V kupé, kam jsem s kufrem dorazila, seděl kromě mě jenom nějaký muž.

Žena by mi byla milejší, na muže jsem se posledního půl roku nemohla ani podívat, ale tenhle byl aspoň slušný, hned se nabídl, že mi kufr dá nahoru, jestli chci. Posadila jsem se na své místo u okna a sledovala, jak vlak pomalu vyjíždí z pražského Hlavního nádraží. Kolikrát jsem tudy jela, když jsem jezdívala do Prahy na vysokou a zpátky domů k rodičům až na Moravu! Hlavou mi běžely vzpomínky na doby tak dávné, že se snad týkaly někoho jiného než mě. Ale ne, nebudu si kazit vzpomínání jen kvůli tomu, že se mi jedna část života krutě nevyvedla. Myslela jsem si, že moje manželství je jedna z kotev, které mě pevně drží, ale můj manžel mě loni vyvedl z blažené nevědomosti, když se ukázalo, že mě nejen šest let podvádí, ale že pět let už je na světě dítě s tou druhou. Rozvod, psycholog, rozhodnutí změnit všechno a vrátit se do města, odkud pocházím. Dala jsem výpověď v práci, i když mě přesvědčovali, ať zůstanu, a nakonec slíbili, že se můžu kdykoli vrátit zpátky.

„Promiňte, dáte si kávu?“ Zjistila jsem, že mi do kolena lehce ťuká můj spolucestující, protože právě přišel stevard nabídnout občerstvení. „Ano, ráda,“ souhlasila jsem, když mi došlo, na co se ptají. Dostala jsem svůj šálek a omlouvala se neznámému, že jsem se zamyslela. „To je v pořádku, taky mám někdy o čem přemýšlet,“ odpověděl zdvořile a lehce se usmál. Hlavou mi probleskla nejasná myšlenka. Jako by do mě něco zase lehce zaťukalo, nějaký pocit, který se ale hned ztratil v chaosu v mém mozku. Popíjela jsem kávu, dívala se z okna a přitom vnímala, jak se v něm odráží hlava muže na sedadle naproti. Byl skloněný nad knihou, a protože byla asi veselá, občas se usmál, až skoro rozesmál. Pořád mi běhal v hlavě ten pocit, že by mi mělo něco dojít, že tohle už jsem někde viděla, že tu linii rtů, když se usmívá, poznávám!

„Promiňte, možná je to hloupý dotaz, nechci se vnucovat, ale nechodil jste náhodou na střední školu v Olomouci?“ Otázka ze mě vylétla dřív, než jsem si ji stačila rozmyslet. Taková jsem byla celý život, hrr, dřív se do něčeho vrhnout než si to pořádně rozmyslet, ostatně krach mého manželství je toho důkazem. „Chodil,“ souhlasil známě neznámý a pak jsme si ujasnili, v jakých letech to bylo. Díval se na mě pátravě a pak se zeptal: „Nejste vy Ilona?“ Ano, to tedy jsem. No to je setkání! Můj spolužák ze střední, kdo by se toho nadál. Na třídním srazu jsem nikdy nebyla, protože jsem bydlela daleko a vždycky mi do toho něco přišlo, tak jsem ho opravdu od maturity spoustu let neviděla. Změnili jsme se oba, sama to vím nejlíp, když se podívám do zrcadla. Ale ten jeho úsměv mu zůstal, býval to tichý kluk, o přestávkách si obvykle četl stejně jako teď ve vlaku. „Já taky na žádném srazu nebyl,“ říkal, když jsme se pustili do vzpomínání. „Hned po škole jsem byl v Praze a pak léta ve Španělsku, domů jsem se dostal jednou za rok.“ Zjistili jsme, že máme vlastně stejný důvod k cestě, oba se vracíme do rodného města, já po rozvodu a on po smrti své ženy. „Je to už dva roky, co jsem vdovec, děti jsme neměli a já najednou na starý kolena zatoužil žít někde, kde je mi to nejbližší. Ani nevím, co mě to popadlo.“ S těmi starými koleny to nemyslel vážně, tolik nám zase není, jen se asi zrovna cítíme životem unavení. „Zkrátka jsem tam dokončil, co jsem chtěl, a poslední rok se vlastně už jenom připravoval na návrat. Doufám, že jsem neudělal chybu, ale říkám si, že vrátit se můžu vždycky.“ Já taky doufám, že jsem neudělala chybu, pomyslela jsem si, když vlak vjížděl do Olomouce. Vyměnili jsme si čísla telefonu a domluvili se na setkání. Za týden, abychom se stačili trošku aklimatizovat.

Dorazila jsem do domu rodičů, kde budu znovu bydlet jako nějaká puberťačka, nechala se obejmout a hýčkat bábovkou, připadala jsem si krásně, jako by všechno zlé uplynulo nebo se vůbec nestalo. Ale to byl jen sen, moji rodiče jsou samozřejmě už staří a já se musím začít otáčet, abych se uživila. A tak jsem nastoupila do práce, kterou jsem si předem domluvila, a už za ten týden všechno zapadlo do nějakých kolejí. Na setkání s Láďou jsem se těšila, ten rozhovor ve vlaku mi prospěl, pomohl mi uvědomit si, že nejsem na světě jediná, kdo musí začínat znova. Chtěla jsem vědět, jak se mu daří a jak se zabydlel, na rozdíl ode mě se nestěhoval k rodičům, ale koupil si nový byt. „Řeknu ti, už mi není dvacet, už tu postel nemůžu odkládat, praskly by mi záda, nešla bys se mnou nějakou vybrat?“ Samozřejmě, že jsem šla ráda. Byt měl velký, postel chtěl taky velkou, manželskou, asi nepočítal s tím, že zůstane už navždy sám. Zdálo se, že po dvou letech od smrti manželky se mu chce žít.

Scházeli jsme se každý týden a někdy i častěji, stali se z nás přátelé, mnohem větší, než jsme kdysi bývali. Tehdy jsme pro sebe byli jenom spolužáci, milí, oblíbení, ale jenom spolužáci. Teď, ve městě, které bylo napůl známé a napůl cizí, jsme se k sobě přitáhli jako dva trosečníci na jednom ostrově. Chtěl někdo z nás něco víc než přátelství? Myslím, že ani ne, vážili jsme si toho, že nám někdo rozumí. Začali jsme se postupně stýkat se starými známými, obnovovali stará přátelství, hojili rány. A pak najednou se něco změnilo, nejdřív my sami a potom i náš vztah. Nikdy předtím jsme se na rozloučenou nepolíbili. Tentokrát mě ale Láďa při odchodu z divadla přitáhl k sobě, podíval se mi do očí a políbil mě. Ne jako šílenec. Ne jako kluk. Ani ne jako manžel nebo kamarád. Ten polibek byl otázka, dotaz na to, co bych tomu říkala, kdyby se mezi námi dělo něco víc. Podívala jsem se na něj a polibek vrátila. Ani jsem si to předtím neuvědomovala, ale moc jsem o to stála. Chtěla jsem s ním vstávat a snídat a ano, zjistit, jak se spí v té posteli, kterou jsem mu pomáhala vybírat.