„Moje žena mi nerozumí,“ to je takové klišé. Kdyby něco takového řekl, vysmála bych se, ale on to neřekl. O své ženě vůbec nemluvil, když mě poprvé pozval na „kávu, víno, limonádu, pivo nebo co budete chtít“. Nezmínil se vůbec, že je ženatý. Povídali jsme si a on se díval právě tak, aby mi bylo jasné, že ho hodně zajímám. To jsem už dobře poznala, nebyl první, kdo se na mě takhle díval a někam mě pozval. Michal mi ale připadal vážnější, serióznější, byl takový zadumaný, nepředváděl se. Vypadal, že se mu dá věřit, že se neschází každý týden s jinou. Na druhé schůzce z něj pak ale vypadlo: „Já... nechci, abys sis něco myslela, kdyby ses to dozvěděla jinak... Rozvádím se.“ To mě nijak nezaskočilo, přece když se muž rozvádí, tak už je vlastně volný a může se scházet, s kým chce. Ale přesto jsem se zeptala: „Aha, a co se stalo? Nic mi do toho asi není, ale třeba si o tom chceš popovídat.“

No a to byla právě ta chvíle, kdy mohl říct, že mu žena nerozumí. Ale neřekl to. Místo toho vysvětloval: „Hrozně jsem se v ní spletl. Brali jsme se asi moc mladí a ona se strašně změnila, vůbec ji nepoznávám. Máš pravdu, docela bych si o tom chtěl popovídat.“ Moje výstražné radarky mlčely a já se cítila poctěná, že mi tak důvěřuje, že chce mluvit o intimních věcech. Vyzvala jsem ho, aby povídal. A tak spustil. Prý nevěděl, že si ve skutečnosti bere dračici, která neví, co by měla chtít dřív, jestli aby byl pořád v práci a vydělával, nebo aby byl doma a posluhoval jí. „Nevydělávám zrovna málo, ale jí to pořád nestačí. Chce víc a víc a já si připadám jak někdo podřadný, kdo se neumí postarat o rodinu.“ Ani tady radarky nepípaly, přestože to bylo poprvé, co zmínil, že existuje nejen žena, ale taky nějaká rodina. „Pořád mě kontroluje. Já na to od rodičů vůbec nejsem zvyklý, moje máma je laskavá, v životě nekřičela ani nedělala scény. To já je mám doma pořád. Kde jsem byl, proč jsem nepřišel dřív, co budeme dělat o víkendu, kdo umyje auto, jsem z toho úplně vyřízený. A navíc nám to neklape v posteli. Je mi trapné o tom mluvit, ale jsem šťastný, že mám někoho, komu můžu věřit... Prostě už dlouho nic.“

Takový chudáček! Vůbec mě nenapadlo zpochybňovat, co říká, přemýšlet o tom, jestli to je úplně pravda, nebo ne. Nenapadlo mě, že i kdyby to pravda byla, možná má ta žena nějaké dobré důvody, proč něco dělá nebo říká. „Neumíš si představit, jak to odnášejí děti. Pořád mě u nich očerňuje, vždyť já je skoro nevidím.“ A zas mě nenapadlo přemýšlet, proč je nevidí. Zkrátka vylil si srdce na správném místě a já se stala měkounkou náručí, která mu dala všechno, co mu v nevydařeném manželství chybělo. Nebylo mi divné ani to, že žádost o rozvod podala ona a teprve asi dva měsíce po tom, co jsme se seznámili. „Já to podal a pak jsem to stáhl, pořád jsem doufal, že se všechno urovná, kvůli dětem, víš?“ A já ho chápala.

Půl roku po jeho rozvodu jsme se vzali. Jeho děti byly i na svatbě, ačkoli pořád tvrdil, že je ex nepustí. Kluk a holčička, deset a osm, chudinkové malí, takovou mají matku, říkala jsem si v duchu, a Michalovi řekla nahlas, ať je k nám kdykoli přivede, že budou vždycky vítaní. Byla jsem nejšťastnější na světě a on taky, na svatebním obědě mluvil o tom, že ani nedoufal, že existuje tak vlídná a chápající žena, jako jsem já. Byla jsem přesvědčená, že jsme ideální pár. Ani ne za rok se nám narodila dcerka. Mohlo to jenom vynásobit naše štěstí, ale bohužel se to nestalo. Četla jsem už předem, že děti vztah změní, ale zaskočilo mě, že to je pravda. Kdovíproč na mě začal být Michal nepříjemný. „Ty už si mě vůbec nevšímáš, je ti úplně jedno, jestli jsem doma, nebo ne. A když už tě to zajímá, tak jenom proto, abych se staral,“ vyčítal mi a možná měl pravdu, ale to mi s miminkem v postýlce připadalo normální. Jindy zas, když jsem navrhla, abychom koupili třeba houpátko: „Na co, prosímtě? Dřív něco takového neexistovalo a ty děti taky vyrostly.“

Snažila jsem se mu vysvětlit, proč by to bylo užitečné, ale dozvěděla jsem se, že na něho tlačím. Prý ho zaháním do kouta. Nepoznávala jsem ho. Ale jindy byl zase milý, to když si vzpomněl na bývalou ženu, která v jeho vzpomínkách byla vrcholem hrůzy, zvlášť proto, že požadovala zvýšení alimentů. Já mu byla pořád oporou, ale přece jenom jsem si najednou nebyla jistá, jestli náhodou není nějaká část pravdy i na její straně. Zvlášť když jsem věděla, kolik na děti platí a kolik co ve skutečnosti stojí. Ale vlastně jsme si i přes občasná nedorozumění žili hezky a rychle čekali i další miminko. Jenže už v době mého těhotenství se Michal změnil ještě víc. Byl pořád pryč a nesnášel, když jsem se ho ptala, kam jde a kdy se vrátí. „Brzo,“ zněla nejčastější odpověď. Nebo „až to vyřídím“. Ale co chce vyřídit, kde a s kým, to jsem nevěděla. Bývalo mi špatně, holčička byla ještě malinká a já jsem nechápala, co se v našem manželství děje. Vždycky býval nějakou dobu klid, tak jsem se uklidnila i já, ale pak mě při nečekané příležitosti znovu osočil, že ho kontroluju a že s ním manipuluju. Začínala jsem ty jeho věty znát nazpaměť, zažívala jsem strašné rozčarování a měla jsem zanedlouho porodit druhé dítě. Naštěstí šlo všechno dobře, já se vrátila z porodnice a Michal zas vypadal normálně. Chvíli, pár měsíců. A zas nastalo období, kdy jsem nevěděla, kde je a kdy na každý můj požadavek odpoví vztekle. Plakala jsem, ječela a chovala se jako hysterka. Měl pravdu, když mi tak říkal. Jenže já už vyčerpala všechny možnosti, jak s ním mluvit v klidu, aby mě vůbec poslouchal.

A pak přišel s tím, že má někoho jiného. Prý se se mnou nedá žít. Pořád jen komanduju a něco chci. Ani mě to nepřekvapilo, už před nějakou dobou mi došlo, že jeho bývalá žena určitě nebyla taková čůza, jakou mi vylíčil. Prostě jenom normální žena, která taky pochopila, že s ním se žít nedá. A tak zas nějaké další líčí, jaká čůza jsem já.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články