Vdávala jsem se v osmdesátkách, v osmnácti, a těhotná. Já už pracovala, můj přítel studoval vysokou. Zpočátku jsem ho milovala jako šílená, ale postupně jsem si začala uvědomovat, že vlastně není o co stát. Maminčin mazánek, jedináček, smysl života viděl jen v tom, jak se kupí peníze na velké hromádky, spíš hromady. Jenže jsem otěhotněla, a i když mne posílal na potrat, já si dítě chtěla nechat. Třebaže jsem už věděla, jaký je, rodiče mě dotlačili k tomu, abychom se vzali. Musela jsem se odstěhovat do domu k jeho rodičům, odkud odjížděl přes týden do školy a vracel se jen na víkend. Z maminčina mazánka se stal navíc vztekloun a lakomec, který mi ani nedovolil koupit si těhotenské šaty. „Přišlas sem s holým zadkem,“ řval na mě a mně se pokaždé ulevilo, když v neděli odjížděl do školy. Úlevu jsem nenašla ani u svých rodičů, kteří se rozváděli, a na mě snad úplně zapomněli. Byla jsem v pasti, dítě se mělo za chvíli narodit, neměla jsem ani korunu. Musela jsem zůstat. Manžela nezajímala ani dcera.

Čtěte také

Charles a Camilla

Čtěte také

Příběh lásky prince Charlese a Camilly? Takového prince máme v rodině

Když se přelomila devadesátá léta, začali jsme podnikat, prodávat. „Holku budou hlídat naši, ty budeš makat,“ zněl příkaz mého muže. Nikdo se mě na nic neptal, tchyně prostě vešla do dveří a odnesla ji. Rozhodla se, že dcerka u ní bude i spát, tak jsem ji někdy nevídala ani večer. Tchyně se začala chovat jako její matka a ze mě udělali služku.

Bylo mi jasné, že takhle to nemůžu nechat, že jim kašlu na auta, další hifi věž, videokameru, můj plán byl rozvod a útěk. Jenže jsem nevěděla, jak to zařídit, protože jsem neměla žádné své finance. Nakonec jsem sebrala odvahu a řekla muži: „Chci rozvod a svou část peněz ze společného podnikání.“ To jsem se ale přepočítala. Prý mého není nic, všechno je napsáno na tchyni a dcera bude taky u ní, lehko se dokáže, že jsem se o ni nestarala. Bylo mi jasné, že musím zůstat, snažit se a tajně šetřit, dokud nebudu mít aspoň na garsonku a na právníka, abych měla šanci u soudu kvůli dceři.

Čtěte také

Ne vždy je těhotenství plánované

Čtěte také

Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhnali. Pozvali mě zpátky až když jsem se vdala

A tak jsme žili dál. Uběhlo pár let a u nás ve vsi byl ples. U baru, kde jsem byla manželem odložena, mě požádal o tanec neznámý muž. Mladý, tmavooký a tmavovlasý, krásný. Strávili jsme spolu celý večer, vždyť manžela jsem vůbec nezajímala. „Uvidíme se?“ Domluvili jsme se na dalším setkání. Mobily tehdy nebyly, neměli jsme si to jak potvrdit, nevěřila jsem, že bych mohla doufat v nový vztah. Ale přece tu byl, znovu jsem se mohla těšit ze života, budoucnost jsem začala spojovat s ním. Bydlel ve vedlejší vesnici, schůzky vyžadovaly plánování, neměli jsme ani jeden auto, ale stálo to za to. Celá jsem rozkvetla, útoky od manžela nevnímala. Ale zas jsem udělala chybu. Po roce romantických schůzek jsem si najednou uvědomovala, že mě nový přítel sice možná šíleně miluje, ale taky že bydlí pořád u rodičů, střídá zaměstnání a docela dost pije. Zkrátka, že pokud chci budoucnost, musím se o ni postarat opravdu sama. Kupoval mi sice kytice růží a dárečky, ale aby mi finančně pomohl s garsonkou, to nepřipadalo v úvahu. A pak na náš vztah přišel manžel, musela jsem doslova jen s kabelkou utéct z domu… Odjela jsem ke své mámě, bez dcery, chtěla zůstat u babičky, nechtěla jsem ji nutit, bylo jí už patnáct a tchyně jí dávala tisícovky do kapsy, neměla jsem co dát proti tomu. Řekla jí, že mám mladého milence a ona by mi jenom překážela.

Čtěte také

Dvě tety

Čtěte také

Měla jsem dvě tety. Jako malá jsem to nechápala, teď už mi rodiče vše prozradili

Chtěla jsem co nejrychleji stabilní místo, kam by za mnou mohla dcera přijít jako do svého domova. Měla jsem štěstí, kamarádka mi půjčila na malinký byteček, konečně jsem po patnácti letech zažila pocit svobody. Dcera chtěla zůstat u babičky, ale bydlely jsme blízko a viděly se každý den. Doufala jsem, že se mi konečně bude dařit i v lásce, že můj přítel může se mou bydlet a bude mi na bydlení přispívat. První měsíce byly krásné, konečně jsem se nemusela před nikým skrývat, jenže pak mi došlo, že zatímco já ráno odcházím do práce, on se otočí na druhou stranu a spí dál. Bral jen příležitostné práce, co vydělal, to prosázel a denně pil spoustu piva, protože „to není alkohol“, jak říkal. Bylo mi jasné, že tenhle vztah by byla znovu cesta do pekel, a tak jsem sebrala sílu a rozešla se s ním. Pokoušela jsem se najít někoho jiného na seznamkách, ale ukázalo se moje prokletí, že slušní a zodpovědní muži mě nepřitahují. Nerozbuší se mi z nich srdce tak jako z toho, kterého jsem chtěla opustit… Opakovaly se návraty a opuštění, vždycky jsme se někde potkali a zase mi srdce tlouklo jako zvon. Rozhodla jsem se, že odjedu pracovat do zahraničí a tento vztah tím definitivně ukončím. Trpěla jsem samotou, nemohla se dočkat, až skončí moje roční smlouva. Možná bychom spolu měli přece jenom šanci… Jenže osud mi pomohl, on se mezitím seznámil s jinou ženou a začal s ní bydlet, konečně jsem se mohla z té nezdravé lásky vymanit. Po čase jsem si našla nového přítele, přestěhovala se za ním do jiného města a minulost nechala plavat.

Čtěte také

Dlouholeté manželství

Čtěte také

Přežila jsem manželovu milenku i lži. Teď s manželem slavíme Zlatou svatbu

A pak, po dalších sedmi letech, jsem ho zase potkala. Jela jsem za kamarádkou, vystoupím v tom městě z autobusu, jdu kolem nádražního bufetu a tam, kde se setkávají bezdomovci a opilci, jsem najednou zase viděla jeho oči. Ale to není možné, tenhle vypadá na šedesát, ne na čtyřicet! Propadlý šedý obličej, velké břicho a tenké končetiny bez svalů, ale ty oči byly jeho. Poznal mě taky a halasně pozval na panáka: „Dneska to bude rum, martini s olivou nemají.“ Zmateně jsem odcházela, doběhl mě a přesvědčil, abych s ním šla na kávu, tedy on pil pivo a vyprávěl, že to má spočítaný, zničená játra, na transplantaci pozdě, ledviny nefungují, do nemocnice nechce. Má už jen ty kamarády z bufetu. Bylo mi ho líto. Slíbila jsem, že ho ještě jednou navštívím, a v jeho bytě jsme pak vzpomínali na to, co jsme spolu zažili. Měl ode mě ještě schovaných pár dárků. Cestu autobusem domů jsem pak proplakala, bylo mi jasné, že už ho neuvidím.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Kamarádství není vždy pevné

Čtěte také

Poprosil jsem kamaráda, aby pomohl mé ženě. Podvedl mě

Čtěte také

Povinná pracovní večeře

Čtěte také

Musela jsem povinně na večeři s majitelem firmy. Bála jsem se, že mě vyhodí

Čtěte také

Další nevydařený vztah

Čtěte také

Rozpolcené srdce. Přestěhoval se ke mně a pak řekl: Musím zpátky