Znáte správnou velikost?

Byl jsem už v poměrně zralém věku, když mě požádala o ruku jedna asi patnáctiletá slečna. Bylo to v krámě, kde se kromě jiného prodávaly rukavice. Dotyčná mi pověděla, že chce koupit svému otci vánoční dárek a že se jí zdá, že mám podobnou ruku jako on. Tak jestli bych jí tu ruku na chvíli půjčil. S prodavaččiným svolením jsme tak učinili a snad jsme trefili správnou velikost. Jestli ne, doufám, že pak vše napravila povánoční výměna za správný rozměr. Tento následný děj – zvláště u oblečení – je spojen s obdobím po svátcích už zcela klasicky. Možná i v zájmu umenšení množství těchto výměn se pokouší britský designér Ryan Yasin vyvinout tkaninu, která by se samovolně tvarovala a zvětšovala (případně zmenšovala) podle velikosti dotyčného. Zatím se mu to prý povedlo u oblečení pro čtyřměsíčního kojence. Obleček dokáže s malým dítětem údajně růst až do jeho tří let. Mladý designér je svou myšlenkou přímo těhotný, jak o tom svědčí i jeho vyjádření, že i u šatů pro těhulky by mohlo docházet jak k jejich postupnému rozšiřování, tak k následnému návratu k původní velikosti. Soudím, že i pro nás muže s přibývajícími obrysy by to nebylo od věci.

Zapomenutý

Od koho ten dárek asi je? Občas se mi o Vánocích stalo (a jistě nejen mně), že u některého jsem si nebyl jist, kdo byl jeho donátorem. V případě obdržené detektivky tak může následovat i detektivní holmesovské přemítání. Obvykle se podaří vše vyluštit. Existují však i případy komplikované, kdy není znám ani dárce, ani adresát dárku. Pod stromečkem k tomu obvykle nedochází, ale jinde se to stát může. Viz případ z olomouckého obchodního centra Haná, které se v čase už povánočním obrátilo na veřejnost s výzvou, aby se přihlásil neznámý člověk, který si tam koupil zjevně dárek pro někoho a nechal ho zabalit do vánočního papíru. Jenže ho tam zapomněl odložený. Vedení zmíněného obchodního centra tedy následně počátkem ledna vyhlásilo veřejné pátrání ve snaze uvést vše na pravou míru. Jak to dopadlo, nevím. Zůstává mi to jako tajemství, které ostatně k Vánocům patří.

Pošta do nebe

Jak známo, na Božím Daru existuje Ježíškova pošta, ale méně se už ví, že přání Ježíškovi se někdy posílají i vzdušně. Jde o jakousi obdobu dávné balonové pošty, nyní však je to pošta balonková. Princip je jednoduchý: stačí připojit na svazek balonků své přání a uvěřit, že doletí do nebe. Právě v takové víře odeslal před dvěma lety soupis svých vánočních přání český chlapec, aniž mohl tušit, že namísto nebeské adresy bude jeho pošta větrem donesena do polské Poznaně. Tam byla nalezena na zemi trojicí mladých přátel při procházce se psem. Po přečtení česky psaného dopísku usoudili, že by bylo hezké se dotyčnému ozvat. Jenže kromě chlapcova jména – Tomáš Slavík – tam nebyla bližší adresa. A tak ti mladí Poláci napsali na českou ambasádu v Polsku i na polskou ambasádu v České republice.

Výsledně se podařilo dotyčného identifikovat jako odesilatele z jihočeského Sezimova Ústí. Jeho balonky s přáním, co by chtěl k Vánocům, se vydaly z tohoto města na zmíněnou dlouhou cestu 1. prosince při rozsvícení vánočního stromu. Dojemné bylo kromě jiného i pisatelovo přání, že by si přál „bonbony i pro bráchu“. Vše zaujalo i polská média včetně tamní televize. Zásluhou dárců došlo k výsledku, který pak byl 22. prosince 2017 vyjádřen v Událostech České televize kromě jiného těmito slovy (cituji z archivu pořadu): „Na cestě do Česka je balík, ve kterém je všechno, co si chlapec přál, i něco navíc…“

Myslím, že jde o příběh hodný pohádkáře. Jsem celoživotním obdivovatelem Hanse Christiana Andersena a svého času jsem měl možnost navštívit jeho dánské rodiště Odense. V tamním muzeu je podrobně zmiňován i spisovatelův niterný vztah k Vánocům. Kdyby žil v současnosti, možná by na základě uvedeného příběhu napsal i balonkovou pohádku.

Jak vypadá Ježíšek

Každé malé dítě si ho představuje jinak. Už samotná skutečnost, že jeho jméno je zdrobnělinou, naznačuje, že to rozhodně není žádné udělané chlapisko, jak tomu bývá u Mikuláše. V raném věku jsem si ho představoval jako podobného některému z Karafiátových broučků. Pokrok je však pokrok, a tak v jedné ze současných mateřských škol byl zaznamenán výrok malého kluka, že si představuje Ježíška jako dron. Vrátím-li se ke svému dětství, dodávám, že posléze jsem broučkovskou představu opustil a nahradil ji tím, že jsem měl možnost blíže poznat Ježíška doslovného. Bylo to v městečku Stará Role, kde jsem vyrůstal. V polovině padesátých let minulého století se tam tak jmenoval náš místní poštmistr. Jeho příjmení bylo zvlášť stylové o vánočním čase, když vydával doručené balíky.

Umíte překvapit?

Ani v pokročilém věku se mi zatím nepodařilo být člověkem závistivým – kromě jediné výjimky. Když zjistím, že někdo dostal dobrý nápad, může mě čert vzít, že jsem ho autorsky nedostal já. Právě taková závist mě přepadla vloni, když jsem se dověděl, že redakce televizní Snídaně s Novou vypsala anketu na téma nejbizarnějšího dárku, který byl nalezen pod stromečkem. Zalitoval jsem, že tak lákavé téma mě nenapadlo k vyhlášení v rámci rozhlasového Nedělního rána s Dvojkou, které občas moderuji. Ale pozdě bycha honit, takže mi výsledně nezbylo než uznat, že televize narazila na zlatou žílu.

Posuďte sami. Namátkou vyjímám některé z loňských diváckých odpovědí, které zabodovaly. Divačka Alena uvedla: „Chlap dělal s dárkem pro mě strašný tajnosti. Když jsem dárek rozbalila, málem mě kleplo. Struhadlo! A ještě mi řekl, že pořád pindám, že ho nemám.“ Paní Dáša přispěla do ankety tímto sdělením: „Můj manžel dostal gel na vlasy, i když žádné nemá.“ Ozvala se i paní Jitka: „Ve svých 38 letech jsem dostala od manžela krém proti vráskám 55+. Ten chudák vůbec netušil, že uvedená číslovka znamená věk.“

Závěrem ještě zmiňuji odpověď paní Martiny. V loňské anketě o bizarních vánočních dárcích uvedla: „Jednou jsem dostala pod stromeček týdenní soupravu kalhotek, ale bohužel jen pondělí, úterý a středu. Na místě jsem pak zjistila, že moje švagrová obdržela pokračující čtvrtek, pátek, sobotu a neděli.“

Rudolf Křesťan

Český spisovatel a novinář. První fejeton zveřejnil v 16 letech a od té doby jich publikoval přes dva tisíce. Byl jednou z hlavních postav časopisu Mladý svět, působil v něm skoro 30 let. Nyní je na volné noze. Vydal dvacet knih. Jeho žena Magdalena je malířka.