Růžena se narodila do rodiny magistrátního úředníka, který byl na ni i její sestru Helenu poměrně přísný. Přestože díky mamince žili kulturním životem a chodili často i do divadla, tatínek nechtěl, aby se dcery veřejně projevovaly. Teprve když zemřel a matka se s dcerami přestěhovala k bratrovi do Řetězové ulice, která sousedila s DAMU, mohly se obě dívky plně realizovat. Růžena se scházela s herci a dalšími umělci, Helena začala psát. Ostatně později se z ní stala publicistka a spisovatelka, která žila nějaký čas i s Ivanem Olbrachtem.

Doma ji nechtěli, tak jela do Slovinska

Hereckou průpravu získala u Otýlie Sklenářové-Malé, která jí také doporučila, aby chodila na hodiny zpěvu. Poté rozhodila sítě a zkoušela uspět v některém z pražských divadel, ale marně. Růžena se ale nevzdávala, a když se dozvěděla, že slovinské Národní divadlo hledá herečku, neváhala ani chvíli a poslala tam svou fotku. Přijali ji, ovšem aniž ji předem viděli. Po jejím příjezdu byli trošku v šoku, podle fotografie obličeje očekávali drobnou dívku, ale přijela holka krev a mlíko. Smlouva ale byla podepsaná, takže ji nemohli vyhodit. Růžena tedy zůstala a divadlo nakonec bylo rádo. Kromě hereckých zkušeností se naučila taky bravurně slovinsky, takže později i překládala ze slovinštiny – například básníka Cankara.

V roce 1907 měla nastoupit do Městského divadla na Vinohradech. Podepsala už i smlouvu, ale shodou náhod ji viděl v jednom představení v Divadle Uranie Jaroslav Kvapil, který byl tak unesen jejím výkonem, že jí nabídl angažmá v Národním divadle. Co ale dělat, když smlouva byla podepsaná? Opět při ní stála štěstěna. Soud, který kvůli tomu proběhl, nakonec vyhrála, protože smlouvu podepsala ve třiadvaceti bez poručníka a v té době byla hranice plnoletosti ve čtyřiadvaceti. Růžena tedy s čistým štítem nastoupila do zlaté kapličky.

Manželství i práce na celý život

Zhruba v té době se taky provdala za malíře Naskeho. Přestože se toho o jejím soukromém životě mnoho nevědělo, bylo to podle vzpomínek dalších osob manželství velmi šťastné, i když bezdětné. Pokud jde o její angažmá v divadle, později v rozhlase prozradila, že byla velká trémistka. Trémy se nikdy nezbavila a vždy s ní bojovala. V Národním divadle nakonec vydržela až do doby, kdy musela s herectvím kvůli zdravotním problémům skončit.

Poprvé se objevila v němém filmu v roce 1915, ale v tom zvukovém až v roce 1937 – a hned v něm excelovala. Hlavní role v komedii Hugo Haase Kvočna jí byla doslova ušitá na tělo. Hrála zde starostlivou ochránkyni rodiny, která se snaží každému pomoci. Takové role jí byly později souzené. Většinou totiž hrála matky, babičky, tetičky z lepších kruhů, které jsou ale v jádru dobračky, snažící se podat všem pomocnou ruku. Zahrála si například ve filmech Paličova dcera, Příklady táhnou, Kouzelný dům, Tetička či Karel a já.

Babičku ve filmu odmítla

Když v roce 1940 připravoval režisér František Čáp filmové zpracování Babičky, hlavní roli nabídl právě Naskové. Ona odmítla, přestože se jí role líbila, ale doporučila kolegyni Brzkovou, která se prý bude hodit lépe. O Babičku nakonec ale nepřišla – namluvila ji pro rozhlas. Ostatně rozhlas byl její další velkou láskou, však také měla velice podmanivý hlas. Namluvila spoustu komentářů k filmům a pohádky, které měla moc ráda. Sama k tomu řekla: „Vybírám vždy pozorně a pečlivě, aby pohádka pobavila, neznudila, aby taky poučení, jež je jádrem každé pohádky, bylo obaleno poezií, která to jádro zkrášluje.“ Svého milovaného manžela přežila o pouhý rok, zemřela v červnu 1960.