Šárka svědomitě chodí na preventivní mamograf i na gynekologické prohlídky, nechala si udělat i test na krvácení do stolice. Vše bylo v pořádku, ale ji to vždycky uklidní jen na chvíli. Stále se jí hlavou honí další obavy – třeba otázka, co nádory, které se tímhle způsob podchytit nedají? Rozhodí ji každý článek o tom, že nějaká slavná osobnost onemocněla zhoubnou nemocí, a vůbec nejhorší pro ni je, když onemocní, nebo dokonce zemře nějaký člověk, kterého znala.

V její vlastní rodině se přitom zhoubná nemoc moc neobjevuje, její otec zemřel předloni na infarkt, její matce bude osmdesát a trápí ji jen vysoký tlak a problémy s klouby. Manželova maminka sice měla rakovinu prsu, ale uzdravila se a nemoc se jí nevrátila.

Bojím se už všeho

Šárku přitom její obavy někdy úplně paralyzují, nedokáže myslet na nic jiného, ale zároveň se třeba bojí jít na kontrolu s mateřskými znaménky z obavy, že by slyšela špatnou zprávu. Přitom ví, že když už by tam nějaký průšvih byl, tak čím dříve se začne léčit, tím lépe. Snaží se uklidňovat spíše tím, že na internetu dokola hledá, že většina znamének nebo jiných zdánlivě nebezpečných příznaků má i jiné vysvětlení. Někdy se jí to povede, ale často narazí na popis jiných varovných projevů, které by ji do přečtení článku nenapadlo spojovat s rakovinou, teď se jich ale začne taky bát.

Svými obavami navíc zásobuje i své okolí – přítele, s nímž po rozvodu žije, dospělé děti, kamarádky. Všichni se ji snažili uklidňovat, pak začali její obavy shazovat a poslední dobou má pocit, že se jí většina dříve blízkých lidí spíše vyhýbá. To jí na náladě nepřidá a ocitá se v kolotoči obav přecházejících do úzkostí, plačtivosti, pocitů osamění a dnů, kdy se dokope jen k tomu, aby šla do práce a domů, ale nic jiného už nedělá.

Ani o víkendech už dávno není tak aktivní, netěší ji ani výlety s kamarádkami, ani zahrádka, které se dřív tolik věnovala. Před časem se snažila překonat obavy příklonem až k extrémně zdravému životnímu stylu, ale po čase si přečetla, že to zase tak nepomůže a třeba na zdravou výživu nebo dostatek pohybu už rezignovala. Přítel se jí snažil naznačit, že by jí mohla pomoci psychoterapie, ale to odmítá, protože přece není blázen.

Odpovídá Mgr. Jana Divoká, psychoterapeutka

Odpovídá Mgr. Jana Divoká, psychoterapeutka

Přikláním se k názoru Šárčina přítele a volila bych cestu psychoterapie. Chápu, že psychoterapie bývá i v současné době stigmatizována a názor, že na psychoterapii dochází jen psychicky nemocní lidé (blázni), přetrvává. 

Na druhou stranu Šárčin život ovládá silný strach, kvůli němuž si jej neužívá. Tento strach jistě působí i na její okolí a ztrpčuje život i jim. Jak Šárka sama popisuje, někteří lidé už se k ní chovají odtažitě. Psychoterapeut by mohl Šárce pomoci se strachem pracovat tak, aby její život tolik neovlivňoval. 

www.janadivoka.cz