Podzim se kvůli úbytku slunečního světla a sychravému počasí obecně považuje za depresivní období. Jak ho vnímáte vy?

Kdybych měl soudit čistě podle sebe, tak pro mě je to naopak nejlepší období. Má to svůj důvod – narodil jsem se v listopadu, což je měsíc, kdy vyloženě cítím příliv energie. To ostatní nijak zvlášť nevnímám. Každé roční období má svoje a my Středoevropané jsme na to nastavení, i když se nám to možná nelíbí. Ale je pravda, že v posledních dvou letech je to celé takové rozhozené. Pandemie obrátila život mnoha z nás naruby a přinesla s sebou postcovidový syndrom, který se mimo jiné projevuje i psychickými potížemi. Objevují se úzkosti, stres, nespavost, letargie. Lidem se najednou nechce do věcí, které dřív měli rádi. Nechce se jim komunikovat, číst knížky, sledovat filmy, jít se projít. Nechce se jim nic. A bez ohledu na počasí.

Takže se dá říct, že nás covid připravil o radost a energii?

Svým způsobem ano. Ale nemusíte covid rovnou prodělat, někdo takhle špatně nese i očkování. Lidi jsou zmatení, nevědí, co se s nimi děje. Cítí obrovskou nejistotu a prázdno. A tápou i odborníci. Nikdo neví, proč přesně k takovým případům dochází, ale jasné je jedno – neustále jich přibývá. Dokonce to má již název: Brain Fog. Zamlžený mozek. A taky nesmíme zapomínat na zoufalé kroky naší vlády. Ta se hodně podepsala na současném a budoucím stavu naší společnosti.

Čtěte také

Ridina Ahmedová

Čtěte také

Ridina Ahmedová o body shamingu: Je snadné obézní odsoudit a říct jim „nežer!

Otázka zní, co s tím? Co byste poradil lidem, kteří se necítí ve své kůži?

Odpověď je bohužel ve hvězdách. Zatím se doporučují takové ty základní věci jako pohyb na čerstvém vzduchu a k tomu zdravá strava plus dostatek vitamínů. A hlavně se nesmíte nechat převálcovat. Musíte s tou únavou a nechutí bojovat. Donutit se ty „stojaté vody“ rozhýbat. Ale pozor, to zase neznamená tlačit na pilu a spadnout do workoholismu. To nic dobrého nepřináší. Je dobré poslouchat své tělo a zachovat zdravý selský rozum.

Narážíte na to, že bez ohledu na covid je dnešní doba náročná a stresující?

Ano, ten tlak se nedá přehlédnout, což platilo před covidovými vlnami a platí to i po nich. Naše společnost je prostě založená na výkonu, na dosažení určitého cíle. Zastrašuje nás, ždíme a dělá z nás veverky v kleci. A my se s tím bohužel často vyrovnáváme tak, že lžeme – svému okolí i sami sobě, abychom odůvodnili svou vlastní činnost a existenci.

Proč to podle vás děláme?

Myslíme si, že kdybychom mluvili pravdu a chovali se přirozeně, tak to daleko nedotáhneme. Vlastně se to s námi vleče už od dětství, kdy nás rodiče učí, že některé věci se nahlas neříkají. Používáme to na základce, na vysoké a nakonec v práci. Děláme „rozumné“ kompromisy, přitom si neuvědomujeme, že jsou to jen menší či větší lži, které nám ubližují. Každá lež je něco jako malá vnitřní ranka. Nakonec v sobě nosíme obrovskou bolest, kterou se snažíme utlumit – alkoholem, prášky, adrenalinovými zážitky. Možná se nám ji na chvilku podaří potlačit, ale bolest je v nás zapouzdřená a v určité vypjaté chvíli se objeví znovu a s daleko větší intenzitou, se kterou si nevíme rady. Myslíme si, že máme depresi, ale většinou to jsou naše myšlenky, které se ocitly ve slepé uličce, a přichází strach, tísně, úzkostné stavy…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Formanová: Občas chci Milošovi zavolat. Ale už se nelituju

Co se s tím dá dělat? Existuje něco jako účinná prevence?

Zní to paradoxně, ale jedinou možnou cestou je nelhat sobě a svému okolí, což se asi zdá nereálné, když je společnost na lži založená. Čím budete upřímnější, tím to pro vás bude snadnější a hlavně méně bolestivé. Ano, možná díky tomu vyměníte práci nebo pár přátel, ale zase nebudete v pětačtyřiceti potřebovat prášky, abyste ráno vůbec vstali z postele... K tomu dochází velmi často. Já svým klientům říkám, že nechali tělo v šatníku. Prostě si nevšímali varovných signálů, neposlouchali se a organismus najednou vypnul. Nemohl dál. Přitom stačí přibrzdit a vybalancovat tělo s rozumem. Nepotlačovat instinkty, emoce a věřit svým pocitům. Věnovat sám sobě každý den pět minut a uvědomit si, co nám tělo říká.

Není to mimo jiné i o tom, že se lidé takových pocitů bojí?

Někteří mají strach z toho, že by poznali sami sebe. Podceňují se a neustále srovnávají. Když se někoho zeptáte na to, co dělá, tak většinou odpoví, že je jen prodavač, jen kovář nebo třeba jen učitel. Má mindráky, přitom není z čeho. Člověk by měl pracovat s kartami, které má. A neměl by z toho být nešťastný. I když mu reklamy podsouvají, že musí být za všech okolností krásný, mladý a úspěšný... Je přece skvělé být švec, kovář či učitel. Ambice dokáže být pěkná metla!

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Ztracený: Za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Rád ji vidím šťastnou

A co když se s tím nedokážeme poprat sami?

Tak bychom měli vyhledat pomoc. Bez ostychu. Je to až komické – druhým vyprávíme, že jsme byli na plastické operaci nebo na operaci s křečovými žilami, ale o tom, že nás něco trápí v hlavě, mlčíme. Když nám něco zaskřípe v autě, tak okamžitě jedeme do servisu. Skřípání těla nevěnujeme pozornost, dokud se nezastaví. Sezení u psychoterapeuta je u nás tabu, i když i to se už trochu mění, alespoň ve větších městech. Ve vyspělejším zahraničí to je už běžná součást zdravého životního stylu.

Jak vlastně takové sezení u vás v ordinaci vypadá?

Je to stejné jako teď – sedíme a povídáme si. Klientům nabízím pomoc v obtížných životních situacích. Při práci využívám svého vzdělání v oblasti psychologie, neurologie i psychoterapeutického výcviku, který vychází z teorie Gestalt terapie, jež klade důraz na aktuální prožívání – na tady a teď. Jde o sebepoznání. Základem je komunikace. Aby všechno fungovalo, musíme si s klientem vzájemně sednout, což zjistíme většinou hned na úvodní schůzce. Když je vše v pořádku, na dalších sezeních se věnujeme tématům, která ho trápí a chce je vyřešit. Z mé strany se mu dostane bezpečí, empatie a intimity. Neradím, co má dělat, ale společně pracujeme na tom, aby si k tomu ideálně došel sám.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

Původní profesí jste režisér. Jak jste se k psychologickému poradenství vlastně dostal?

Vždycky mě to táhlo tímhle směrem. Na psychologii jsem se za minulého režimu hlásil třikrát, ale vždycky neúspěšně. Pak sice zvítězil film, ale můj zájem o mezilidskou komunikaci nezmizel. Svým způsobem se odrážel ve výběru námětů, v propracovaných charakterech jednotlivých postav, v komunikaci s herci, producenty i reklamními agenturami, pro které jsem pracoval. Byl jsem v jednom kole a žil tím. Uteklo to jako voda a pak najednou přišla padesátka a s ní myšlenky na to, co budu dělat za takových deset či patnáct let. Cítil jsem, že se potřebuju posunout někam dál. Že musím dát svému životu nějaký další impulz – nebo rozměr, chcete-li. A tak jsem začal studovat psychoterapii. Vlastně jsem oživil něco, co už jsem v sobě měl celou dobu.

Váš psychoterapeutický výcvik trval sedm let. To muselo být náročné…

Ale vůbec ne, byla to moje volba, takže jsem to dělal s chutí. Všechno se mi najednou začalo propojovat a dávat smysl. A došel jsem k tomu, že se chci věnovat jen věcem, které mě niterně zajímají. Že už nehodlám plýtvat časem. Co se konkrétně týká psychoterapie, původně jsem začal s malou klientelou pěti šesti lidí, dneska už mám pacientů o dost víc. Věnuju se tomu intenzivně.

A jak to děláte, abyste si nenosil práci domů? Všechny ty příběhy a problémy, které každý den posloucháte?

To je o určité schopnosti – buď to jde, nebo nejde. Když mám například tři klienty za sebou, tak si mezi nimi musím dát pauzu. Stačí hodinka, abych všechno vstřebal, udělal si poznámky, popovídal si se svým tělem a tím ho připravil na další návštěvu. Musím říct, že zatím jsem s tím žádné potíže neměl. Mojí hlavě to nijak nevadí. A pak taky pravidelně chodím na supervize ke kolegům, kterých si velmi vážím. Probíráme spolu klienty, u nichž se objeví nějaký zásadní problém. Je to dobrovolné, ale když máte všech pět pohromadě, zahrnete to do svého programu, protože je to jeden z čistících ventilů. Přece jenom se pohybujete v citlivých vodách a potřebujete získat odstup a nadhled. A přesně tohle vám druhý odborník poskytne.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

A čím dalším si dobíjíte baterky?

Rád poslouchám hudbu, čtu knížky, fotím. Velkou relaxací je pro mě jízda na kole. Šlápnu do pedálů a vyrazím do přírody. Ani nemusím nikam na venkov – bydlíme v pražských Košířích přímo u lesa. A navíc tu je kopcovitý terén, takže zabrat dostane i fyzička. Pak je tu samozřejmě rodina. Mám čtyři kluky a holku.

Po filmařině se vám nestýská?

Ale já jsem s ní neskončil. Momentálně mám ateliér na pražské Akademii Michael, kde studenty učím dělat film. Nejde jen o to, aby měli dobré řemeslné základy, ale i o to, aby byli otevření. Když už mají potřebu ze sebe něco dostat, tak na plné pecky, bez zábran. Jsem rád, že se v tomhle směru s řadou z nich potkávám – dnešní mladí chtějí komunikovat, vyjádřit svůj názor, vyprávět nějaký příběh. A film berou jako prostředek. Jinak stále čtu scénáře a přemýšlím o nich. Chtěl bych, aby můj příští film vznikl naprosto svobodně, organicky. Nechci sedět před komisemi anonymních lidí, kteří v jednom okamžiku rozhodují o bytí, či nebytí vašeho projektu. Je to nedůstojné, stresující a bere to jenom radost ze života

Čím přesně vás filmová režie kdysi zlákala?

Myslím, že se to tehdy i dnes dá shrnout do tří bodů: zaprvé je to asi určitý druh masochismu, za druhé se u mě projevilo něco jako talent a pak určitě i ta už zmiňovaná potřeba sdělovat cosi světu právě touhle formou. Neumím kalkulovat a natáčet tak, že se budu stresovat návštěvností a sledovaností. Každý můj snímek je výsledkem nějakého myšlenkového pochodu, dlouhodobé úvahy. Proto nedokážu natočit dva filmy do roka, ale jeden za několik let.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Než jste v osmadvaceti nastoupil na pražskou FAMU, vystřídal jste řadu různých zaměstnání. Schválně, na které z nich vzpomínáte rád?

Hlavně jsem studoval medicínu a musel jsem se nějak živit – dělal jsem v pohostinství, zdravotního bratra v nemocnici. Dva roky jsem strávil v detašovaném pracovišti Národního muzea v pražské Stromovce. Tam jsem měl za úkol zařazovat do archivu noviny a časopisy, což mi zabralo tak hodinku denně z celé pracovní doby. Zbytek jsem trávil čtením. Listovat prvními novinami třeba z roku 1580 byl zážitek. Stejně jako setkání s různými osobnostmi disentu, které tam tenkrát chodily studovat zakázané knihy. Většina z nich tajně, vzhledem k tehdejšímu režimu.

Nějakou dobu jste dělal číšníka v legendární restauraci U Zlatého tygra, kam chodil spisovatel Bohumil Hrabal. To musela být velmi zajímavá zkušenost?

To byly krásné časy. Byl jsem takzvaný pivák – nosil jsem pivo. A k tomu někdy vařil. I když to je trochu silné slovo, protože nejčastěji jsem připravoval hemenex a pak krájel šunku, sýr a uherák. Mezi štamgasty patřil nejenom zmíněný pan Hrabal, ale i jeho velký kamarád, básník Karel Marysko, dále lidi z disentu, sportovci nebo podvodníčci a další týpci z pražské galerky. U nich ne existovalo, že by na svou objednávku museli čekat. Když bylo všechno v pořádku, dostal jsem dýško. U pana Hrabala to byla pětikoruna, kterou mi při odchodu hodil do kapsy rondonu. A pokud v ní nic nepřistálo, znamenalo to, že jsem ten den neobstál. Naštěstí takových případů nebylo moc.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

VLADIMÍR MICHÁLEK (*1956)

  • Původně studoval medicínu, v osmadvaceti byl přijat na FAMU na dokumentární tvorbu. V průběhu studia začal pracovat ve Filmovém studiu Barrandov jako asistent režie, později jako pomocný režisér.
  • Debutoval snímkem Amerika (1994), následovalo Zapomenuté světlo a Je třeba zabít Sekala (film získal deset Českých lvů včetně toho za nejlepší režii). Dále např. Anděl Exit, Babí léto, Prázdniny v Provence či Úhoři mají nabito.
  • Známé jsou i jeho seriály Záchranáři nebo Mamon. Natočil i videoklip skupiny Lucie Černí andělé a režíroval divadelní hry.
  • Momentálně působí hlavně jako psychoterapeut. Ve své praxi se věnuje mezilidským vztahům, traumatům a posttraumatickým stresovým poruchám.
  • Dohromady má pět dětí a žije v Praze.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli