Co je vlastně kašmír?

Kašmír je vlna získaná z kašmírské kozy, která má specifickou, velmi hutnou a odolnou srst, a vznikají z ní ty nejluxusnější látky. Kašmír je hrozně hebký a krásně hřeje, což znáte třeba z kašmírových svetrů, ale z kašmíru se dá dělat i tkanina, se kterou pracuju já. Jde jak o stoprocentní kašmíry, tak třeba o mixy s ovčí vlnou nebo vlnou z lamy alpaky… Všechno jsou to v podstatě vlny, respektive srsti, které se pak dělí podle toho, z jakého zvířete jsou a kolik těch zvířat se kde chová. Podle toho jsou i různě dostupné a různě drahé.

A kašmírských koz moc nebude… Jak jste se ke kašmíru dostala?

Já se k němu dostala dávno, ale propadla jsem mu, když jsem si řekla, že bych si sama mohla navrhnout kabát. Byla jsem vybírat látky, najednou jsem si sáhla na kašmír a byla jsem ztracená. Od té doby kašmírový kabát téměř nesundávám, už jich mám šest v různých barvách. Jsou luxusní, jednoduché na údržbu – jen se kartáčují – a nadčasové.

Čtěte také

Lucie Benešová

Čtěte také

Lucie Benešová: Spoléhejte sama na sebe. Žena nemá být závislá jen na chlapovi

První kabát… To je ten kabát s příběhem, jak vás nějaká paní pronásledovala, aby se vás zeptala, jestli si na něj smí sáhnout?

Přesně! Na kašmíru, stejně jako na každém luxusním vlákně je vidět, že to je něco speciálního. Nemusíte přesně vědět, co to je, ale na první dobrou to vypadá jinak než polyester.

Poznám to i já jako laik?

Vy byste nevěděla, že je to kašmír, ale věděla byste, že je to něco, co se vám enormně líbí.

Vy jste byla mj. návrhářkou Pietro Filipi, navrhovala jste pro outerwearovou značku Horsefeathers… Teď pod svojí značkou The May studio navrhujete kabáty. A já se slovy Cimrmana ptám: A není to málo? Není to příliš úzká specializace?

Doufám, že ne. Já chci být specialista na kabáty. Začala jsem, protože už mě delší dobu unavují trendy, jak se pořád mění a vy na ně jako návrhář „musíte“ reagovat. Tím pádem ale vytváříte věci, které byste ani vytvářet nemusela, které vznikají jen proto, že poptávka po změnách je veliká. Vlastně se tak dostanete do začarovaného kruhu. Tak jsem si řekla, že na to půjdu jinak – objevila jsem jeden typ produktu a chci v něm být nejlepší. Není to tak, že bych vytvářela jen jeden kabát, pracuji s různými siluetami, délkami, materiály, barevností… Jde mi o to, aby si u mě mohla koupit kabát jakákoli postava, jakýkoli typ ženy i muže. Chci být prostě specialista na kabáty.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

O vašich kabátech jsem toho slyšela hodně, každopádně jsem marně hledala webové stránky, na které bych se podívala, obchod také nemáte. Je tohle „skrývání“ záměr?

Je a není. Objednat se ke mně můžete přes Facebook nebo Instagram, webové stránky by měly být během dnů. Tenhle můj pomalejší přístup souvisí i s tím, že teď poprvé dělám vyloženě svůj projekt a chci si dopřát luxus času, abych svoji estetiku nekopírovala, ale prostě tvořila. Zároveň nejsem žádný střelec, potřebuji mít propracovanou teorii i praxi, což taky déle trvá.

Prostě nejde jen o to, kupovat módu s rozmyslem, ale také ji uvědoměle dělat, to znamená „nefrkat to jak Baťa cvičky“?

Stoprocentně. Osobně vycházím z toho, že jak jsem pracovala pro jiné značky, třeba padesát procent z té produkce vůbec nebylo nutné udělat. Nepotřebujete kvanta oblečení. Vy potřebujete kusy, které vám sedí, které vás baví a které jsou z krásných látek. Zbytek je manýra – najednou si vzpomenete, že potřebujete triko se slunečnicema, ale vezmete si ho jednou. Takže jde i o luxus zpomalení a poznání sama sebe, protože když poznáte sama sebe, víte, co vám sedí. Anebo si uděláte čas diskutovat oblečení se stylistou, s návrhářem… I při nákupu kašmíru se rozhodujete dlouho, protože ho budete mít dlouho – dopřáváte si luxus času, nekupujete impulzivně.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Je takzvaná slow fashion neboli pomalá móda sama o sobě luxus? Přece jen všichni v kašmírových kabátech chodit nemůžeme.

Nevím, jak na to přesně odpovědět… Pro spoustu lidí slow fashion znamená drahá móda, ale ono to tak být nemusí. Když se podíváte do svého šatníku a sečtete si hodnotu věcí, které jste si koupila, ale nenosíte je, anebo jste je měla na sobě dvakrát, podle mě byste za to hezký top, šaty nebo sukni, které budou kvalitní a budou vám sedět, už měla. Takže „slow“ je spíš termín pro sebekomunikaci – zastavit se, nekupovat impulzivně, soustředit se na to, co chcete, i když je to drahé. Já jsem jako studentka jezdila do Florencie a celý týden, co jsme tam byli, jsem chodila kolem jedněch šatů. Stály možná jako plat mých rodičů, ale já po nich strašně toužila. Tak jsem nakonec trochu usmlouvala cenu a koupila si je. Pak jsem je ještě deset let nosila a doteď je mám v šatníku, protože byly skvělý. Na druhou stranu, když se bavíme o ceně, je tady další skupina lidí, pro které jsou třeba moje kabáty levné. Ti jdou a koupí si Chanel nebo Dior, je to pro ně věc společenského statusu.

Chanel, Dior – netuším, v jakých cenových relacích se pohybujeme, ale vzpomněla jsem si, jak jste v pořadu Pod podšívkou vysvětlovala, proč tričko za stovku je špatně…

Stovka za tričko je nereálně nízká cena. Já, když dělám kabáty, pustím zákaznice do zákulisí, aby viděly, co práce na tom jednom kusu je. Samy tak vidí, že celý ten proces výroby je drahý. To znamená, že za tričkem, které stojí stovku, je otrocká práce. A to je něco, s čím nemůžu souhlasit a neměl by s tím souhlasit nikdo. Ono jde v důsledku o vykořisťování zákazníka, protože ten má kvůli takhle nízkým cenám pocit, že musí kupovat víc a víc a víc. Jenže jsou to jen levný hadry, nic víc, neudělají vás hezčí ani lepší… Myslím si, že by se lidi neměli bát jít se do toho Diora podívat, aby viděli, co je možné. Jasně, nekoupí si to, ale pochopí, že ten rozdíl je propastný a že fast fashion k téhle kvalitě nikdy nedospěje. Když si na ty luxusní věci sáhnete, musíte se sklonit před řemeslem, citem pro věc, znalostí látek, návrhem, nápadem…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Honza Dědek: Dřív jsem vytloukal klín klínem a partnerské potíže řešil chlastem

Říkaly jsme si už, že luxusní kabát je i známkou společenského statusu. Ale co tu jejich vyšší cenu vnímat vlastně i jako podporu, formu mecenášství šikovného návrháře…

Já mám kabáty kolem dvaceti tisíc, ale i kratší, nepodšívkované za patnáct šestnáct tisíc, dělala jsem ovšem i za dvojnásobek, protože zákaznice řekla, že když vidí, kolik je s tím práce, nemá s touhle částkou problém. Každopádně tím mecenášstvím jste narazila na zajímavou věc. Moji kamarádku napadlo, že si u mě látku na svůj kabát předplatí. A přidaly se další: „No jasně, my ti dáme zálohu na látku, tím je potvrzené, že od tebe kabát chceme, a prostě kup za to kašmír.“ Moje investice se tím trochu zmenší a ony budou mít exkluzivitu – já neudělám jejich kabát nikomu jinému. Vlastně jde nejen o to, že podpoří mě, jelikož mě znají a líbí se jim, co dělám, ale i o to, že ten produkt chtějí, přestože je krize, ale ony vědí, že udělám něco výjimečného. A to je moc hezký. Další věc je, že kabáty šiju v malé dílně v Písku a švadlenám dám vždycky něco extra, protože mi například pomáhají dotahovat střihy, to není sranda. Já umím šít, ale nejsem švadlena, tak ony se mnou sedí třeba dvě tři hodiny a pomáhají mi vymyslet, že chci kapsy. Za to jim chci dávat férovou mzdu. Pro mě je částí profesní cti zaplatit lidi tak, aby to mohli a chtěli dělat dál.

Jak si myslíte, že módní svět změní covidová krize?

Třeba fashion weeky podle mě budou lidi zajímat pořád, to je to divadlo, show, iluze. Oblékat se musíme a vždycky budeme chtít vypadat hezky. Ale je možný, že ta super levná móda umře, už kvůli tomu, že lidi, kteří to kupovali, nebudou mít peníze, aby si oblečení kupovali tolik. Možná se vrátíme k tomu, co dělaly naše babičky, že si nakoupíme látky a necháme si věci ušít. A tím pádem budeme přemýšlet o tom, jak dlouho to budeme nosit, kolik to bude stát – žádná švadlena nebude šít za pět korun na hodinu… Vlastně je možné, že to, co nikdo nevěděl, jak vyřešit, se teď děje „samo“. Uvidíme, jak to dopadne.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

Napadá mě, že se obecně vyzdvihuje italský cit pro módu, francouzská elegance… Ale za první republiky jsme to uměli taky. Jak zvýšit v Česku povědomí o módě? Jak mám třeba své děti k módě vést, i když tomu sama nerozumím?

Myslím si, že dobré je už uvědomění si, že sama nevíte a že byste jim chtěla „něco“ předat. Prostě vám dojde, že je to důležité. Skvělé je, že v dnešní době máme obrovskou vizuál ní banku, takže své klient ky, které tápou, posílám třeba na Pinterest, ať se podívají na Dior nebo Chanel… Já vím, že je to daleko, to je speciální móda, ale najděte si tam, co vás baví, a zkoumejte, proč vás to baví. Anebo se s dětmi podívejte třeba na Snídani u Tiffanyho, aby viděly, co je to elegance. Jde o to, snažit se přes tyhle vizuály tříbit jejich vkus, aby přemýšlely nad tím, co oblečením říkají anebo co chtějí říkat. Samozřejmě děti – Spiderman atd… Od toho odhlídneme. I když některé mé kamarádky příbuzným cíleně zakazují podobné věci kupovat, vytvářejí tak dětem stylovou linii, což myslím si je super. Takhle je to v té Itálii. Tam se sejdou a řeknou: „Ne, tohle si do školy nevezmeš, to neladí. Včera, jak jsi měl tu modrou košili, to bylo lepší. Tohle nenos!“

Vy jste v jednom rozhovoru uvedla, že máte pořád ve skříni trenčkot po babičce, který si nechala šít někdy ve 40. letech. Myslíte si, že kašmírový kabát z The May studia bude vaše potenciální vnučka mít ve skříni v roce 2090?

To by mě tak oblažilo! Ten materiál je krásný a dokonalý, všechno k tomu spěje. Takže doufám, že vnučka třeba jednou dvakrát vymění podšívku, ale jinak ten kabát bude pořád fungovat, a že z něj bude mít stejnou radost, jako já mám z trenčkotu své babičky.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

ŠTĚPÁNKA PIVCOVÁ

• Vystudovala Módní návrhářství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Diplomovou práci realizovala v rámci programu European Masters of the Art v nizozemském Utrechtu.
• Pracovala na dámské linii pro značku Pietro Filipi, následně přešla k streetwearové módě, mimo jiné pracovala pro značku Horsefeathers.
• Před dvěma roky založila vlastní značku The May studio, která se specializuje na kašmírové kabáty, nabízí ale i šaty nebo krajkové spodní prádlo.

Čtěte také

Milan Cais

Čtěte také

Milan Cais z Tata Bojs: O síle mužského přátelství a třech dcerách