Jsem rozvedená už patnáct let, ale nechtělo se mi zůstávat už navždy sama. Ještě po rozvodu jsem si našla přítele, byli jsme spolu šest let, ale nikdy se nedobral k tomu, aby se mnou a mojí dcerou chtěl opravdu žít. Nakonec jsem toho lavírování měla dokonale plné zuby a byla jsem to já, kdo mu řekl dost. Na takovéhle hry nejsem stavěná, stejně jsem to na můj vkus vydržela až moc dlouho. A pak jsem si dala od nějakých milostných vztahů pokoj. Jenže nejsem založením samotářka, a tak jsem se seznámení nebránila. A ono přišlo.

Čtěte také

I takové věci, jako nedoručený dopis, můžou změnit život

Čtěte také

Nedoručený dopis mi zachránil život

Bylo to úplně jednoduché. Jaro, teploučko, sluníčko, rozkvetlé tulipány a já se šla projít do parku. Nemáme v něm zrovna moc laviček a tak, když jsem se chtěla na chvilku zastavit a vyhřívat se jak lenivá kočka, musela jsem si k někomu přisednout. Všude už byli lidi po dvou, jenom na jedné lavičce seděl sám chlapík asi v mém věku, čistý a slušně oblečený, a četl si nějaký časopis. Tak jsem se dovolila, jestli si můžu přisednout, vytáhla svoji knížku a strávili jsme tam spolu půlhodinku. Když jsem už chtěla jít, zaklapli jsme náhodou oba časopis a knížku ve stejné chvilce a začali jsme se tomu smát. „Tak já vás teda rovnou doprovodím, jestli můžu,“ nabídl se. Takhle snadné to bylo. Na kraji parku se pak zeptal, jestli si zítra přijdu číst zas, a domluvili jsme se, že se sejdeme ve dvě.

Čtěte také

Milenka se prozradila na instagramu

Čtěte také

Důkaz online. Manželova milenka se fotila u nás doma a fotky dala na instagram

Místo čtení jsme si pak jenom povídali a z parku zašli ještě do kavárny. „Věřila byste, že jsem už nejmíň tři roky s žádnou ženou nikde nebyl?“ ptal se a já byla ráda, že je taky sám jako já a že je milý a zjevně ochotný se seznámit. Ba co víc, že se asi seznámit i chce! Rozumíte, nijak jsem se nevnucovala, to nemám zapotřebí, ale bylo mi s ním hezky a připadalo mi přirozené se ho nakonec zeptat, jestli by třeba nešel do kina, že se to tak přece kdysi dělávalo, když spolu lidi chtěli někam jít. Smál se, a že ano, že půjde rád a koupí lístky. (To je mimochodem dobré znamení, lístky jsou dneska drahé, tak to nebude škrt.)

A takhle lehce to šlo dál. Začala jsem být do Romana docela zamilovaná a řeknu vám, je to hezký pocit, už jsem skoro zapomněla, jaké to je. Ani jsem se moc nesnažila tu zamilovanost kontrolovat rozumem, však nebyl důvod, dcera je už velká a nebydlí se mnou, tak kdo jiný by mi do toho měl co mluvit. Vídali jsme se dvakrát třikrát týdně a brzy v jeho nebo v mém bytě. „Tady je to mnohem větší než u mě,“ povídal, když ke mně přišel poprvé, a mně hned blesklo hlavou, že by se sem klidně vešel. Netroufla jsem si nic takového říct nahlas, ale když už jsme spolu byli přes půl roku, jednou jsem to nahlas řekla. „Nechceš ten svůj byt třeba pronajmout a bydlet tady?“ navrhla jsem. Jojo, to je asi dobrý nápad, říkal, a tak jsem jen čekala, kdy to udělá. Ale uplynuly další dva měsíce, a řeč na to nepřivedl. Bylo nám spolu ale pořád hezky, neměli jsme žádné spory, tak jsem to zas jednou při snídani nanesla: „Co s tím tvým bytem? Říkal jsi, že tady u mě je to větší, tak by asi bylo rozumnější pronajmout ten tvůj a být spolu tady.“ Zase stejná odpověď – jojo, to je pravda, to je rozumnější, proč utrácet zbytečně. Ale zas uplynulo čtvrt roku a nic se nedělo.

Čtěte také

Po smrti manžela jsem se už nevdala

Čtěte také

Když se mi zabil manžel, zamilovala jsem se znovu. Nemohla jsem to ale přiznat

A pak jsem jednou měla schůzku s kamarádkou v nové kavárně na druhé straně města, kam obvykle vůbec nezajedu. Dvě místnosti, nikde nikdo, jen z té druhé za otevřenými dveřmi se ozývaly mužské hlasy. Tak jsem si sedla do té první, a protože jsem přišla skoro o půlhodinu dřív, vytáhla jsem knížku, že si budu u kávy číst, než kamarádka dorazí. Ale jak tam bylo prázdno a ticho, slyšela jsem ty hlasy z vedlejší místnosti dost zřetelně. Ten jeden mi byl povědomý, ale neřešila jsem, odkud ho znám.

„Ty máš nějakou tu paní, ne, jak jsi říkal minule? Je to dobrý?“ ptal se první hlas. „Ale jako jo, ale budu muset asi vycouvat,“ odpověděl druhý. „Něco blbýho? Ta holka, ne? Jak jsou děti, to je na houby,“ uvažovala jednička. „Ale to by snad ani nevadilo, holka je pryč, ale ona by se asi vdávala, a do toho teda nejdu. Jako vidět se jednou začas, přespat, posnídat, znáš to. Klidně s ní pojedu v létě k moři, ale nechce se mi už žádné dělat vola. To už bych neměl v životě klid, to by bylo furt kam jdeš, kdy přijdeš, kup to, zařiď to… Na to mi jedno manželství stačilo.“ Dvojka takhle rozjímala a já si víc a víc uvědomovala, že ten hlas znám dobře. Roman! „Ona furt tlačí na to, ať se k ní nastěhuju, pořád ať svůj byt pronajmu, že se ušetří a budeme pořád spolu. Hele mně se do toho nechce, to už by bylo jak svatba, ta představa, že už nemám klid, se mi teda fakt nelíbí.“ Jeho kamarád mu to rozjímání odkýval: „Já bych do toho taky znovu nešel. Za to, že ti uvaří, to nestojí. A co si budem povídat, žádná krasavice to v tom věku určitě už taky není.“ A oba se rozesmáli.

Čtěte také

Ne vždy je těhotenství plánované

Čtěte také

Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhnali. Pozvali mě zpátky až když jsem se vdala

Napůl jsem doufala, že jsem se zmýlila a Roman to není, a napůl si byla jistá, že to právě on je. Vlastně jsem si byla jistá úplně. Zaplatila jsem kávu, a když se ve dveřích objevila kamarádka, vytáhla jsem ji ven a rovnou se omluvila, že jsem na něco zapomněla a musím mazat pryč. Už cestou domů v tramvaji jsem se rozhodla: na takovýhle vztah nevztah, jaký on si představuje, já nemám povahu. Jiná by možná souhlasila a ještě by byla ráda, že se jí chlap nenastěhuje do baráku i s blechama, ale já opravdu ne. Byla jsem v šoku, ale moc jsem nepřemýšlela, co udělám. Jak přijde, zeptám se ho na rovinu. S pomyšlením, že nevím, jak na tom jsem, bych žít nemohla.

A tak jsem se zeptala. Byl v šoku, když jsem mu řekla, co všechno jsem slyšela. Prý to nesmím brát tak vážně, že to byly jenom takové chlapské řeči. No možná, ale jak to tedy bude? Přestěhuje se ke mně a pronajme svůj byt? Nechci zas šest let s někým jen tak chodit a pak zůstat sama. Seděl tam u mě v kuchyni na židli, mlčel snad pět minut a pak se zvedl a odešel. A tak skončila moje zatím poslední láska.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí

Čtěte také

Někdy láska nevydrží

Čtěte také

Bratr si našel zlatokopku, která jej vyždímala. Teď má další. Jak mu to říct?

Čtěte také

Dvě tety

Čtěte také

Měla jsem dvě tety. Jako malá jsem to nechápala, teď už mi rodiče vše prozradili