Kromě toho, že momentálně učíte na základní škole, patříte coby moderátor Zázraků přírody už řadu let k nejpopulárnějším osobnostem České televize. Jak tuhle skutečnost vnímáte?

Uvědomuji si to a jsem za to nesmírně vděčný. Je to hlavně díky pořadu jako takovému. Točíme dvanáctý rok, natočíme kolem sedmi až devíti dílů ročně a každou sobotu se na nás dívá nad milion lidí. Takže už podle toho lidi bavit musíme.

Kde za těch dvanáct let pořád berete nápady?

Příroda je nevyčerpatelná studnice, stále se nám otevírají nová a nová témata. S kolegy si navzájem posíláme různé tipy… Nedávno jsem třeba posílal tip na krevetu pistolnickou. Je zajímavá tím, že klepetem umí dát takovou ránu, že zabije na určitou vzdálenost jiného tvora. Secvakne ho tak silně, že vydá rázovou vlnu, hmota se přetvoří na teplotu Slunce, letí prostorem, zasáhne například garnáta a ten je na místě mrtvý.

Když sleduju, s jakým nadšením vyprávíte, jsem si jistá, že to oceňují i vaši žáci.

Mám rád svět a miluju dívat se na něj z různých úhlů, dopodrobna. Nedávno jsem si třeba pořídil mikroskop a žákům s jeho pomocí ukazuji, co všechno se děje například na obyčejné cihle, která je obrácená k zemi… Kolik se na ní dá najít života! Rád se dívám i na hvězdy, proto teď ve škole připravujeme projekt Dotkni se vesmíru. Žáci si na něj připravují experiment, kdy budou vypouštět balon do výšky 40 kilometrů… Zkrátka se snažím svůj zápal předat i jim. Aby si život uměli užívat s otevřenýma očima a nastraženýma ušima. Snažím se výuku pojímat trochu jako v Zázracích přírody. Baví mě vymýšlet třeba kvízy. Ale ne proto, abych děti zkoušel, spíš je to cesta k zábavnějšímu učení.

Vás učení evidentně baví. A žáky?

Myslím, že si to užívají. I matematiku se jim snažím protkat fintičkami při počítání, aby je to nestrašilo. Fyzika je na zábavu lepší, je o letadlech, balonech, o tom, jak se věci chovají ve vesmíru… Což je důležitější pro pochopení světa než třeba umět si spočítat, jaký je dnes atmosférický tlak. Základ být musí, ale utápět se v číslech? Pro mě je větší vzrůšo pozorovat, jak se ten vzduch chová, jak vzniká vítr…

Jak jste se vůbec dostal od novinařiny, kterou jste vystudoval, k učitelství?

Moje žena Martina je učitelka na základní škole, a když jsme spolu začali bydlet, žili jsme ve škole, v učitelském bytě. Tehdy takhle motivovali mladé učitele, aby chtěli učit na venkově. A tak jsme tenkrát využili nabídky ve vesničce Řepín na Kokořínsku. Byt byl opravdu krásný, měl asi 130 metrů čtverečních. Otevřeli jsme dveře a ocitli se na školní chodbě! Občas byl hluk, ale to bylo takové hezké štěbetání. Bylo to krásné období, zůstali jsme tam ovšem krátce, jen tři roky, a pak se přesunuli do dalšího krásného místa na Ř – do Říčan u Prahy, kde žijeme dodnes.

A kde jste byl deset let do konce loňského roku starostou. Pak se vám zastesklo po škole?

To, že jsem se stal sám učitelem, je vlastně souhra náhod. Když jsem se loni rozhodl, že už nebudu starostou Říčan, rozhodně jsem si neplánoval, že se budu ubírat tímto směrem. Chtěl jsem si dát čas na rozmyšlenou, rozkoukávat se. Přemýšlel jsem o moderátorských aktivitách, o tom, jestli se naplno nevrátit k novinařině… Byly Vánoce, já šel do školy za manželkou a potkal se s ředitelem školy. Věděl už, že čekáme miminko a že končím jako starosta. Řekl mi: „Končí mi tady tři učitelé a ty mi ještě přivedeš šikovnou paní učitelku do jiného stavu, měl bys asi udělat morální krok a nějak to napravit!“ Já na to odpověděl, jestli bych teda měl jít učit… A v domnění, že ředitel řekne, že to nejde, jsem dodal: „Klidně!“ Tak slovo dalo slovo.

Převzal jste žáky po své ženě?

Martina učila druháčky, to bych já ani nemohl, asi by se mě báli. Ale přeneseně jsem její žáky převzal, měla totiž děti, které jsou nyní v páté třídě. Ty mám já třeba na vlastivědu. Vzal jsem si menší úvazek, chodím jen čtyři dny v týdnu, mám volné pátky, abych měl čas na natáčení.

Jak se vám učilo on-line, v takovém případě se pokusy dělají asi těžko...

Naopak, učilo se mi dobře, protože na on-line výuce jsem měl mnohem víc možností, jak dětem ukázat praktické věci. Máme ve škole speciální software, který mnohem víc využiju při on-line práci než ve třídě. Mohl jsem jim například ukazovat, jak funguje balon, jak se z něj vypouští vzduch… Ve 3D prostředí je mnoho možností, třeba se podívat do útrob přehrady, zkoumat prehistorická zvířata, což by v reálu šlo těžko. Také existuje mnoho věcí, které jsou již natočené a ve třídě se moc nedají zrealizovat. Taky jim třeba pustím nějaký pokus ze Zázraků přírody, například na Archimedův zákon.

Předpokládám, že vaši žáci Zázraky sledují…

To víte, že sledují a reagují na ně! Když jsme teď s Marošem Kramárem tančili lambadu při rychlostním potápění, tak jsem si až říkal, jestli mi tahle disciplína nepodryje učitelskou autoritu.

Chtějí se účastnit samotného natáčení?

Jasně, děti z manželčiny třídy jsem tam už vzal. Zájem je obrovský, moc rád bych vyhověl všem dětem, ale musíme mít namíchané publikum z různých věkových kategorií, aby reagovalo na vše, co se tam děje, přece jen tam zazní i vtipy, které děti nemůžou pochopit. Během psaní scénáře hodně řešíme, jak věci vysvětlovat, aby to nebyla nuda. Musíme informace podávat jinak než jako řadu statistik a čísel, humor tam patří.

Viděla jsem vás v lecčem, třeba jak vám potápěč s blond parukou dával umělé dýchání pod vodou nebo jak jste zkoušel plavat jako mořská panna…

Mám díky těmto situacím dvě polohy. Když se mi povede dobrý výkon, jako slanění z Žižkovské věže nebo skok do vody z velké výšky, pak se na mě ženy na ulici dívají docela obdivně. Ale když mě pak režisér nebo dramaturgyně převléknou třeba do těsného oblečení a zkouším některé vtipné situace, pohledy jsou spíš úsměvné.

Podporujete se s Marošem Kramárem navzájem?

Řekl bych, že souzníme. Role máme dobře rozhozené, nevadí nám si ze sebe udělat srandu. Ono když vyvalíte na televizní obrazovce břicho, musíte mít velký nadhled. Děláme to, protože nás takové věci baví a pak budou bavit taky diváky. Jsme prostě normální chlapi. Snažíme se navzájem hecovat… Neměl bych to možná prozrazovat, ale Marošovi nedávno úplně nevyšel pokus na monoski. Prohrál, protože s trenérem zvolil špatnou strategii a vystartoval o chvilinku později než já. Doufal, že se rozsekám. To ale nezná Kořena! Nespadl jsem a on už mě nedohnal. Vyčítal si to, protože měl pocit, že je na monoski lepší než já.

Kdo z vás vítězí častěji?

To je jasné, jednoznačně vedu já. Promiň, Maroši!

V jakém živlu jste při pokusech nejčastěji?

Jsme ve vodě, ve vzduchu… Není snad prostředí, které jsme ještě nevyzkoušeli! Nedávno jsme se dokonce potápěli pod ledem, což bylo úžasné. Je zajímavé, jak to pod hladinou vypadá, až to diváci uvidí, budou asi překvapeni! Natáčení bylo náročnější, v takovém případě se může stát spousta nepříjemností, třeba může zamrznout technika a podobně.

Jaké to je, ocitnout se pod ledem?

Zvláštní, vlastně si můžete vyzkoušet, jaké to je, být doslova vzhůru nohama. Takhle můžou trénovat astronauti stav beztíže. Voda vás nadnáší, a když se do ledu opřete nohama, můžete po něm chodit. Museli jsme mít speciální oblek – zimní potápěčský neopren a pod ním ještě svetr.

Co byste chtěl ještě zažít?

Kdybych si mohl vybrat úplně cokoli, chtěl bych se podívat do vesmíru! Byl by to splněný sen. Ale to by bylo možné snad jedině, kdyby Zázraky přírody dostaly sponzoring od Elona Muska. Opustit planetu Zemi vyvolává pokoru, v rámci vesmíru jsme opravdu malincí. Pokládáme se za nejvyspělejší civilizaci, ale zničit planetu by pro nás nebylo zas tak těžké… Jsem velký fanoušek Davida Attenborougha a jeho poslední filmy ve mně burcují pocit, že bychom měli vytvářet prostor pro svobodnou přírodu, místo, které stojí nad hospodařením člověka. Na všechno existují normy – na les, louky, kolik může být někde brouků. Když se pak vyskytne něčeho víc, je z toho pomalu chemická válka jako v případě přemnožení hrabošů. Jako kluk si přitom pamatuju z pobytu na chatě, že za léto neměli myslivci problém zastřelit třeba tisíc zajíců, dneska jsou to jen třeba čtyři kusy.

Každým dnem čekáte čtvrté dítě, vaší nejstarší dceři je devatenáct… To je nezvyklé!

My se trochu bojíme, ale nejde s tím nic dělat. Starší děti si myslí, že jsme se zbláznili! Budeme mít kluka, tím se nám doma vyrovnají poměry, doposud to byla převážně ženská domácnost, teď budeme 50:50. (Rozhovor pro časopis Glanc vznikal v červenci 2021, syn je nyní již na světě - pozn.redakce)

VLADIMÍR KOŘEN

VLADIMÍR KOŘEN

• Popularizátor vědy a učitel.

• Narodil se 30. prosince 1973 v Teplicích.

• Roku 1998 vystudoval žurnalistiku se zaměřením na politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

• Byl dlouholetým redaktorem České televize se specializací na vědu a přírodu. Za svou práci dostal mj. ocenění Česká hlava. Na obrazovku ČT přivedl i seriál České hlavy. V tomto cyklu odvysílal 337 reportáží, sledovanost seriálu dosahovala až milionu diváků. • Vladimír Kořen byl také autorem a moderátorem týdeníku Planeta věda a podílel se na dalším vědecko-publicistickém cyklu, divácky oblíbeném Živém srdci Evropy.

• V letech 2010–2020 byl starostou Říčan.