Asi před měsícem jsem se ocitla v nepříjemné situaci. Při podvečerní procházce se psem jsem na okraji lesa u rybníka nepotkala známé pejskaře, ale osamoceného muže. Když jsem ho míjela, pozdravili jsme se, načež za pár vteřin vyrazil za mnou. Kolem žádní lidé, k nejbližšímu domu asi kilometr. V hlavě se mi rozběhly myšlenky, co dělat, ale na nic moc jsem nepřišla. A tak jsem zrychlila a zavolala příteli, ať mi jde naproti. I když to udělal okamžitě, bylo mi jasné, že než se sejdeme, bude to chvíli trvat. Jestli mi ten muž chce ublížit, nemám šanci. A tak jsem aspoň celou dobu telefonovala.

Jak se o pár dní později dozvídám při online kurzu základů sebeobrany, udělala jsem všechno špatně. Během dvou a půl hodiny mi instruktorka Jasmína Houdek a instruktor Pavel Houdek vysvětlí, proč jsem zareagovala špatně, co podobné jednání v agresorovi vyvolává a jak v takových okamžicích postupovat lépe.

Čtěte také

Cvičení na podzim

Čtěte také

Delší spánek i sezónní potraviny. 4 důvody, proč je podzim na hubnutí ideální

Testování oběti

Pod pojmem sebeobrana si většina z nás asi vybaví nejrůznější údery, chvaty a kopance s cílem fyzicky zneškodnit útočníka. Na kurzu dojde i na tento způsob obrany, ale je to až to poslední, co v případě střetu s agresorem dělat. Cílem je se jakémukoliv fyzickému kontaktu vyhnout, jde hlavně o odvrácení záměru útočníka. To zásadní v rámci sebeobrany se odehrává na úrovni verbální a neverbální komunikace. Důležité je, co říkáme, ale i co útočníkovi sdělujeme prostřednictvím řeči těla.

Málokterý útok se odehraje tak, jak si představujeme – žena prochází parkem, z křoví náhle vyskočí neznámý muž a začne ji mlátit a škrtit. Skutečnost je dost odlišná, než muž na ženu opravdu zaútočí, předchází tomu celá řada věcí. Agresor si v prvé řadě svoji oběť testuje. Zjišťuje, jestli si vybral vhodnou, nebo má hledat dál. Než se dozvím, kdo je v jeho očích ideálem, dostanu úkol.

Mám si představit, že v noci vystoupím z autobusu, jdu sama po ulici a všimnu si, že mě někdo sleduje. Okolo mě není nikdo, žádný bar, kam bych se mohla schovat a zavolat si taxi. Je to jako situace, v níž jsem se ocitla při venčení psa. Mám napsat, co bych udělala. Ani s odstupem času a v bezpečí domova nevymyslím jinou odpověď, než jak jsem ve skutečnosti reagovala. Takže napíšu, že výrazně zrychlím, začnu telefonovat, ať mi jde někdo naproti a „nenápadně“ se ohlížím.

Čtěte také

Šlechta se ve středověku moc v jídle nehlídala.

Čtěte také

Jídelníček ve středověku. Držely se diety, půsty, ale vzrůstala i obezita

Tuším, že to není ideální strategie. Na správnou odpověď si počkám. Instruktoři mě k ní v několika kapitolách prostřednictvím řady informací a názorných video ukázek dovedou tak, že na ni na konci kurzu dokážu odpovědět sama. Než se tak stane, mám před sebou další úkol – vžít se do role útočníka a napsat, podle čeho bych si jako agresor vybrala svoji oběť. Snažím se vcítit do muže, který potřebuje peníze na alkohol a automaty. V téhle roli se cítím lépe než jako oběť. Píšu si, že přepadnu ženu, která je slabší a menší než já, má v uších sluchátka, proto nevnímá okolí, působí vystrašeně a zaraženě, takže nebude křičet a ani se se mnou nebude prát.

Moment překvapení

Jako útočník si vedu dobře. Jak se dozvídám od Jasmíny Houdek, mohla jsem si představit ještě lepší oběti, třeba seniorku, dítě nebo vozíčkáře, ale tak daleko mi moje morálka ani v teoretické rovině nedovolila zajít. Jasmína Houdek vzápětí boří stereotyp, který často slyšíme, a týká se oblečení žen. Útočníkům je naprosto jedno, co má oběť na sobě. Jestli jsou to minišaty a vysoké podpatky, nebo vytahané džíny a huňatý svetr. Při výběru kořisti jsou pro ně zásadní dvě věci – jestli je dotyčná slabá a zda je nepozorná.

Čtěte také

Šetřit se dá na maličkostech

Čtěte také

Jak se šetří v Česku: Menší ručníky, čůrání ve sprše, zametání místo luxování

Zastavujeme se u nepozornosti. Co nám ji dnes nejvíc odpoutává, když jdeme po chodníku, stojíme na zastávce tramvaje, jedeme vlakem? Mobilní telefony. Pro útočníky jsou požehnáním. Instruktoři to dokládají výzkumem odsouzených z USA, kteří spáchali sériová přepadení nebo znásilnění. Když odpovídali, podle jakých kritérií si vybírali své oběti, na prvních třech místech skončil mobilní telefon, a to v podobě sluchátek na uších, telefonního hovoru a pohledu do displeje. Je pravděpodobné, že podobně by mluvili zločinci kdekoliv jinde na světě.

Snažím se představit sebe sama, když jsem venku na ulici, telefonuju s mobilem u ucha, když mám sluchátka, něco si v něm čtu. Moje pozornost dramaticky klesá, „vypínám“ okolí a zpětně často vůbec nevím, co se kolem mě dělo. Je jasné, že v takových okamžicích moment překvapení hraje ve prospěch agresora a žena nemá možnost útoku předejít a už vůbec ne šanci se agresorovi ubránit. Neporadil by si s ním nejspíš ani muž profesionál ovládající bojové umění, natož laik. Ještě než se dozvídám, co dělat, abych nebezpečí předešla, vracíme se v kurzu k tomu, proč si útočníci vybírají slabé oběti a jak si je mezi ostatními ženami vytipovávají.

Čtěte také

Naši předci nebyli v jídle vybíraví

Čtěte také

Jak se jedlo v paleolitu: Máme jíst jako naši předci? Nebyli vybíraví

Vystrašená vs. sebevědomá

Je logické, že pachatel se snaží najít oběť, která pro něj nebude velkým soustem, potřebuje co nejmenší potížistku. Chce ženu, která nebude křičet, nebude s ním zápasit a nepůjde věc ohlásit policii. Jak ji na ulici pozná? Jasmína Houdek ukazuje, že dokáže být ženou dvou tváří – v jednu chvíli vidím vystrašenou chuděrku s pohledem upřeným k zemi, v mžiku ji střídá sebevědomá žena, která stojí pevně rozkročená, ramena narovnaná, bradu mírně vzhůru a dívá se zpříma do kamery. Oproti předchozí má opticky několik centimetrů navíc a řečí těla vysílá okolí jasné signály: jsem si sama sebou jistá, cítím se skvěle, nebojím se, a pokud si se mnou někdo začne, budu se bránit. Být agresorem, obloukem bych se jí vyhnula, dala bych přednost vystrašené „variantě“ Jasmíny.

Někdy ale ani sebevědomá žena svým chováním útočníka neodradí a blíží se k ní. V tu chvíli by měla zaujmout obranný postoj – mírně se rozkročit, lehce pokrčit nohy kvůli stabilitě a natočit se čelem k agresorovi. Ruce zvednout před tělo, jednu ruku natáhnout blíž k útočníkovi, druhou pokrčit, dlaně namířit proti němu.

Čtěte také

K posilování by měla být vhodná strava

Čtěte také

Přerušovaný půst a silové cvičení v menopauze vám neprospěje. Stravujte se jinak

Komunikace s útočníkem

Podle pokynů instruktorky si doma všechno zkouším, trénuju před zrcadlem, nahrávám na mobil a přidávám i slovní pokyny. Verbální komunikace je další zásadní součást sebeobrany. „Správná komunikace dokáže vyřešit 90 procent problémů a vede k tomu, že odradí od plánu. Když útočníci narazí na silnou ženu, která vhodně komunikuje, devět z deseti od ní odejde pryč. Vědí, že slabou ženu stejně jednou najdou, tak proč podstupovat zbytečné riziko,“ popisuje mentální pochody agresorů Pavel Houdek.

V rámci verbální komunikace je důležité útočníkovi za všech okolností vykat, navzdory tomu, že on oběti tyká, nevolí spisovný slovník, ale sprostě jí nadává. Ze strany ženy jde zase o vzkaz, hlavně směrem k lidem v okolí. Pochopí, že nejsou svědky partnerské hádky, ale že útočí cizí muž. Je tak větší šance, že jí někdo pomůže, že zavolá policii. Vykání ale také zajišťuje pomyslnou psychickou bariéru u agresora – nevyprovokuje ho k útoku tak snadno jako tykání.

Čtěte také

Vztahy žáka a učitele mají mít hranice

Čtěte také

Univerzita není seznamka. Studentky už nechtějí spát s profesory

Co útočníkovi konkrétně říct?

Důležité je nenechat se vtáhnout do debaty. Podstatné je dát mu najevo, ať ženu nechá, ať odejde. Vzkaz musí být jasný a stručný. Třeba: „Nechte mě být!“, „Jděte pryč!“, „Ne!“ Podle Jasmíny Houdek je zásadní, aby si žena nějakou takovou větu uložila do paměti a nemusela v kritické chvíli přemýšlet, co má vlastně říct. Hlas musí být silný, jasný, rozkazovačný, jako když dáváte povel psovi.

Instruktorka vše předvádí a v jejím podání to vypadá jako hračka. Když si ale všechno zkouším já sama, připadám si trapně a je mi jasné, že pod tlakem bych tu správnou větu lovila v paměti, stejně jako bych váhala s důraznou intonací vůči člověku, byť by mě ohrožoval. Vybavují se mi totiž všechny ty „výchovné“ lekce od rodičů, učitelů a mužů, když jsem někdy zvedla hlas a křičela: „Neřvi, nekřič, nedělej hysterku, uklidni se…“ Nejsem samotná, kdo to takto vnímá, útočníci to moc dobře vědí a spoléhají na to, že oběť nebude dělat scény na veřejnosti. Když nám jde ale o zdraví a možná i o život, musí nám být ukradené, co si o nás kdo pomyslí.

Čtěte také

Dítě si vzala tchyně

Čtěte také

Rodina mého muže mi vzala důstojnost i dceru. Opustit jsem musela i další lásku

Takže zkouším dokola a nahlas opakovat větu: „Nechte mě být! Nechte mě být!“ Jako zaseknutá deska a přidávám na síle hlasu. Jasmína Houdek doplňuje další podstatnou radu. „Nenechte se od útočníka rozmluvit, opakujte jen jednu větu.“ Dialog je totiž další test. Jakmile muž překoná tuto bariéru a ženu rozmluví, začne si dovolovat víc. Důležité je také nikam necouvat, pokud se útočník přibližuje, ukročte do strany.

Nakonec přijde stopka

V ideálním případě za použití obranného postoje a důrazného odmítnutí si muž plán rozmyslí a odejde. Ale Pavel Houdek upozorňuje na to, že to nebude jen tak. „Agresor chce z celé situace vyjít se ctí,“ vysvětluje. Takže i když od svého plánu upustí, nejspíš na ženu zakřičí nějakou vulgaritu. Něco ve stylu: „Ty krávo, stejně seš hnusná!“ I v tomto případě neodpovídejte, nechte to plavat.

Čtěte také

ADRIEN BRODY (49 let)

Čtěte také

Charisma místo vzhledu! Zapomeňte na Brada Pitta, tady je sexy 10 (ne) krasavců

Co když ale pořád nic z toho všeho stejně muže neodradí? V tom případě je třeba použít silnější podnět, kterým je stopka. Jde o to, že v obranném postoji a po dvou třech výzvách: „Nechte mě být!“, žena zakřičí slovo: „Stop!“ Velmi důrazně, co nejhlasitěji. Opět je to signál pro okolí, které třeba zareaguje a ženě pomůže, ale i vzkaz útočníkovi, když je opilý nebo zfetovaný. Může ho to probrat, uvědomí si, co dělá a ze situace vycouvá. Ženě naopak pokřik dodá kuráž, nabudí v ní bojovníka. Když se nic nestane, poprvé přichází na řadu fyzická obrana. Jde o to, že ruce s nataženými prsty vystřelí ve velké rychlosti do očí agresora. Jedna ruka, druhá ruka (foto dole). Je pravděpodobné, že některý z prstů zasadí ránu do oka útočníka. A to je dobře, protože ho bolest připraví o koncentraci, a ženě dá prostor na útěk. Není třeba se bát následků, oko je tak plastický orgán, že mu rána neublíží, a i po právní stránce je tohle všechno v rámci sebeobrany v pořádku.

Čtěte také

Některá plemena překvapí

Čtěte také

Nejchytřejší psi, kteří by zvládli jakýkoli IQ test! Patří k nim i ten váš?

Sebevědomí je základ

Často i v dnešní době slyšíme, jak ženy nemají chodit večer samotné, nemají nosit krátké šaty, velké výstřihy, svazovat si vlasy do copu. Podobné rady jsou prezentovány jako prevence před útočníky. Nic z toho ale prevencí není, jsou to jen omezení, kvůli kterým se necítíme svobodně. Skutečnou prevencí je ale zdravé sebevědomí a vědomí toho, kde máme svoji osobní hranici, za kterou nikdo nesmí vkročit. A pokud se tak stane, musíme se umět vůči tomu ohradit a ubránit si ji.

Sama jsem si díky kurzu sebeobrany uvědomila, co všechno jsem při nedávném nepříjemném zážitku udělala špatně a také to, jak málo toho o sebeobraně vím. Tehdy to dopadlo dobře, muž se asi po pěti minutách vzdálil, ale dodnes nevím, jestli jsem ho „setřásla“ rychlou chůzí, jestli si záměr rozmyslel, nebo zda vůbec nějaký špatný úmysl měl, ale já jsem si to vsugerovala.

Uvědomila jsem si také, že online kurz sebeobrany mi dal základy, na kterých ale potřebuju stavět dál. I když jsou ukázky instruktorů názorné a informace vyčerpávající, potřebovala bych všechno dostat pod kůži. Zjistit, jak bych se chovala v rámci kolektivu dalších žen, zkusit si vše na figurantovi, slyšet, co dělám špatně a chyby napravit. Abych v případné reálné krizové situaci nezmatkovala a co nejlépe si poradila.

Čtěte také

Vladimír Menšík

Čtěte také

Tajemství Vladimíra Menšíka: Připadal si ošklivý, odmala kouřil a pil alkohol

Čtěte také

Podvodníků je na internetu spousta

Čtěte také

Falešná láska a podvod z internetu: Sňatkový podvodník mě okradl o statisíce

SHRNUTÍ: Nejhorší je nedělat nic

Co jsem se doteď naučila? Že je důležité být pozorná, je zapotřebí vystupovat sebevědomě. Každá fáze řešení krize může agresora odradit, pokud ne, postupuju do další. V nepříjemné situaci mám mít ruce připravené v úrovni prsou, abych rychle dokázala zaujmout obranný postoj s dlaněmi proti útočníkovi, po něm přichází povel „nechte mě být“, krok do strany a opět pokyn „nechte mě být“. Když ani tohle nezabere, na řadě je „stopka“ a po ní útok na oči a útěk. Na začátku kurzu jsem dostala úkol, jak se vypořádat se situací, kdy mě někdo sleduje.

Teď už vím, že nejdůležitější je dát muži najevo, že o něm vím a že se ho nebojím. Můžu třeba přejít na druhou stranu ulice, zastavit se, nechat ho přejít a pořád se na něj sebevědomě dívat. Jak uvádějí instruktoři, jedno univerzální řešení neexistuje, vše se mění podle chování útočníka a okolností. Je dost dobře možné, že při rychlém jednání agresora žena přejde rovnou ke stopce, útoku na oči a útěku.

„Nejhorší je nedělat nic, protože každá reakce, kterou dáváte najevo, že se bojíte, agresora povzbudí. Obecně platí, že správné je udělat cokoliv, čím muži dáte najevo, že o něm víte, že se ho nebojíte, že jste připravená se bránit, že budete dělat scény,“ říká Pavel Houdek. Já už vím, že jsem u rybníka v patách s cizím mužem udělala několik chyb. Ta první byla záležitostí vteřiny a týkala se intuice. Měla jsem dát na svůj pocit, který mi říkal „tady něco nehraje“. Když mě dotyčný ještě nemohl vidět, protože byl ke mně zády, měla jsem se vrátit zpět do chatové osady, kterou jsem před tím procházela a kde byli lidé.

Problém nás žen ale je, že intuici podceňujeme. Než aby si o nás někdo něco špatného pomyslel, jdeme vstříc nebezpečí. Třeba nastoupíme s podivným člověkem do výtahu. Chyba. „Intuice není nic ezoterického, ale racionální funkce mozku, který pustí do vědomí jen malou část toho, co neustále vnímá a vstřebává. Když se nám později něco nezdá, mozek v tu chvíli všechny informace pospojoval a nám vysílá signál, že tady opravdu něco nehraje,“ vysvětluje Pavel Houdek.

ZDROJ: časopis Vlasta, sebeobranaonline.cz 

Čtěte také

Kaunas

Čtěte také

Muzeum čertů a andělů, ale i krásná architektura. Zaleťte si do Kaunasu!

Čtěte také

4. Zámek Zbenice, Jiří Češka

Čtěte také

Koupil jsem si zámek! Jak velcí musíte být blázni, abyste do toho šli

Čtěte také

Oběť domácí násilí většinou tají

Čtěte také

Domácí násilí, o kterém se nemluví. Skoro vždy vám řeknou „Ale já jsem blázen“