Karpatský oblouk ale byl jen začátek. Podle dostupných zdrojů jako první člověk přešla pěšky Kavkaz, v batohu nesla mušli od Černého moře ke Kaspickému. O svém treku napsala jeden z nejlepších cestopisů poslední doby nazvaný Hory a nekonečno.

Hory a nekonečno popisují trek, který jsi šla před čtyřmi lety. Jak vzniká kniha složená ze zážitků s takovým časovým odstupem?

Mám z cest deníky a fotky, po příjezdu domů vždycky navíc dělám přednášky, ve kterých tu cestu svým způsobem prožívám znovu. Ale nejvíc mi pomáhají moje deníky.

Dá se na takovém treku psát každý den?

Psát každý den je fuška, když jsem unavená, často se mi nechce. Někdy se pár dní za sebou nepřemůžu a pak dopisuju zpětně třeba celý týden. Ale snažím se každý večer dávat jednotlivým dnům názvy podle toho, co se stalo důležitého, a to mi pak pomůže se během dopisování rozvzpomenout.

Čtěte také

Pavla Beretová

Čtěte také

Pavla Beretová o Medě, Werichových nevěrách i svobodě současných žen

Jak se mění tvoje vnímání času na cestě?

Prvních třeba čtrnáct dní jsem hlavou pořád v normálním životě ve městě, přemýšlím o věcech, o kterých jsem přemýšlela doma, ale to se postupně vytrácí. Protože to přestává mít relevanci, přestává to pro mě být podstatné. Už je jedno, co jsem doma nestihla udělat, pozornost se orientuje na přítomnost, řeším tady teď. Tedy hlavně fyzický komfort, abych neměla hlad, aby mi nebyla zima, abych byla v suchu. A prostě jdu a koukám se na krajinu, pozoruju okolí, je to druh meditace. Chůze je opakování stejného, jen krajina se mění a občas mi přijde do cesty někdo zajímavý nebo něco zvláštního. Takže žiju v přítomnosti. Stejně nevím, kde budu večer spát, kde budu zítra, tak to neřeším. Nejintenzivněji jsem změnu vnímání času prožila při svojí první dálkové cestě přes karpatský oblouk. Ve městě v Česku mám ve zvyku vnímat čas lineárně, rozdělovat minulost, přítomnost a budoucnost. Tam v rumunských lesích se mi to začalo zdát nelogické, nedávalo smysl takhle vnímat čas.

Dá se slovy popsat, co tu lineárnost nahradilo?

Těžko se taková věc předává slovy, ale myslím, že jsem čas vnímala spíš jako pohyb v prostoru. Protože co je čas? Nic jiného než pohyb v prostoru. I vesmírná tělesa, podle kterých čas měříme, se jen hýbou v prostoru.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Dokážeš si ten změněný pocit vnímání času vyvolat i v civilizaci?

Ne. To nejde. Na cestě jsi většinu času venku, vidíš, jak se opakuje světlo a tma, jak to tvoří pulz, rytmus. Jeden den, druhý den, třetí. Tohle bylo vlastní lidem v minulosti, když neměli kalendář a hodiny, důležité bylo poznat čas sklizně a setí, čas jít spát, a to bylo možné díky opakujícímu se pohybu vesmírných těles. Postupně s rozvojem technologií jsme začali čas vnímat ne kruhem, ale linií. Mnohem víc bych tu cykličnost asi cítila, kdybych byla třeba zemědělec, kdybych zůstávala na jednom místě a byla odkázaná na venkovní prostředí. Ale i když jdu jen půl roku, vnímám čas víc cyklicky.

Když jsem četla tvoji knihu, napadlo mě, že vlastně střídáš časové úseky s lidmi a bez lidí, že když se ti o samotě v horách začne stýskat po kontaktu s lidmi, sejdeš do údolí.

Spíš je to naopak: potkávám i v horách většinou lidi, kteří jsou ze mě nadšení a zvou mě k sobě domů, chtějí se pochlubit u sousedů, jakou mají v domě Evropanku s batohem na zádech, věnují mi hodně pozornosti. Takže pak spíš často utíkám zase co nejvíc od lidí, abych si od té pozornosti odpočinula. Když mi dojdou zásoby a potřebuju do civilizace, tak sejdu dolů do vesnice a jsem zase mezi lidmi.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Nenapadlo tě kvůli tomu hladu v horách lovit?

Líbilo by se mi žít rok v divočině. Postavit si obydlí, donést třeba pytle s rýží a moukou, ale zbytek jídla bych si pěstovala, sbírala a lovila. Když jsi delší čas na jednom místě, vypozoruješ, jak se zvěř chová, takže máš větší šanci něco ulovit. Na dálkovém treku ale lovit moc nejde, musím aspoň kus ujít. Naivně jsem si to obstarávání potravy z přírody představovala před první cestou, ale zjistila jsem, že tak bych nikam nedošla. Zkus si třeba jen uvařit kopřivový špenát! Než nasbíráš dost kopřiv, než to uvaříš, možná spálíš víc kalorií, než jich tím špenátem do sebe dostaneš. Lov by mi dával smysl, kdybych chtěla být jen na jednom místě. Často je to navíc pytláctví. Kdybych ulovila sem tam veverku, tak by to asi bylo v pohodě, nebo třeba kdybych lovila ryby. Ale s trekováním se lov moc skloubit nedá. Navíc kromě ryb maso nejím, umím si to představit jen v případě nutnosti.

Jak to máš na treku s ohněm? I tam musí člověk počítat, jestli se ho vůbec vyplatí dělat.

Oheň neuděláš, když jsi v národním parku, vysoko v horách, kde není dřevo, blízko vesnic, abys na sebe neupozornila. V Karpatech jsem dělala oheň často, při cestě přes Balkán skoro vůbec. Vyrábím si lihový vařič z plechovky od piva, líh koupíš v každé lékárně.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Nosíš sirky?

Mám zapalovač. Rozhodně nerozdělávám oheň třením dřev. Další rezervní oheň mám v krabičce poslední záchrany.

Jak ses k chození přes hory dostala?

Když mi bylo deset, četla jsem Robinsona, knihy od Jacka Londona, Eduarda Štorcha, Ernesta Thomsona Setona. Připadalo mi fantastické, kolik toho literární hrdinové stihnou prožít. Třeba ve srovnání s životem dospělých kolem mě. Ten byl fádní, děsilo mě žít tak, jak žili moji rodiče, kteří střídali práci, péči o domácnost a spánek a jednou za rok jeli na dovolenou někam do resortu, kde se odpočívalo. Navíc mě tehdy brávala babička na poznávací zájezdy, projezdily jsme spolu Evropu, ale i to pro mě bylo nepochopitelné – na hodinu nás vždycky vysadili z autobusu, abychom si proběhli památky, ale já jsem chtěla mluvit s lidmi, jít se podívat tamhle na ten kopec, a na to nebyl čas. Takže jsem jen čekala na to, až budu dospělá a budu si moci jezdit po svém. Měli jsme psa, takže jsem s ním hodně chodila do přírody a představovala si, že jsem v kanadských lesích. Zároveň jsem ale chodila na čundry s kamarády nebo jezdila se skautem. No a pak, když jsem dospěla, jsem jela na kole k Baltskému moři. Tehdy mi kolo připadalo jako geniální dopravní prostředek.

A teď už to s kolem tak nemáš?

Na kole se nedostaneš do hor mimo cesty. Tenkrát jsem ještě ukecávala kamarádky, ať jedou k Baltu se mnou, ale i když se jim ten nápad líbil, nenašla jsem nikoho, komu by to nepřipadalo moc šílené, a kdo by byl ochotný do tří dnů vyrazit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Nelétáš letadlem. Důvodem je uhlíková stopa?

Mám ráda přírodu a nechci ji ničit. Ale upřímně si myslím, že i když teď kdekdo řeší záchranu planety, jde stejně jen o to, zachránit sám sebe. Klimatická změna mnohem víc ohrožuje existenci lidstva než planety. Nelétám proto, že bez létání si svět zachovává ten obrovský rozměr, který má vůči tobě jako malému člověku. Když jsi během dvou dní schopná být na druhé straně planety, tenhle rozměr se ztrácí, je to jako teleport. Když jsem daleko od domova, vím, že se nemůžu lusknutím prstu do dvou dnů vrátit, že dostat se kam potřebuju, chce úsilí, je to větší dobrodružství. Navíc už mám po cestě hodně známých a kamarádů, které bych nepoznala, kdybych ta místa, kterými jsem šla, přeletěla. A v neposlední řadě je to taky moje touha pozorovat, jak se mění krajina a kultura. Když jdeš pěšky z jedné země do druhé, můžeš si v té krajině číst. O to by mě létání ochudilo.

Máš trochu posunuté limity oproti většině lidí. Přesto – kde jsou tvoje limity? Staví ti je hory? Neprostupný terén? Příliš dlouhý úsek cesty, který musíš ujít, aby ses dostala k jídlu, protože už nemáš zásoby?

Limitů je hodně, nikdy nevíš, jak daleko jsi od svého konce. Když se mi v horách stane takové setkání s možným koncem, jsem po celý následující den nejčistší duše na světě, není ve mně nic špatného, jen radost ze života, radost z každého kroku. To je strašně důležitá věc, kterou hory člověka učí. Nejenom poznávat své limity, jak ses na ně ptala, to je celkem vedlejší. Hory tě učí být pokorným člověkem a vážit si každého okamžiku.

Když jsi delší čas v horách sama, povídáš si nahlas?

Ano. Jdu horami a vedu rozhovor přímo s nimi, s tou krajinou. Dostanu se z jedněch hor do jiných a vidím, jak se ta entita mění, začnu si je podvědomě trochu antropomorfizovat, připisovat jim lidské vlastnosti. Mám v nich často pocit bezpečí, pocit, že mě chrání. Když ale ztratím pokoru, třeba když přecením vlastní možnosti, dostanu obvykle přes čumák, nějaká nepříjemná zkušenost mě vrátí zpátky na zem. Když jsi dlouho sama, začneš si nahlas povídat s okolím, to je normální. Mluvíš ke zvířatům, k horám, k lidem, co tam nejsou, sama k sobě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

Jak balancuješ mezi přijímáním výzev na jedné straně a tou pokorou na druhé?

Když cestuješ ve dvou, můžeš se o případném riziku se svým druhem pobavit. Tvůj parťák tě hecne, nebo stopne. Nebo ty jeho. Když jsi sama, nemáš nikoho, kdo by tě vyhecoval nebo zastavil, je tam jen touha to zkusit a zároveň pochybnost, jestli už to není za čárou, jestli se bláhově nevydáváš vstříc nebezpečné situaci.

Jak se za tu dobu, co chodíš sama po horách, proměnil tvůj vztah ke smrti?

Ve vnímání smrti hraje velkou roli kvalita života. Když žiju standardní život, jsem náchylnější se o něj bát. Když žiju naplno, jsem tak šťastná, že se smrti nebojím. Souvisí to s tím časem. Když žiji skutečně jen v přítomnosti, smrt neexistuje.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Co znamená být šťastná v horách?

I když třeba strádám fyzicky, jsem prostě šťastná, a to se mi nedá sebrat. Není to žádná šílená euforie, ale hluboká spokojenost se sebou, s životem a se světem. Cítím pud sebezáchovy, ale hrůzu ze smrti ne. Kdybych umřela, mělo to tak být, a když se to stane v horách, budou moji blízcí vědět, že jsem zemřela šťastná. Když o tom mluvíš beze strachu, mají lidi pocit, že se rouháš. Ale já neriskuju zbytečně, nepřekračuju hranice bezhlavě.

Přesto v knize píšeš, že se pravidelně ozýváš mámě, aby věděla, že jsi v pořádku.

Ano, když mi bylo sedmnáct, domluvily jsme se, že ji budu pravidelně prozvánět na znamení, že jsem živá a zdravá. To je můj nejintenzivnější hnací motor přežít – to, že nechci ublížit svým blízkým. Když se mi to stalo poprvé, že jsem se přiblížila ke smrti, dostavil se i intenzivní pocit, že moji blízcí nevědí, jak moc je mám ráda. Vrátit se domů a říct jim to, respektive chovat se tak, aby to věděli, to byla hlavní motivace přežít.

Dá se ten pocit uchovat, i když se pak za mnoho týdnů vrátíš domů k nim?

Na dálkovém treku se mi vždycky podaří hodit se do pohody, srovnat se se vším kolem sebe, sama se sebou. Pak se vrátím zpátky a začnou na mě dorážet mnohé povinnosti, tlaky ze společnosti. Jsem si jistá, že je možné si udržet to zenové vnitřní nastavení, ale pořád to neumím úplně. Po pár měsících v civilizaci vždycky přijde zlom, kdy mi dojde, že zase potřebuji do hor. Po Kavkaze jsem si uvědomila, že se mám snažit pěstovat si v sobě ten pocit, že jsem na cestě, i když už nejsem. To by ale asi už bylo osvícení, kdyby to smíření se vším bylo trvalé.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Od duše k tělu: píšeš, že když jsi doma, nabereš kila a pak je během cesty postupně zase ztrácíš.

Jo jo, na svůj první trek jsem dokonce vyrazila s batohem, u kterého mi po pár týdnech začal být velký bederní pás, takže nešel dobře zapnout. Musela jsem si během cesty nechat poslat svoji starou krosnu. Polovinu oblečení, které mám, teď neobleču, ale čeká na mě, až se zase odněkud vrátím, to mi padne dobře, protože budu mít o dost kilo míň.

Když se řekne dálkový trek, většina lidí si asi vybaví dvacetikilovou gemmu (velký batoh, pozn. aut.) a chůzi natěžko. Ty to máš jinak.

Mám, ale na svůj úplně první trek v Alpách jsem šla taky s gemmou. Gemma vydrží dvacet let, to jo, ale je to zbytečně těžký batoh. Já mám ultralehký batoh, který váží kolem sedmi set gramů a v něm mám maximálně pět kilo outdoorového vybavení plus zásoby. Má v zádech vyndavací malou karimatku, takové sedátko, které si můžu vytáhnout a dát si ho v mokru nebo chladu pod zadek. Díky tomu jsem si mohla ustřihnout karimatku na spaní, aby byla lehčí, a to sedátko si dávám pod hlavu. Můj batoh má hodně vnějších kapes, takže ho nemusím pořád sundávat a něco v něm hledat, stačí správně sáhnout na záda. Navíc nemá komplikovaný zádový systém. Čím komplikovanější nastavitelný zádový systém, tím spíš si to nastavíš blbě. Z mojí zkušenosti – spíš záleží na tom, jak batoh sbalíš, jak rozložíš hmotnost věcí v něm. Můžu nést deset kilo, ale mít pocit, že nesu patnáct, protože jsem to blbě sbalila. Když jdeš nalehko, je nejdůležitější mít lehké ty nejtěžší věci – batoh, spacák, stan nebo přístřešek, karimatku a podobně.

Co to znamená?

Že nepomůže, když ubereš pár gramů na kartáčku na zuby, když máš těžký spacák.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marcela Březinová: Zpěv jí pomohl vyrovnat se sebevraždou maminky i manžela

Ty chodíš s péřovým spacákem. Nemáš strach, že se namočí?

Syntetický spacák nikdy nebude mít tak dobrý poměr hmotnost – tepelná izolace jako péřák. Nosím ho v nepromokavém obalu a mám na něj bivakovací vak, který ho chrání před špínou a před větrem, takže i ten mi v noci zvyšuje tepelný komfort. Místo stanu nosím plachtu, která váží 197 gramů. Můžu tak v dešti spát zcela nenápadně, i když bivakuju blízko vesnice – zalezu u cesty do křoví, vyšlapu si v něm prostor a natáhnu nad sebe tu plachtu. Když kolem ráno procházejí lidi, slyším je, ale oni mě nevidí.


Fotografie z pěšího putování na Balkán, do rumunského Banátu, od Černého ke Kaspickému moři a z Islandu si prohlédněte v galerii.

VIKTORKA HLAVÁČKOVÁ (1989)

• Cestuje nalehko, nízkonákladově a bez letadel.
• V roce 2015 přešla pěšky karpatský oblouk ze Zlína do Banátu v Rumunsku. O rok později navázala v Banátu a došla pěšky do Istanbulu. V roce 2017 podnikla pěší přechod Kavkazu od Černého moře ke Kaspickému. Na Islandu půl roku pracovala jako honačka ovcí, přešla Alpy, bivakovala v konstrukcích pražských mostů. Chodí sama, často mimo značené cesty.
• O přechodu Kavkazu napsala pod hlavičkou nakladatelství BWT Books knihu Hory a nekonečno, která byla nominovaná na Cenu Hanzelky a Zikmunda.
• Testuje vybavení pro e-shop Pod 7 kilo. Chodí nalehko s malým batohem a bez stanu. 
• Na cestách dobrovolničí, točí filmy a fotí. www.ultraviktorka.net

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu