Odhodlávala jsem se k tomu dlouho. Není lehké jen tak tomu druhému říct: „Chci se s tebou rozvést. Ty za to nemůžeš, ale já chci žít s někým jiným, cítím, že bych s tím druhým byla šťastnější.“ Ale přitom jsem o tom přesvědčená byla, o tom, že pokud máme my lidé jenom jeden život, já bych ho chtěla dál prožívat s Robertem. Naše manželství nebylo nešťastné v žádném z těch smyslů, ve kterých se to obvykle chápe. Shodli jsme se na všem důležitém, měli jsme přiměřeně dost peněz, splacený byt i auto. Ale stačí to? Bylo mi přes třicet a byla jsem si jistá, že je to málo. Jako bych pořád žila jenom v prvním dílu seriálu, který se donekonečna opakoval, místo aby někdo natočil nějaké další díly. Dělo se pořád to samé, už několik let. Ráno snídaně, vypravíme děti do školky a pak do školy, oba jdeme do kanceláře a k večeru se sejdeme. Pondělí? Tak to má Míša atletiku. Úterý? Majda má keramiku. Středa? Honza má večer sraz v hospodě s klukama z práce. Čtvrtek? Já mám jógu a děti flétničku. V pátek nikdo nic, tak každý dělá, co ho baví. V sobotu se jede na oběd k jedné babičce nebo druhé, někdy nějaký výlet, a neděle uběhne jako voda. Zdálo se mi to málo. A pak mi to připadalo přímo nesnesitelné, ta vyhlídka, že nikdy už nebude nic jiného. „V tom spočívá lidský život?“ Ptala jsem se sama sebe a byla čím dál tím naštvanější, i když navenek se to nepoznalo. Neznala jsem vlastně nikoho, kdo by žil jinak, ale cítila jsem, že takoví lidé jsou, vnímala jsem, že žijí mnohem naplněnějším životem.
A pak se objevil Robert. Čekala jsem v kavárně na kamarádku, ale protože mi na poslední chvíli zavolala, že nemůže dorazit, musela jsem si objednanou kávu vypít sama. Nikde jinde nebylo volné místo, a tak se najednou u mého stolu objevil chlapík, který si předtím u baru něco objednával. „Jistě, sedněte si, kamarádka nemůže přijít,“ odsouhlasila jsem, když se zeptal, jestli si může přisednout. Pili jsme každý svou kávu a mně se nechtělo ani na nic hledět do mobilu, tak jsem jen tak mlčela a pozorovala z okna, jak po ulici jezdí tramvaje a přecházejí lidé. Přemýšlela jsem, kam asi jdou, a vymýšlela každému z nich příběhy, mnohem víc vzrušující, než které jsem znala ze svého života. „Taky vás baví přemýšlet, co jsou ti lidé asi zač?“ zeptal se ten cizí muž a já překvapeně souhlasila. „Asi bych o nich nechtěla ve skutečnosti vědět nic, takhle mě to baví víc. Představuju si, kam jdou, že třeba tamhleten v čepici s kufříkem jede na letiště a pak poletí do Paříže,“ zasmála jsem se. „Proč do Paříže? Byla jste tam?“ „Ne, nebyla, ale moc bych chtěla.“ „Tak poleťte se mnou, třeba o víkendu.“
Tahle věta mě teprve zarazila. Najednou mi připadalo neskutečné, o čem se tady bavíme. Já a nějaký cizí člověk si domlouváme, že spolu poletíme do Paříže? Ovšemže ne doopravdy, ale i tak je to přece šílené. Ale šílené to bylo i dál. Nedomluvili jsme se sice na odlet do Paříže, ale na další schůzku ano. Musela jsem na něj od té chvíle pořád myslet, jako by se mi usadil přímo do hlavy, jako by tam zapustil nějaké nové myšlení, které obsadilo prázdnotu, jaká tam byla před ním. Dát si schůzku prakticky kdykoli nebyl problém, moje práce mi dávala spoustu možností, jak si zorganizovat čas po svém. Nebála jsem se ani, že mě s ním někdo uvidí, protože jsem měla v pracovní náplni pohovory s různými lidmi. O Paříži jsme tentokrát znovu nemluvili, ale o snech a smyslu života ano. Byla jsem překvapená, že to někoho zajímá, když jsem někdy takové téma nadhodila doma před Honzou, spíš se mi smál. Ale Robert ne, ten o tom přemýšlel. „Podle mě se musí život naplnit, ne jenom čekat, až nějak uběhne ten čas, co máme. Užívej dne, to je moje heslo, nevěřím, že po smrti budou nějaké další životy, tak je potřeba žít už teď,“ uvažoval a já jako bych slyšela svoje vlastní myšlenky. Vzájemně jsme se utvrzovali v tom, že není možné jen tak sedět a čekat, ale je nutné si od života vzít, co je možné. Teď zpětně už vidím, jak to bylo sebestředné a sobecké, ale tehdy mi to připadalo jako hlásání opravdové svobody. Nikdo nemá právo mě v ničem omezovat!
Začala jsem se s Robertem scházet, kdykoli nám vzájemně vyšel čas. A také jsme spolu začali spát, protože to byla součást svobody, která se přede mnou otevřela. Nikdy jsem nezapomněla, že mám dvě děti, čestně si můžu říct, že jsem je v ničem nezanedbala, ale musím sama sobě přiznat, že většinu mých myšlenek v té době obsadil on. Hledala jsem každou příležitost, jak si ho užít, a plánovali jsme spolu velké věci. „Chtěl bych se časem přestěhovat, asi do Rakouska nebo možná spíš do Švýcarska. Mám v plánu takový malý byznys, nevadilo by ti žít tam?“ Jestli by mi to nevadilo? Právě něco takového mi chybělo, nějaká konkrétní vzrušující budoucnost, konečně vytržení z pořád stejného koloběhu. Nakonec jsme spolu odletěli i do té Paříže, vymyslela jsem si pracovní cestu na tři dny, u Honzy mi to prošlo bez potíží, vždycky mi důvěřoval. Malý hotýlek a k snídani croissanty, byla jsem snadno uspokojitelná milenka, stačilo mi, že v dálce vidím špičku Eiffelovky. V té francouzské posteli se mluvilo ještě snáz o tom, jaké další sny se mohou plnit.
Po návratu mi bylo jasné, že moje budoucnost je s ním. Honza snad na vině nebyl, to jsem si nalhávat nemohla, ale já chtěla žít. Nedošlo mi, že jsme sice s Robertem vedli spoustu řečí, ale nikdy nic úplně konkrétního. Byla jsem zamilovaná a slepá. A tak jsem to tedy Honzovi řekla. Že mám někoho jiného a chci si vzít děti a odejít k němu. Nechápal, ale já byla přesvědčená o své pravdě. V pondělí jsem to vítězně řekla Robertovi. Po jeho odpovědi jsem ale zkameněla: „Ale o tom jsme nikdy nemluvili. Já se rozvádět nechci.“
Měl pravdu, nikdy o tom, že je ženatý, nemluvil. Vůbec mě to nenapadlo. Takhle tedy vypadala svoboda, kterou tolik hlásal.
Měla jsem asi štěstí. Honza se rozvádět nechtěl. Odpustil mi a žijeme dál jako předtím. Problém ale je, že já o ten stále stejný život asi doopravdy nestojím.