsem! Když jsem se do někoho zamilovala, chtěla jsem s ním hned bydlet a co nejdříve si ho vzít. Asi jsem hledala nějakou jistotu, a svatba pro mě byla symbolem, že ji budu mít napořád. Byla jsem hodně naivní, a to mi zůstalo doteď…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Ztracený: Za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Rád ji vidím šťastnou

Kdyby vás mohli ostatní slyšet, jak se tu smějete! Co byste řekla dceři, kdyby se teď v jednadvaceti chtěla vdávat?

Ona je ale poučena mojí zkušeností! Katka je velmi zásadová a rozumová. Kdyby se chtěla vdát, bude o tom přesvědčena nejen emočně, ale bude to mít velmi dobře promyšlené. A protože se mnou děti zažily moje dálková studia, myslím, že chce nejdřív dostudovat medicínu a pak až dělat věci, které život nabízí.

Do třetice jste si vzala o sedm let mladšího Marka Kopeckého, vám bylo devětadvacet…

Ano. Jak jsem napsala do své řeči na jeho pohřbu – vzal si starou rozvedenou církevní turistku!

Vaši řeč jsem četla v knize Co mi je? Leukémie! – Markově deníku, který vyšel po jeho smrti. A vaše upřímnost mě moc bavila! Ještě mě ale zajímá, proč jste od svědků Jehovových po třech letech odešla?

Na začátku jsem měla štěstí, že jsem potkala lidi, kteří byli mojí krevní skupinou. Žádný fanatismus jsem u nich nepozorovala. Do jisté míry mi nahradili rodinu, lásku a hlavně zájem, který v sedmnácti potřebujete a hledáte. Získala jsem u nich skvělou znalost Bible, byť jsou to mnohdy veršíky vytržené z kontextu – na tom je postavena jejich věrouka. Odešla jsem hned po sametové revoluci. Na prvním mezinárodním sjezdu v Praze jsem měla možnost poznat jejich organizaci zevnitř, a to bylo zlomové. Viděla jsem, že vše není tak, jak se píše ve Strážné věži, a to se mi vůbec nelíbilo. Že existuje něco před i za vytrženým veršíkem… Bible se opravdu nedá číst stylem, že si přečtete první verš z Genesis a myslíte si, že víte všechno.

Co na to říkali rodiče, že mají dceru jehovistku?

To byl veliký problém, který svědkové vysvětlují tím, že je normální, když se vám stane nepřítelem vlastní rodina. Moje sestra mě od toho vysloveně zrazovala, což u mě mělo bohužel opačný efekt. Naši z toho nadšení nebyli, ale nechali to být. U nás se většina problémů metla pod koberec, ani mě nikdo nechtěl řešit. Když nedávno tatínek umřel, našla jsem dlouhý dopis, ve kterém jsem se mu to snažila vysvětlit. Docela zajímavé čtení po tolika letech.

Našla jste ho v jeho pozůstalosti?

Ano, schoval si ho. Myslím, že to naše rodina brala celkově jako újmu, která narušila vztahy s tetami, sestřenicemi… I vztahy se spolužáky jsem tehdy úplně přetnula, což mi usnadnilo odstěhování do Prahy, kde jsem se podruhé vdala. Navazovat tady ale bylo po návratu těžké a nikdy se mi to už plně nepodařilo.

Čtěte také

Milan Cais

Čtěte také

Milan Cais z Tata Bojs: O síle mužského přátelství a třech dcerách

To vše se ale dělo před třiceti lety. Podařilo se vám na Ostravsku znovu zakořenit?

Ano. Až když jsem se odstěhovala do Prahy, došlo mi, jak hluboké tady mám kořeny. Tam jsem pracovala a žila deset let, ale pořád jsem toužila se vrátit, což se nám pak s Markem podařilo. A když jsem odešla od svědků, doma se vše postupně vysvětlilo a nakonec napravilo, nikdy mi to nedávali sežrat.

Svou „církevní turistiku“ jste zakončila u evangelíků. Studium na Evangelické teologické fakultě byla náhoda?

Celý můj život je jedna velká krásná náhoda! Po odstěhování do Prahy ve mně pořád zůstávalo to hledání. Chybělo mi nějaké společenství a hlavu jsem měla plnou pouček, o kterých jsem pochybovala. Náhodou jsem potkala kamaráda, který už na fakultě studoval: „To je pro tebe ideální, vše se ti tam vysvětlí!“ Začala jsem dálkově a v roce 1996 jsem tam potkala Marka. Chtěla jsem si především udělat pořádek v názorech a získat objektivní pohled na různá náboženství a Bibli. Studium mi dalo neskutečně moc, byť jsem ani nestudovala s cílem být farářkou.

A teď jste farářka, nebo kazatelka? Trochu se v tom ztrácím.

Oficiálně jsem výpomocnou kazatelkou. Mohu vést bohoslužby, křtít, pohřbívat, ale nemůžu oddávat.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

To je ale škoda!

Nejsem zaměstnankyně církve a nemám k tomu státní pověření. Ale shodou okolností povedu v srpnu poprvé dva svatební obřady, kde bude přítomna i matrikářka, která ten právní akt vykoná papírově.

Těšíte se?

Moc! Zároveň z toho mám strach. Beru to ale jako výzvu, která ke mně přišla. Vše v mém životě ke mně přichází nějak samo. Jediné, o co jsem opravdu usilovala, bylo dostudovat teologii.

Proč?

S Markem jsme na fakultě zůstali necelé dva roky, pak jsme odešli s cílem založit rodinu, přece jen jsem byla starší. Můj muž byl velmi zodpovědný – chtěl si najít práci, aby nás pak uživil, což se také stalo. Když jsme se na fakultu oba vrátili dálkově, měli jsme už děti. Asi po roce Marek onemocněl a studium ukončil. Já jsem ho přerušila, ale během té nemoci i po jeho smrti jsem s sebou břímě dostudovat táhla dál. Marek totiž slíbil svému dědečkovi, který byl v padesátých letech politicky vězněn a ve stáří působil právě jako výpomocný kazatel, že školu dodělá. Dědeček František je dodnes morálním guruem rodiny Kopeckých. Proto jsem se rozhodla dokončit studium za nás oba. Markova babička mi mnohokrát říkala, už po smrti svého muže: „Toho slibu jsi už zbavena, nemusíš to dostudovat!“ Ale já se prostě zakousla, byť jsem to jako vdova se dvěma malými dětmi neměla jednoduché.

Být kazatelkou je pro vás poslání, našla jste se v tom?

Prvotně jsem cítila, že tím chci něco vrátit lidem, kteří mě podporovali – své rodině i opavskému sboru. Často mi hlídali děti, když jsem musela studovat… Ano, svým způsobem jsem se v tom našla. Jak mi řekl po zkušebním kázání Daniel Ženatý, dosavadní synodní senior: „Máte zvláštní dar působit na lidi dobře, vyzařuje z vás vnitřní klid.“ Je to zajímavé, protože to sama cítím jinak, ve mně to totiž úplně vibruje. Ale asi jsem schopna lidi povzbudit, podpořit a k něčemu vyzvat, což v kostele potřebují – slyšet slova naděje.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

Jak se pozná dobrý kazatel?

Měl by mít osobní charisma nebo nějaký drajv. Když je vidět, že je osobnost, je to pro něj veliké plus. Je fajn, když má pěkný projev – když umí hezky česky, dobře vyslovuje a je to rétor. Leccos z projevu mu ale odpustíte, když je výborný teolog a dovede teologii přiblížit lidem. Důležitá je jeho vyrovnanost, díky níž dokáže svému okolí poskytnout i pocit jistoty a zájmu. Svým způsobem musí být dobrým psychologem. Je to prostě náročné povolání. Když se mě ptali, zda chci být farářkou, přišlo mi to jako příliš velká zodpovědnost, když tedy pominu, že děti tehdy byly malé a musela jsem se starat o dům, kde s námi žije moje maminka. Jít na rok někam na faru bylo nemyslitelné, protože děti byly na náš dům fixované.

Jak to myslíte?

Souvisí to s Markovou nemocí a smrtí. Zřejmě byl pro ně náš dům v této fázi života jedinou jistotou. S leukémií totiž ztratíte jistotu čehokoli – co platí teď, za minutu už neplatí. A vlastně si nejsem jistá, zda bych byla dobrá farářka. Moje současná role mi vyhovuje. Jednou nohou zůstávám v jakoby světské společnosti – mám civilní zaměstnání v advokátní kanceláři, hraju divadlo… Každou chvíli se mě tam někdo na něco ptá, můžu tak ukazovat svou praktickou víru. Největší překážkou lidí vůči náboženství je podle mě to, že nevidí náš život, který víra ovlivňuje. Že jsme normální, máme svoje problémy i hříchy, smějeme se i pláčeme. Jen má náš život navíc malinké plus, což je víra v Boha.

Jaký k němu máte vztah?

Osobní. Vybudovala jsem si ho už u svědků, kde jsem cítila, že není důležité se vázat na lidi okolo, ale navázat vztah jen s Bohem, což se mi podařilo. V opavském sboru jsem navázala krásná přátelství, přesto mám pocit, že to můj vztah k Bohu neovlivňuje. Pevný základ mé víry je, že Bůh existuje a má pro nás něco připraveno, byť tomu většinou nerozumíme. Samozřejmě se můj vztah k němu a víra vyvíjely. Člověku se dějí smutné a špatné věci, kdy si myslí, že si to nezaslouží. Ale málokdy jsem si říkala to klasické: „Ty za to můžeš, Bože!“ Vždy jsem se ptala, proč se to děje? Vnímala jsem to tak, že mi Bůh ukazuje, že je doteď něco špatně nebo že se mám někam posunout, třeba jen názorově, a pak si v tom všem najít cestičku zpětně. Když přišla Markova nemoc, nerozuměla jsem tomu ale vůbec.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Po deseti letech už tomu rozumíte?

Má to dvě roviny. Opravdu není normální, aby člověk zemřel v pětatřiceti a nechal tu děti a rodiče, které to zasáhlo. Nerozumím tomu doteď, ale chápu, že nemoci a smrt jsou běžnou součástí našeho života na zemi. Druhou rovinou je, že z toho můžete pro sebe neuvěřitelně vytěžit, pokud to vezmete jako jednu z mnoha životních výzev. Mě osobně velmi posílilo, že jsem to zvládla a nepadla pod tíhou všeho, co přišlo. Důležité je pro mě ještě něco – manželství s Markem jsem brala jako naplnění biblického splynutí muže a ženy v jedno. Proto bylo těžké přijmout, že to tak není, že musím existovat i sama, což paradoxně můj vztah s Bohem posílilo. Po Markově smrti mi došlo, že v budoucnu nebudu stát před Bohem se svým mužem, hlavou rodiny, ale úplně sama a nebudu se mít za koho schovat. Vyzískala jsem i to, že jsem začala postupně řešit problémy sama, a že jich bylo! Dluhy, hypotéka… Vše se mi podařilo vyřešit. Velkou pomocí mi při tom byla Markova sestra Ester, která mu dala kostní dřeň (transplantace nakonec nebyla úspěšná, pozn. aut.). Markova smrt přinesla i velké pročištění rodinných vztahů – jsme víc rádi, že se máme.

Kam vás jeho smrt posunula v roli matky?

Stala jsem se matkou i otcem, jak mi děti z legrace říkávaly. Už když Marek onemocněl, mi bylo jasné, že dětem nejde lhát. Nechtěla jsem udělat stejnou chybu jako moji rodiče, kteří o problémech nemluvili. Naše děti to měly v plné palbě už od začátku. Pět let Markovy nemoci bylo velmi náročných. Na jednu stranu je to postihlo, na druhou jim to do života strašně moc dalo. Mimo jiné to, že nemoc ani smrt není boží trest, ale součást našeho života, a dá se s tím důstojně žít.

Říká se, že ztráta je dar. Jak to chápete? Mnoho lidí v pandemii přišlo o své milované…

Po smrti blízkého člověka je velmi důležitý čas. Můj táta zemřel letos v nemocnici, během čtyř dní, neviděli jsme ho, nestihli se ani rozloučit… Naprosto nenormální nic. Musíme si projít fází truchlení, ale nenechme se smutkem ubít. Vždy je lepší myslet na ten obrovský dar, že tu s námi byl tak dlouho. Stihli jsme spolu strávit nádherné Vánoce. Všichni jeho přátelé, kterým jsme to volali, tomu nemohli uvěřit a plakali… No není to krásné, že na něho mají lidé milé vzpomínky? Člověk musí vycházet z toho pěkného, co bylo, když žil, ne z toho prázdna, které je teď.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

I když člověk nevěří v Boha?

Ano. Mít v srdci krabičku vzpomínek, kterou můžu kdykoli otevřít a těšit se z ní. Člověk je samostatná jednotka a zůstává odpovědný za vlastní život – když ne Bohu, tak svému okolí. Nesoustředit se jen na sebe a svůj smutek, ale na to, čím můžu být sám ještě užitečný. Možná to zní divně, ale už nemusíte věnovat péči nemocnému partnerovi, který by ji býval potřeboval. Když se vám uvolní ruce, můžete ještě dělat něco dobrého. Jde o to, být připraven přijmout výzvu! To mě hodně naučilo improvizační divadlo, kterému se naplno věnuju od Markovy smrti. Jedna z jeho zásad je: když neguješ, musíš nabídnout něco jiného. Beru to tak i v životě.

Hrajete jen s ostatními herci, nebo vystupujete i sama – Síma a její one woman show?

Dělám i slam poetry, ale jdu vlastní cestou. Slameři si většinou svůj tříminutový příběh napíšou a odříkají – jako na recitační soutěži. Já improvizuju. Však se přijďte podívat!

Přijdu, i na vaši bohoslužbu. Když kážete, taky improvizujete?

Nemám moc ráda kazatele – lidové vypravěče, kteří mluví spatra, odbíhají od tématu a jejich projev je nekonečný. Proto si kázání připravuju předem, ale jsem schopna do něho vložit „impro“ a tím reagovat. O lidech, kterým kážu, přemýšlím. Jezdím po různých sborech v kraji a snažím se do toho dát něco pro ně specifického.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Do synodní rady Českobratrské církve evangelické jste byli zvoleni dvě ženy a čtyři muži. Jste s tím poměrem spokojena?

V naší církvi převažují faráři nad farářkami, ve vyšších pozicích je také více mužů. Takže čtyři ku dvěma je výborný výsledek! A také signál, že ženy mají v církvi své místo a je jich potřeba. Přemýšlíme jinak, jsme citovější i citlivější, mnohdy se umíme lidem víc přiblížit. Nemyslím si, že by jen samotní muži dovedli oslovit a zasáhnout širší skupinu lidí. Proč by ženy nemohly kázat? A nemůžu souhlasit, že je to nebiblické. V Bibli se v jistém kontextu uvádí, že bychom měly sedět doma s šátkem na hlavě a pomalu se ani nemodlit, protože naší hlavou je muž. Ale dnešní doba je už přece úplně jinde!

SIMONA KOPECKÁ (51)

• Výpomocná kazatelka ČCE (sbor v Opavě). Čerstvě zvolena do synodní rady jako první náměstkyně.
• Pracuje jako asistentka v advokátní kanceláři.
• Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu na Univerzitě Karlově a Justiční akademii v Kroměříži.
• Pochází z Ostravy, kde žije se svými dětmi (21, 19). Manžel Marek v roce 2011 podlehl leukémii.
• Deset let dělá improvizační divadlo (www.odvaz.eu).

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost