Děda byl racionální typ muže. Na co si nemohl sáhnout, to pro něj neexistovalo. Celý život pracoval v technických oborech, miloval matematiku a fyziku a nejradši si v časopisech četl o vynálezech. Taky strašně rád luštil křížovky, jen nesnášel, když se v nich někdy objevilo zadání, které mělo víc možností: „To musím přece udělat přesně, když vymýšlím křížovku, no ne? Kam bych přišel, kdybych ve fabrice něco špatně rozkreslil, aby si to každý mohl vyložit po svém!“ Jak mi dneska, dávno po jeho smrti, chybí to jeho legrační rozčilování, když v neděli odpoledne u kávy luštíval křížovku ze sobotních novin. Na stole stála rozkrojená babiččina bábovka nebo bublanina. Babička a děda pro mé dětství znamenají snad víc než moji rodiče. S babičkou žili v takovém poklidu, že jsem neviděla spokojenější vztah. Možná se někdy taky poštěkali, ale před námi dětmi to tajili. Ale myslím, že snad ani ne, prostě k sobě patřili. A přitom je dala dohromady taková zvláštní věc.

Čtěte také

Pocení

Čtěte také

Zatočte s nadměrným pocením jídlem! Co jíst a čemu se naopak vyhnout?

Když jsme někdy dědu přiměli k vyprávění, začal takhle: „Vy víte, že se mi toho v noci moc nezdá. A bylo to tak vždycky, nepamatuju si, že bych měl nějaké divoké sny, jak v nich lidi někdo honí nebo třeba sami lítají. A jestli jo, tak si to nepamatuju. Ale když mi bylo asi šestnáct a zrovna jsem začal koukat po holkách, zdálo se mi jednou, jak jdu na nádraží, přijíždí tam velká lokomotiva s vagony, zastavuje a jde k ní vysoká, světlovlasá slečna v mužské pracovní kombinéze. Něco podává fírovi, poodejde, a když se lokomotiva rozjede, mává. Já se v tom snu koukal po lokomotivě a slečna mezitím zmizela.“ Prý by si to nepamatoval, ale ten sen se mu zdával často, i několikrát za měsíc. Někdy se prý před spaním soustředil, aby se v noci podíval na dívku a nekoukal za lokomotivou. A párkrát užuž zahlédl její tvář, jak se otáčela k nádražní budově. „Vrtalo mi to hlavou, nepoznával jsem ani slečnu, ani nádraží. A že už jsem jich v životě pár viděl, mašiny byly můj koníček, takže když jsem měl peníze na lístky, jen tak jsem si jezdil po kraji,“ vzpomínal děda.

Čtěte také

Veronika Žilková na MFF KV 2022

Čtěte také

Retro z Vlasty. Veronika Žilková: Můj první film? „Když rozvod, tak rozvod"

Sen ho neopouštěl, i když byl dospělejší, udělal maturitu a nastoupil do zaměstnání. Mašinky a technika ho pořád zajímaly, ale už se začal vážně poohlížet i po nějaké dívce. Vždycky prý věděl, že nechce být sám. „Jenže jsem žádnou nemohl najít. Ono jich bylo dost, ale všechny mi připadaly takové uhihňané a elegantní, pořád chtěly do kina nebo na promenádu a to mě nudilo. Už jsem se bál, že si budu muset vzít nějakou takovou,“ líčil. Kamarádi se mu smáli, že by nejradši nějaké děvče v montérkách, aby se s ním vrtala v motorech, a on se jim styděl přiznat, že možná ano. Ten sen o tajemné světlovlásce bez jasného obličeje se mu totiž pořád vracel, nerozuměl mu a snažil se nebýt jím posedlý, ale měl pocit, že mu chce něco říct. Ovšem protože byl opravdu založený spíš rozumově a nějakému nadpřirozenu se bránil, zároveň ho rozčilovalo, že si jeho hlava po nocích, když to nemůže ovlivnit, dělá, co chce. „Jak já byl otrávenej, když jsem se ráno vzbudil a uvědomil si, že to tady bylo zas,“ šklebil se vždycky, když nám to vypávěl. „A tak jsem si řek’: Vašku, musíš se oženit, ono tě to přejde, budeš mít po nocích jinou práci,“ smál se a babička zvedala pohoršeně obočí, když to slyšela.

Čtěte také

Bílkoviny jsou při hubnutí důležité

Čtěte také

Bílkoviny vám pomůžou zhubnout. Spočítejte si, kolik je pro vás vhodná porce

A tak děda začal cíleně s kamarády chodit na tancovačky. Hned na čtvrté nebo páté tak jednou tančil s dívkou, která se na něj hezky přes sál dívala, a protože byla milá, dohodli se, že se zítra uvidí. Dívka nebyla z jejich města, byla na návštěvě u příbuzných, a že ji Vašek, tedy děda, po obědě může vyprovodit k vlaku. Děda se rozhodl, že si koupí zpáteční lístek až k nim a slečnu dovede doslova až domů. Roli hrálo ovšem i to, že v jejich městečku nikdy nebyl, i když bylo vzdálené jenom hodinu a půl jízdy. Byl zvědavý, jak to tam vypadá, asi víc než na tu slečnu. Slečna byla potěšena, i když povídání cestou prý docela vázlo a děda byl rád, když dorazili na místo. Čekal ho ovšem šok: nádraží vypadalo jako to ze sna. „Nakonec, nádraží jako nádraží,“ vysvětlil si to ale lehce. Doprovodil slečnu a rovnou se u jejích dveří otočil zpátky na vlak domů. Na nádraží měl jen pět minut času a díval se směrem k příjezdu. V dálce se objevila lokomotiva, a když vjížděla pomalu k peronu, stalo se něco neuvěřitelného. Z budovy vyšla vysoká, světlovlasá dívka v montérkách, došla k lokomotivě, něco podala fírovi a povídala si s ním. Děda byl jak přikovaný. Měl nastoupit, ale nebyl toho vůbec schopný. To byla přesně ta scéna, kterou celé roky vídal. Nepřicházelo v úvahu, že by odjel a nevěděl, co se stane dál, prostě musel zjistit, jak ta dívka vypadá. A tak za pár minut odstoupila, zamávala odjíždějící lokomotivě a otočila se.

Čtěte také

Běhání

Čtěte také

Běhání podle rodného listu: Jak běhat, když je vám dvacet nebo padesát a víc?

„Byla krásná,“ usmíval se děda spokojeně. Odlepil se od země a věděl, že musí něco udělat. „Slečno, já musím vědět, kdo jste,“ vyhrkl na babičku, protože to samozřejmě byla ona. Hodně ji to překvapilo, ale protože je taky racionální, neječela ani se dlouho nedivila, ale poctivě odpověděla: „Jsem Hanka, táta zapomněl doma peněženku, tak jsem mu ji přinesla.“ A jak to, že máte na sobě montérky? „Opravuju zrovna motorku, tak přece nebudu v šatech. Ještě něco?“

Bylo to všechno tak rozumné a logické, až děda myslel, že se mu to zase jenom zdá. Ale našel v sobě dost duchapřítomnosti na to, aby ji poprosil, jestli ji smí doprovodit. Co na tom, že původně doprovázel někoho jiného, na tu chudinku úplně zapomněl. Babička Hanka klidně souhlasila a zbytek odpoledne strávili u nich doma v garáži debatami o motorech, protože to byl babiččin velký koníček. Děda se naprosto bláznivě zamiloval, ale umím si představit, jak musel být vyvedený z míry tím, že se mu o babičce zdávalo. „Je to takových let, a já tomu stejně nerozumím,“ říkával nám vždycky. Ale protože měl rád ten zdravý rozum, rozhodl se nevěřit na žádné nadpřirozeno a přisoudit všechno náhodě. S náhodou byl spokojený úplně. S babičkou si začali psát a po roce se vzali.

Představte si, že jí o tom svém snu vyprávěl až po svatbě! Prý se styděl, že se mu zdály takové nesmysly. Umím si představit, co mu na to babička řekla. I když má technické koníčky, je v ní rozhodně velký kus romantičky. Jejich příběh si naštěstí nenechala pro sebe, a tak jsem vám ho teď mohla vyprávět. Co si o tom budete myslet, to už záleží jen na vás.


Zdroj: časopis Vlasta

Čtěte také

Lunární kalendář

Čtěte také

Lunární kalendář: V pondělí pečujte o ruce, ve středu pijte bylinkové čaje

Čtěte také

Horoskop

Čtěte také

Horoskop na tento týden: Lvi, užijte si sexuální přízeň, Býci, buďte sebevědomí

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Prsa ženám komplikují dopravní nehody. Testovací figuríny s prsy nepočítají