Proč myslíte, že se největší popularity dočkal právě Anděl s ďáblem v těle?

Do té doby jsem točil spíš vážné psychologické filmy a ty asi nikdy nebudou tak divácky oblíbené. Přitom můj první film Nahota z roku 1970 byl uvedený mezi deseti nejlepšími debuty světa na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, což bylo velké ocenění. Pak ale šel na dvacet let do trezoru.

V něm jste vedle Petra Čepka postavil neherečku Hanzalovou. Kvůli kráse?

Chtěl jsem k Petrovi neznámou herečku. Když jsem Kristinu Hanzalovou objevil v Prešově jako elévku v tamním divadle, netušil jsem, že se mezitím stane Miss Československa 1969. To způsobilo spoustu komplikací. Jako miss podepsala smlouvu s agenturou, z níž pro ni vyplývaly různé povinnosti a já se s ní zároveň připravoval na natáčení. Dokonce jsem ji unesl a ukryl v pražském hotelu Flora pod jiným jménem. Potřebovala pracovat na roli i na sobě, zajistili jsme jí trenéra, doktora a maséra, musela držet dietu, aby nepřibrala, šily se na ni kostýmy… Když pak emigrovala, zajímal jsem se o její další osud. Dělala reklamu pro nějakého výrobce spodního prádla, později se přestěhovala do Švýcarska, vdala se a založila agenturu pro manekýnky. Dodatečně se mi za všechny komplikace omluvila.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Byly trable s misskou horší než práce s jinými profesionálními herečkami?

Je to samozřejmě jiné, když točíte s někým, kdo nikdy nestál před kamerou. Ale nějaké problémy jsou vždycky. Stalo se mi třeba, že jsem herečce nabízel roli v psychologickém snímku, kde jí ten příběh připomínal její vlastní problém, který prožívala. V takovou chvíli jsem respektoval, když se omluvila, že by to nemohla hrát. Jinak jsem na spolupráci s herečkami byl zvyklý, když jsem si jednu vzal za manželku.

Vy jste svou ženu Janu Gýrovou poznal ještě jako studentku DAMU. Manželé jste od roku 1964 dodnes. Navíc jste i často spolupracovali. Jak se to dalo skloubit?

Já jsem si na téma dvoukariérového manželství natočil film Můj hříšný muž, kde jsem na ta různá úskalí poukázal. Měli jsme dvě děti a někdy jsme k nim museli mít až tři paní na hlídání, které se střídaly. Když jsem točil, odcházel jsem třeba v šest hodin ráno a vracel se večer a ještě jsem se musel připravovat na druhý den. Jana působila jako herečka v divadle na Kladně, kde měla dvacet až třicet představení do měsíce. K tomu zkoušky, generálky… V životě je třeba určitá trpělivost a díky tomu, že jsme oba dělali v kumštu, tak jsme věděli, že všecko nejde, jak si člověk vymyslí a vysní.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Janu jste často obsazoval do svých filmů, někdy i do hlavní role. Její kolegyně si možná říkaly, že má protekci.

Nabídl jsem jí roli jen, když jsem věděl, že v tom bude dobrá. A ne vždycky to pro ni bylo vítězství. Tak třeba v druhém díle Anděla – Anděl svádí ďábla, jsem potřeboval vyzkoušet vrhače nožů, a tak jsem přemluvil Janu. Jenže on asi dva roky ty nože nevrhal a nůž se jí zastavil těsně u hlavy. Tak jsme ho vyhodili a najali jiného. Jana se mu už nechtěla postavit, ať si prý najmu dabérku. Nakonec to při natáčení dokázala. Podobnou scénu měla i Jitka Asterová a ta se bála ještě daleko víc. Když na ni ten chlap vrhal nože, bylo ticho jako v kostele. Jitka měla vyděšený pohled, ale zvládla to. Když se scéna natočila, prožívala tak vítězný pocit, že vypila několik skleniček šampaňského, které pak rozbila o zem. A všichni jí tleskali…

Jak vás napadlo obsadit do Anděla s ďáblem v těle právě Zdenu Studénkovou a Božidaru Turzonovou?

Hledal jsem dvě osobnosti, které by uměly hrát, měly pohybové vybavení a byly odvážné. Postavu zpěvačky Renáty jsem nejdřív nabídnul jedné skvělé české herečce, ale té se zdál příběh příliš necudný. Pak mě napadla Studénková, protože jsem věděl, že zpívá, tancuje, dobře vypadá, a Božidara jako protikladný typ, ale skvělá herečka. Navíc obě byly přední členky Národního divadla v Bratislavě a spolu jezdily po představení rychlotaxíkem do Prahy, takže se to dalo spojit. Jen jsme s natáčením čekali do nočních hodin.

To si neumím představit, jak moc jsou svěží herci po večerním představení?

Tak konkrétně Zdena a Božidara si vozily na povzbuzení B vitamin a kromě toho jsme měli na place lékaře, kdyby bylo potřeba. Ale uvedu vám příklad. Začínali jsme po 23. hodině a tak kolem půl čtvrté ráno bývá největší krize. S Milošem Kopeckým, který v Andělovi hrál sekčního šéfa ministerstva financí, jsem měl džentlmenskou dohodu. „Kdybych měl svůj osobní problém během natáčení, tak vám to sdělím, vy budete hodinu pokračovat na jiné práci a já pak přijdu,“ řekl mi a já souhlasil, protože jsem věděl o jeho maniodepresivitě. Nakonec nic takového nebylo potřeba, ale asi šestý den v noci se stalo, že najednou těch sto lidí na place nedokázalo udržet pozornost. Tak jsem se naopak na Miloše obrátil já s žádostí o pomoc. On se otočil k tomu davu a zakřičel: „Ticho, kolegové, to není možné takhle se chovat, když tady pracujeme.“ Zabralo to a mohli jsme pokračovat.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Prý jste i s tímhle zdánlivě nevinným filmem měl problémy při schvalování?

I když jsme se Slávkem Makovičkou, který byl spoluautorem scénáře, děj situovali do první republiky, chtěli jsme, aby si v něm současný divák našel něco aktuálního. Tedy, že se politici chovají pořád stejně nemravně, což pak schvalovatelům vadilo. Když se ale film prodal do padesáti zemí světa, to jim vyhovovalo. Byl jsem na projekci v Mexiku a tam se lidi smáli úplně na stejných místech jako u nás nebo na Kubě. Poznávali v tom praktiky mocných, které jsou všude obdobné.

Jak vás napadlo pracovat u filmu?

Pocházím z Katovic na Strakonicku a tam bylo výborné ochotnické divadlo, ve kterém hrála moje maminka a pak i já. K tomu jsem se učil hrát na klarinet a na kytaru, a když jsem se dozvěděl, že se v Čimelicích otevřela Vyšší filmová škola, zaujalo mě to. Měl jsem štěstí, že se za mě zaručila moje učitelka hudební výchovy na základní škole, která byla bývalá operní pěvkyně. Tehdy v 50. letech mohl každý okres vybrat jednoho uchazeče do té školy a já se ocitl mezi nimi. Ta škola vznikla v roce 1950, čtyři roky po založení FAMU, když se zjistilo, že chybí lidé, kteří by rozuměli filmové technice a produkci. No a já se chtěl původně stát hercem, a tak jsem si ve své naivitě říkal, že budu muset být scenáristou a režisérem a pak sám sebe do těch filmů obsadím. Bylo skvělé, že nás učili mnozí profesoři z FAMU a škola měla skutečně vysokou úroveň.

V posledních letech píšete knížky a vracíte se v nich ke svým kořenům, do rodného kraje, do svého dětství.

Jsem zvyklý psát od mládí, takže to u mě není zas až tak nic nového. Ale je pravda, že nejdůležitější vzpomínky z dětství člověku kolikrát vytanou na mysli až v pozdějším věku. Tři moje poslední knížky – Jak miluje Anna Marie, Ďábel se neptá a Jak se hledá perla – mají vazbu k mému rodnému kraji a patří svým způsobem k sobě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

VÁCLAV MATĚJKA (1937)

• Vystudoval Vyšší filmovou školu v Čimelicích a scenáristiku na pražské FAMU.
• Natočil 14 filmů, podílel se i na scénářích. Mezi nejznámější snímky patří film Nahota, který ležel 20 let v trezoru. Sólo pro starou dámu, Svítalo celou noc, Anděl s ďáblem v těle nebo Můj hříšný muž.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli