Peter Falk jako poručík Columbo

To je vražda, napsala, vražedné pobřeží, columbo: tak šel čas s hlavními hrdiny

Pamatujete si slavné hlášky poručíka Columba, které nám vždy vyloudily úsměv na tváři nebo rozevlátou košili Nicka Slaughtera z Vražedného pobřeží? Nelze zapomenout ani na spisovatelku Jessicu Fletcherovou, která nechyběla u žádné vraždy a ochotně pomáhala policii najít vraha. Hlavní představitelé seriálů, které jsme milovali, nás bohužel opouštějí. Stejně jako Peter Falk, který zemřel už před lety, odešla 11. října na věčnost i Angela Lansbury. Věděli jste, že za svoji roli dostala spoustu ocenění? Pohlednému Robu Stewartovi sice charisma neubylo, ale havraní vlasy vzaly za své a už nenosí culík.

To je vražda, napsala

Kdo by si nepamatoval na Jessicu Fletcherovou a seriál To je vražda, napsala, jeden z nejúspěšnějších amerických televizních seriálů, k němuž se diváci i po letech rádi pravidelně vrací. Hlavní postavu, spisovatelku a policistku ve výslužbě, v něm ztvárnila Angela Lansbury, která se v příbězích vždy spoléhala na vlastní úsudek. Ten ji společně s vytrvalostí pomohl k rozuzlení i toho nejzapeklitějšího případu. V seriálu oblíbeném napříč generacemi hrála Angela dlouhých dvanáct let, od roku 1984 do roku 1996, a přinesl jí nevídanou popularitu. Jeden z nejdelších detektivních seriálů televizní historie také později i produkovala.

Jak vzpomínala, natáčení prvních dvou řad seriálu pro ni bylo nesmírně náročné. „Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že musím pracovat 12 až 15 hodin denně,“ uvedla Angela s tím, že do práce odcházela v šest ráno a vracela se domů pozdě večer.

Pamatujete na znělku kriminálky To je vražda, napsala?

Detektivní seriál ovšem nebyl jediným počinem britské rodačky, která do USA z válečného Londýna přesídlila s matkou a bratrem. Svědčí o tom množství ocenění, která během své sedm desetiletí dlouhé kariéry za nespočet televizních, filmových i divadelních rolí (také na newyorské Broadwayi) dostala. Například šest Zlatých Glóbů (čtyři z nich za seriál To je vražda, napsala) a čtyři divadelní ceny Tony. Třikrát byla také nominována na Oscara, přičemž první šance přišla už v 19 letech za vedlejší ženskou roli ve filmu Plynové lampy z roku 1944. Nominace získala i za herecký výkon ve filmech Obraz Doriana Graye a Mandžuský kandidát z roku 1962. 

Ocenění, kterého si pak Angela Lansbury mohla vážit nejvíce, přišlo v 2013, kdy ji britská královna Alžběta II. vyznamenala za zásluhy šlechtickým titulem Dáma britského impéria (DBE). Rok na to pak matku dvou dětí a mnohonásobnou babičku americká filmová akademie ověnčila cenou za celoživotní kariéru. Zemřela 11. října ve věku 96 let.

Čtěte také

Hrad Karlštejn

Čtěte také

TEST: Jak dobře znáte české hrady a zámky, kde se natáčely pohádky?

Columbo

Na televizních obrazovkách nemohl v minulých letech chybět ani Peter Falk alias poručík Columbo. Milovali jsme nejen jeho ošuntělý baloňák, rozčepýřené vlasy, polorozpadlé auto nebo slabost pro doutníky, ale především jeho hranou roztržitost a zapomnětlivost, kterými dokázal ukolébat každého vraha. A co teprve "neviditelná" paní Columbová? Seriál diváky bavil od roku 1971 až do roku 2003. První díly režíroval, tehdy ještě neznámý, Steven Spielberg. Peter Falk kasíroval v dobách své největší slávy 5,1 milionu korun za epizodu.

Columbovy nejslavnější hlášky:

„Nějak vás pořád rozčiluju. Musí to být mým přízvukem nebo co.“

„Tak je to lepší než žlučové kameny. Už jste měla žlučové kameny, madam?“

„Před kávou jsem sice na nohou a chodím, ale ještě nejsem probuzený.“

„Neumím plavat. Nesnáším dokonce ani hlubokou vanu.“

Čtěte také

Filip Blažek

Čtěte také

Z pohádkového prince vyšetřovatelem vražd. Tak šel čas s Filipem Blažkem

Americký herec židovského původu se narodil v roce 1927 v New Yorku majiteli obchodu s galanterií a účetní. Mnozí ho považovali za Italoameričana, jeho otec byl ovšem Polák, matka měla příbuzné v Rusku a jeho předci žili i v Maďarsku a Čechách. Když byly Peterovi tři roky, přišel kvůli malignímu tumoru o pravé oko, které bylo nahrazeno skleněným. V roce 1953 ukončil studia na Univerzitě Syracuse v New Yorku zaměřená na výcvik úředníků federální vlády. Následně usiloval o přijetí do služeb americké tajné služby CIA, nebyl ale přijat. A tak nastoupil do funkce analytika managementu v Hartfordu, kterou sám pojmenoval »expert na efektivnost«. „Byl jsem dokonce tak efektivní, že jsem hned první den svého zaměstnání nedokázal najít budovu, v níž budu pracovat,“ prozradil později se smíchem.

Ani Peter Falk ovšem nebyl herec jedné seriálové role. Objevil se například ve filmu Manželé (1970),  Nebe nad Berlínem (1987) a Tak daleko, tak blízko (1993). Filmová ocenění navíc sbíral už od mládí. Pět let po ukončení herecké školy, v roce 1960, byl nominován na Oscara za roli vraha ve filmu Murder, Inc., druhou nominaci získal o rok později za vedlejší roli ve filmu Kapsa plná zázraků. Poručík Columbo mu pak přinesl celkem deset nominací na cenu Emmy, z toho čtyři ocenění, a devět nominací na Zlatý glóbus, který získal v roce 1973.

Zatímco po pracovní stránce Peter Falk sbíral ovace, v soukromí to tak růžové nebylo. Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla Alice Mayo, s níž tvořil pár šestnáct let, a společně přivítali na svět dceru. V roce 1977 se oženil podruhé, jeho vyvolenou se tentokrát stala o 23 let mladší Shera Danese, která po jeho boku věrně stála až do jeho smrti v roce 2011. Zemřel ve věku 83 let. Na sklonku života herec trpěl Alzheimerovou chorobou a demencí a musel řešit dědické spory mezi svojí manželkou a dcerou, které si do oka zrovna nepadly.

Čtěte také

Cvičení na podzim

Čtěte také

Delší spánek i sezónní potraviny. 4 důvody, proč je podzim na hubnutí ideální

Vražedné pobřeží

Pronikavé oči, havraní vlasy stažené do culíku a mužná hruď vykukující zpod košile. Řeč je o pohledném seriálovém soukromém očku Nicku Slaughterovi, do něhož byla svého času blázen snad každá žena. Než ale herec Rob Stewart začal v havajské košili honit grázly po pobřeží, sáhl si na úplné dno. Z hezounka, který v seriálu Vražedné pobřeží přiváděl k šílenství svou parťačku Sylvii Gerardovou, byl bezdomovec.

Jak se to stalo? V dětství se, asi jako každý Kanaďan, toužil stát profesionálním hokejistou. Jeho vzorem byl Wayne Gretzky. Hokej hrával aktivně až do svých 17 let, kdy jeho sen o sportovní kariéře ukončilo bolestivé poranění ledviny od špičky hokejové hole. Šel tedy studovat angličtinu a latinu na universitu ve Waterloo a v devatenácti letech odešel z domova. Na živobytí se snažil vydělat různými brigádami, především pak psaním a muzikou. A zde přichází onen zlom.

Pamatujete na znělku z Vražedného pobřeží?

Počátky herecké kariéry Rob zasvětil režii a scénáristice. Doprovázela je ale série špatných rozhodnutí a nemalé dluhy, a tak herec skončil na ulici. Přespával na lavičce, žebral o jídlo a naději hledal na dně lahví s alkoholem. Po půl roce, kdy už pomalu přestával doufat v lepší zítřky, zaslechl o castingu na nový komediální krimi seriál Vražedné pobřeží. Rozhodl se tedy zkusit štěstí, a přestože na konkurz dorazil v otrhaném oblečení a podnapilém stavu, porotě se jeho projev líbil. Paradoxně totiž hledala přesně někoho takového. Z Roba Stewarta se tak téměř přes noc stala hvězda, a přestože se jeden z nejpopulárnějších krimi seriálů devadesátek vysílal pouhé tři roky (1991-1993), o nabídky už herec nikdy nouzi neměl.

Zdroj: vlasta.cz csfd.cz fdb.cz kinobox.cz

Čtěte také

Ilona Svobodová

Čtěte také

Ilona Svobodová: Nechá si dělat další a další tetování. Sama si je navrhuje

Čtěte také

Svačiny pro školáky

Čtěte také

Zapomeňte na oplatky a chleba s máslem! 3 tipy na vyvážené svačiny pro školáky

Čtěte také

Smát se umí i zvířata

Čtěte také

Trénujte úsměv podle našeho videa. I když se to nenaučíte, video vás odbourá

Dejte na intuici

Jak na agresora: zapomeňte na mobil a zrychlenou chůzi. ubráníte se jinak a lépe

Ubránit se obtěžování, či dokonce fyzickému útoku, nemusí být tak těžké, jak si většinou myslíme. Zkuste kurz základů sebeobrany. Naučí vás v něm nepanikařit a na agresora adekvátně zareagovat.  

Asi před měsícem jsem se ocitla v nepříjemné situaci. Při podvečerní procházce se psem jsem na okraji lesa u rybníka nepotkala známé pejskaře, ale osamoceného muže. Když jsem ho míjela, pozdravili jsme se, načež za pár vteřin vyrazil za mnou. Kolem žádní lidé, k nejbližšímu domu asi kilometr. V hlavě se mi rozběhly myšlenky, co dělat, ale na nic moc jsem nepřišla. A tak jsem zrychlila a zavolala příteli, ať mi jde naproti. I když to udělal okamžitě, bylo mi jasné, že než se sejdeme, bude to chvíli trvat. Jestli mi ten muž chce ublížit, nemám šanci. A tak jsem aspoň celou dobu telefonovala.

Jak se o pár dní později dozvídám při online kurzu základů sebeobrany, udělala jsem všechno špatně. Během dvou a půl hodiny mi instruktorka Jasmína Houdek a instruktor Pavel Houdek vysvětlí, proč jsem zareagovala špatně, co podobné jednání v agresorovi vyvolává a jak v takových okamžicích postupovat lépe.

Čtěte také

Cvičení na podzim

Čtěte také

Delší spánek i sezónní potraviny. 4 důvody, proč je podzim na hubnutí ideální

Testování oběti

Pod pojmem sebeobrana si většina z nás asi vybaví nejrůznější údery, chvaty a kopance s cílem fyzicky zneškodnit útočníka. Na kurzu dojde i na tento způsob obrany, ale je to až to poslední, co v případě střetu s agresorem dělat. Cílem je se jakémukoliv fyzickému kontaktu vyhnout, jde hlavně o odvrácení záměru útočníka. To zásadní v rámci sebeobrany se odehrává na úrovni verbální a neverbální komunikace. Důležité je, co říkáme, ale i co útočníkovi sdělujeme prostřednictvím řeči těla.

Málokterý útok se odehraje tak, jak si představujeme – žena prochází parkem, z křoví náhle vyskočí neznámý muž a začne ji mlátit a škrtit. Skutečnost je dost odlišná, než muž na ženu opravdu zaútočí, předchází tomu celá řada věcí. Agresor si v prvé řadě svoji oběť testuje. Zjišťuje, jestli si vybral vhodnou, nebo má hledat dál. Než se dozvím, kdo je v jeho očích ideálem, dostanu úkol.

Mám si představit, že v noci vystoupím z autobusu, jdu sama po ulici a všimnu si, že mě někdo sleduje. Okolo mě není nikdo, žádný bar, kam bych se mohla schovat a zavolat si taxi. Je to jako situace, v níž jsem se ocitla při venčení psa. Mám napsat, co bych udělala. Ani s odstupem času a v bezpečí domova nevymyslím jinou odpověď, než jak jsem ve skutečnosti reagovala. Takže napíšu, že výrazně zrychlím, začnu telefonovat, ať mi jde někdo naproti a „nenápadně“ se ohlížím.

Čtěte také

Šlechta se ve středověku moc v jídle nehlídala.

Čtěte také

Jídelníček ve středověku. Držely se diety, půsty, ale vzrůstala i obezita

Tuším, že to není ideální strategie. Na správnou odpověď si počkám. Instruktoři mě k ní v několika kapitolách prostřednictvím řady informací a názorných video ukázek dovedou tak, že na ni na konci kurzu dokážu odpovědět sama. Než se tak stane, mám před sebou další úkol – vžít se do role útočníka a napsat, podle čeho bych si jako agresor vybrala svoji oběť. Snažím se vcítit do muže, který potřebuje peníze na alkohol a automaty. V téhle roli se cítím lépe než jako oběť. Píšu si, že přepadnu ženu, která je slabší a menší než já, má v uších sluchátka, proto nevnímá okolí, působí vystrašeně a zaraženě, takže nebude křičet a ani se se mnou nebude prát.

Moment překvapení

Jako útočník si vedu dobře. Jak se dozvídám od Jasmíny Houdek, mohla jsem si představit ještě lepší oběti, třeba seniorku, dítě nebo vozíčkáře, ale tak daleko mi moje morálka ani v teoretické rovině nedovolila zajít. Jasmína Houdek vzápětí boří stereotyp, který často slyšíme, a týká se oblečení žen. Útočníkům je naprosto jedno, co má oběť na sobě. Jestli jsou to minišaty a vysoké podpatky, nebo vytahané džíny a huňatý svetr. Při výběru kořisti jsou pro ně zásadní dvě věci – jestli je dotyčná slabá a zda je nepozorná.

Čtěte také

Šetřit se dá na maličkostech

Čtěte také

Jak se šetří v Česku: Menší ručníky, čůrání ve sprše, zametání místo luxování

Zastavujeme se u nepozornosti. Co nám ji dnes nejvíc odpoutává, když jdeme po chodníku, stojíme na zastávce tramvaje, jedeme vlakem? Mobilní telefony. Pro útočníky jsou požehnáním. Instruktoři to dokládají výzkumem odsouzených z USA, kteří spáchali sériová přepadení nebo znásilnění. Když odpovídali, podle jakých kritérií si vybírali své oběti, na prvních třech místech skončil mobilní telefon, a to v podobě sluchátek na uších, telefonního hovoru a pohledu do displeje. Je pravděpodobné, že podobně by mluvili zločinci kdekoliv jinde na světě.

Snažím se představit sebe sama, když jsem venku na ulici, telefonuju s mobilem u ucha, když mám sluchátka, něco si v něm čtu. Moje pozornost dramaticky klesá, „vypínám“ okolí a zpětně často vůbec nevím, co se kolem mě dělo. Je jasné, že v takových okamžicích moment překvapení hraje ve prospěch agresora a žena nemá možnost útoku předejít a už vůbec ne šanci se agresorovi ubránit. Neporadil by si s ním nejspíš ani muž profesionál ovládající bojové umění, natož laik. Ještě než se dozvídám, co dělat, abych nebezpečí předešla, vracíme se v kurzu k tomu, proč si útočníci vybírají slabé oběti a jak si je mezi ostatními ženami vytipovávají.

Čtěte také

Naši předci nebyli v jídle vybíraví

Čtěte také

Jak se jedlo v paleolitu: Máme jíst jako naši předci? Nebyli vybíraví

Vystrašená vs. sebevědomá

Je logické, že pachatel se snaží najít oběť, která pro něj nebude velkým soustem, potřebuje co nejmenší potížistku. Chce ženu, která nebude křičet, nebude s ním zápasit a nepůjde věc ohlásit policii. Jak ji na ulici pozná? Jasmína Houdek ukazuje, že dokáže být ženou dvou tváří – v jednu chvíli vidím vystrašenou chuděrku s pohledem upřeným k zemi, v mžiku ji střídá sebevědomá žena, která stojí pevně rozkročená, ramena narovnaná, bradu mírně vzhůru a dívá se zpříma do kamery. Oproti předchozí má opticky několik centimetrů navíc a řečí těla vysílá okolí jasné signály: jsem si sama sebou jistá, cítím se skvěle, nebojím se, a pokud si se mnou někdo začne, budu se bránit. Být agresorem, obloukem bych se jí vyhnula, dala bych přednost vystrašené „variantě“ Jasmíny.

Někdy ale ani sebevědomá žena svým chováním útočníka neodradí a blíží se k ní. V tu chvíli by měla zaujmout obranný postoj – mírně se rozkročit, lehce pokrčit nohy kvůli stabilitě a natočit se čelem k agresorovi. Ruce zvednout před tělo, jednu ruku natáhnout blíž k útočníkovi, druhou pokrčit, dlaně namířit proti němu.

Čtěte také

K posilování by měla být vhodná strava

Čtěte také

Přerušovaný půst a silové cvičení v menopauze vám neprospěje. Stravujte se jinak

Komunikace s útočníkem

Podle pokynů instruktorky si doma všechno zkouším, trénuju před zrcadlem, nahrávám na mobil a přidávám i slovní pokyny. Verbální komunikace je další zásadní součást sebeobrany. „Správná komunikace dokáže vyřešit 90 procent problémů a vede k tomu, že odradí od plánu. Když útočníci narazí na silnou ženu, která vhodně komunikuje, devět z deseti od ní odejde pryč. Vědí, že slabou ženu stejně jednou najdou, tak proč podstupovat zbytečné riziko,“ popisuje mentální pochody agresorů Pavel Houdek.

V rámci verbální komunikace je důležité útočníkovi za všech okolností vykat, navzdory tomu, že on oběti tyká, nevolí spisovný slovník, ale sprostě jí nadává. Ze strany ženy jde zase o vzkaz, hlavně směrem k lidem v okolí. Pochopí, že nejsou svědky partnerské hádky, ale že útočí cizí muž. Je tak větší šance, že jí někdo pomůže, že zavolá policii. Vykání ale také zajišťuje pomyslnou psychickou bariéru u agresora – nevyprovokuje ho k útoku tak snadno jako tykání.

Čtěte také

Vztahy žáka a učitele mají mít hranice

Čtěte také

Univerzita není seznamka. Studentky už nechtějí spát s profesory

Co útočníkovi konkrétně říct?

Důležité je nenechat se vtáhnout do debaty. Podstatné je dát mu najevo, ať ženu nechá, ať odejde. Vzkaz musí být jasný a stručný. Třeba: „Nechte mě být!“, „Jděte pryč!“, „Ne!“ Podle Jasmíny Houdek je zásadní, aby si žena nějakou takovou větu uložila do paměti a nemusela v kritické chvíli přemýšlet, co má vlastně říct. Hlas musí být silný, jasný, rozkazovačný, jako když dáváte povel psovi.

Instruktorka vše předvádí a v jejím podání to vypadá jako hračka. Když si ale všechno zkouším já sama, připadám si trapně a je mi jasné, že pod tlakem bych tu správnou větu lovila v paměti, stejně jako bych váhala s důraznou intonací vůči člověku, byť by mě ohrožoval. Vybavují se mi totiž všechny ty „výchovné“ lekce od rodičů, učitelů a mužů, když jsem někdy zvedla hlas a křičela: „Neřvi, nekřič, nedělej hysterku, uklidni se…“ Nejsem samotná, kdo to takto vnímá, útočníci to moc dobře vědí a spoléhají na to, že oběť nebude dělat scény na veřejnosti. Když nám jde ale o zdraví a možná i o život, musí nám být ukradené, co si o nás kdo pomyslí.

Čtěte také

Dítě si vzala tchyně

Čtěte také

Rodina mého muže mi vzala důstojnost i dceru. Opustit jsem musela i další lásku

Takže zkouším dokola a nahlas opakovat větu: „Nechte mě být! Nechte mě být!“ Jako zaseknutá deska a přidávám na síle hlasu. Jasmína Houdek doplňuje další podstatnou radu. „Nenechte se od útočníka rozmluvit, opakujte jen jednu větu.“ Dialog je totiž další test. Jakmile muž překoná tuto bariéru a ženu rozmluví, začne si dovolovat víc. Důležité je také nikam necouvat, pokud se útočník přibližuje, ukročte do strany.

Nakonec přijde stopka

V ideálním případě za použití obranného postoje a důrazného odmítnutí si muž plán rozmyslí a odejde. Ale Pavel Houdek upozorňuje na to, že to nebude jen tak. „Agresor chce z celé situace vyjít se ctí,“ vysvětluje. Takže i když od svého plánu upustí, nejspíš na ženu zakřičí nějakou vulgaritu. Něco ve stylu: „Ty krávo, stejně seš hnusná!“ I v tomto případě neodpovídejte, nechte to plavat.

Čtěte také

ADRIEN BRODY (49 let)

Čtěte také

Charisma místo vzhledu! Zapomeňte na Brada Pitta, tady je sexy 10 (ne) krasavců

Co když ale pořád nic z toho všeho stejně muže neodradí? V tom případě je třeba použít silnější podnět, kterým je stopka. Jde o to, že v obranném postoji a po dvou třech výzvách: „Nechte mě být!“, žena zakřičí slovo: „Stop!“ Velmi důrazně, co nejhlasitěji. Opět je to signál pro okolí, které třeba zareaguje a ženě pomůže, ale i vzkaz útočníkovi, když je opilý nebo zfetovaný. Může ho to probrat, uvědomí si, co dělá a ze situace vycouvá. Ženě naopak pokřik dodá kuráž, nabudí v ní bojovníka. Když se nic nestane, poprvé přichází na řadu fyzická obrana. Jde o to, že ruce s nataženými prsty vystřelí ve velké rychlosti do očí agresora. Jedna ruka, druhá ruka (foto dole). Je pravděpodobné, že některý z prstů zasadí ránu do oka útočníka. A to je dobře, protože ho bolest připraví o koncentraci, a ženě dá prostor na útěk. Není třeba se bát následků, oko je tak plastický orgán, že mu rána neublíží, a i po právní stránce je tohle všechno v rámci sebeobrany v pořádku.

Čtěte také

Některá plemena překvapí

Čtěte také

Nejchytřejší psi, kteří by zvládli jakýkoli IQ test! Patří k nim i ten váš?

Sebevědomí je základ

Často i v dnešní době slyšíme, jak ženy nemají chodit večer samotné, nemají nosit krátké šaty, velké výstřihy, svazovat si vlasy do copu. Podobné rady jsou prezentovány jako prevence před útočníky. Nic z toho ale prevencí není, jsou to jen omezení, kvůli kterým se necítíme svobodně. Skutečnou prevencí je ale zdravé sebevědomí a vědomí toho, kde máme svoji osobní hranici, za kterou nikdo nesmí vkročit. A pokud se tak stane, musíme se umět vůči tomu ohradit a ubránit si ji.

Sama jsem si díky kurzu sebeobrany uvědomila, co všechno jsem při nedávném nepříjemném zážitku udělala špatně a také to, jak málo toho o sebeobraně vím. Tehdy to dopadlo dobře, muž se asi po pěti minutách vzdálil, ale dodnes nevím, jestli jsem ho „setřásla“ rychlou chůzí, jestli si záměr rozmyslel, nebo zda vůbec nějaký špatný úmysl měl, ale já jsem si to vsugerovala.

Uvědomila jsem si také, že online kurz sebeobrany mi dal základy, na kterých ale potřebuju stavět dál. I když jsou ukázky instruktorů názorné a informace vyčerpávající, potřebovala bych všechno dostat pod kůži. Zjistit, jak bych se chovala v rámci kolektivu dalších žen, zkusit si vše na figurantovi, slyšet, co dělám špatně a chyby napravit. Abych v případné reálné krizové situaci nezmatkovala a co nejlépe si poradila.

Čtěte také

Vladimír Menšík

Čtěte také

Tajemství Vladimíra Menšíka: Připadal si ošklivý, odmala kouřil a pil alkohol

Čtěte také

Podvodníků je na internetu spousta

Čtěte také

Falešná láska a podvod z internetu: Sňatkový podvodník mě okradl o statisíce

SHRNUTÍ: Nejhorší je nedělat nic

Co jsem se doteď naučila? Že je důležité být pozorná, je zapotřebí vystupovat sebevědomě. Každá fáze řešení krize může agresora odradit, pokud ne, postupuju do další. V nepříjemné situaci mám mít ruce připravené v úrovni prsou, abych rychle dokázala zaujmout obranný postoj s dlaněmi proti útočníkovi, po něm přichází povel „nechte mě být“, krok do strany a opět pokyn „nechte mě být“. Když ani tohle nezabere, na řadě je „stopka“ a po ní útok na oči a útěk. Na začátku kurzu jsem dostala úkol, jak se vypořádat se situací, kdy mě někdo sleduje.

Teď už vím, že nejdůležitější je dát muži najevo, že o něm vím a že se ho nebojím. Můžu třeba přejít na druhou stranu ulice, zastavit se, nechat ho přejít a pořád se na něj sebevědomě dívat. Jak uvádějí instruktoři, jedno univerzální řešení neexistuje, vše se mění podle chování útočníka a okolností. Je dost dobře možné, že při rychlém jednání agresora žena přejde rovnou ke stopce, útoku na oči a útěku.

„Nejhorší je nedělat nic, protože každá reakce, kterou dáváte najevo, že se bojíte, agresora povzbudí. Obecně platí, že správné je udělat cokoliv, čím muži dáte najevo, že o něm víte, že se ho nebojíte, že jste připravená se bránit, že budete dělat scény,“ říká Pavel Houdek. Já už vím, že jsem u rybníka v patách s cizím mužem udělala několik chyb. Ta první byla záležitostí vteřiny a týkala se intuice. Měla jsem dát na svůj pocit, který mi říkal „tady něco nehraje“. Když mě dotyčný ještě nemohl vidět, protože byl ke mně zády, měla jsem se vrátit zpět do chatové osady, kterou jsem před tím procházela a kde byli lidé.

Problém nás žen ale je, že intuici podceňujeme. Než aby si o nás někdo něco špatného pomyslel, jdeme vstříc nebezpečí. Třeba nastoupíme s podivným člověkem do výtahu. Chyba. „Intuice není nic ezoterického, ale racionální funkce mozku, který pustí do vědomí jen malou část toho, co neustále vnímá a vstřebává. Když se nám později něco nezdá, mozek v tu chvíli všechny informace pospojoval a nám vysílá signál, že tady opravdu něco nehraje,“ vysvětluje Pavel Houdek.

ZDROJ: časopis Vlasta, sebeobranaonline.cz 

Čtěte také

Kaunas

Čtěte také

Muzeum čertů a andělů, ale i krásná architektura. Zaleťte si do Kaunasu!

Čtěte také

4. Zámek Zbenice, Jiří Češka

Čtěte také

Koupil jsem si zámek! Jak velcí musíte být blázni, abyste do toho šli

Čtěte také

Oběť domácí násilí většinou tají

Čtěte také

Domácí násilí, o kterém se nemluví. Skoro vždy vám řeknou „Ale já jsem blázen“