Vím, že tohle je časopis pro ženy, ale právě proto jsem se rozhodl, že vám chci svůj příběh vyprávět.

Možná si myslíte, že rozvod je něco, co zlomí jenom vás, protože jste citlivější než muži. Někdy je to pravda, ale já byl úplně zničený. Moje bývalá žena je mistryně ve vyprávění příběhů. Umí se rozplakat na povel a tomu, co říká, sama věří, dokáže hrát tak, že sama sebe dojímá. Mohla by dostat Cenu Thálie. Pes by si ode mě kůrku nevzal, když jsem opouštěl soudní síň. Rád bych tehdy cítil úlevu, ale bylo mi jen špatně, špatně, špatně. Zalezl jsem si do bytu, který mi půjčil brácha, hrál počítačové hry a chlastal. Čekal jsem, až se mi konečně uleví a budu moct žít jako předtím, než jsme se potkali.

Byla tak krásná a milá! Strašně se mi líbila její pusa, připomínala mi srdíčko a připadalo mi neodolatelné, že když mluvila, pořád se jí to srdíčko otevíralo a zase k sobě zavíralo. Zamiloval jsem se do ní během hodiny, jak tak seděla na jednom našem pracovním semináři naproti mně u stolu a něco povídala. Co povídala, jsem neměl tušení. Když se mi ji podařilo pozvat na kafe, připadal jsem si jako king. Dlouhé vlasy, krásné nohy, k tomu ta pusa. Taky se krásně smála. V kavárně už jsem věděl, co povídá, a měli jsme toho společného dost na to, abych si troufl ji pozvat zas. Přišla a byla kouzelná. Zdálo se mi, že by to mezi námi mohlo fungovat, a taky že ano, během měsíce jsme spolu začali bydlet. Považoval jsem se za šťastlivce, chtěl jsem dělat, co jí na očích uvidím, když teď vzpomínám zpětně, je mi jasné, že všechno tehdy bylo po jejím. Když jsem měl nějaké plány na víkend a ona jiné, zakňourala a usmála se, a já poslechl. Nábytek vybírala ona, i když jsem platil já, výlety vybírala ona, i když jsem platil taky já, vybírala i jídlo a program v televizi. Fungovalo to tak dobře, že jsme se po roce vzali.

Čtěte také

Ztráta vnoučete je zásah přímo do srdce

Čtěte také

Milena (71): Můj vnuk si vzal život. Vyčítám si to, mohla jsem tomu zabránit

Když o tom přemýšlím, v té době jsme se asi nikdy nehádali. Nebylo proč, já se vším souhlasil. „Koupíme pozemky,“ rozhodla, ale já nesouhlasil. Tolik to zas nebylo, aby ten pozemek měl nějaký smysl, chtěl jsem spíš nějaký investiční fond. Nevím, kdo měl pravdu, na tom dneska nesejde. To bylo poprvé, co jsme se strašně pohádali. Úplně mě zarazilo, jak vzteklá umí být. „Ty mě vůbec neposloucháš,“ ječela a já vrtěl hlavou, protože to jsem naopak opravdu dělal, poslouchal jsem, co říká. Tvrdila, že ji ponižuju a nedovolím jí dělat žádná důležitá rozhodnutí. Střílela slova jak z kulometu. Nic jsem neřekl, protože jsem to nedokázal. Tehdy to skončilo třísknutím dveřmi. To třískla ona, ne já. Za hodinu přišla a začala mě hladit. „Kocourku, pojď, udobříme se,“ a já se nechal rád přemluvit. Peníze zůstaly ležet v bance a už jsme o tom nemluvili. Jenže touhle hádkou to neskončilo, připadalo mi, že se mi mění před očima. Když jsem s něčím, co navrhla, nesouhlasil, vyváděla, jako bych spáchal smrtelný hřích, i když to byla úplná blbost, třeba na co půjdeme do kina.

Čtěte také

Šťastné konce existují

Čtěte také

Šťastné konce existují! Kvůli uprchlíkům jsme předělali byt

Její specialitou začaly být večerní a noční monology. Bál jsem se, kdykoli začala větu tím, že o mně „přemýšlela“. Byla schopná mě vzbudit ve dvě ráno, abych poslouchal, že o mně přemýšlela a jsem podle ní zbabělec, který se neumí v práci ozvat. Nebo že bych měl ještě něco studovat, protože takhle nemám proti ostatním šanci. Nechtěl jsem o tom v noci diskutovat ani to poslouchat, ale když jsem odmítal a chtěl spát, začala být nepříčetná. „Vůbec mě nerespektuješ, jsem ti dobrá jenom na sex,“ opakovala ve všech podobách, ačkoli to pravda vážně nebyla, protože to štěkání mi už tyhle chutě zahnalo. Hlavně jsem nechápal, co se stalo. Zdálo se mi, že žijeme stejně jako předtím, tak proč najednou pořád něco řeší? A řešila při snídani, večer i v noci. Začal jsem mít pocit, že nedělám nic dobře. V práci to šlo taky nalevačku a místo, abych jí to mohl v klidu říct a nějak to probrat, začala do mě ještě víc vrtat. Prý je to všecko proto, že se chovám jako debil.

Měla ale vlastně pravdu, choval jsem se tak. Neměl jsem se tak dlouho snažit to nějak vydržet a to manželství zachraňovat. Víte, jak dlouho to trvalo? Tři roky. To už jsem měl pocit, že buď zabiju ji, nebo sebe, nebo oba. Pak jsem šel a podal žádost o rozvod. To nečekala, ječela na mě strašně, co si bez ní počnu, že chcípnu hlady. Díval jsem se na ni už jako na nějakého panáčka na divadle, strašně jsem se snažil ji nevnímat. Řekl jsem to jenom bráchovi, stejně mu už bylo divné, co se u nás děje. Nabídl mi byt, odjížděl na rok pryč a chtěl ho stejně pronajímat.

Čtěte také

Tipy našich babiček pro dobrou náladu

Čtěte také

Terapie našich babiček: Emoce byly považovány za vadu, terapeuti neexistovali

První večer jsem tam jenom ležel a připadal si jako totální lúzr a říkal si, že nakonec má žena pravdu. V čem byla chyba, to jsem nevěděl. Doufal jsem, že ne ve mně, ale pochyboval jsem o tom. Minimálně jsem udělal strašnou chybu, že jsem si ji vůbec vybral. Po rozvodu jsem tam žil a neměl jsem žádný cíl. Přišlo mi normální chodit do práce, a tak jsem do ní chodil, večer jsem se díval na sport v televizi nebo šel někam s lidmi z práce. Čtvrt roku, půl roku, rok. Pak mě začal bolet zub a dohnal mě na polikliniku, kde místo mého starého zubaře nastoupila nová doktorka. Ani ten pitomý zub mi nezabránil, abych neviděl, jak je hezká. Chtělo to čtyři termíny, než byl zub v pořádku, při tom posledním jsem ji pozval na čaj. Nic jsem si od toho nesliboval, jen jsem ji chtěl vidět v jiném prostředí, nějak mi s ní bylo příjemně, i přes tu její profesi. Přišla a dali jsme si sraz zas za týden. A zas. Takhle jsme to vydrželi tři měsíce, jednou týdně čaj. Takový léčivý rituál. Měl jsem s ní pokaždé pocit, že jsem na nějakém ostrově klidu. Že jsem to zas já, jako jsem byl kdysi dávno. Teprve pak jsem si říkal, že něco spolu zkusíme. Je to osm let, jsme spolu pořád. A pořád je jako moje oáza, tak jsem vám to chtěl vyprávět.

 

Čtěte také

Někdy se nevyplatí důvěřovat ani nejbližším přátelům

Čtěte také

Kamila (60): Nejlepší kamarád a rodinný přítel nás připravil o všechno!