Je to už pět let a zase se zdravíme, mluvíme spolu a občas si jen tak zavoláme. Když mám narozeniny, napíše mi Kuba pár řádek, a dokonce se zastaví s kytkou, já ho pozvu dál a uvařím mu kávu. Takhle jsem na tom dneska se svým bývalým manželem, protože mi to připadá nejlepší, hlavně kvůli dětem. Ale proběhlo několik měsíců, ve kterých bych ho nejradši viděla vystřeleného raketou na Mars. Vlastně ani nevím, co bych si byla tehdy přála, aby se mu stalo. Možná aby mu ten Mars spadl na hlavu a rozsvítilo se mu. Měli jsme tehdy hezké manželství, aspoň jsem si to myslela. Trochu jsme se hádali kvůli tomu, jestli se přestěhovat do Prahy, nebo ne, ale já měla za to, že je to věc, která se vyřeší.

Nevnímala jsem, že ty rozpory asi ukazují, že je mezi námi nějaký hlubší problém, že se objevil velký rozdíl hlavně v tom, co chceme od života dál. Já byla spokojená, tři děti mi naplňovaly každý den tak, že jsem si pak večer už ráda jenom četla nebo poslouchala něco v rádiu, a když jsme se někdy vydali do kina nebo ke známým, jako společenský život to bylo úplně dostatečné. Taky jsem chodila do práce, děti už chodily do školy, prostě jsem se měla hezky a nechtělo se mi na tom nic měnit. Malé město mi vyhovovalo, i když jsme si tady nevydělali tolik, kolik bychom asi měli v nějaké zahraniční firmě, ale koneckonců peníze nejsou všechno.

Nechci se tady zahrabat

„Já se nechci cítit jako blbec jenom proto, že se tady zahrabu,“ argumentoval ale Kuba, který si přál najít nové místo. „Každej idiot, kterej vyleze ze školy a nic neumí, tam dostane nástupní plat vyšší než já tady, kde makám už tolik let,“ prohlašoval a já věděla, že má pravdu. Přesto jsem se mu snažila vysvětlit, že na tom tolik nezáleží, když žijeme někde, kde jsme šťastní, a navíc si nemusíme brát hypotéku na byt. Jenže pořád mi nechtěl rozumět a pak jsme se začali kvůli tomu i hádat. „Prosím tě, nech už těch nesmyslů,“ říkala jsem, když jsem těch věčných debat měla dost a chtěla se soustředit na to, abychom přeorganizovali náš byt, protože děti rostly a bylo potřeba se do něj nějak vměstnat, ale zároveň jim dopřát víc prostoru. Měla jsem to promyšlené, ale manžel o tom nechtěl nic slyšet. On prý trvá na tom, že se přestěhujeme, a nebude už nic dělat na místě, kde bude bydlet někdo jiný.

Začínalo to být neúnosné a Kuba se začal doma vyskytovat míň a míň. Vymlouval se, že sedí v práci u projektů, ale pak už se ani na nic nevymlouval. Děti se mě pořád ptaly, kdy přijde a kde je, a já byla čím dál naštvanější a protivná i na ně. „Zeptejte se ho samy,“ byla moje nejčastější odpověď, i když to ode mě nebylo fér, zlobit se na ně. Pak jsem začala mít pocit, že si Kuba našel někoho jiného. Neměla jsem pro ten dojem žádný opravdový důvod, ale byl tak nějak mimo, určitě víte, jak to myslím. Jako by se pořád díval mimo mě, když byl náhodou doma víc než na pár hodin v noci. A pak odjel i na víkend, prý na teambuilding, ale já potom potkala ve městě dva jeho kolegy a došlo mi, že je divné, že by tam oni mohli chybět, když on ne.

Nepočítej se mnou

Volala jsem mu, ale nebral to. To byla sobota a já začala být otřesená, i když jsem mohla už dlouho tušit, že všechno dopadne špatně. Tak jsem mu napsala zprávu: „Za tři týdny jsou Vánoce, musíme si zítra promluvit o dárcích.“ Myslela jsem si asi, že tím pozitivnem všechno špatné zaplaším. Jenže odpověď přišla hned: „Na Vánoce se mnou nepočítej.“

To je hodně šokující, věřte mi, když pořád přehlížíte náznaky potíží. Hned jsem mu volala, ale nebral telefon, i když bylo jasné, že ho má u sebe, protože napsal tu zprávu. Tak jsem na něj vychrlila milion esemesek, hlavně o tom, jak to chce vysvětlit dětem. To jsem ještě nevěděla, že mužům jsou děti často úplně jedno, i když se předtím třeba chovali jako normální láskyplní tátové. To jsou ty situace, kdy se zamilují do někoho jiného a děti by jim připomínaly, že někde existuje nějaká jiná žena, ke které se zachovali jako svině. Neodpovídal a v neděli nepřijel domů.

Dětem jsem zalhala, že tátovi ten teambuilding protáhli. Že ani nevím, kdy se vrátí, a to jsem nelhala. Kuba dorazil ve středu večer. Sedl si, tvářil se jako hráč pokeru a oznámil, že se odstěhuje. Byla půlka prosince. „Ty jsi se zbláznil! Jak jim to můžeš udělat? Já už na tebe kašlu, ale oni si pořád tátu představujou jako hrdinu!“ ječela jsem na něj potichu, aby to děti neslyšely. Neříkal nic. Byl prostě rozhodnutý a nechtěl nic poslouchat. Nabral si věci do tašky a odešel. Myslím, že největší svinstvo, co muži, kteří odcházejí, dělají, je nechat všechno vysvětlování na manželce… A pak si ještě stěžují, když to některá nezvládne a upřímně dětem řekne, že je jejich otec darebák.

Já to myslím zvládla, ne kvůli němu, ale kvůli nim. Stejně jsem nevěřila tomu, co se děje. Přece jsme spolu byli dvanáct let a to se takhle neodchází! No ale zjevně ano. Naštěstí při mně stáli moji i jeho rodiče a to mi pomohlo přežít ty Vánoce, aby je děti měly co nejkrásnější. Řekli jsme jim, že ho firma poslala do Ameriky, přišli k nám naši i tchán s tchyní a všichni čtyři dělali, co mohli. Tchyně mi pak asi po roce řekla, že Kubovi volala tak často a snažila se ho přesvědčit, aby se vrátil, že už pak telefon nezvedal ani jí. „Bylo mi tak hrozně, že si to neumíš představit. Myslela jsem si, že jsme ho vychovali tak, aby si rodiny vážil nejvíc ze všeho,“ plakala tehdy, když bylo jasné, že už se k sobě nevrátíme.

Děti se nezlobí

Pak jsme se rozvedli. Kuba se postupně uklidňoval a podařilo se nám to, co jsme chtěli oba, že se na něj děti nezlobily. Opravdu se odstěhoval do Prahy a bydlel tam s tou slečnou. Po roce se rozešli, ale na žádné návraty jsme já ani on nepomysleli. Prostě se mezi námi postavila obrovská zeď rozdílů. Měla jsem to vlastně celkem dobré, Kuba opravdu dostal vysoký plat, a tak platil docela velké alimenty, určitě to bylo víc peněz, než kolik by mi na děti dával tady doma. Jenže co to je proti tomu, když máte doma tátu denně v dosahu…

Ale co bylo pryč, bylo pryč. Každý dneska žijeme úplně jinak, to už je vidět i na oblečení. Už bychom se k sobě nehodili, on vypadá jak z reklamy v pánském časopise, nechal si narůst moderní vousy – a já jsem prostě mamina. Nikoho jsem si zatím nenašla, tři děti nejsou pro chlapy zrovna dobrá návnada. Asi bych někoho k sobě chtěla, ale jestli se to někdy stane, to nevím. Vždycky na Vánoce ve mně ty vzpomínky ožijí a já si pokaždé přeju, aby se to celé nikdy nestalo. Ale stalo se to.