Pomalu směřujeme ke konci roku. Co vidíte, když se za ním ohlédnete?

Žádné velké bilancování ode mě nečekejte, jsem vděčná za všechno, co se stalo. I za to, co se chválabohu nestalo. Když jsem koncem prázdnin jela z Bratislavy do Karlových Varů na filmový festival a při řízení pozorovala všechnu tu barevnou krásu kolem, dojalo mě to. Uvědomila jsem si, jak je mi dobře. Maminka se poprala s vážnou nemocí a je zdravá, mám krásnou práci, nové bydlení. A ještě jsem měla pocit, že tatínek, který odešel před čtyřmi lety, sedí na vedlejším sedadle a užívá si to se mnou… Všechno je tak, jak má být, což je pocit, který ve mně přetrvává. Akorát ho nemám s kým sdílet, ale člověk holt nemůže mít všechno.

Letos jste do Varů přijela s filmem Zpráva o záchraně mrtvého. Jaký pocit máte z něho?

Ten film rozhodně není jednoduchý, vyžaduje od diváka spolupráci a určitou ochotu citlivěji vnímat. Vychází z osobní zkušenosti režiséra a scenáristy Václava Kadrnky, jehož tatínek po mozkové mrtvici upadl do kómatu. Když mě požádal, abych v něm hrála, rozplakala jsem se – měla jsem totiž podobnou zkušenost. I já jsem za svým nemocným tatínkem chodila do nemocnice, držela ho za ruku a mluvila na něj. S maminkou jsme se ho ze všech sil snažily vrátit zpátky do života, ale on se na rozdíl od Vaškova otce z těžkého stavu bezvědomí už neprobudil. Jeho duše se rozhodla odejít.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Dagmar Havlová (68): Inspirujte se elegantním šatníkem bývalé první dámy

Málokterá událost člověka zasáhne hlouběji než smrt rodiče…

Ano, je to velmi těžké a bolavé, ale mně osobně pomohlo uvědomění, že tatínek měl naplněný život. Byl operní zpěvák, svou práci miloval, stejně jako svoji rodinu a kamarády. V práci i soukromí byl podle mě úspěšný, což je uklidňující pocit. A jsem ráda, že s ním mám všechno vyřešené – stihla jsme se s ním rozloučit a za všechno poděkovat. Dokonce mi pár hodin před svým odchodem vstoupil do snu – viděla jsem ho v jeho oblíbených modrých kalhotách a bílém tričku, jak někam kráčí. Měla jsem radost, že je zase pohyblivý, protože předtím trávil dlouhé měsíce na lůžku. No a ráno v šest mi volali, že odešel navždy… Samozřejmě mi moc chybí a dojímám se pokaždé, když o něm mluvím, ale s jeho odchodem jsem srovnaná.

Využila jste něco z toho, co jste prožila, při natáčení?

Paradoxně ne. Vašek nechtěl gesta ani prožívání, mohla jsem tak maximálně na něco myslet. Říkal, že mu úplně stačí esence toho, že to v sobě mám, že jsem to překonala… Ten film vypráví o tom, co je za vším tím pláčem a emocemi. Je o porozumění odchodu blízkého a o jeho puštění na druhý břeh. Kameraman říkal, že vlastně nesledoval můj výkon, ale moji energii, což pro mě byla úplně nová zkušenost. Když mě nikdo nebrzdí, jsem mimicky velmi výrazná, ale v tomhle případě jsem na tváři nemohla dát najevo vůbec nic. Přesto se z ní, jak jsem pak zjistila, dá vyčíst hodně. Musím říct, že to pro mě bylo ponaučení i do soukromého života. Uvědomila jsem si, že můžu trochu ubrat. Ve všem a ze všeho. A že to tak bude v pořádku.

Čtěte také

Rychlé a neudržitelné změny v jídelníčku k ničemu nepomůžou

Čtěte také

Proč je rychlé hubnutí nebezpečné? Hrozí jojo efekt, ale i bolesti žlučníku

Jak to myslíte?

Už jsem ve věku, kdy si jakýkoli exces vybere svou daň. Cítím, že musím volit spíš tu střední cestu a taky plánovat odpočinek. Nehnat se za dokonalostí, ale užívat si, co je, a být za to vděčná.

Přiznám se, že si vás v klidnější poloze nedokážu představit. Jste živel.

Já vím, asi je to jenom teorie. Ale snažím se. Třeba jsem u nás na Slovensku požádala o výpověď v jednom úspěšném denním seriálu, což byla velmi pohodlná jistota, ale mě už to mentálně vyčerpávalo. Vždyť nemusím pořád něco vytvářet. Je pravda, že člověk se bojí těch jistot vzdát, ale když neudělá místo něčemu novému, tak to nepřijde. Jinak jsem ráda, že naplno jsem si tu obrácenou polohu mohla vyzkoušet alespoň před kamerou. A jsem moc zvědavá, co tomu řeknou diváci. Zpráva o záchraně mrtvého zatím objíždí světové festivaly, v Čechách bude mít premiéru příští rok v březnu.

Vaším partnerem ve filmu je Vojtěch Dyk. Jak se vám s ním hrálo?

Potkat se s ním pracovně bylo moje nesmělé velké přání. Ale představovala jsem si, že k tomu dojde třeba v nějakém studiu nebo na pódiu. Když se v roce 2012 předpovídal konec světa, koupila jsem si lístky na jeho koncert v Lucerně. Říkala jsem si, že jestli nás čeká finále, tak alespoň ve velkém stylu a s oblíbeným zpěvákem. Vojta je požehnaný nejenom hudebním nadáním, ale i šarmem a skvělým humorem, takže jeho vystoupení s big bandem jsou pro mě planeta štěstí. Když mi Vašek Kadrnka řekl, že bude hrát mého syna, začala jsem se smát. Život vám prostě dává vždycky to, co potřebujete. A někdy vás i odmění. Nechápejte mě špatně, Vojta není můj typ, chválabohu! Ale jsem opravdu ráda, že jsme se potkali. Je to milý a velmi vnímavý člověk.

Natáčení „Zprávy“ odstartovalo několik dní před vypuknutím koronavirové epidemie. To muselo být docela dobrodružné…

To ano, kvůli přijatým opatřením jsme museli práci na nějakou dobu dokonce přerušit. Já jsem odjela domů na Slovensko, francouzský kameraman Raphaël O’Byrne se od produkce nechal přemluvit a zůstal v Česku. Měli jsme ale štěstí v neštětí – sice jsme natáčeli ve Fakultní nemocnici v Olomouci, ale ve vyklizeném pavilonu, připraveném k demolici, takže jsme se k práci mohli vrátit už začátkem května 2020. Stali jsme se tak prvním filmem, který byl dokončený v čase koronaviru. Musím zpětně poděkovat produkci, která se o nás vzorně starala a důkladně dodržovala všechna bezpečnostní opatření.

Čtěte také

Košíčky s krémem a ovocem

Čtěte také

Plněné košíčky: Upečte si klasické nebo s mrkví. A jaké náplni dáte přednost?

Asi jste taky byla šťastná, že máte práci a nespadnete do minusu…

Nespadla jsem i díky hraní v seriálu. Mezi lockdowny jsem pak ještě natočila historický snímek Služka, takže takovou tu plnou pracovní izolaci jsem nezažila. Dostala jsem se sice na nulu, protože mám dvě hypotéky, ale přežila jsem. A to je nejdůležitější. Víte, herec je jako tanečnice, která čeká na výzvu – v našem případě tedy na telefon. Jsme závislí na nabídce. V prvním covidovém roce jsem dostala moc hezké nabídky do několika českých filmů. Pomalu se to začíná rozbíhat, tak se moc těším.

A najdou se nějaké příležitosti, kterým se naopak vyhýbáte? I přesto, že jsou třeba dobře placené?

Ano, nechodím do zábavných pořadů a soutěží typu Tvoje tvář nebo Máme rádi Česko. Vždycky si řeknu: šla by tam paní Vášáryová? Nešla, takže nejdu ani já… Myslím si, že když člověk hraje v nějakém seriálu a k tomu je na očích tak, že pomalu vyskakuje i z ledničky, nemůže být pro filmové režiséry zajímavý. A ani divák mu v těch dramatičtějších žánrech neuvěří.

Veřejnost vás vnímá nejenom jako skvělou herečku, ale i jako svobodnou a bezdětnou ženu. Jak to snášíte?

To jste mě docela překvapila, že mám takovouto nálepku. Já mám pocit, že veřejnosti je úplně jedno, jestli je herečka vdaná a má, či nemá děti. Proč by úspěšné ženy měly být vnímané jen přes manžela a děti? Ovšem zajímá to bulvár, který je na soukromých informacích postavený. Musím říct, že k bulváru jsem slušná, ale nikdy jsem mu ruku nepodávala. Většinou se mi daří si svoje životní průsery odžít v tajnosti.

Čtěte také

Eliška Balzerová

Čtěte také

Sedmdesát let! Tohle jsou slavné ženy, které snad zastavily čas

Tak se zeptám jinak – jak se vám bez manžela a dětí žije?

U nás na Slovensku se sice říká „nemáš chlapa, nemáš pravdu“, ale já jsem se svým single stavem už asi spokojená. Raději budu sama než osamělá s někým. To jsem zažila a nechci to opakovat. Svůj volný čas si umím krásně naplnit, a navíc mám štěstí na lidi. Nedávno mi třeba do života vstoupila čtveřice kamarádek, která mě přijala mezi sebe, takže je nás celkem pět. Všechny jsme tenistky, jezdíme na dovolenou, chodíme do přírody, jezdíme na kole. Po padesátce jsem se stala členkou holčičí party a jsem z toho nadšená. A vlastní rodina? Mám milovanou maminku… A kamkoliv přijdu, mám samé pozitivní zážitky. Lidi jsou na mě hodní a chovají se ke mně neskutečně mile. To je můj domov, to je moje rodina.

Takže s případným partnerem už nepočítáte?

Nic neplánuju, nic neorganizuju, ale čekám. Protože vím, že to přijde. Anebo nepřijde. Oboje je v pořádku. Nevím, jaká je vaše zkušenost, ale já jsem se naučila, že nejdůležitější věci v životě přijdou nečekaně. A vlastně nejenom já – třeba Milan Lasica má na tohle téma krásnou písničku.

Nečekaně došlo i k odchodu pana Lasici – v červenci zemřel přímo na scéně. Jak na něj vzpomínáte?

Jeho smrt vnímám tak, že nám odešel azimut. On byl pro všechny obrovská autorita, každý ho bez výhrad přijímal. Mohl za to nejenom jeho talent věci pojmenovat, ale i moudrost a noblesa. Co řekl, to sedělo. Přitom měl v očích takovou chlapeckou hravost… A to nemluvím o tom, jak hezky se choval k ženám. Rád si zaflirtoval, ale přitom pořád zachovával dekorum. Takoví chlapi se už nerodí… Z těch dnešních mám pocit, že jsou to spíš chlapci. Malé děti s velkým egem, které je blokuje, takže spoustu věcí nezvládají.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

K čemu dalšímu jste ohledně mužů došla?

Že je paradoxně dost podceňuju, ale i přeceňuju. Že jim vlastně vůbec nerozumím… Jsem typ člověka, který za všech okolností mluví na rovinu. Jenže muži často lež využívají jako normální pomůcku při komunikaci. Obcházejí konflikty, vykrucují se, věci řeší tak, že je neřeší. A to je pro mě nepochopitelné, protože je to obrovská ztráta času. Vždyť čas je nejvzácnější komodita. A když druhá strana lže, okrádá o něj mě i sebe. Na druhou stranu za tenhle přístup trochu můžeme i my ženy. Mužům bereme prostor a nenecháme je se realizovat. Jsme přepracované a podrážděné. Asi jsme to s tou emancipací přehnaly. Dáváme najevo, že všechno zvládáme, že nikoho nepotřebujeme, což není dobře. Muž potřebuje ženu, žena muže, ale takového, který s ní bude opravdu v dobrém i ve zlém.

Vy sama jste ale důkazem, že žena zvládne opravdu všechno – po odchodu tatínka jste bojovala s těžkou nemocí maminky. Co vám pomáhalo?

Když maminka onemocněla, pocítila jsem kolem sebe takovou jemnou pavučinu pomoci – dostala jsem spoustu tipů na různé léčitele, bylinky a speciální kúry. Maminka se totiž rozhodla, že nejdříve vyzkouší alternativní cestu. Až když odešel tatínek, což bylo zhruba za rok, svolila, že půjde na ozařování. Do té doby jsme zkusily opravdu všechno, co se nabízelo.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Jak jste to celé snášela po psychické stránce?

Nepřemýšlela jsem nad tím, ale dělala jsem, co bylo třeba. Jen jsem začala pravidelně chodit do posilovny, což mi čistilo hlavu a udržovalo mě v kondici. Když vám život naloží, tak k tomu většinou dostanete i takový batůžek se vším, co potřebujete na zvládnutí té situace. S maminkou, která je velká bojovnice, jsme si řekly, že půjdeme „míček po míčku“, jak říkáme my tenisté. Žily jsme přítomností… Když vám v průběhu čtyř měsíců jeden rodič dostane rakovinu a druhý ochrne, je to náročné. Ale zároveň jsem cítila, že je to ryzí a pravdivé. Že je to život. Ano, bylo to na hraně, ale šla jsem po ní čistě, protože jsem dělala všechno, co jsem mohla. Tu situaci jsem musela přijmout. Víte, můžete stavět věž jen z cihel, které máte. K životu patří všechno – to dobré i zlé a je potřeba to přijmout. Být vděčný a prosit.

Od nemocné maminky se muselo špatně odcházet večer do divadla.

V té době jsem spíš točila. Zvláštní je, že o rok dříve jsem začala hrát v inscenaci s názvem Job Interviews, která je o rakovině a o tom, že vám zemře otec. Shoda okolností? Nemyslím si… A to není všechno. Krátce po padesátce jsem se objednala k psycholožce, abych si srovnala věci v hlavě. Chtěla jsem si popovídat s někým nezaujatým o tom, co ještě v životě můžu, co bych mu ještě mohla dát. Ne on mně, ale já jemu. Psycholožka byla pro mě velká pomoc a trénink na to, co přijde. Mám pocit, že v některých situacích čas neexistuje. Je to jako na Sahaře – stojíte před velkou dunou, za kterou je třeba jezdec. Vy ho nevidíte, ale je tam.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Spisovatelka Jakuba Katalpa: Každý v životě procházíme někdy těžkými obdobími

Nedávno jste oslavila třiapadesátiny. Co vy a stárnutí?

Narozeniny jsem přestala slavit, takže mi to všechno splývá, a stárnutí neřeším. Jedno je ale jisté – plastickým operacím nefandím, každá je totiž vidět. Nedávno jsem seděla v kavárně a od vedlejšího stolu jsem zaslechla rozhovor jedné takové sešité paní a jejího manžela. Ten prohlásil, že každá žena už dnes může být krásná a dát si udělat prsa… Takže ženy to vlastně nedělají pro sebe, ale pro muže. A to je mi líto. Když totiž máte vedle sebe partnera, který vás miluje takovou, jaká jste, tedy pokud nechodíte od rána do večera s neumytou hlavou a v teplácích, proč byste do sebe cpala něco umělého? Možná jsem naivní, ale je to můj pohled na věc. Krásnou vás udělá ten správný chlap, a ne nějaká plastika. A pokud žádný muž není, musíte začít dělat věci kvůli sobě. Je to dlouhý a nelehký proces, ale uzdravuje.

ZUZANA MAURÉRY (*1968)

• Vystudovala gymnázium a poté Vysokou školu múzických umění v Bratislavě.

• V letech 1990 až 2000 byla členkou Radošinského naivního divadla, dnes je na volné noze.

• Hraje v řadě slovenských a českých divadel (např. v pražském divadle Studio DVA v komedii Ženy přežijí) a v Rokoku v hudební inscenaci Bez hany.

• Známe ji z filmů Muž se zaječíma ušima, Tlumočník, Zahradnictví, Učitelka, Colette, Matky nebo z televizní minisérie Marie Terezie anebo Stockholmský syndrom. Příští rok bude mít premiéru drama Zpráva o záchraně mrtvého.

• Je svobodná a žije v Bratislavě.

 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha