Devátá třída, dvacet dětí, sedí v kruhu a společně si prohlížejí fotky ze zásahu na Národní třídě během 17. listopadu, popisují a rozebírají třeba i to, co mají tehdejší demonstrující na sobě, ale zejména se snaží vysvětlit nápisy na transparentech: co znamená Jakeše do koše? A co Havel na Hrad? Dívají se na videa z Letné a vystoupení z Melantrichu. Čtou projevy Václava Havla. Poslouchají československou hymnu v podání Karla Kryla (a diví se slovenské části hymny), Hutkovu Náměšť a Modlitbu pro Martu. Přemýšlejí, proč se zvonilo klíči, a mají za úkol sami odpověď na tuhle otázku zjistit – a nevadí, že k tomu použíjí Wikipedii a Google. I tak může vypadat moderní výuka dějepisu.
Dávno už nestojí jen na tom, co učitel svým žákům řekne frontálně před tabulí. Když děti dějepis „zažijí“ na vlastní kůži, víc si z něj pamatují. A probouzí to v nich kritické myšlení, samy kladou otázky a pátrají po odpovědích, které nejsou instantní, ale prožité.
Marcel Mahdal učí dějepis a historický seminář na ostravském Gymnáziu Pavla Tigrida. Už jen název téhle školy spojený s jednou z nejvýznamnějších postav československého protikomunistického exilu předurčuje k tomu, mít k sametové revoluci blízko. „Když jsem v roce 1995 maturoval já, končil dějepis druhou světovou válkou,“ vzpomíná Mahdal. V Ostravě stál u zrodu vzdělávacího centra PANT a také se zasloužil o vznik portálu Moderní dějiny. Obojí vzešlo z podobné motivace: „Cítili jsme, že je podstatné, aby mladí lidé, kteří sami revoluci nezažili a nemají zkušenosti s totalitou, měli informace o tom, jak to tehdy chodilo. Učitelský dějepis dlouho nereagoval dostatečně na výzvy, které považuji za podstatné, tedy předávat novým generacím zásadní odkaz dvacátého století, zkušenost s nacismem a komunismem jako odstrašující příklad. Dnes v souvislosti s válkou na Ukrajině bohužel vidíme, že jsme se z toho strašného dědictví dvacátého století ještě nevymotali,“ vysvětluje Mahdal.
Život za železnou oponou
Právě Moderní dějiny shromažďují pod svojí hlavičkou na webu výukové materiály a odkazy k tomu, jak učit nedávné události tak, aby je současní studující vnímali jako důležité a neházeli je do jednoho pytle s pravěkem nebo středověkem. Gymnazisté si tak ve třídách zkoušejí rozklíčovat materiály komunistické propagandy, čtou dobové noviny, sledují videa z Letné i starší záznamy s budovatelským nábojem. Nebo zpovídají vlastní příbuzné a ptají se jich, co dělali za totality. „Moji studenti mají za úkol dělat mimo jiné i osobní interview se členy svých rodin. Dědeček jedné mojí studentky byl v šedesátých letech členem pohraniční stráže a stalo se, že nám přišel do výuky kázat o tom, jak důležité bylo tehdy hlídat hranice. Jeho vnučka se za něj tenkrát hodně styděla. Téhle tematice jsme pak věnovali několik vyučovacích hodin, protože bylo potřeba na jeho vystoupení v hodině nějak zareagovat. V ten moment, kdy přišel, mi samozřejmě zatrnulo, ale pak se ukázalo, že ta událost nám zpětně dala příležitost historické momenty interpretovat, studenti to skvěle vnímali, rozebírali jeho vystoupení a o tom, jak to vypadalo za železnou oponou, jsme dlouho diskutovali,“ vzpomíná Mahdal.
Právě to, že události moderní historie si mnoho lidí stále pamatuje, že je sami prožívali a není možné je studovat jen z dobových pramenů a fragmentů, jak je tomu v případě starších dějin, ale učí se o nich z bezpočtu „živých“ interakcí, je podstatné i pro to, aby si mladí lidé uvědomovali, jak se obraz o historii skládá a jak složité je ho interpretovat. „V roce 2012 jsme s kolegy pobývali v Bělorusku, kde jsme mohli sledovat i výuku ve škole. A tamní pedagogové se nás ptali, která instituce v Česku je hlavním garantem správnosti výkladu historie. Byli v šoku, když zjistili, že žádný takový orgán, který by schvaloval to, zda učíme pravdivou historii, neexistuje. Že naše historie je výsledkem dialogu mnoha stran, badatelů, výzkumů a interpretací, ale oficiální schvalovací orgán výkladu historie prostě nemáme – a je to tak dobře,“ popisuje Mahdal. Jeho gymnázium dávno končí výuku dějepisu mnohem současnějšími událostmi, tedy ne druhou světovou válkou nebo komunistickým pučem v roce 1948, ale jde až k rozpadu Československa v průběhu roku 1992 a k přijetí postkomunistických zemí do Evropských struktur nebo do NATO. „Přesto je pro ně sametová revoluce ‚hluboký pravěk‘. A já si nutně musím klást otázku, jak jim přiblížit předrevoluční dobu, kterou já si pamatuji, ale pro ně je strašně těžko uchopitelná, nikdy žádnou totalitu nezažili,“ dodává Mahdal.
Rozvíjet kritické myšlení
Olga Kovaříková učí dějepis na druhém stupni základní školy a píše blog Hravá dějeprava, kde sdílí své nápady i nápady ostatních učitelů, jak je možné učit dějepis aktivně a nenudit. I „její“ děti se o sametové revoluci učí. „Pro základní školu vnímám zásadní jednu vstupní informaci: zatímco na gymnáziu děti takříkajíc být nemusí, naše děti do školy chodit musí, a navíc vím, že ne všechny půjdou na střední školu, kde budou mít dějepis. Takže to, co se na základní škole o dějinách dozvědí, může být v rámci vzdělávacích institucí i tím posledním,“ vysvětluje Kovaříková. K sametové revoluci se dostává s deváťáky. „Vycházíme samozřejmě už z událostí Palachova týdne v lednu 1989. Nevykládám frontálně, děti pátrají samy, vyvozují vlastní závěry. Pracujeme s podklady z Ústavu pro studium totalitních režimů a s jejich novou badatelskou učebnicí, která vznikla v nakladatelství Fraus. Žáci díky tomu pracují s původními prameny, které zkoumají. Skvělé lekce má i Post Bellum na webových stránkách My jsme to nevzdali. Čerpat můžeme i z Příběhů 20. století České televize nebo z databáze Paměti národa, využít lze i jejich zážitkové workshopy,“ popisuje Kovaříková zdroje. Ideální je pro ni mít hodinu složenou z mnoha různých zdrojů k tématu a ideálně i střídat různé metody. Děti se samy stávají badateli, zkoumají prameny informací, a když je prozkoumají, dokážou odpovědět na to, proč k sametové revoluci došlo.
Rozebírají například fotografie z demonstrací a snaží se interpretovat nápisy na transparentech. Jejich úkolem je pak třeba v závěru hodiny napsat pohlednici z revoluční Prahy, ve které popisují, co se kolem děje a jak taková sametová revoluce vypadá. „Pouštím dětem krátké dokumenty a jeden z nich se jmenuje Mlátičky, obsahuje i rozhovory s příslušníky sboru Národní bezpečnosti, kteří na Národní třídě tehdy zasahovali. Na revoluci vzpomínají i dva bývalí důstojníci StB v dalším dokumentu Moje StB. Ten druhý pohled je výborný, jeden z estébáků na konci pláče, revoluce mu vlastně zkazila kariéru – a pro děti je zajímavé tenhle pohled vidět a nějak interpretovat,“ dodává učitelka tová revoluce baví, protože jde o moderní dějiny, které si jejich vlastní rodiny pamatují. „Baví je i fotografie z doby, která sametové revoluci předcházela. Používám třeba jednu právě z badatelské učebnice, kde je pohled na dobové sídliště. Je na něm mnohem méně aut, než jsou děti dnes zvyklé v ulicích vidět, jedno z těch aut je naklopené a fotografie zachycuje člověka, který si to auto sám opravuje. Děti tu fotku jen popisují a ptají se, proč s tím autem ten člověk nejel do servisu? No, protože tehdy byli opraváři aut nedostupní, lidé si mnohem víc věcí museli dělat sami. Navíc přepočítáváme tehdejší výdělek na dnešní peníze a dnešní platy a srovnáváme ceny potravin tehdy a dnes – a děti zjišťují, že tenkrát opravdu nebyly věci levnější, než jsou dnes, i když v absolutních číslech by to tak mohlo vypadat,“ vysvětluje učitelka s tím, že přesně tohle je přístup, který učí děti kritickému myšlení. „Když žáci slyší argumenty, že za komunistů bylo líp a že bylo levněji, dokážou na to reagovat, protože ve škole si sami došli k tomu, že to tak nebylo. Snažím se je ale učit i rozdíl mezi interpretací historie založené na mnoha historických pramenech a kritické práci historiků a subjektivních vzpomínkách pamětníků. S tím, že subjektivní prožitky nelze šmahem odsuzovat. Měli by vědět, že lidé v jakékoli době mohli být šťastní bez ohledu na to, co se objektivně dělo, protože třeba zrovna zažívali životní lásku. Na otázku, co bylo špatně a co dobře, hledáme odpověď společně. Děti tak zažívají aha momenty, se kterými odcházejí z hodiny,“ dodává Kovaříková.
Kde vzít inspiraci
Kde vzít inspiraci
- Pusťte si s dětmi záběry z demonstrací, kde mluví Václav Havel nebo zpívá Marta Kubišová nebo Karel Kryl.
- Na YouTube najdete i jeden z dílů pořadu Nezkreslená věda, který se věnuje sametové revoluci v Československu a namluvila ho Bára Hrzánová.
- Na webu České televize jsou dostupné dokumenty z cyklu Příběhy 20. století včetně těch, které se týkají pádu komunismu.
- Podívejte se na www.sametnaskolach.cz, kde jsou výukové materiály a seznam akcí.
- Na www.myjsmetonevzdali.cz najdete sekci o sametové revoluci a jedna část z ní je dokonce zaměřená na jednotlivé regiony, nejenom na Prahu.
- Web www.postbellum.cz má materiálů obrovské množství, mrkněte k nim do sekce Kalendář, kde jsou aktuální akce konané v souvislosti s výročím sametové revoluce.
- Univerita Palackého v Olomouci vytvořila web Příběh 17. listopadu, existuje i stejnojmenný komiks.
ZDROJ: časopis Vlasta
