Vždy jsem se snažila být vzornou manželkou, partnerkou a matkou. Jenže ne vždy má snaha padla na úrodnou půdu. Jsem čtrnáct let vdaná a radost mi dělají dvě krásné děti, dvanáctiletý Lukášek a osmiletá Alička. Avšak vraťme se na začátek. Když jsme se s manželem snažili o druhé dítě, dalo nám to velkou práci. Tedy alespoň mně, ke každému aktu jsem se musela přemlouvat. Sex mě nebavil, po tolika letech byl prostě bez náboje. V té době jsem navíc začala mít nemalé problémy v práci, což mi na náladě také nepřidalo. S mužem jsme se o našich zaměstnáních doma nikdy moc nebavili, a tak mi byl v tu chvíli největší oporou nový kolega, který mě časem začal přitahovat i fyzicky.
Svého manžela jsem milovala, ale jiskra, která mezi námi přeskočila před čtrnácti lety, nějak nebezpečně vyhasínala. O pár měsíců později na firemním večírku pak došlo na nejhorší – s kolegou jsme se spolu vyspali. Jenže, jak se říká, ženská s chlapem nikdy nespí jen tak. A něco na tom bude. Já se totiž zamilovala. Mé poblouznění trvalo asi tři měsíce, dokud jsem si to v hlavě nesrovnala zase zpátky do zajetých poslušných kolejí. „Tahle aférka nemá smysl,“ opakovala jsem si v hlavě stále dokola. Dotyčný kolega je totiž svůdník a rovněž ženatý a doma na něj čeká krásná žena a dvě malé děti. Oba jsme se proto nakonec rozhodli svým drahým polovičkám úlet zamlčet a nadále sekat latinu.
Šťastná rodinka
Nejspíš i díky mému černému svědomí a znovu nabytému zájmu o manžela se nám po čase podařilo najít to, proč jsme se do sebe vlastně zamilovali, a téměř okamžitě jsme počali dítě. Naši krásnou dcerku Aličku. Oba jsme si dceru moc přáli, přičemž čtyřletý Lukášek se nemohl dočkat role velkého bráchy. Stejně jako u prvorozeného Lukyho se mnou manžel odtrpěl dlouhé hodiny u porodu a jako šťastný otec dcerku s přáteli zapil. Roky ubíhaly a my tvořili kompletní šťastnou rodinu. Jezdili jsme na dovolené, na výlety anebo jsme byli prostě jen doma a hráli hry. Někdejší manželská krize byla dávno zažehnána. V dětech jsme se doslova viděli. Až do jednoho osudného dne.
Blbá shoda náhod
Alici skolila nemoc, a tak se tchyně, bývalá zdravotní sestra, nabídla, že dceru pohlídá. Byla jsem za to ráda. Moje holčička byla v těch nejlepších rukách. Její stav se však během dne zhoršil a bylo nutné vyhledat lékařskou pomoc. Pan doktor Alče udělal několik vyšetření včetně krevních testů, které následně navždy zamíchaly našimi životy. Zjistilo se totiž, že Alička má zcela jinou krevní skupinu než můj manžel, a tudíž je evidentní, že není jejím biologickým otcem. Tchyně mě s nově nabytou informací konfrontovala ještě ve dveřích. Bylo to pro mě jako rána z čistého nebe, jako facka, jako ledová sprcha. Ani já netušila, že dcera není manželova. Přiznat jsem se mu však musela sama.
Odvahu jsem sbírala dlouho. Tak nějak jsem věděla, že bude ublížený, zrazený a naštvaný, ale doufala jsem, že Aličku miluje natolik, že nad vším ve finále mávne rukou. Vždyť je to přece jeho malá holčička! Jenže jaké bylo moje překvapení, když se bez jediného slova zvedl, sbalil si kufry a odešel. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi. „Patří mi to, za blbost se platí,“ říkala jsem si. Ale jak k tomu přijdou ty děti? Jednou za čas si sice přijde vypůjčit Lukyho, ale Aličku nechce ani vidět. Navíc podal žádost o rozvod. Za svým dosavadním životem udělal nadobro tlustou čáru. Jsem zoufalá a Alička taky. Na tatínka se pořád ptá a nechápe, proč ji najednou nechce vidět. Nevím, co dělat. Možná že až bude dcera větší, tak celou situaci pochopí…
Zdroj: vlasta.cz
