Paní Bejkovská navštěvovala čtyři roky reálné gymnázium, poté přešla na odbornou školu pro ženská povolání. „Já jsem říkala, že bych ráda dělala sociální pracovnici, ale pak už byly ty poměry takové, to přišel Hitler, že už mě na tu školu sociálních pracovnic nevzali.“

Rodina byla židovského původu, takže po příchodu okupace pro ně začaly platit různé zákazy namířené právě proti Židům. Měli sice možnost emigrovat do Spojených států, Karel Klein to však odmítl. V těchto náročných podmínkách matka Irma zemřela a Žofii odvezli do Terezína, Ruth tedy zůstala sama s tatínkem. 

Čtěte také

Alice Masaryková zasvětila celý život politice a rovnoprávnosti žen.

Čtěte také

Alice Masaryková: Bojovnice za rovnoprávnost žen, která ale neměla sebevědomí

Svatba v Terezíně

Na začátku roku 1943 do Terezína museli odjet i Ruth a Karel Kleinovi. Ruth musela chodit uklízet dětské domovy a ke starým lidem, v době osobního volna musela mýt schody. Jejího otce nejdříve zaměstnali ve stavební kanceláři, později ho však odvezli do Osvětimi, kde zahynul.

Ruth se v Terezíně poprvé vdala. Jejím manželem se stal Arnošt Smolinský, syn ruských emigrantů. Před odchodem do tábora žil v Přerově, kde se s Ruth seznámili, ale do Terezína se dostal dřív než ona. Zemřel ale ještě během války, když dostal otravu krve v práci v dole. O jeho smrti se Ruth dozvěděla z dopisu jeho přítele. 

Čtěte také

Erika Bezdíčková 2017

Čtěte také

V Osvětimi ztratila rodiče. Z pochodu smrti šla pěšky až do Rumunska za sestrou

Do konce války

V říjnu roku 1944 paní Ruth převezli do Osvětimi, zůstala tam pouhých deset dní, než ji převezli do pracovního tábora v Merzdorfu. Tam se nacházela textilní továrna, kde do konce války pracovala v tkalcovně.

K jídlu dostávali vězeňkyně málo. Ráno měly černou kávu s kusem chleba, oběd představovala polévka a večeři kus chleba s margarínem. Před každou směnou musely vězeňkyně nastoupit na apel. „Nechali nás stát na apelu asi hodinu, neměly jsme skoro žádné oblečení.“ Potom co se na jednom z nich paní Ruth nakazila, jí spoluvězeňkyně lékařka sdělila: „Jestli nebude brzo konec, tak umřeš na zápal plic.“ 

Čtěte také

Příběh lásky, kterou zastavila na dlouhé roky válka

Čtěte také

Ernu a Rudolfa rozdělila válka a odsun. Čekali na sebe dvanáct let

Osvobození

S koncem války přišlo osvobození sovětským vojskem. „Najednou koukáme z okna, my jsme byly dole zašpérovány. Najednou koukáme z okna a ta jedna, co vedle mě koukala z okna, povídá: ‚Podívej se, co to je tady.‘ Já povídám: ‚To je ruskej vojáček.‘ Tak nám otevřeli brány a řekli: ‚Tak děvčata,‘ rusky to říkali, ,můžete jít do obchodu, a co se vám bude hodit, to si můžete všechno vzít.‘“

Kus cesty domů se paní Bejkovská s kamarádkou svezly s vojáky, ze strachu před nimi ale utekly a do Prahy se dostaly po svých. Ruth se vrátila do Uherského Brodu, zůstala tam její tetička se strýčkem. Po návratu ale onemocněla, takže musela strávit dva měsíce v nemocnici.

Ve své nové práci, ve vyživovacím oddělení v Rumburku, se paní Ruth seznámila s Bedřichem Bejkovským. Byl to veterán ze západní fronty, narukoval na podzim 1939 a účastnil se obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Společně se přestěhovali do Prahy a narodili se jim dva synové.

Pan Bedřich Bejkovský zemřel 29. března 2012, paní Ruth Bejkovská 21. června 2013.

Čtěte také

Ferdinand Korbel s maminkou a sestrami

Čtěte také

Film Krajina ve stínu: Skutečný příběh masové vraždy nevinných obětí