Když zazvonil telefon s nabídkou jít do StarDance, jak jste reagovala?

Určitě jinak, než kdyby k tomu došlo třeba o pět deset let dřív. Tenkrát bych nadšeně volala „hurá“, teď to bylo spíš „jejda!“, což je logicky dáno i věkem – v tom mladším člověk některé nabídky přijímá velmi euforicky, zatímco později už bývá vlažnější… Já si navíc před dvěma a půl lety blbě zlomila nohu, a když mi zavolali, nebyla jsem si jistá, jestli bych takovou zátěž snesla. Musela jsem to probrat se svojí fyzioterapeutkou, která mě po úraze dávala dohromady. Ujistila mě, že bych to při troše štěstí měla zvládnout. A stejný názor měl i pan docent Skála z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kam mě poslali z televize. Musím říct, že mě potěšilo, že se tak starají.

Co dalšího se vám honilo hlavou? Starost o fyzickou kondici asi nebyla jediná…

To tedy nebyla, myslela jsem i na kapelu. Pokud budeme všichni proočkovaní, je teoreticky možné, že se během podzimu začne koncertovat naplno i uvnitř. Já ale budu každou sobotu jinde než v klubu, takže jsem s tím kluky seznámila a zjišťovala, co oni na to. Samozřejmě nikdo neví, jak daleko se v soutěži dostanu. Možná skončím hned ve druhém kole a bude vymalováno… Požehnání jsem ale dostala, tak uvidíme. Největší starost je asi o to, jak se zvládne chod rodiny. Máma chodí do práce a dcera do školy, obě jsou nadšené, že budu tančit, ale zatím nemáme promyšlené, jak všechno vyřešíme po organizační stránce. Jestli budeme hledat chůvu, což je otázka financí, nebo vymyslíme jinou alternativu.

Jaký vlastně máte k tanci vztah?

Vnímám ho jako dokonalé spojení hudby a pohybu. Vždycky se mi líbil a bavil mě, i když v tanečních jsem toho zrovna moc nepochytila. Jsem spíš taková živočišná tanečnice, což se teď změní. Vyhovuje mi to, ráda se učím nové věci a umím se do nich pořádně zakousnout. V tomhle případě jsem si navíc řekla, že je nejdůležitější si to maximálně užít. Přece jenom jde o zábavný pořad a člověk by to tak měl brát. I když se dostane do situace, kdy bude vyždímaný jako citron.

Už víte, kdo se stane vaším tanečním partnerem?

To se dozvím až v době, kdy budu natáčet takzvaný medailonek – s dotyčným se seznámím před kamerou, která zachytí mou bezprostřední reakci. Vlastně reakci nás obou, protože i pro něj to bude překvapení. Jen pevně doufám, že to bude mužný typ. Jestli dostanu nějakého střízlíka, pánbůh s námi, protože to proporčně nezaklapne. Toho se docela bojím. Na druhou stranu jsem na tiskové konferenci všechny tanečníky viděla a překvapilo mě, jak moc obrazovka zkresluje. Třeba Dominik Vodička, který s Veronikou Khek Kubařovou vyhrál poslední řadu, je strašně vysoký. A totéž tanečník od Gábiny Koukalové – Martin Prágr. Tak snad to dobře dopadne a bude to chlap jako hora. A k tomu pohodář a humorista, kterému bude jasné, že nejsem žádná mrštná gazela, ale ženská krev a mlíko, zpěvačka „vyskákaná“ z jeviště.

A z čeho máte největší strach?

Že to ten můj kotník v průběhu soutěže přestane dávat, že nevydrží. Ale snažím se na to nemyslet, protože si uvědomuju, jaký má psychika vliv a že největší pasti si klademe sami na sebe. Naštěstí mám kolem sebe dobrý tým lidí – když bude potřeba, srovnají mě a dodají mi sebevědomí i energii. Momentálně se těším. Tedy těším a bojím zároveň, ale to je asi normální.

Dostala jste nějakou radu od kolegy z kapely Matěje Rupperta, který bojoval v šesté řadě StarDance?

Ať si to užiju. Mojí výhodou prý je, že jsem žena – podle Matěje to mám jednodušší, protože se hezky nalíčím, obléknu si krásné šaty, v každém kole jiné, což diváci oceňují, a hlavně mám tanečníka, který mě vede. Soutěžící muž to má daleko složitější – jeho styling a kostýmy nejsou tak variabilní a musí se naučit svou partnerku vést. I když ve skutečnosti je to ona, kdo ho coby laika vede a učí. Navíc v tancích jako třeba rumba nemá šanci vyniknout, protože tam se pozornost upíná vyloženě na ženu. No, uvidíme, jestli mu dám za pravdu.

V kapele Monkey Business se pohybujete mezi samými muži, doma zase v prostředí čistě ženském. Jak vypadá soužití tří generací a jakou cestou jste k němu došla?

Jednoduše: s mámou jsme si uvědomily, že spojit své síly, finanční i fyzické, je výhodné. Zvlášť v nejistém čase koronaviru. Když začal první lockdown a došlo ke zrušení všech koncertů, dostala jsem záchvat paniky. Naštěstí jsem se z toho za pár hodin otřepala a podala si inzerát, že pronajmu svůj milovaný byt v pražských Holešovicích. Věděla jsem, že to bude na dlouho můj jediný stálý příjem, takže jsem opravdu na nic nečekala. A stejně rychlí byli i moji budoucí podnájemníci – přišli, viděli, zalíbilo se jim u mě a hned se chtěli stěhovat. To pro mě byl teda šok, protože v tom bytě byl celý můj život! Za ta léta jsem v něm nashromáždila spoustu věcí z Kampy, kde jsem vyrůstala s rodiči, i z bytu hned vedle nich, kam jsem se později přestěhovala. K tomu další a další krámy a samozřejmě oblečení a hračky nově příchozího člena rodiny – dcery Laury. Když to firma, která odklízí odpad, odvážela, ukázalo se, že toho bylo osm kubíků! Mělo to ale i jedno plus – konečně jsem si ve svých věcech udělala pořádek a do nouzového stavu vstupovala sice s depresí, ale odlehčená.

Takže jste se vrátila na Kampu. Jak se tam žilo v časech první a druhé vlny?

Co vám budu povídat… Nikdo nevěděl, co je to ten koronavirus za prevíta. Z nejnavštěvovanější části Prahy se stalo místo duchů. Cítila jsem obrovskou nejistotu, kterou přerušilo až léto – to jsme měli s kapelou fantastické, protože jsme hodně hráli na našich milovaných místech. Pak se koncem září zase všechno zastavilo. Nejhorší bylo, že s námi umělci nikdo nekomunikoval, nikoho nezajímalo, že kultura je u ledu a my bez práce. Vyhlídky nulové. A když pak od některých spoluobčanů slyšíte, že umělci jsou lehkoživkové a mají tvořit hladoví, což dokonce prohlásil náš prezident, je vám opravdu těžko na duši.

Asi jste byla ráda, že v takové době nejste sama…

Určitě, ale přiznávám, že jsem se společného soužití s mámou trochu bála – od dvaceti jsem zvyklá žít sólo, ale doba nás zmáčkla. Máma je skvělá a já jsem vděčná, že ji mám a že mi pomáhá s Laurou. Jsou si dost podobné – obě společenské a upovídané. Dneska jsme taková srostlá trojka. Soužití v jednom bytě samozřejmě vyžaduje spoustu kompromisů, ale zvládáme to v pohodě.

Spousta samoživitelů si o takovém štěstí mohla nechat jen zdát…

Uvědomuju si to a jsem smutná z toho, co všechny ty osamocené maminky, tátové nebo prarodiče museli prožívat. Školky a školy se zavřely, takže zůstali doma s dětmi a nízkým příjmem, což pro řadu z nich znamenalo finanční katastrofu. Často neměli ani na základní potraviny… Je naprosto v pořádku, že vláda v krizi odškodňovala podnikatele a další ohrožené skupiny, ale na samoživitelky a samoživitele se zase zapomnělo! Jasně, mohli požádat o nějaké sociální dávky, ale nevztahoval se na ně žádný speciální program… Naše ministryně financí se nechala slyšet, že prý často podvádějí a berou dávky neoprávněně! To je katastrofa! Myslím si, že je to důsledek toho, jak společnost na samoživitelky pohlíží. Pořád je v nás zakořeněné takové to „když si to dítě upletla, tak ať se stará“, což mi připadá nefér a nelidské.

Zažila jste něco takového na vlastní kůži?

Ano. A navíc jsem zpěvačka, tedy veřejně známá osoba, takže jsem v době těhotenství a poté porodu měla ke všemu v zádech bulvární novináře. Nejvíc mi ale vadilo, když spekulovali, s kým dceru vlastně mám. Párkrát střelili vyloženě naslepo a myslím, že v několik rodinách způsobili perné chvilky. Chudáci kolegové… Já zatím nemám v úmyslu o tatínkovi Laury mluvit jmenovitě veřejně. Za prvé do toho nikomu nic není, je to moje soukromá věc, a za druhé je to stále citlivé téma. Teprve teď si vztah dcery a jejího otce sedá. Stejně jako můj a jeho.

Když jste zjistila, že jste v jiném stavu, ani na chvíli jste neuvažovala o jiné variantě?

Byl to velký vnitřní boj, hlavně v okamžiku, když zprávu oznámíte člověku, jehož se to týká, a on vám dá jasně najevo, že v tom jste úplně sama. V tu chvíli se vám hlavou začne honit spousta věcí – hlavně otázka, co svojí volbou způsobíte tomu děcku. Pozor, nikoli sobě, vy jste sama pro sebe až ta poslední, ale jemu. Říkala jsem si, co když za mnou jednou přijde a řekne mi, že jsem strašná máma, protože jsem dopustila, že vyrůstalo bez táty. Proč jsem to nějak nezařídila? Já na ně budu koukat a vědět, že jsem to děťátko milovala, dala mu naprosto všechno, co jsem mohla, ale že má svým způsobem pravdu. Že jeho otázka je přirozená a logická… A pak jsem se bála ještě jedné věci: co když se rozhodnu jinak a pak budu celý život litovat, že dítě nemám. Bylo to složité a velmi těžké, ale uvnitř jsem cítila, že chci být máma a že dostávám shůry velkou šanci dát svému životu lásku a nový rozměr.

Vaší dceři bude v létě sedm let. Co vám přinesla do života?

Obrovskou radost, protože ona je ten typ dítěte, který se na všechno strašně těší. S ničím nemá problém, všechno je bezvadný. A pak určitě zklidnění. Jako žena teď stojím pevně na zemi a mám kotvu, která mě drží. Samozřejmě by bylo skvělé na to nebýt sama, ale všechno má svůj čas… Jsem ale moc ráda, že Laura svého tatínka zná a stýká se s ním. Na začátku to vypadalo, že úplně zmizí ze scény, ale pak si uvědomil, že jeho dcera není nějaká „chyba“, ale nádherná bytost a parťačka. Dárek odněkud shůry… Musím říct, že se zlepšila i naše vzájemná komunikace, což je hodně dané tím, že jsem přestala řešit některé věci.

Jaký teď vlastně máte vztah k mužům? Nejsou u vás na černé listině?

A proč by měli? Otec mojí dcery přece nebyl můj partner, nikdy jsme spolu nechodili. Prostě se to přihodilo… Ale kdysi mi bylo dopřáno, že jsem zažila letmý vztah, který byl dech beroucí. Vím, jak to má vypadat, když milujete a jste milovaná. Muže mám ráda a rozhodně necítím žádnou hořkost ani zklamání. Navíc rozhodně netrpím nedostatkem testosteronu – u nás v kapele si ho užiju až dost.

A není to trochu dvojsečná zbraň? Nadbytek testosteronu má určitě svoje úskalí…

Souhlasím. Jedním z nich je třeba to, že vás kolegové přestanou vnímat jako ženu. Jste pro ně parťák, před nímž si neberou servítky. Mě to ale vlastně baví, jsem ráda spojencem – nic není tabu a peprné výrazy jsou na denním pořádku. Výsledkem ale bohužel je, že postupem času zhrubnete. Prostě se přizpůsobíte prostředí, což je trochu cesta do pekla – když se pak totiž v nějaké situaci zachováte jako žena, často pro vás nemají pochopení. Prostě ztratíte nárok na jakoukoli slabost. Jste slepice nebo hysterka a okolí se diví, proč najednou vyšilujete… Tak bych to popsala obecně. Pravdou ovšem je, že mi chlapci strašně moc pomohli a každý z nich má velké pochopení. Když náhodou z mojí strany dojde k nějaké vyhrocené emotivní situaci, nemám problém přijít a omluvit se. Konstatovat, že to bylo moc. Reakce je taková, že v tu chvíli otevřou kamarádskou náruč a dlouze si povídáme. Mám je opravdu ze srdce všechny moc ráda! Jsou to už starší, ostřílení harcovníci a každý z nich má svých starostí až nad hlavu, obzvláště v této době.

Když se zaměříme na partnerské vztahy, jakou největší chybu v nich ženy podle vás dělají?

Na partnerství nejsem zrovna odbornice, ale řekla bych, že naší největší vadou je, že od mužů očekáváme něco, co se nikdy nestane. Myslíme si, že budou stoprocentně empatičtí a pochopí naprosto všechny naše pocity a nálady, ale to je omyl. Ve chvíli, kdy jde o lásku a vášeň, empaticky se samozřejmě chovají. Je důležitou součástí jejich lovecké taktiky, ale když všechno opadne, respektive když dosáhnou svého, logicky s tím přestanou. Jenže my si už na empatii zvykneme a chceme ji pořád, i když už se okolnosti dávno změnily. Upřímně, nemají to s námi jednoduché.

My s nimi ovšem také ne. Je něco, co byste jim vytkla?

Jednu zásadní věc bych našla – přizdisráčství. To mi opravdu leze na nervy. Vadí mi, že někteří chlapi problémy neřeší, ale utíkají od nich na kilometry daleko. Nechávají důležité věci hnít, čímž nemyslím takovou tu zdravou pauzu. Prostě se seberou a zdrhnou… To by většina žen neudělala. V tomhle jsme opravdu velmi rozdílní.

Věříte, že ještě někdy zažijete velkou lásku?

Víte, já jsem už deset let sama. A to je dlouhá doba. Zvládla bych žít v každodenním vztahu? Těžko říct… Ale kdo ví? Navíc si myslím, že ze mě muži mají strach. Na koncertech jsem za totální samici, je to role, která ale vychází z určité části mého já. I v soukromí můžu působit velmi drsně a nepřístupně, ale ten, kdo to se mnou nevzdá a nahlédne dovnitř, zjistí, že jsem normální a milující ženská.

Tenhle rys vaší osobnosti je patrný i na vaší zatím poslední sólové desce s názvem Škrábnutí, která je velmi intimní, jemná a pocitová. Nechystáte se vydat něco podobného?

Možná ke čtyřicátinám… Uvědomuju si, že pro spoustu lidí jsem neuchopitelná – vědí, že jsem dcera Karla Černocha a vystupuju s Monkey Business. Já mám ale už i svou hudební tvorbu. Co ovšem nemám, je hit, který by mě identifikoval. Musím říct, že mi to nevadí, vlastně je mi to fuk. V rádiích podle mě hrajou hovadiny, i když pro ostatní jsou to hity. Já tímhle směrem jít nechci. Jde to proti mému hudebnímu přesvědčení. Mám svůj vnitřní hudební svět na míle vzdálený od středního proudu, ale o to pestřejší a zajímavější. Každý je v něm vítán. Jestli to někoho opravdu zajímá, ten si mě najde.

TEREZA ČERNOCHOVÁ (38)

TEREZA ČERNOCHOVÁ (38)

• Rodačka z Prahy a dcera zpěváka Karla Černocha vystudovala Českou zemědělskou univerzitu.

• Hudební kariéru odstartovala jako členka dívčího tria Black Milk, které v roce 2002 získalo Českého slavíka v kategorii Objev roku.

• V roce 2007 vydala s producentem Romanem Holým sólové album Small Monstrosities, druhé album s názvem Škrábnutí se na trhu objevilo o osm let později.

• Od roku 2017 je členkou oblíbené kapely Monkey Business, kde nahradila Tonyu Graves.

• Žije na pražské Kampě a má dceru Lauru.