Měla jste někdy jako malá holka chuť zavolat na Linku bezpečí?
V šestnácti mi zemřeli rodiče a potřebovala jsem nějakou pomoc. Dodnes cítím, že to nemám v sobě úplně vyřešené. Možná bych na podobnou linku zavolala, ale tehdy ještě žádná nebyla. Snad proto mě práce tady tak lákala.
Koho vlastně napadlo založit krizovou linku pro děti a mládež?
S nápadem přišla Zuzana Baudyšová, která před osmadvaceti lety založila nadaci Naše dítě a o rok později pak Linku bezpečí. Vyprávěla mi, že impulzem pro ni byl případ malé holčičky, kterou utýrali vlastní rodiče. A tehdy si řekla, že se postará o to, aby takové děti měly někde nějaké zastání.
Dnes už ale nepomáháte jen týraným dětem.
Máte pravdu, na činnost původní linky jsme sice navázali, ale nezaměřujeme se už jen na týrané děti. Chceme poskytovat krizovou intervenci dětem a mladistvým, kteří se necítí úplně dobře. Ať už se nepohodnou s rodiči, anebo je třeba na sociálních sítích kamarádka vyškrtne ze skupiny přátel.
Kdo se na vás nejčastěji obrací?
Nejčastěji nám volají slečny ve věku 14 až 17 let, kluci bývají uzavřenější. Souvisí to určitě s tím, že ženy mívají větší potřebu se o svých problémech pobavit, sdílet je s někým druhým. Během dospívání se navíc dostávají do situací, které ještě neumí příliš zvládat. Pokud jim třeba kamarádka přebere kluka, je to pro ně zásadní problém, s nímž si nevědí rady. Na rozdíl od dospělé ženy, která už ví, jak se k tomu postavit, a dokáže i odhadnout, že smutek z rozchodu po čase přejde.
Nemají děti problém s tím svěřit se někomu úplně cizímu?
Odhodlat se k tomu zavolat na naši linku chce určitě velkou dávku odvahy. Naší výhodou ale je, že ctíme anonymitu, nezjišťujeme, odkud dítě je, jak se jmenuje, nevidíme ani telefonní číslo toho, kdo nám volá. Možná i díky tomu se leckdy děti lépe otevřou. Navíc jsme k dispozici 24 hodin denně po celý rok.
Někdy může být anonymita spíš na škodu. Co když vám zavolá dívka, která z nešťastné lásky spolykala prášky?
Linka bezpečí stojí vždycky na straně života. V takovém případě se snažíme dívku přimět k tomu, aby nám prozradila, kdo je, kde je a jaké spolykala léky. Vedoucí směny už zároveň volá na toxikologii, aby zjistila, za jak dlouho dané medikamenty dívku utlumí natolik, že přestane komunikovat. A kolik času máme tedy na to, zjišťovat podrobnosti. Pro takové případy také úzce spolupracujeme s policií, s orgány sociálně-právní ochrany dětí, s metodiky prevence ve školách nebo se zmíněnými toxikology ve všech krajích.
Jak si nejlépe získat důvěru dětí, které k vám volají?
Dětem nikdy neradíme, „jen“ sdílíme jejich problém a snažíme se je navést k tomu, jakým způsobem by ho mohly řešit. Řešení si tak vlastně najdou samy. Vždycky jim také doporučujeme, aby si ve svém okolí našly někoho, s kým by mohly včas svoje problémy řešit. Mohou to být rodiče, ale i sportovní trenér nebo třídní učitelka.
Kdo na dotazy u vás odpovídá?
Převážně to jsou psychologové, sociální pracovníci a lidé s humanitním vzděláním. Všichni nejprve projdou kurzem telefonické krizové intervence a absolvují psychopohovor. Člověk, který tady pracuje, musí být nejen komunikačně zdatný, ale i emočně odolný, aby dokázal zvládat nejrůznější krizové situace. Obvykle to trvá tak šest až osm měsíců, než může začít na noční směně samostatně odpovídat na dotazy volajících.
Zaznamenali jste během pandemie víc dotazů než obvykle?
U nás máme dlouhodobě převis poptávky nad nabídkou. Těžko tedy říct, jestli v poslední době hovorů nějak výrazně přibylo. Jisti jsme si ale tím, že se koronavirové období na dětech dost zásadně podepsalo. Zpočátku příliš nerozuměly tomu, co je ten covid za nemoc, kde se vzala, proč tady je. Rodiče jim zřejmě ne vždycky také srozumitelně vysvětlili, proč jsou najednou doma a nemají tolik peněz jako dřív. A pokud ani běžně rodina dobře nefungovala a rodiče museli zůstat v karanténě, problémy se obvykle ještě prohloubily.
Jak?
Děti, které k nám volaly, dost často trpěly úzkostmi a depresivními náladami. Výjimkou nebyly ani sebevražedné sklony nebo sebepoškozování. Nárůst těchto problémů však nesouvisí jen s covidovým obdobím, ale i s tím, jak se v posledních letech proměnila společnost. V době, kdy jsem byla malá, měly děti poměrně velkou volnost. Přiběhly ze školy, udělaly si úkoly a běžely ven za kamarády. Jedinou starostí rodičů bylo to, aby jejich děti někdo někam neodvedl, aby nespadly z prolézačky anebo je nepřejelo auto.
V čem jsou dnešní rodiče jiní?
Současná společnost je zaměřená na výkon, což pro děti mnohdy znamená velký stres. Leckdy chodí do tolika kroužků, že nemají čas si ani hrát s kamarády, pracovat na sobě i na vzájemných vztazích. Anebo sedí samy doma u počítače a rodiče ani nevědí, co tam hledají a s kým komunikují. V covidovém období byl právě tohle velký problém. Hodně jsme, zejména s děvčaty, řešili třeba sexting neboli rozesílání textových zpráv, fotografií či videí se sexuálním obsahem.
Problém je, že děti dnes umí s počítačem pracovat leckdy lépe než jejich rodiče.
S tím se opravdu setkáváme dost často. Přesto by ale rodiče kontrolu nad tím, čím se na počítači jejich děti zabývají, neměli vzdávat. Rozhodně nejde o žádné šmírování! Rodiče by měli své děti upozornit na to, že ne každý, kdo se na internetu tváří jako jejich kamarád, opravdu jejich kamarádem je. Tak aby si předem rozmyslely, co komu a kam pošlou. A pokud nějakou tu chybu udělají, aby se nebály to říct někomu, kdo začne jejich problém řešit. Už dvacet let existuje u nás také Rodičovská linka, kde se i rodiče mohou poradit o problémech, které mají se svými dětmi. Volat k nám ale mohou i pedagogové nebo sousedi, kteří si povšimnou, že děti v jejich okolí mají nějaký problém.
Máte dojem, že kvůli covidovému období děti rychleji vyspěly?
Těžko říct, už proto, že k nám volají jen děti, které se necítí dobře. Obecně ale se koronavirové období určitě hodně podepsalo nejen na psychice dětí, ale i na psychice dospívajících a mladých dospělých. Volali k nám i maturanti nebo vysokoškoláci, kteří se báli, že nejsou dostatečně připraveni na zkoušky. Mnohdy byli ve stresu i z toho, že do poslední chvíle nevěděli, jakou formou budou zkoušky probíhat. Psychologové, kteří u nás pracují, jsou přesvědčeni o tom, že problémy, které se v uplynulém období nastřádaly, hned tak neodezní.
Jak z toho ven?
Už delší dobu se mluví o potřebě psychiatrické reformy a také o kritickém nedostatku dětských psychologů a psychiatrů. Potřebujete dítě odeslat na psychologické vyšetření a dostanete termín za dva tři měsíce. Anebo vám ho pošlou do psychiatrického zařízení, které naprosto neodpovídá jeho diagnóze ani potřebám. Proto si vůbec netroufám odhadnout, kam to všechno povede a jak z toho ven.
Co přivedlo vás na Linku bezpečí?
Delší dobu jsem pracovala v komerční byznysové sféře, kde je neustálý tlak na výkon a finance. Pořád musíte řešit, kde a jak co dělat lépe a efektivněji. Do toho přišla těžká autonehoda. Připadala jsem si vyčerpaná, přepadaly mě i obavy ze syndromu vyhoření. Postupně mi došlo, že potřebuji změnu. Před pěti lety jsem se proto přihlásila do výběrového řízení na ředitele Linky bezpečí. A díky téhle práci můj život dostal nový rozměr. Pracuji možná víc hodin než dřív a vydělávám možná o nějakou tu tisícovku méně, ale… Moje současná práce mi určitě dává větší smysl než ta předchozí.
Jaký sen byste si ráda v budoucnosti splnila?
Chtěla bych Linku bezpečí přestěhovat do důstojnějších prostor. Rozšířit naše služby o poradnu, kde bychom se s dětmi a mladými lidmi mohli potkávat face to face. A také mít větší jistotu ve financování, než máme teď. Jako nezisková organizace začínáme každý rok prakticky od nuly, nevíme, kolik peněz dostaneme od státu a kolik od našich sponzorů, kteří během koronavirového období zápasili s celou řadou problémů.
Z čeho jste měla v poslední době největší radost?
Radost mám z toho, že se nám i přes veškeré potíže daří rozvíjet celou řadu nových projektů. V poslední době jsme třeba začali natáčet podcasty, hraná i animovaná videa na aktuální témata, jako je sebepoškozování, sex nebo internet. Chystáme i nový, přehlednější web. Mám radost z toho, když vidím, že lidé naše nové projekty sledují. Díky tomu vím, že naše práce má svůj smysl.
Jak funguje Linka bezpečí
Linka bezpečí (116 111) je bezplatná telefonická linka krizové pomoci pro děti a mladistvé (do 17 let, pro studenty denního studia až do 25 let). Je v provozu 24 hodin denně po celý rok a je dostupná z celé České republiky zdarma jak z pevné linky, tak i z mobilních telefonů. Ctí zásadu anonymity klienta a tak, pokud klienti sami nechtějí, nemusejí sdělovat své osobní údaje. Více se o ní dozvíte na webu: www.linkabezpeci.cz.
SOŇA PETRÁŠKOVÁ (49)
SOŇA PETRÁŠKOVÁ (49)
• Vystudovala SPŠ v Příbrami, obor strojní technologie.
• Pracovala například ve firmách Eurotel, Telefónica O2 a ve firmě B2M.
• Má dospělého syna a s partnerem žije v jižních Čechách.
• Jejími zálibami jsou nejbližší rodina, chata, cestování, kolo a divadlo.
