Kde se ten váš zvláštní přístup k divadlu vzal?

V Madridu! Odjela jsem tam na rok na stáž divadelní dramaturgie a nakonec zůstala dva roky. Tam jsem poznala formy divadla, které v Česku téměř neexistují nebo je máme, třeba jako bytové divadlo, spojené s totalitou. U nás to byla nouzová věc, ve Španělsku je to koncept. Chodila jsem v Madridu třeba do Blešího penzionu, což byl klasický činžovní dům, ale v patře bylo v bytě divadlo. V obýváku jsem si sedla na gauč nebo do křesla, podobně jako dalších třeba deset diváků, a před námi se odehrálo drama. Nablízko, intimně, byl to extrémně intenzivní zážitek. Často se pak šlo do kavárny probrat to, co jsme viděli. Mezi herci a diváky vznikalo úplně jiné pouto, než je běžné v klasickém velkém divadle, chyběla propast mezi jevištěm a hledištěm. Bylo to nesmírně kamarádské, mnohem vřeleji se k sobě chovali i diváci, kteří sdíleli zážitek z malého prostoru. Druhý typ divadla, který mi ve Španělsku učaroval, se jmenuje Micro Teatro Por Dinero.

Jak to vypadá?

Jde o koncept divadla spojený s kavárnou nebo barem. Chodívala jsem do baru, který měl suterénní prostor a v něm malé oddělené pokojíky, v nichž se večer konala paralelně různá krátká představení. Na patnácti metrech čtverečních, každé trvalo jen patnáct minut, pro patnáct diváků. Během večera člověk mohl vidět i pět her po sobě, v každém pokojíku jednu. Dobré na tom bylo, že vstupné stálo jen tři eura. Ve Španělsku je klasické divadlo velmi drahé, je to prestižní záležitost. Spolužáci se divili, když jsem řekla, že jsem už někdy byla na opeře. Ta je tam nepředstavitelně drahá a pro mnoho lidí nedostupná, je jen pro smetánku. Naopak na tyhle „jiné“ formy divadla chodí hodně lidí a je tam vždycky plno. Když jsem se vrátila do Brna, chybělo mi to.

A tak jste si založila Mikro-teatro po česku!

Vlastně ano. Oslovila jsem kamarádky z oboru, vznikla parta žen, nadchly jsme se. Ale nejsme zase takové střelkyně, abychom si pronajaly byt a používaly ho jako divadlo a doufaly, že si na sebe vydělá. Takže vzniklo Mikroteatro, které nesídlí v bytě, ale naopak kočuje po obývácích jiných lidí, kteří si nás objednají. Kočovnictví mne vlastně provází stále, hodně času jsem strávila na cestách a poutích, nerada se fixuji na jedno místo, sbalit si pár švestek a jít poznat nová místa a lidi a ideálně s nimi prožít společnou katarzi je mi blízké.

Není to bariéra? Chce to odvahu, pozvat si k sobě do obýváku cizí herečky.

Nad tím jsme samozřejmě přemýšlely, my Češi jsme trochu uzavření. „Co si ty herečky řeknou, když uvidí, jak to u nás doma vypadá? Jsou to cizí lidi, co když tady něco seberou?“ Rozhodly jsme se ale, že k tomu nemůžeme takhle přistupovat, že to prostě musíme zkusit. Začaly jsme pohádkami pro děti, a to se ujalo moc dobře. Začalo se hrát na dětských oslavách a v dětských pokojíčcích, na zahradách, na terasách domů. Díky dětem je to možná mnohem uvolněnější, než kdybychom začaly hned vážným kusem pro dospělé.

Jak rodiny reagují na tak netradiční koncept?

Rodiče často vnímají jako plus, že dětský pokoj se najednou promění. Děti jsou na něj zvyklé a během představení se z něj stane třeba les nebo hora a ony pak vzpomínají, jak byl jejich pokoj dějištěm pohádky. Stavíme na několika pilířích: jedním je blízkost, kontakt s divákem. Další je minimalismus. Sbalíme divadlo do kufru nebo do batohu. Takže musíme mít takové rekvizity a kostýmy, které budou maximálně skladné a lehké. Pohádku o říční víle hrajeme ve vaně. Všechno je to lehce přenositelné, snažíme se být ekologicky udržitelným divadlem, takže se pořád bráníme tomu mít auto. Jezdíme vlakem, chodíme pěšky. Dalším pilířem našeho divadla je totiž ekologické smýšlení. Nepotřebujeme světla, zvuk, oponu. Vybalíme batoh, loutky, sukně a stačí to. Děti mají tak úžasnou fantazii, že stačí jen přepnout a jsou u řeky, v lese, u Zrzavé vlčice. Zrovna Pohádka o Zrzavé vlčici, kterou režírovala Juliána Vališková, se odehrává ve velkoformátové knížce ušité z látek, která měří metr krát metr. Děti sedí u knihy, ze které vylézají mravenci vytvoření z kolíčků a lezou po nich. Voní jako borovicový háj, šplíchá z ní voda od vodopádu a ozývá se hudba z všelijakých nástrojů…

Ta obří knížka ale musí něco vážit!

No právě, má osm kilogramů. Přemýšlely jsme, že ji budeme za pomoci speciálních popruhů nosit na zádech, ale nakonec ji vozíme na rudlu. Zabíráme půlku chodníku, když jedeme na představení. Jen šití té knihy trvalo čtyři měsíce. Kromě toho, že se v Česku snažíme otevírat témata ze španělské mytologie a pohádek, snažíme se také lpět na maximálně udržitelném přístupu. Souvisí s tím i to, že ponoukáme rodiče, aby naše představení darovali svým dětem a jejich kamarádům k narozeninám. Aby raději darovali zážitky než věci. I ve scénografii je to vidět, používáme kostýmy a rekvizity z druhé ruky, směňujeme je. Když hrajeme ve školkách, ředitelky se hodně diví: „Zaparkovat můžete ve dvoře a tady jsou zásuvky, napíchněte si mikrofony. Cože, vy nemáte auto? Vy nemáte mikrofony?“ Ze začátku se trochu bojí, co to bude.

A pak? Co říkají?

Reakce jsou nádherné. V Česku panují hodně zažité představy, jak má divadlo pro děti vypadat, a ty my trochu nabouráváme. Dospělí pak nadšeně říkají: To jsme netušili, že to jde i takhle jednoduše! Další motivací bylo rozšířit brněnskou kulturní scénu o další kvalitní divadlo pro děti. V Brně jsou jen dvě kamenná divadla pro děti a ta jsou často hodně dopředu vyprodaná. Na tak velké město s čím dál početnějším dětským publikem je to opravdu málo.

Mluvila jste o španělské mytologii. V čem je jiná než naše české pohádky?

První pohádka, kterou jsme dělaly, se jmenuje Erreka Mari. Je to pohádka o říční víle. Pochází z Baskicka, což je hodně syrové severní pobřeží, kde je hodně zeleně, je tam poměrně chladno a hodně tam prší. Právě tam se rodí zvláštní pohádkové postavy. Poznala jsem několik lidí, kteří odtud pocházejí, a všichni měli dokonce i velmi netradiční jména. Ptala jsem se: Co tvoje jméno znamená? A oni říkali: Moje jméno znamená v překladu Kámen. Nebo Silný vítr. Jsou to skoro indiánská jména a jsou obvykle spojená s přírodou. Autorka pohádky o Errece Mari Enkarni Genua byla nadšená, když jsem jí napsala, že bychom její příběh chtěly hrát. A říkala, že shodou okolností s tou pohádkou byla v Československu v šedesátých letech a že je ráda, že se Erreka Mari vrátí do českých vod. Tahle říční víla je personifikovanou vodou. Je to živá bytost, o kterou je třeba pečovat, hladit ji, děkovat jí, že je na světě. Takže zase ten ekologický rozměr.

Nevadí dětem, že hlavní hrdinka není princezna nebo Karkulka?

Nevadí, navíc Erreka Mari je vlastně víla, má modré vlasy, perlovou čelenku. Chystáme teď kolumbijskou legendu Madremonte a tam je hlavní postavou naše Matka Příroda, v přesném překladu Matka Hora. Je milující, plodná, ale i drsná, přináší požáry, povodně, trestá. Je to trochu brutální příběh o tom, že si lidé přestali přírody vážit a brali si, co chtěli. Káceli na posvátné hoře, až na ně Madremonte poslala jaguára. Naše scénografka Martina Nováková zrovna šije obrovskou sukni, která bude zároveň scénou, v níž se budou odehrávat jednotlivé kapitoly příběhu a budou z ní vystupovat loutky a roztodivné nástroje.

Co hrajete pro dospělé?

Moje profesorka divadelní dramaturgie královské akademie v Madridu je zároveň dramatičkou a napsala text Světlušky, o české herečce Vlastě Schönové, která jako jedna z prvních založila divadlo v Terezíně. Tajně hrála na samotce, po válce emigrovala do Izraele, kde hrála svoje monodramata, kočovala s nimi a nakonec byla v angažmá v národním divadle Tel Avivu. Nic jsem o ní nevěděla a fascinovalo mě, že ji u nás nikdo nezná, přitom v Madridu se hra o ní uváděla s velkým úspěchem. Přeložila jsem ji a v režii Gabriely Ženaté pak Vlastu Schönovou ztvárnila herečka Kateřina Jebavá. Našly jsme i byt, ve kterém se Světlušky v české premiéře uvedly. Zrovna tohle představení ale nenabízíme jako drama, které by si mohli diváci objednat do svého obýváku.

Proč?

Je to těžká, náročná inscenace o holocaustu. Když se tohle bude odehrávat ve vašem bytě, může se stát, že ten byt pak budete vnímat jinak. Zrovna v tomhle případě je lepší hrát jinde a zvát lidi ven: získaly jsme možnost hrát Světlušky v prostorách brněnské Káznice, hrály jsme je v židovské čtvrti v Boskovicích a jednáme s Terezínem a s Českým centrem v Tel Avivu. Další inscenací pro dospělé je pomalá komedie Ein Strudel und Nekonečno, inspirovaná životem a dílem brněnského rodáka a matematika Kurta Gödela a jeho manželky Adele. Tato inscenace vznikla ve spolupráci se spřáteleným souborem bazmek entertainment. V září s ní budeme hostovat na krajanském festivalu v Curychu. A připravujme inscenaci o další výrazné ženské osobnosti – Ludmile Javorové, která byla za totality vysvěcena skrytou církví na římskokatolického kněze. Bohužel její příběh o odvaze a vnitřní síle zůstává dosud víceméně skrytý.

Vnímám, že děláte všechno od překladu až po propagaci a produkci. Jak se to dá zvládnout?

Popravdě bych nejraději jen vybírala náměty, překládala a občas hrála! Jenomže to zatím nejde, takže dělám tak nějak všechno a částečně se tím živím a částečně je to stále koníček, nebo spíš kůň. Sama bych to ale nezvládla, naštěstí mám kolem sebe hodně lidí, kteří pomáhají s dramaturgií či s obvoláváním školek či festivalů. Díky kamarádce a Nadačnímu fondu dětské onkologie Krtek také můžeme hrát v nemocnicích dětem, které by se jinak do divadla vůbec nedostaly. To je úžasná zkušenost. Pořád jsem ve fázi, kdy si divadlem plním sny. A je to zpráva i pro moje dcery – jak je v životě podstatné plnit si sny. A že žijeme v době, kdy už to jde. Sice to stojí úsilí, ale stojí to za to. Chci tvořit, psát, překládat. U nás převažuje kult německé dramatiky, která je sice skvělá, ale mým snem je vnášet do našeho poněkud chladného prostředí trochu španělského slunce.

MIKRO-TEATRO

  • Brněnské kočovné divadlo založily v roce 2019 Veronika Všianská, Lucie Hrochová a Tereza Sikorová. 
  • Za tři roky působení nazkoušely sedm inscenací, odehrály přes sedmdesát představení a navázaly spolupráci s několika festivaly. 
  • Divadlo pravidelně hostuje na krajanském festivalu v Curychu. Díky nadaci pro onkologicky nemocné děti Krtek navštěvuje se svými pohádkami děti v nemocnicích. 
  • Soubor dnes kromě Veroniky tvoří režisérka Juliána Vališková, scénografka Martina Nováková, dramaturg Jakub Molnár a herečky Filipína Cimrová, Kateřina Jebavá a Alžběta Vaculčiaková. 
  • Nemá stálou scénu, jejich inscenace si můžete pozvat k sobě domů.