První měsíce nového roku jsou pro spoustu lidí signálem k začátku hubnutí. Patříte mezi ně?

Osobně neznám nikoho, kdo úderem prvního ledna vymění větrník za proteinový koktejl a třikrát týdně nastoupí do posilovny. Možná jsou podobné otázky jen takový mediální zvyk, podobně jako tipy na recepty na vanilkové rohlíčky v prosinci. Každoročně, napříč režimy, majiteli a věky, před Vánoci se peče, po Vánocích se hubne.

A držela jste někdy v životě dietu?

Neznám ženu, která by ji nikdy nedržela. Bohužel. Mám od dcer vypozorované, že první náznaky vět typu „Musím zhubnout!“ přinesou ze školy kolem devíti let. Naštěstí to zatím vždy vyšumělo… Jinak já sama jsem v prvním ročníku na DAMU dělala půl roku profi fitness, během tří měsíců jsem zhubla 13 kg, přestala menstruovat, poškodila si vazivo v kotnících a následně prozřela s tím, že nic se nemá přehánět. Sice oblečete džíny 36, ale je vám pořád zima a dobrou náladu škrábete špendlíčkem. Takže diety nedržím, ale vyzkoušela jsem si půst. Zajímalo mě, jak funguje tělo, když nespotřebovává energii na trávení, chtěla jsem si zažít ten stav. Navíc půst je součást mnoha náboženství.

Jaký pocit jste si z toho odnesla?

Půst je reset. A skutečně zažijete onu „lehkost bytí“, tělo má čas si opravit, co potřebuje, máte najednou spoustu energie. No, najednou – spíš po čtyřech dnech, do té doby si zvykáte na absenci kofeinu a cukru.

Co pro svoje tělo děláte teď?

Běhám po Jizerkách na běžkách a střídám posilování s jógou. Covid mě naučil cvičit doma, za 40 minut je hotovo.

A máte nějaký svůj fígl? Něco, co na vás zaručeně zabírá?

Fígl je motivace. Na moderování mám modely od kamarádky módní návrhářky a ta by mě uškrtila, kdybych moc přibrala.

Jak své tělo vůbec vnímáte?

Jsem mu nesmírně vděčná. Dalo život čtyřem dětem, a přitom se příliš nezměnilo… Nejsem nemocná, můžu sportovat. Těla si vážím i bez toho, abych musela projít nějakou nepříjemnou zdravotní komplikací. Na oplátku se ho snažím nezatěžovat tím, co mu prokazatelně škodí.

Bylo tomu tak vždycky?

Jasně, že ne. V osmnácti letech jsem vážila 76 kg, jedla blbosti a sport bylo sprosté slovo. Dívka s knihou v ruce. Výhradně. Dnes jsem taky schopná pročíst den, ale večer si jdu zaběhat nebo s dětmi na kolo.

Umíte si představit, že byste podstoupila nějakou plastickou operaci?

Umím, pokud mluvíme například o operaci očních víček nebo laserové korekci pigmentu. Čemu se obloukem vyhýbám, je botox a jakékoli zbytečné implantáty. Na druhou stranu, pokud někomu udělá radost, že bude mít menší nos nebo větší prsa, přeju mu to.

A co si myslíte o dokonalosti, po které řada žen touží?

Dokonalost je nudná. Nejsem, nebudu a ani nechci být dokonalou. Ráda budu proměnlivá, veselá a zdravá. Užívat si velkou večerní i montérky na zahradě. Srovnávání je novodobý mor. Každý máme svoje měřítka, někdo by rád zhubnul 10 kilo, někdo by měl rád alespoň jedno dítě a je mu fuk, jestli těch kil nabere 25.

Co pro vás vlastně znamená ženskost?

Ženskost je síla, jemnost, měkkost, poddajnost, odvaha, nekompromisnost, emotivnost i hysterie, něha, bezpodmínečnost, krutost – vyberte si. Záleží, z jakého úhlu, zkušenosti, momentálního stavu mysli se na tu otázku podíváte.

Potřebujete k životu společnost dalších žen?

Opatrně přikyvuji. Odmala jsem se svobodněji pohybovala spíš v mužském kolektivu, vyhovovala mi přímost, byť někdy na krev. Mám dvě dlouholeté přítelkyně a jak rády říkáme, jsme napůl chlapi. Našly jsme se až po třicítce a zatím se nenašel nikdo a nic, co by nás rozdělilo.

Říká se, že našimi největšími učiteli jsou děti. Co vás učí ty vaše?

Trpělivosti a té, pro mě někdy vyčerpávající, důslednosti. Vize a plány jsou jedna věc, ale dotahovat věci do konce mě nejvíc naučily právě moje děti.

V jakém duchu je vychováváte?

Moje děti i můj muž jsou neradi, když o nich mluvím, tak jen obecně: mají život zaplněný sportem a uměním, učí se dva jazyky, ty starší navíc chodí na brigády, snad jim ty dovednosti budou jednou v životě užitečné. Kde je všestrannost, neujímá se bezvládnost a bezradnost… Všechny dostávají stejné možnosti, jakkoli je to náročné. Jak si s nimi poradí a zdali je v životě zúročí, je už na nich.

Jak jste doma zvládli covidové lockdowny a distanční výuku?

Máme čtyři děti ve věku 19, 15, 10 a 8 let a se vší zodpovědností prohlašuji, že distanční výuka je absolutní, děti, rodiče i pedagogy, devastující nesmysl. Má jedinou výhodu-nevýhodu a to, že při poslechu distanční výuky máte jako rodič možnost slyšet, jak a čemu se vaše děti učí. Někdy to byl tristní poslech… Nerada bych si tuto zkušenost zopakovala. Svoji práci jsem minimalizovala, jinak to ani nešlo a ze všech sil jsem se snažila, aby byly děti v psychické pohodě. V blízkém 1 okolí jsme v důsledku pandemie měli dokonanou sebevraždu a rozhodně to nebyl žádný psychicky labilní teenager. Udělali jsme všechno pro to, abychom v rámci možností sportovali, smáli se a zachovali si nějaký režim. V první řadě to znamenalo nesledovat televizi, to by se člověk bál vyjít ven na ulici. Psychiatrie doteď praskají ve švech, to rozkolísání bylo obrovské.

Podstatná část našich životů se dnes odehrává online. Vyhovuje vám to?

Jsem z generace, kdy nebyla ani videa. Tři oříšky pro Popelku jsme mohli vidět jen o Vánocích a nikdy jindy. A jak jsme se panečku těšili. Někdy jsou omezení prospěšná. Neomezenost vás může i rozmělnit nebo zahltit. Já osobně mám Facebook asi půl roku. Kvůli práci to bylo neudržitelné. Platí věta: Dobrý sluha, špatný pán. Ale ať to nevypadá, že jsem úplně proti, ohromně zajímavou debatu a spoustu myšlenek, které stojí za poslech, přinesl podcast Exponent. Analytik Ben Thompson v něm rozvíjí jednoduchou myšlenku: svět není horší, jen už nám ho nikdo nefiltruje. Díky internetu ho zkrátka vidíme se vším všudy. Je to ohromně nepřehledné a vlastní trasu už si musíme určit sami.

Chtěla jste být vždycky herečkou?

Jako malá holka jsem chtěla být paní učitelkou jako moje maminka. Dodnes mám schovaný klasifikační arch, 25 žákovských knížek, 25 matematik a 25 sešitů českého jazyka. Nejprve jsem napsala 25 diktátů s různými chybami nebo bez chyb, a ty jsem pak stejně důsledně a nekompromisně s osobními komentáři mým neviditelným žákům opravovala. Ve 14 letech jsem začala hrát v tehdy nově vznikajícím Divadle Jesličky v Hradci Králové a už jsem nechtěla nic jiného. K značné nelibosti mého tatínka, ten už mě viděl jako překladatelku ideálně v Bruselu. Tak jsem ho pár let chlácholila různými mezinárodními jazykovými certifikáty, aby byl v klidu, kdyby mi to herectví nevyšlo.

Uchlácholila jste ho?

Prvních 10 let byl upřímně zoufalý, že jsem kariéru tlumočnice vyměnila za divadelní svět. Teprve když viděl představení Revizora v Dejvickém divadle, tak trochu roztál. Bylo zajímavé ho sledovat při přenosu Cen Neuron ve Státní opeře, kde jsme s Dejvickým divadlem v přímém přenosu České televize hráli představení Elegance molekuly o vědci a chemikovi Antonínu Holém, který našel lék na HIV. A to je tátův svět. Seděl v druhé řadě a usmíval se pod rouškou navzdory migréně, která ho díky ní spolehlivě skolila. Takže teď mohu říci, že mě již podporuje.

A co maminka?

Maminka mě nikdy hrát neviděla, onemocněla rakovinou, když mi bylo 14, a zemřela rok před mou maturitou. Kdyby žila, jsem si jistá, že by mi DAMU něžně, ale vytrvale vymlouvala. Nevím, zda bych ten její láskyplný tlak ustála. Pak by tento rozhovor nebyl, nebo by byl úplně o něčem jiném.

Pětadvacet let jste členkou pražského Dejvického divadla, což je věrnost, která se už moc nevidí. Čím to ve vašem případě je?

Nemám důvod odcházet. Kolegové, dramaturgie, neustálý vývoj. Někdy velmi náročné, ale vždy obohacující a smysluplné. Neklesající amplituda.

Která z divadelních úloh vás dosud nejvíce bavila?

Ludmila Holá, manželka profesora Holého v již zmiňovaném představení Petra Zelenky Elegance Molekuly. Role v rozmezí 40 až 75 let, velmi introvertní a specifická dáma, vystudovaný chemik. Cestu, jak ji zahrát, jsem hledala poměrně dlouho, navíc paní Holá stále žije a přišla se „na sebe“ podívat na premiéru. Pro mě naprosto nová zkušenost a dvojitá tréma. Nakonec mi pomohl její jediný rozhovor, který kdy dala médiím. Malá fotka se sevřenými rty a razantní, až suché odpovědi, které zároveň ukazovaly na způsob jejího uvažování. Zásadní ovšem pro tuto roli je, že mluvím celé představení o tercii níž, tedy o tři tóny, než je můj přirozený hlas.

Kromě herectví se věnujete také poezii, píšete scénáře a na kontě máte i knížku a cédéčko pro děti. Co vám psaní přináší?

Potěšení, jinak bych to nedělala… Při psaní jsem prostě šťastná. Odpluju si. Psaní si mě našlo až později, ale slohy mne zachraňovaly už na gymnáziu a poté i při těch mezinárodních zkouškách. Chyby v předminulém čase podmiňovacím jsem kompenzovala příběhy.

A jak je to s hrou na flétnu, které se taky intenzivně věnujete?

Když jsem se ve čtrnácti rozhodovala, na jaký nástroj po 1. cyklu v LŠU budu pokračovat, příčná flétna mne zrovna nefascinovala. Změnilo se to poté, co jsem zjistila, že pokud chci hrát v Mládežnickém dechovém orchestru města Hradce Králové, kde byli fakt hezký kluci, a který v té době hrál hodně swingovou a jazzovou muziku, nejen dechovky, je třeba logicky pokračovat na dechový nástroj. Shodou okolností můj hudbymilovný tatínek tehdy viděl v televizi nějaký přenos z kostela v Itálii, kde hrál sólista na flétnu melodii, která tátu uchvátila. Je farmaceut, ale hraje na klavír, hrával i na varhany a harmoniku. Moje motivace se tehdy úspěšně propojila s jeho emocí, shoda okolností zafungovala, naši rozbili prasátko a koupili mi flétnu z Amati Kraslice.

A jak to pokračovalo dál?

Na DAMU jsem po dvouleté pauze začala hledat, kde bych mohla pokračovat ve studiu dospělých, a režisér Jan Borna mi tehdy doporučil ZUŠ na Praze 7. Tam jsem v jednadvaceti zaťukala na dveře Magdaleny Bílkové Tůmové, netušíc, že žádám o hodiny u laureátky Pražského jara…. A jezdím tam dodnes, teď už se svými dětmi. Magda je obdivuhodná žena. Její talent, síla, vůle bojovat i životní zkušenosti mne neustále učí. Nesmírně si jí vážím.

Před lety jste založila nadační fond, který vylepšuje prostředí zdravotnických a sociálních zařízení. Kde se ve vás vzala chuť pomáhat?

Někdy mám pocit, že velké věci vznikají z úplných maličkostí, ovšem se šťastnou náhodou v hlavní roli. Když jsme v roce 2007 stavěli dům, navštívila jsem poprvé a naposledy stavební veletrh. A tam poprvé a naposledy vystavoval svůj malovaný nábytek Libor Škrlík. Původně vystudovaný učitel, dokonce autor vysokoškolských skript, jak učit jinak. To všechno se ostatně odráží i v tématech, která pro výtvarné příběhy vybírá. Je nekonformní, vizionářský, říká nahlas, co si myslí, a proto se ve strukturovaném molochu jakékoliv pedagogické instituce stává tak do dvou let nepohodlným. Zkrátka čeří stojaté vody. Navrhl mi spolupráci a založili jsme nadační fond s tím, že uvidíme, zda to vyjde. Čtrnáct let to výborně vychází a on tvoří čím dál úžasnější věci.

Společně měníte jednotlivá oddělení i společné prostory českých nemocnic. V jakém stylu?

Nečekejte pár barevných stěn nebo jednoduché šablonovité obrázky, které zvládne každý trochu schopnější grafik. Libor na stěny maluje svým osobitým stylem celé příběhy, které jsou vždy jiné, nové, zábavné, poučné a vztahují se vždy ke konkrétnímu tématu, které si zdravotníci na svá oddělení vybírají. Na dětských psychiatriích mají malby terapeutický přesah, na ortopedii pomáhají s motivací a s rehabilitací, oční oddělení nebo ORL mají motivy, které pomáhají při diagnostice. To vše lze.

Na jaký svůj nadační počin jste opravdu pyšná?

Na hlavní dětskou kartotéku ve FN Motol, a s tou mi Libor vyrazil dech. Naplno se projevila jeho empatie k situaci, ve které se momentálně všichni znovu nacházíme a celý prostor pojal jako jeden velký vzkaz, že bude lépe. Parádní výtvarná jízda.

A jak vypadají vaše současné plány?

Dokončili jsme projekt v Olivově dětské léčebně v Říčanech a čekárnu motolské dětské stomatologie. Se slavnostním předáním ovšem asi opět počkáme na letní měsíce, ať si nekazíme atmosféru napětím a respirátory.

Co vás čeká v divadle? Na co se těšíte v rámci své herecké profese?

V Dejvickém divadle mám před sebou premiéru hry Každý má svou pravdu Luigi Pirandella v režii Michala Vajdičky. Komedie. Krutá. Těžká. Mraky textu a mikrosituací, které musí být přesné. S Michalem je radost zkoušet. Ještě nemám odstup, tak se mi o tom hůř mluví, ještě tu postavu paní Frolové v sobě dohledávám. Pro Audiotéku jsem namluvila bestseller Gideon Devátá od Tamsyn Muirové a pokračuji v sérii českých komediálních detektivek. Na jaře mě pak čeká další spolupráce s Jaroslavem Svěceným, napsala jsem pro něj scénář o životě Johanna Sebastiana Bacha, což je kombinace divadla a koncertu.

Jak vlastně vnímáte běh času? Fakt, že se sunete směrem k padesátce…

Já mám kolem sebe pořád relativně malé děti, když nehraju, pořád večer uspávám a zpívám ukolébavky, a tak jsem zamrzla někde kolem 35.

A kde se vidíte za deset patnáct let?

Když se podívám do své minulosti, tak realita daleko předčila mé přání a plány, tím pádem vzkazuji tam nahoru, že se vážně těším na pokračování. Zdraví a veselou mysl stále s sebou prosím…

ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ VOLENCOVÁ (47)

ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ VOLENCOVÁ (47)

  • Rodačka z Ústí nad Orlicí vystudovala na pražské DAMU.
  • Už na škole se stala členkou Dejvického divadla, kde ji aktuálně můžeme vidět např. v inscenacích Terapie, Elegance molekuly nebo Vražda krále Gonzaga.
  • Je také moderátorkou, spisovatelkou a hraje na flétnu (spolupracuje s houslistou Jaroslavem Svěceným).
  • V roce 2007 založila nadační fond, který vylepšuje prostředí zdravotnických zařízení.
  • Známe ji z řady seriálů (např. Zkáza Dejvického divadla, Velmi křehké vztahy) nebo televizních pohádek.
  • S manželem Radkem vychovává dcery Andreu, Janu, Zuzanu a syna Jiřího.