Říkáte, že psaní jiných knih jste protrpěla, tu o Bhútánu jste si ale vysloveně užila. A je to z ní cítit, připadá mi jiná, radostnější. Vnímáte to tak?

Asi to souvisí s vyrovnáváním se se smrtí maminky. V Bhútánu jsem pochopila, že některé věci se dějí, ať se člověk snaží, jak chce, a začala jsem brát život s větším nadhledem. Maminka byla ke konci života velmi zubožená Alzheimerovou nemocí. Nevěděla, kdo je, kde je, že má nějaké děti, nemluvila... To na jejím odcházení bylo nejtěžší, že tu pořád byla, ale vlastně už nebyla. Tímto šíleným rozporem jsem se poslední dva roky před její smrtí strašně trápila. Z návštěv u ní jsem byla napjatá a velmi vyčerpaná. Bylo mi jí líto a moc jsem jí přála, aby už mohla umřít a být vysvobozena z toho utrpení.

Přesto vás pak zaskočilo, jak těžce jste její smrt nesla.

Ano, zavalil mě hrozný smutek. Přitom jsem myslela, že to ponesu dobře, když jsem jí smrt skutečně přála. Kdysi jsme spolu měly skvělý vztah. Všechno jsme si říkaly, pořád jsme si radily, jak v životě dál, byly jsme na sebe napojené. Pak se to začalo kazit a já jsem nevěděla proč. Až později mi došlo, že už nastoupila nemoc a začala jí proměňovat osobnost.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

Jak dlouho maminka Alzheimerovou nemocí trpěla?

Snad dvanáct let. Nejdřív ve fázi, kdy jen byla divná. Lidé s Alzheimerem postupně začnou být podezřívaví. Maminka mi vyčítala, co jsem jí kdy ukradla, že jsem jí něco bez dovolení vzala a nevrátila, přitom to vůbec nebyla její povaha. Myslela jsem, že mě přestala mít ráda, a nevěděla jsem proč. O tom jsem psala už v románu Rok kohouta. Nedocházelo mi, že už úřaduje nemoc. Když teď zemřela, přišla jsem si ztracená. Nedokázala jsem si ji vybavit v časech, kdy byla ještě zdravá, protože to velmi zastínila ta etapa, kdy byla nebohá a někdy taky agresivní.

Tato fáze trvala poměrně dlouho, že?

Ano, několik let. Poslední dva roky musela být maminka v Alzheimerově domově, protože upadla, potloukla se na hlavě – a to bývá pro schopnosti nemocných s Alzheimerem konečná. Maminka poté nevěděla nic – kde je, kdo je, jak se obléknout, jak jíst, co má dělat, když se jí chce na toaletu… Rázem zmizelo vše, co bereme v životě dospělého člověka za samozřejmé. Ona ale veškerou pomoc odmítala, i pomoc s hygienou. Bránila se všemu s agresí. Bylo to kruté.

Putování Bhútánem pro vás bylo příležitostí se se smrtí vaší maminky vyrovnat. I proto o té zemi říkáte, že se dotkla vaší duše?

To platí z několika důvodů. Zájezd se opravdu vydařil, ta země je krásná. A s mámou jsem se tam cítila, asi i kvůli všudypřítomnému buddhismu, nějak propojená. Oni mrtvé nepohřbívají, ale pálí a popel dávají na jejich oblíbená místa, staví jim praporce s modlitbami, které pak vlají ve větru a „šíří“ se tak do všech stran světa. Bylo to magické, velmi hojivé a mé zjitřené nitro se tam zklidnilo. Se svým steskem jsem se tam vyrovnala.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Moderátorka Monika Valentová: Po 18 letech manželství se cítím pořád milovaná

V knize píšete, jak vás trápí, že se vám maminka vybavuje jen v tom posledním, zbědovaném stavu. Už se to změnilo?

Už se mi ve snech zjevuje taková, jaká byla dřív. Předtím se mi pořád vracel obraz toho, jak vypadala, než umřela, a jak vypadala po smrti, ta její hlavička na polštáři... Měla v tváři klid a mír, odešla za zpěvu našeho syna, ale stejně to bolelo. Každou noc jsem s tím měla problém. Lehla jsem si a hned mi ten obraz v hlavě naskočil. Nebyla jsem schopná vybavit si maminku jinak. Dneska už vím, že to chce čas. A cesta Bhútánem mi pomohla se osvobodit od pocitů viny a přemítání, co mohlo být jinak. Musela jsem to v sobě utřídit, vstřebat. Musela jsem ji pustit. Anebo ona pustila mě?

V Bhútánu vás oslovila tamní pospolitost, jak si lidé napříč generacemi pomáhají. Jak jste v sobě řešila, že jste tři sourozenci, ale na péči o maminku jste byla sama?

Jsme tři sourozenci, ale dva z nich minulý režim vyštval do světa. Moje sestra nechtěla dělat celý život uklízečku a můj bratr se bál vojny, protože byl synem Pavla Kohouta, druhého největšího třídního nepřítele po Václavu Havlovi. Je velmi talentovaný malíř, ale tady myl okna. Takže se rozhodli emigrovat a své životy v zahraničí museli postavit na tom, že jsou sami, nemají se o koho se opřít, s kým si navzájem pomáhat. Aby to zvládli a neutrápili se steskem, museli se odstřihnout. Tím se rodinné vazby nutně oslabí. Mámě byl ale i v nemoci blízko taky její o dvacet let mladší přítel, staral se o ni. Je skvělý!

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Přesto vás mohlo trápit, že se sourozenci nesnaží. Ostatně o tom píšete ve své knize Život je nádherný.

Samozřejmě jsem v sobě měla pocity nespravedlnosti, že jsem na to sama a že by se mohli víc angažovat. Ale fakt chápu, že když člověk žije léta v cizině bez možnosti se stýkat, musí trochu otupět. A já jsem se se svými sourozenci nechtěla rozhádat. Stejně by se nic nezměnilo, akorát bych je možná ztratila. Chvíli jsem to ale zpracovávala. Pak jsem si řekla, že se o mámu starám i kvůli sobě. Před Domovem Alzheimer jsem ji ale stejně nezachránila. Nevzali ji hned, tři týdny jsme se u ní se synem střídali, ve dne v noci. To bylo strašné vyčerpání. Uvědomila jsem si, že bych péči sama nezvládla. Maminka nemohla být bez dozoru ani minutu. Dělala nebezpečné věci. Jednou už málem hořel byt. Postupně jsme museli vypnout sporák, schovat varnou konvici, zašroubovat okna, protože by v zimě zmrzla. Nakonec jsem musela schovat všechno, i mycí prostředky, pastu na zuby, protože maminka si s ní mazala obličej…

Zní to, jako byste měla výčitky, že jste pečovatelský domov zařídila. Bylo to proti jejímu dřívějšímu přání?

Tu nemoc měli oba její rodiče. Ona se jí samozřejmě taky bála. Říkala že než žít tak, jak končili svůj život babička s dědou, radši se zabije. Pak ale nemoc plíživě přicházela, a když převzala všechnu vládu, bylo to sice strašné, ale milosrdné v tom, že maminka už nevěděla nic. Ani to, že je v pečovatelském domě. Hledala jen svého kocourka, na kterého byla posledních několik let chorobně upnutá a kterého jsme odvezli k nám na venkov. Zastoupil ho naštěstí kocourek plyšový. Pak ale maminka zapomněla i na něho. Jediné spojení s jejím neproniknutelným, ztraceným světem bylo, když jsem jí zpívala. Zpěv nějak vnímala, zklidnila se a v jejím výrazu byl pocit blaženosti.

Když jsme domlouvaly rozhovor poprvé, v létě, nemohla jste, protože jste se starala o nemocného otce. Už je v pořádku?

Táta v létě zkolaboval, zrovna když slavil devadesáté druhé narozeniny. Byli jsme celá rodina na Sázavě, kam nás poslední léta táta každoročně zve, a tak jsme se snažili postarat se o něho i jeho ženu. Nebylo to jednoduché, protože táta je zvyklý celý život dělat jen to, pro co se on rozhodne – a tak všechny naše návrhy bojkotoval. Naštěstí je stále velmi vitální a celkem se vzpamatoval.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Co se stalo, že se vaše vztahy s otcem v posledních letech zlepšily?

Spíš vůbec začaly. Znormalizovaly se a mně se velmi ulevilo. Vyčítala bych si, kdyby táta odešel a my k sobě cestu nenašli. Ale těch šedesát let nevztahů nám chybí, ta mezera se nikdy nevyplní. Mně se ale o našich vztazích už vůbec nechce mluvit. Ono to vypadá, že ve svých šedesáti třech letech pořád řeším maminku a tatínka, případně naše adoptivní syny. Ale já jen odpovídám na dotazy. Sama od sebe bych už o tom nemluvila, mám to už dávno vyřešené.

No, když nám čtenářům v knize předhodíte nějaké téma, tak nás pak samozřejmě zajímá.

Nikdo asi neměl vždycky ideální vztahy třeba s jedním ze svých rodičů. To je přece běžné. Já s tátou prožila, jaké to je, když svého rodiče nezajímáte. I mí sourozenci se s tím těžce potýkali. Měli jsme ale štěstí, že máma byla skvělá. Byla svobodomyslná, dávala nám volnost – ono to ani jinak nešlo, když musela živit tři děti a pracovat – a věřila nám. A my jsme se tím pádem naučili samostatnosti. Kdyby s námi táta žil, asi by nás dost deptal. Jemu děti (rozhodně ty vlastní) vždycky lezly na nervy. Neměl v sobě schopnost ani potřebu nás ocenit, povzbudit. Teď k stáru se snaží, ale stejně je především zaměřen sám na sebe. Máma byla citlivá, měla nás ráda a my to cítili.

Kdy jste si v sobě vztah s otcem vyřešila?

Knihu Indiánský běh, kde se mu nejvíc věnuju, jsem psala před třicítkou. Ale jak život plyne a člověk stárne, řeší jiné věci. Vztah s tátou přestane být meritum jeho života. Táta nám za totality, kdy jsme nic nesměli, pomalu ani vydělat si na živobytí, nikdy nepřilepšil. Všechno táhla máma. Přitom si všichni mysleli, bůhvíjak nás táta nepodporuje. Někdy jsem kvůli němu byla skutečně zoufalá a nešťastná. Ale to už je pryč. Člověk by neměl donekonečna svádět svoje prohry na rodiče a na to, že ho tatínek neměl rád. V určité fázi života je dobré se nad to povznést. V trablech se člověk nemá rochnit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

U vás ta fáze nastala kdy?

Když přišly děti, protože to jsem neměla čas vůbec na nic. A taky můj život naplnily. První odpoutání od táty ale přišlo, když jsem se seznámila se svým mužem, což je vztah, který trvá 35 let a je výborný. Můj život už dávno stojí na jiných pilířích.

S manželem teď žijete každý jinde a máte „víkendové manželství“. Co vás k tomu vedlo?

Muž je velmi aktivní starosta v obci Svatý Jan pod Skalou a je svou prací doslova pohlcen. Já jsem už ale měla života na venkově dost. Děti odešly, dům se vyprázdnil, a když jsem byla od rána do noci zas a pořád sama a neviděla člověka, nebylo mi tam dobře. Původně jsem se chtěla v Praze starat o maminku, ale to se podařilo jen na chvíli. Maličký byt proti tomu jejímu, kde už je někdo jiný, si zatím stále pronajímám. Rok jsme s mužem hledali nový způsob soužití a nebylo to vůbec lehké. Teď už jsme, myslím, našli rovnováhu. Já žiju v Praze, on na venkově. Navštěvujeme se každou chvíli, o víkendu jezdím já za ním, v týdnu on za mnou. Ze začátku to ale nebylo jednoduché. Můj muž si to neuvědomoval, ale on měl doma ode mě celá léta veškerý servis.

A teď o něj přišel.

Právě. Takže ze začátku, když jsem za ním přijela, se ze mě stala uklízečka. A on mě přivítal slovy: „Tak já jdu na kolo, ahoj.“ A zmizel. Ale už se naučil postarat se, aby doma bylo uklizeno, seká zahradu, dokonce ji jednou posekal sám, aniž bych mu to řekla. Naučil se starat o věci, které třicet let nedělal a ani nevěděl, že existují. To bylo dáno i tím, že jsem byla pořád doma, doma jsem i psala. A kdo je doma, ten podle ostatních může dělat všechno, co se doma dělává. Včetně nákupů, servisu auta, údržby zahrady, vaření… Teď si práci celkem spravedlivě dělíme. A pražský byteček nám slouží jako zázemí pro výlety za kulturou. Tedy, když není korona krize. Tu trávím s mužem na venkově.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Kromě kultury a ježdění na kole spolu chodíte na kurz salsy a pádlujete na dračí lodi. Vypadá to, že oproti období, kdy jste ustavičně řešila problémy se syny, žijete velmi akční a radostný život. Je to tak?

Na salsu se teď kvůli covidu bojíme, navíc je vše zavřené, takže nechodíme, a na paddling už taky ne, protože se mi začala rozpadat klíční kost a doktor mi dřinu na lodi zakázal.

Ale člověk musí manželství naplňovat společnými aktivitami. Když vám zmizí děti, do té doby středobod vztahu, jakkoli složitý a náročný, musíte to posunout dál, abyste nevyhořeli.

Byla pro vaše manželství větší zkouška, když jste řešili problémy s adoptivními syny, nebo období, kdy jste se po letech ocitli doma jen sami dva?

To nelze porovnávat. Tehdy s dětmi byl šílený záhul. Klobouk dolů, že to muž vydržel, protože spousta chlapů v takové situaci odchází. Vydržel asi i proto, že pořád jezdil na kole. Kolo jsem v té době nenáviděla, měla jsem pocit, že jsem na všechno sama. Ale muž nás zase živil. Problémy s adoptivními syny, které začaly být kolem jejich puberty nezvladatelné, nás deptaly oba, hrozně. Jenže pak byli všichni kluci pryč, zůstala jsem doma sama. To bylo taky těžké. Přitom předtím jsem netoužila po ničem jiném než po samotě. Teď nastalo prázdno a to je krizový moment spousty dlouholetých manželství, proto se i po třiceti letech rozpadají do té doby fungující vztahy.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste začala jezdit na kole, abyste se nemusela rozvést. To byla nadsázka nebo se vaše manželství skutečně dostalo do takové krize?

Ano, byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že už to takhle dál nejde, že spolu končíme. Ale vždycky jsem si uvědomila, že mám svého muže pořád ráda – a že je to dobrej chlap. Člověk v sobě musí pro toho druhého pořád hledat lásku. Jakmile to na chvíli vzdáte, může se velmi rychle ztratit.

Co to znamená, hledat v sobě lásku pro druhého? Uvědomit si, co na tom člověku mám rád, proč si ho vážím?

Jasně! A taky nerezignovat na společné aktivity a společné prožívání volného času. Třeba se i trochu přizpůsobit a přijmout koníčky toho druhého. Jako já přijala kolo, muž luxování… Velmi důležitý je i humor. Můžeme se sice v nadsázce poslat s prominutím do pr... Někdy i bez nadsázky. Zhádat se a pak spolu třeba nemluvit a připadat si ublíženě, ale nakonec je nutné umět se na své trucy a ublížení vykašlat. I po krutých hádkách se s mužem dostaneme do bodu, kdy si z toho začneme dělat srandu.

Jak se daří vašim adoptivním synům? Víte o nich něco?

Jsme s nimi v kontaktu přes Messenger nebo vězeňskou korespondenci.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Vídáte se?

Se starším se občas spojíme na chatu, občas nám přeje k narozeninám nebo svátku, někdy se dlouho neozve.

Roky v kriminále už má za sebou. Tehdy chtěl svůj život změnit, ale když ho pustili, vrátil se k tomu původnímu.

Většinou se s ním vidíme kolem Vánoc, ví, že mu dáme nějaké peníze. Posledně jsem se s ním ale nepotkala. Měli jsme sraz u metra, byla zima, já byla nastydlá a on měl tři hodiny zpoždění. Žije na drogách a to čas ubíhá jinak. Druhý syn žil na Moravě, jeho družka měla Prahu zakázanou, neviděli jsme se. Taky nám na Messengeru sprostě nadával. Teď je druhý rok ve vězení. Když jsem mu tam posílala balíky, starší syn mi zkušeně radil, jaký tabák a cigaretové papírky tam mám přibalit, protože já už to od doby, kdy seděl on, zapomněla. Tenhle syn chce teď taky svůj život změnit, ve vězení se chce vyučit zedníkem.

Z domu je už i váš nejmladší syn. Co dělá?

Je vystudovaný právník a pracuje jako stážista v německém Bundestagu. Taky se z něj stal klimatický aktivista. Když jsem ho lákala na hory na lyže, aby jednou tenhle krásný sport mohl učit své děti, odbyl mě tím, že on už sjezdovat nebude, jen běžkovat, protože to je ekologické. Jeho děti prý jednou budeme učit sjezdovat my. „Až ty budeš mít děti, bude nám s tátou osmdesát,“ namítla jsem. Odpověděl: „Až já budu mít děti, tak už nebude sníh.“ Já ale doufám, že sníh bude. A že nás všechny ještě život mile překvapí.

TEREZA BOUČKOVÁ (1957)

• Autorka mj. románů Indiánský běh, Rok kohouta, Život je nádherný a nejnověji Bhútán, má láska.

• Napsala scénář k filmům Smradi a Zemský ráj to napohled. Píše fejetony pro magazín Reportér a je jedním z moderátorů pořadu Noční Mikrofórum na ČRo 2.

• S druhým manželem Jiřím Boučkem adoptovali dva syny, poté se jim narodil vlastní.

• Otec Pavel Kohout se podílel na vzniku Charty 77 (kterou T. B. také podepsala) a byl nucen zůstav v exilu ve Vídni.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková umí tak dobře anglicky, že si zahraje i v zahraničních produkcích.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková: Přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný