Jak jste si užil udílení Evropských filmových cen, které kvůli pandemii proběhlo virtuálně?
Musím říct, že to byl velmi příjemný a pohodový večer. Zatímco ceremoniál probíhal v Berlíně, já seděl se synem Lukášem ve své pražské kanceláři v Lucerně, na sobě smoking, před sebou v držáku iPhone, který organizátoři poslali každému nominovanému, aby byl dobře vidět a slyšet. To se úplně nepodařilo, protože během přenosu jeden zvukový kanál selhal, ale jinak vše proběhlo podle představ organizátorů. I následná „interní“ oslava na speciálním Zoom kanálu, který pro nás potom otevřeli. Její největší hvězdou byl Mads Mikkelsen, vítěz kategorie nejlepší herec v nejlepším filmu roku – dramatu Chlast. Když mluvil, všichni ho až nábožně poslouchali. Připíjeli jsme si cinknutím skleničkami o obrazovku. I tak to bylo prima.
Vaše Nabarvené ptáče nominaci neproměnilo. Mrzelo vás to?
Ne! Ani trochu. V Evropě se vyrobí asi šest tisíc snímků ročně. Na evropskou obdobu Oscarů se jich přihlásí třeba šest set, z toho postoupí do širšího výběru čtyřicet. Nakonec jich v nejužší nominaci skončí šest. Ocitnout se mezi nimi je pro český film fantastický úspěch! Naposledy se to podařilo Honzovi Svěrákovi s Koljou, což je víc než pětadvacet let. Takže za mě žádná hořkost, nýbrž nadšení. Teď už jsem ale myšlenkami jinde – čeká mě natáčení životopisného dramatu o americkém senátoru McCarthym. Scénář napsal talentovaný Tom O’Connor, který má na kontě třeba drama Stín špiónů s Benedictem Cumberbatchem.
Plníte si svůj americký sen? Pracovat v Hollywoodu je metou snad každého filmaře…
Já o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Jestli pojedu točit do Ameriky nebo do Grónska vyjde v principu nastejno. Nevěnoval jsem jedenáct let života Nabarvenému ptáčeti, abych se proboxoval do Hollywoodu. Prostě jsem ten film chtěl natočit. Cítil jsem, že musím. A pak se stalo, co se stalo. Snímek byl ve světě přijat a díky tomu mi přišla nabídka na zastupování od prestižní agentury jménem CAA v Los Angeles. Že si mě pak právě díky agentuře vybral americký producent jako režiséra svého filmu, vnímám jako poctu a jako další životní výzvu. Je to dobrý a silný příběh. Odjakživa mě zajímala témata týkající se manipulace, lži a strachu.
V jaké fázi příprav se momentálně nacházíte?
Scénář je hotový, dopracovávali jsme ho ještě přes minulé léto, teď dotahujeme herecké obsazení. Než budou podepsané smlouvy, můžu vám říct jediné – mělo by být krásné a velké. Zatím to vypadá nadějně. Všichni, kteří jsou ve výběru, jinak chtěli vidět Nabarvené ptáče. Jako moji řekněme vizitku. Už jsme spolu několikrát mluvili online a hodně věcí si ohledně McCarthyho vysvětlovali. A pak jsme ve fázi úvah, kdy začneme vlastně točit. Celé se to odvíjí od toho, jak rychle se podaří proočkovat americkou populaci. A samozřejmě i tu českou.
Očkováním žije celý svět. Jaký je váš pohled na věc?
Zatímco v Americe se tahle operace připravuje spoustu měsíců a má naprosto perfektní logistiku, u nás to zoufale drhne. Proti světu jsme od začátku pozadu, což mě irituje. Ta neschopnost, břídilství a nedostatek logické předvídavosti… Taky ty věčně se měnící zákazy, kdy některé absolutně postrádají smysl. Nechci být naštvaný, ale covidová situace v naší zemi a její řešení ve mně někdy bohužel nic jiného nevzbuzuje. V případě očkování mám dokonce pocit, že někteří lidé snad ztratili zdravý rozum, když ho zpochybňují. Já osobně se dám naočkovat okamžitě, jakmile to jen půjde. (rozhovor vznikal v únoru 2021, pozn. red.)
Kde svůj nový film plánujete natáčet? V Americe, nebo v Evropě?
Exteriéry samozřejmě ve Státech – Washington a Kapitol, sídlo amerického Kongresu, se nedají nakašírovat. Ale některé interiéry by se mohly částečně postavit v Praze na Barrandově. Také by se mohly použít i některé místní reálie. Pokud to tak bude, mohl bych se obklopit svým českým štábem, lidmi, které znám a o kterých vím, že je na ně spolehnutí. Jedno jméno je ale jisté už teď – za kamerou bude stát Vladimír Smutný, což je pro mě naprosto zásadní člověk. Pracujeme spolu mnoho let a rozumíme si. Vladimír je moje jistota. Jiné to samozřejmě bude v případě členů amerického štábu.
Jak to myslíte?
Budou pro mě jednou velkou neznámou. A já pro ně. Budu si muset získat jejich důvěru a vybudovat si přirozený respekt. Režie je o hledání odpovědí na otázku: „Jak?“ A vy lidi musíte přesvědčit, že to víte. Mezi vámi a štábem by měla být určitá chemie. Ti lidé jsou profesionálové, udělají, co mají. Ale aby vám to opravdu fungovalo, tak musejí udělat něco víc než jen to, co mají v popisu práce. Když se to stane, když cítíte, že pro vás ostatní vypustí duši, je to nádhera. A taky zázrak, který ovšem nepřichází sám od sebe. Musíte si ho vybojovat.
A jakou taktiku máte na herce? V „Ptáčeti“ vám hráli Harvey Keitel a Stellan Skarsgård.
Přístup hvězd tohoto typu k filmu se vyznačuje jednou vlastností – ničím se nerozptylují, na svou roli jsou absolutně koncentrovaní. Tedy, ne že by se takové nasazení neobjevovalo i u našich herců, ale je tu problém s jejich časem. Aby se uživili, kromě filmování přes den i zkoušejí, večer hrají divadlo, dabují… Kdežto když točíte s americkými herci, tak jsou jenom a jenom vaši. Nicméně tím základem práce s herci je především to, aby mi důvěřovali. Pro mě je a vždycky bylo důležité poslouchat, co si myslí. Nechávám je přicházet s vlastní invencí, a pak to buď přijmu, nebo zavrhnu, což je otázka někdy několika vteřin, někdy dnů. Film je skládačka a má tisíce kousků, které do sebe musí pasovat. A jediný, kdo je poskládá, je právě režisér.
Slyšela jsem, že váš první film s názvem Mazaný Filip vám svým způsobem zachránil život.
Dá se říct, že mi zachránil zdravý rozum. Za bolševika jsem dosluhoval rok vojny v Bratislavě, což pro mě bylo fyzické i psychické utrpení. Abych se z té nekonečné marnosti a buzerace nezbláznil, ukradl jsem psací stroj a po nocích psal Mazaného Filipa jako divadelní hru pro Divadlo Sklep. Když jsem se pak v roce 1985 vrátil do civilu, zrežíroval jsem ji. No a o patnáct let později jsem se rozhodl, že ji převedu do filmové podoby.
Věděl jste hned, že filmovou verzi budete režírovat?
Původně jsem byl rozhodnutý, že oslovím Tomáše Vorla nebo Milana Šteindlera, což byli kamarádi a na rozdíl ode mě už zkušení režiséři. Jenže pak jsem si uvědomil, že i kdybych na „Filipovi“ nakrásně pracoval jen jako scenárista a producent, stejně bych byl každý den na place a pekelně bych jim do toho furt kecal. Už na divadle jsem neustále herce opravoval v intonacích, na kterých jsem, jako perfekcionista, absolutně bazíroval. Mám na pronášené dialogy možná až extrémně citlivý sluch, a jakmile se někdo zmýlil, hned jsem reagoval. A tak jsem se tedy do toho v tom roce 2003 pustil sám – s absolutní a naivní drzostí.
Čím jste se uklidňoval?
Říkal jsem si, že Tarantino taky nevystudoval žádnou režii, jen se pořád díval na filmy. Ale i tak… Uff… Jasně. Sám sebe jsem hodil do studené vody. Moje první režie tedy byla čistě intuitivní, bez znalosti řemesla, což je mimochodem důležitá kategorie. Když ho ovládáte, tak vás osvobozuje, znalosti vám otevírají duši. I když si dnes mnoho lidí myslí pravý opak. Naštěstí jsem režijně přežil a přežil i ten film, který si získal od doby svého vzniku své skalní fanoušky, což mě tedy fakt těší.
Odhadnete, kolik jste vy sám viděl filmů?
Asi tisíce. Neustále jsem chodil do kina. A když mi bylo šestnáct let, vyučil jsem se k tomu při střední škole promítačem a celé prázdniny pak roky promítal v letním kině v Novém Kníně. Přes den jsem dělal brigádně plavčíka, večer se posadil na kolo a frčel potěšit diváky i sebe.
Když se podíváte na současný český film, co vidíte?
Žánrovou nevyváženost. U nás vznikají hlavně pohádky a komedie. A některé z nich jsou navíc na jedno kopyto – holky jedou na hory a tam se snaží někoho klofnout. Chápu, že i snímky tohoto typu jsou potřeba, ale zdravá kinematografie má být žánrově bohatá a díky tomu by pak mohla uspokojit všechny, včetně těch nejnáročnějších diváků. My se jinak častokrát setkáváme s takovou mantrou, kdy se neustále skloňuje to, kolik na film přišlo lidí, jaké má kritiky… Svým způsobem to chápu, ale faktem zůstává, že jakékoliv dílo – ať už je to film, román, obraz nebo socha, se nakonec dočká svého opravdu spravedlivého verdiktu. A ten pronese soudce, který se nedá ničím zkorumpovat. Jmenuje se Čas. Jedině on finálně rozhodne, jestli váš výtvor přežije, nebo skončí v propadlišti dějin.
Všechny své dosavadní filmy jste nejenom režíroval, ale také k nim napsal scénář a produkoval je. Jak tuhle trojkombinaci člověk může ustát?
V mém případě prostě neexistovala jiná šance. Ta práce byla vždy tak osobní, že mě to prostě donutilo všechny ty profese vzít na sebe. Lidé se nad tím často pozastavují, ale věřte, prosím, že nikdy, opakuji nikdy, je nevykonávám souběžně. Vždy pěkně popořadě. Ale i tak si někteří myslí, že jsem workoholik. Opak je však pravdou. Kdybych mohl, tak bych se jenom flákal – četl knížky, díval se na filmy, chodil do divadla, sportoval, scházel se s přáteli… No, jenže pak vás doslova posedne nějaký nápad a vše jde stranou.
Ale stejně, nepere se to ve vás? Scenárista a režisér vyprávějí příběh, ale producent má úplně jinou roli – hlídá finance.
Producenta Václava Marhoula na plac nepouštím. V okamžiku, kdy se pustím do příprav a pak do samotného natáčení, neřeším nic jiného než režii. Producent je pryč, hodně daleko. Ani si s ním netelefonuju… Jenom by mě rozptyloval. Producentství je jiná planeta. A na ní žiju jenom před a po natáčení.
Režisérka Alice Nellis kdysi prohlásila, že sehnat v dnešní době peníze na film je určitý druh luxusu.
Shánění peněz je na výrobě filmu vůbec to nejhorší. Někdy se propadáte do temnot čirého zoufalství, ze kterého vám pomůže, nebo aspoň mně, že se z něj dokážete vyspat tak, abyste se ráno probudili a někde zpod postele vyhrabali další naději. U „Ptáčete“ jsem měl štěstí na fantastické lidi, kteří byli nejenom bohatí, ale i vnímaví a otevření. Ale takových je tak zatraceně málo! Bohužel většina zajištěných lidí, které oslovujete, žije ve své vnitřní bublině byznysu, peněz a moci. Pro některé jsou umělci dokonce cosi jako lejno, do kterého jen nerada šlápla jejich panská bota… Víte, mě neuráží či neničí, když mě někdo odmítne. To je v pořádku a respektuju to. Jsou to jejich peníze, nemají povinnost vás podpořit. Ale musí to říct. Otevřeně. Protože nejhorší je, když slíbí, že váš návrh promyslí, a pak nereagují, neberou telefony, neodpovídají na maily. Taková arogance dokáže leckomu sebrat sebeúctu i vítr z plachet. Přiznávám, že jsem rád, že v případě svého dalšího filmu se o finance starat nemusím. Je to příjemná změna.
Na kontě aktuálně máte i knížku – jmenuje se Deník tvrdohlavého režiséra a jde o vaše osobní zápisky z natáčení válečného snímku Tobruk. Jste deníkový typ?
Kdepak, k psaní deníku mě přivedl Jiří Menzel, který se mi zmínil o vzpomínkové knize manželky herce Rudolfa Hrušínského, paní Evy. Mimo jiné v něm zmiňuje natáčení filmu Oáza, které probíhalo v poušti v dnešním Turkmenistánu, a to za extrémních podmínek. Ty citace mají neskutečnou sílu, zachycují velmi důležité okamžiky. Jsou originální a naprosto autentické. Zasáhly mě. A tak jsem se rozhodl, že se pustím do něčeho podobného. Nešlo mi o nějaký ventil nebo terapii, jak už to u deníků bývá, ale o popis jednoho zápasu. Když se mi pak ozvali z nakladatelství Albatros s nabídkou na velký knižní rozhovor, navrhnul jsem, protože se mně do toho vůbec nechtělo, jestli by místo toho nevydali právě můj tobrucký deník. No, stalo se… Moje ambice to ale jinak nikdy nebyla. Já ho psal hlavně pro všechny svoje děti, aby si jednou přečetly, jaký byl jejich tatínek blázen.
Odhaduju, že to pro ně není úplná novinka…
Je mi jasné, na co narážíte – natáčení filmu a rodina se moc nedají skloubit. Někdy to nejde vůbec. I o tom ve svém deníku píšu a nezastírám, že se mi čas od času hlavou neprožene výčitka. Na druhou stranu jsem se svým dětem v okamžicích volna vždycky věnoval – naučil jsem je lyžovat, jezdit na kole, rozdělat oheň, pádlovat, postavit stan, nasekat dříví... Každý rok na vodu, na hory… K tomu jsem pro ně vymýšlel spoustu blbostí a bláznivých výletů, což už ale vlastně moc nedělám. Děti vyrostly, mají už své vlastní zájmy, program si tvoří samy… Nejmladšímu synovi bude vbrzku čtrnáct, dalšímu osmnáct a ti dva zbývající, dcera a syn, se pomalu ale jistě blíží ke třicítce. Ale možná, že právě tím, že mají už svůj život, mají snad víc pochopení pro moji práci. Taky myslím vědí, že je to moje svobodná volba a že život na volné noze je jen jedna velká nejistota. Ale zároveň právě i obrovská svoboda. A tu já potřebuju. Kdybych se cítil něčím či někým svázaný, byl by to můj konec.
VÁCLAV MARHOUL (1960)
VÁCLAV MARHOUL (1960)• Scenárista, režisér, producent, herec, kulturní organizátor a manažer, vystudoval FAMU.
• V letech 1990–1997 byl generálním ředitelem FS Barrandov. Připravoval i oslavy konce druhé světové války v Praze a v Plzni nebo kulturní program v rámci pražského summitu států NATO.
• Na kontě má snímky Mazaný Filip, Tobruk a Nabarvené ptáče (to získalo devět Českých lvů a nominaci na Evropskou filmovou cenu).
• Letos ho čeká natáčení filmu o americkém senátorovi Josephovi McCarthym.
• Loni mu v nakladatelství Albatros vyšla kniha s názvem Deník tvrdohlavého režiséra.
• Ze dvou manželství má čtyři děti.
